AVmania.e15.cz

Zakázané uvolnění: recenze filmu

Hokejový bar jako zpovědnice tří mladých žen ve filmové adaptaci komediální hry Petra Kolečka. Jak dopadlo spojení Jana Hřebejka s autorem Okresního přeboru a Čtvrté hvězdy?
Zakázané uvolnění: recenze filmu

Ve filmech Jana Hřebejka z post-šabachovské éry, jež byla lemována divácky mimořádně úspěšnými tituly Šakalí léta, Pelišky a Pupendo, je možno vysledovat hned několik příbuzných znaků.

Společné znaky post-šabachovské éry

Jakoby si náš pracovně nejvytíženější režisér vzal k srdci výtky kritiků, že se v šabachovských adaptacích schovává za divácky vděčnou škatulku retro komedií a svou tvorbu počínaje Kawasakiho růží nasměroval k reflexi vážných morálních a společenských témat, jež hýbou naší současností.

V Kawasakiho růži to bylo téma vyrovnání se s komunistickou minulostí v podobě svědectví archivů STB. V Nevinnosti a Líbánkách téma morálního selhání v minulosti, jež ovlivňuje životy přítomné, dostalo o něco intimnější charakter.

Druhá častá výhrada, jež se na adresu Jana Hřebejka objevovala, byla, že spolupracuje se stále stejnými herci (Bolek Polívka, Jaroslav Dušek, Eva Holubová) a nedává příležitost těm neokoukaným. To ale přestalo také platit a filmový režisér, který se sám věnuje i divadelní režii v Divadle pod Palmovkou (Nebezpečné vztahy, Výstřely na Broadwayi, Amadeus) nebo v Divadle na Jezerce (Manželské vraždění, Na dotek, Kumšt, Musíme si pomáhat, Práskni do bot), začal ve svých filmech využívat herce, známé spíš z divadelního prostředí.

Divadelní potýkání

V Líbánkách to byli herci z Divadla Komedie, s nimiž už rok předtím pracoval na filmovém převedení divadelní hry Rainera Wernera Fassbindera Odpad město smrt, kterou zde režíroval Dušan Pařízek. Hřebejkův záměr byla zcela jasný, uchovat něco z jedinečné atmosféry a vyprofilovaného dramatického zaměření desetiletého působení Pražského komorního divadla pod vedením Pařízka v tomto prostoru.

V případě Odpad město smrt ale nešlo o první filmové potýkání Hřebejka se světem divadla. Už v roce 2010 pořídil filmový záznam moderní opery Zítra se bude... autorů Aleše Březiny a Jiřího Nekvasila, kteří ji v roce 2008 s úspěchem uvedli v divadle Kolowrat.

Nyní se tedy Hřebejk k divadelnímu světu přibližuje ve své filmografii potřetí a neskrývá přitom ambici oslovit mnohem širší okruh diváků než v případě předchozích dvou zfilmovaných divadelních kusů.

Hra pro tři herečky a klubový prostor

Proto si také vybral autorskou hru Petra Kolečka (1984), scenáristy divácky mimořádně oblíbených seriálů Okresní přebor a Čtvrtá hvězda, sitcomu Marta a Věra nebo televizního cyklu Nevinné lži.

Kolečko tuto konverzační komediální hru pro tři herečky a jeden hokejový bar napsal před dvěma lety pro pražské A Studio Rubín, přičemž režisér tohoto představení Daniel Špinar tu při její inscenaci do značné míry zafungoval jako spoluautor námětu, jež Kolečkovy nápady dotáhl do atraktivní scénické podoby.

Hry v A Studiu Rubín si zvykli zejména mladí diváci vyhledávat a Kolečko tu působí jako velmi činorodý kmenový autor. Jan Hřebejk sám v rozhovorech zmiňuje, že hru zde viděl pětkrát a není proto divu, že ke spolupráci na scénáři její adaptace přizval právě Kolečka.

Úskalí adaptací divadelního tvaru

Ten se rozhodl přibližně hodinu trvající divadelní útvar, odehrávající se v prostředí baru, rozšířit o připsané postavy ženicha a svědka, o nichž se v divadelní verzi jen mluví. Film má přeci jen jiné vyjadřovací prostředky a to, co je předností divadelního tvaru by v tom filmovém mohlo působit jako pouhý záznam hry a ne jako samostatný a svébytný útvar.

