Kapitoly článku:
Jako bychom ani nesledovali film, ale vnímali přirozený osobní život druhých. Režisér s kameramanem Sofianem El Fanim zvolili takový způsob snímání obrazu, při němž se stírá hranice mezi fikčním světem a tím skutečným.
V dlouhých, velmi zblízka natáčených záběrech, při nichž kamera hrdinky snímá především v detailech a polodetailech, s nimi prožijeme každý záchvěv jejich vztahu. Vztahu vášnivého, intenzivního a opravdového, tedy takového, jaký by vztah měl být.
Kameraman se soustředí na detaily tváří dívek, které nám přibližuje v klidných i vypjatých momentech. Tím, jak je kamera doslova přilepená na jejich tvářích, dokáže nám zprostředkovat i ty nejsubtilnější emoce a pohnutky, které se v nich odehrávají. Stává se bránou do jejich vnitřního prožívání, které podává způsobem, jenž je naprosto fascinující. Zvlášť v případě představitelky Adèle máme pocit, že s ní prožíváme každý záchvěv její brady či rtů ve chvílích, kdy je šťastná, nejistá nebo zraněná.
Tato estetika blízkosti či intimního realismu, která od postav nezaujímá odstup, nevyžaduje od hereckých protagonistek výrazné mimiky, afektu nebo patosu, protože je expresivní sama o sobě.
Explicitně pojaté sexuální scény
Důraz na tělesnost a cit pro detail se odráží i v charakteru sexuálních scén. Ty možná mohou šokovat ty, kteří jsou zvyklí na jejich cudné hollywoodské pojetí (vstávání z postele po milování ve spodním prádle či s omotanou peřinou kolem těla), ale v rámci evropské a francouzské kinematografie zvlášť nepřinášejí nic skandálního.
K milování patří vzdechy, grimasy, propletená těla v milostném vytržení i projevy, které explicitně ukázané mohou překračovat hranice soft erotiky. Nadstandardní délka těchto scén je pak jen projevem toho, že režisér nechce dělat kompromisy a něco předstírat.
I když ho mnozí budou asi obviňovat z voyerismu a toho, že herečky nutil k něčemu, co šlo vyjádřit jen náznakem, milostné scény jsou natočeny velmi vkusně a nepůsobí rozhodně samoúčelně. Protože působí opravdově a ukazují, že sex je přirozenou součástí vztahu i života.
Tato neokázalá naléhavost, za níž ale stojí přesně promyšlená kompozice záběrů, tak aby působily přirozeně a nenuceně, je uplatňována nejen ve scénách milostných, ale i těch zcela všedních. Například při jídle a jeho servírování, kdy tento akt poukazuje na to, z jak sociálně odlišných rodinných poměrů obě dívky pocházejí.
Mimořádné herecké výkony
Láska k jídlu a později k vaření je i vyjádřením Adèliny osobnosti. Tam, kde se Emma realizuje ve „vysokém“ umění, tam Adèle stačí mnohem přízemnější radost z toho, že někomu chutnají její pokrmy. Oproti sebevědomější a vyrovnanější Emmě představuje Adèle její naivnější, citlivější, zranitelnější a tím i lidštější protějšek.
Emmu Adèlina zrada bolí, ale nemůže v jejím odvrhnutí jednat jinak, protože nesnáší přetvářku. Tu přetvářku, kterou v nepřiznání vztahu se ženou uplatňovala Adèle vůči svému okolí například v práci učitelky.
Obě herečky podávají výkon, který si zaslouží nejvyšší uznání. Zkušenější Léa Seydoux je víc profesionální, Adèle Exarchopoulos zas víc intuitivní. Právě její výkon v roli Adèle je naprosto dechberoucí a pro mě jeden z nejlepších, co jsem kdy viděl. Sledovat ji je jako prožít hned několik flashbacků z vlastních vztahů najednou a připomenout si všechny jejich klíčové momenty.
Této nedávno dvacetileté herečce, která se objevila například ve filmu Odsun (2010) s Jeanem Renem, se nejen v Cannes věštila velká budoucnost a za sebe mohu říci, že budu každý její film očekávat s velkou dychtivostí. Jen se obávám, že stín v podobě role Adèle už možná nepřekročí.
Šílená láska
Režisér si je mistrovství obou hereček v oblasti výrazů tváří vědom a nechává je plně rozeznít. Pak stačí jen, aby dívky seděly na lavičce v parku nebo ležely v trávě a vyměňovaly si pohledy a vy cítíte takovou míru přitažlivosti a erotického napětí mezi nimi, které ve filmech s heterosexuálními páry běžně nenajdete.
Život Adèle mi v tom hodně připomínal jiný film o lesbické lásce Loving Annabelle (2006) Katherine Brooks, u něhož je vášeň mezi učitelkou a její studentkou zachycena podobně hmatatelně.
Kechichův film ale není možno řadit do nějakého proudu filmů s lesbickou tématikou, v nichž se akcentuje prvek objevování sebe sama, typu švédského počinu Láska je láska (1998) Lukase Moodyssona nebo Vrcholné umění (1998) Lisy Cholodenko.
Mnohem blíž má k francouzské tradici filmů o osudové, šílené lásce (l’amour fou), jež nemůže dojít naplnění, nebo v literatuře k motivu flaubertovské „citové výchovy“ dívky v ženu.
Intenzivní emocionální zážitek
Život Adèle je především počinem nad míru opojným, který nám přináší pohlcující emocionální zážitek. Ve chvíli, kdy se naladíte na jeho tempo, vás strhne a tříhodinová délka se pro vás stane jen malým výsek z času, který byste chtěli s hlavními hrdinkami strávit.
Explicitně pojatá a neskrývaná sexualita pro někoho může představovat hlavní vábničku, proč na film zajít, ale mnohem důležitější je jeho pečlivě konstruovaná realističnost.
Plátno se stává průhledem do skutečného světa, v němž sledujeme příběh opojné, vášnivé, trýznivé, sebezničující a ve výsledku osvobozující lásky, jejíž jednotlivé peripetie se vám zadřou pod kůži s takovou intenzitou, jako byste tu milostnou romanci prožili vy sami. Možná proto, že jste podobnou opravdu zažili a víte, že takto nějak vypadala.
Život Adèle
- Žánr: vztahový film
- Původní název: La vie d'Adèle
- www.facebook.com/laviedadele.lefilm
- Francie / Belgie / Španělsko 2013
- Scénář: Abdellatif Kechiche, Ghalia Lacroix (podle komiksu Julie Maroh)
- Režie: Abdellatif Kechiche
- Hrají: Adèle Exarchopoulos, Léa Seydoux, Jeremie Laheurte, Catherine Salée, Aurélien Recoing, Alma Jodorowsky, Sandor Funtek
- Distribuce: Film Europe
- Distribuční premiéra v ČR: 28. 11. 2013
| AVmania.cz hodnotí |
|---|
| Film | | 10 |