Výtkám, že jde o divadlo s filmovými dotáčkami, se Hřebejk i tak nevyhne. Už proto, že základ hry, jenž respektuje, vězí právě v tom, co vše se během konverzace tří mladých žen odehraje a vyplave na povrch z jejich minulosti i přítomnosti.

Na divadle komorní charakter hry dobře korespondoval s místem, v němž byla inscenována. Divadelní bar A Studia Rubín, dotvořený typickými hokejovými proprietami, jež mají ve hře své místo a užití, posloužil jako ideální místo pro hraní představení, jež se odehrává v baru.

Pro film je ale třeba scénografie trochu bohatší. Proto se nám dostává záběrů ze svatby a svatební hostiny, které podkreslují to, o čem se dámy baví v baru. A rovněž tak pasáží, kdy si ženich a jeho kamarád jedou autem pro unesenou nevěstu.

Mužská perspektiva

To, jakým způsobem režisér zachycuje atmosféru svatebního dne, má hodně společného s jeho předchozím filmem Líbánky. I zde jsme za prosluněnou náladou baběletního dne a všeobecnou uvolněností svatebních hostů cítili neutěšené napětí, které musí eskalovat.

Rozmluvy novomanžela Štěpána Jelena (Ondřej Sokol) a svědka nevěsty (Igor Orozovič), který popírá, že je gay, pak nabízí mužský pohled na to, o čem se baví ženy v baru. Tedy jakési nastavené či převrácené zrcadlo jejich snů, tužeb, přání i zklamání, jež si s muži spojují.

Příjmení ženicha Jelen tu nezmiňuji náhodou, neboť má souvislost s jedním velice vydařeným gagem, který se ve filmu objeví. Humor, který do vyprávění mužská dvojice vnáší, má dobrý timing, ale díky Ondřejovi Sokolovi je pro mě tak trochu z jiného světa. Svou postavu totiž modulací hlasu i vykrouceným pohybem těla stylizuje někam vstříc zábavě primácké Partičky, což je poloha, která mě u něj iritovala už v Perfect Days nebo Krásnu.

Zcizující efekt

Duální optika pohledu na vztahy mezi mužem a ženou a flashbacky na svatební veselí nejsou ale jedinými prostředky, za pomocí nichž Hřebejk posouvá vyznění svého filmu od čisté komedie, přes tragikomedii, až k moralitě s katarzním účinkem.

Režisér se nikdy netajil tím, že jeho velký oblíbenec je Woody Allen a svou tvorbou, zaměřenou na vztahové propletence postav, dává najevo, proč tomu tak je. Právě u Allenových děl je ono lavírování mezi konverzační komedií a moralitou se silným katarzním vyústěním s přibývajícími léty čím dál víc patrné.

Od Allena přebírá v Zakázaném uvolnění i častý prvek jeho vyprávění, kdy postavy po brechtovsku vystupují z role a komentují na kameru děj nebo to, co prožívají.

Propojení světa divadla, filmu a televize

Jan Hřebejk v své novince propojuje vlastnosti, příznačné pro hned tři odlišná média. Humor Petra Kolečka má blízko k jeho televizním sitkomům a baví tím, že ženskou optiku vnímání zprostředkovává muž.

Scéna, minimum postav i časová koncentrace děje do jednoho dne upomene, že základ vyprávění vězí v minimalistickém divadelním tvaru, který se režisér snaží oživit typickými filmovými prostředky (kamera, svícení, hudba).

Kolečkův situační humor, nacházející velice vtipné paralely mezi světem sportu a vztahovou problematikou, nepůsobí samoúčelně. Trojici hereček dává prostor jak ke komediálnímu vyřádění se, tak i hlubší reflexi toho, na čem vztahy většinou ztroskotají.

Alkohol jako katalyzátor

Stačí, když barmanka Vladana (Jana Stryková), která by se radši živila jako herečka, namíchá pár koktejlů dvěma návštěvnicím, které k ní během jednoho deštivého večera zavítají. A začnou se dít věci.

Jednou z nich je čerstvá nevěsta Klára (Zuzana Stavná), druhou ženichova svědkyně Iveta (Hana Vagnerová), která únos zrealizovala. Předpokládaný scénář únosu ale zkomplikuje prudká bouřka, která ženichovi ztíží hledání nevěsty.

Vladana by sice radši sledovala semifinále mistrovství světa v hokeji mezi Českem a Slovenskem, na něž má vsazenou poměrně vysokou částku, ale postupně je vtáhnuta do zapeklitého osudu těchto dvou žen.

S uvolňující se atmosférou, danou popíjením koktejlu s názvem Zakázané uvolnění, i ona vyjevuje ten svůj, v němž aktuálně sází na výhru z tohoto zápasu, jež by jí mohla pomoci posunout jejím životem trochu jiným směrem.

Holkám se rozvazuje jazyk čím dál víc, až vyplavou na povrch skutečnosti, které měly navždy zůstat skryty. Ty odhalí například, proč si ženich zvolil za svědka ženu a svou kamarádku, což není moc obvyklá varianta svatebních rituálů.

Humorná i bolestná inventura citů

V prázdném hokejovém baru s názvem Lapačka kdesi u lesa poblíž Bohumína zapůsobí alkohol jako katalyzátor všech nahromaděných strachů, frustrací, přání, křivd a tajemství, s nimiž není lehké se svěřit, pokud toho, kterého se dotýkají, nechceme zranit.

Venku se žení všichni čerti, díky čemuž jsou mladé dámy odříznuty od komunikace s okolním světem. A uvnitř probíhá humorná, ale i bolestná inventura citů, při níž se na nějaké společenské konvence nebere příliš ohled.

Barmanka je chvíli prostředníkem, chvíli aktérem tohoto holčičího emočního zápasu, při němž si jeho jednotlivé účastnice střídavě vjíždějí do vlasů či padají do náručí. Nebo také do lože, to když nám autor chce naznačit, jak to mají holky s realizací lesbických fantazií.

Během této vypjaté konfrontace, jíž herečky dávají místy až hysterický charakter, si uvědomujeme, jak mezilidské soužití poznamenávají takové faktory jako existenční nejistota, zrada, osamělost, manipulace či nečekaná smrt.

Tato konfrontace se ale ukáže jako potřebná, neboť z ní její aktérky vycházejí silnější a se srovnanějšími prioritami ohledně toho, co vlastně chtějí nebo naopak nechtějí. Vzduch se po bouřce vyčistil a i ony mají šanci jinak uchopit své životy.

Souhra dámského tria

Hořkost a deziluze, to jsou pocity, které spolu s nimi v závěru zažíváme. Ale i radost z toho, jak scény dámské řevnivosti či sounáležitosti, projektované v druhém případě do trojhlasného zpěvu písně od Marie Rottrové Lásko, fungují.

Jan Hřebejk si z A Studia Rubín vypůjčil nejen scenáristu Kolečka a režiséra Dana Špinara jako dramaturga, ale i kompletní ženské osazenstvo. A udělal dobře, protože herečky mají své charaktery vybroušené nespočetnými reprízami k dokonalosti.

Rozebírat, která z nich je výraznější nebo lepší, nebudu, protože každá z nich přispívá svým herectvím k tomu, abychom jejich souhru vnímali jako konfrontaci různých přístupů k životu. A také k mužům, kteří v těch jejích hrají významnou roli.

Takže bude záležet jen na vás, zda se víc ztotožníte se skeptickou a životem otřískanou Vladanou, naivní Klárou nebo Ivetou, která je mrcha i citlivka v jednom.

Jan Hřebejk si je vědom jejich potenciálu a dává vyniknout jak jejich tělesnému půvabu, tak komediálnímu talentu, i schopnosti charakterizovat postavy a jejich vzájemné vztahy třeba jedním pohledem očí.

Vhodnější spíš pro televizní uvedení

Dva roky po Svaté čtveřici se Hřebejk vrací znovu do komediálních vod, jen tentokrát s mnohem lepším textem. Petr Kolečko v něm potvrzuje, proč je jedním z nejvyhledávanějších autorů současnosti, který je schopen napsat dobře vypointované dialogy a situační gagy, jimž nechybí nadhled, ale i citlivost.

Zřejmě by tomuto kříženci na pomezí divadelní, filmové a televizní zábavy lépe slušelo uvedení během nedělního večera na ČT 1 v rámci cyklu typu Nevinné lži nebo Škoda lásky a je zjevné, že takto byl i původně koncipován.

Producenti se ho ale nakonec rozhodli uvést i do kin s ambicí strefit se do nálady publika, jež dobře slyší právě na Kolečkovu tvorbu pro televizi. Zda se jim to podaří, si netroufám odhadnout, protože Hřebejkovy filmy z hlediska divácké návštěvnosti nepředstavují už takovou jistotu jako dřív.

Je to způsobeno především tím, že se pan režisér na většinový vkus až tolik neohlíží a nebojí se zariskovat nebo zkoušet nové tvůrčí výzvy. Teď aktuálně třeba seriál pro HBO Až po uši o propletených milostných trojúhelnících nebo pro Českou televizi chystanou detektivní minisérii Případ pro exorcistu podle knihy Michala Sýkory.

Chce pokračovat i v adaptování divadelních her a bude v tomto ohledu asi hodně záležet, jak uspěje právě se Zakázaným uvolněním. V něm se mohl spolehnout jak na text, tak na trio hereček. Jemu pak vlastně jen stačilo, aby příliš režijně neexhiboval a sloužil textu. Což se i stalo a beru to jako plus tohoto díla.

Zakázané uvolnění

  • Žánr: komedie
  • www.bontonfilm.cz/zakazane-uvolneni.html
  • ČR 2014
  • Scénář: Petr Kolečko
  • Režie: Jan Hřebejk
  • Hrají: Jana Stryková, Hana Vagnerová, Zuzana Stavná, Ondřej Sokol, Tomáš Jeřábek, Igor Orozovič
  • Distribuce: Bontonfilm CZ
  • Distribuční premiéra v ČR: 05. 06. 2014

Na hraně zítřka
Film 7

 

Další článek




celkem 1 komentář

Nejnovější komentáře

Jediné co k tomu můžu napsat je: "Děkuji nec… xmarek 14. 6. 2014, 15:28

Další podobné články

Po strništi bos: recenze filmu

Po strništi bos: recenze filmu

Jan Svěrák se vrací ke svému debutu Obecná škola a vytváří jeho prequel. Chlapecká komedie typu Bylo nás pět se v něm v až příliš epizodně rozdrobené struktuře potkává s rodinným melodramatem.

Selský rozum: jak si Andrej Babiš podmaňuje zemědělství [recenze filmu]

Selský rozum: jak si Andrej Babiš podmaňuje zemědělství [recenze filmu]

„Žlutý baron“ Andrej Babiš si podmaňuje nejen české zemědělství, ale i tuto zemi v dokumentu Zuzany Piussi a Víta Janečka.

Thor: Ragnarok, Liga spravedlnosti - nové trailery na očekávané filmové hity

Thor: Ragnarok, Liga spravedlnosti - nové trailery na očekávané filmové hity

Kde brát seriály, filmy a hry ve 4K a HDR

Kde brát seriály, filmy a hry ve 4K a HDR

Televizory, monitory, herní konzole,... všude samé 4K a HDR, ale kde brát obsah? Hry už jsou na 4K připravené, rychle nabídnou i HDR, ale filmů a seriálů je málo. Hlavně těch dostupných.

Atomic Blonde: Bez lítosti – recenze filmu

Atomic Blonde: Bez lítosti – recenze filmu

Spolurežisér Johna Wicka ve špionážní misi z Berlína před pádem zdi sází na jeho atmosférickou kulisu, sexy chladnou agentku Charlize Theron, osmdesátkový soundtrack a dlouhou akční scénu napříč patry domu.

Přání smrti: legendární film se vrací v remaku [video]

Přání smrti: legendární film se vrací v remaku [video]

Apple TV bude poskytovat obsah ve 4K rozlišení

Apple TV bude poskytovat obsah ve 4K rozlišení

Baby Driver - recenze filmu

Baby Driver - recenze filmu

Drive pro teenagery. Edgar Wright si pohrává s žánrovými klišé gangsterek i romancí, ale jeho nosnému nápadu se sladěním rytmu hudby a choreografie akce chybí silnější příběh a práce s charaktery postav.