Vzpoura v Seattlu: recenze filmu

Ambiciózní scénáristický a režijní debut irského herce Stuarta Townsenda obrací svou pozornost k takřka deset let starým událostem z přelomu listopadu a prosince roku 1999. Tehdy se v americkém Seattlu konalo poslední setkání představitelů Světové obchodní organizace (WTO) v odcházejícím miléniu.

Pět dní, které otřásly Seattlem

Townsend, kterého si budeme zřejmě pamatovat jako nesmrtelného Doriana Graye z Ligy výjimečných nebo jako jednoho z vrcholů milostného trojúhelníku v dobovém dramatu Hlava v oblacích, se pokouší o rekonstrukci vzrušených pěti dní trvání summitu. WTO chtěla během jednání schválit nová pravidla činnosti této organizace, jež dle mínění nespokojených aktivistů měla ještě více přispět k diskriminaci zemí třetího světa na úkor rozpínavých nadnárodních korporací.

Původně nenásilná a poklidná demonstrace zaskočila dohlížející složky z řad policie svou důkladnou organizovaností, jež bránila delegátům kongresu ve vstupu na jednání. První zásah v ulicích proti manifestujícím se postupně proměnil v hromadné střety, jež ochromily město natolik, že radnice vyhlásila stav ohrožení a povolala národní gardy. Výsledkem pouličních nepokojů bylo nejen desítky zbitých a zadržených demonstrantů, ale i zablokování rokování.

Množství perspektiv

Townsendovu nízkorozpočtovému dramatu posloužily skutečné události k rozehrání příběhu, v němž se jednotlivé fiktivní postavy stávají nositeli myšlenek, hodnot a postojů, reprezentujících mozaiku pohledů na problém přístupu k antiglobalizačnímu hnutí.

Ve snaze o objektivní a komplexní vhled tak nahlížíme na tehdejší dění z pozice hned několika stran konfliktu. Aktivisté, anarchisté, odboráři, politici, delegáti konference, policisté, média i civilisté, jež byli nedobrovolně vtaženi do víru dění, ti všichni projdou během pár dní procesem, v němž musí zaujmout k probíhajícím událostem jasný postoj.

Ze struktur, hájících zájmy a práva pracujících i těch, jimž není lhostejný stav životního prostředí, ohrožených živočišných a rostlinných druhů, základní zdravotní péče nebo kvality potraviny, se vyděluje čtveřice mladých demonstrantů, jež vstoupí na scénu v efektním entrée na visutém laně, z něhož vyvěšují transparent.

Již z tohoto úvodu je patrné na čí straně režisér stojí, i když se po většinu vyprávění snaží o opravdu nestranné stanovisko. Nabízí množství perspektiv a jako objektivní pozorovatel nechává na divákovi, aby si udělal na věc vlastní názor.

Jay (Martin Henderson) a Lou (Michelle Rodriguezová) představují pár, pocházející ze zajištěných rodin. Vyjadřování se ke stavu světa se pro ně stalo způsobem života, osobním postojem, pramenícím z vnitřní nespokojenosti i z touhy měnit stav věcí veřejných a rovněž dobrodružným vzrušením, z něhož čerpají energii pro civilní fádnost dnů všedních.

Druhým párem, jemuž dramatické okamžiky mohutných demonstrací tragicky zasáhnou do jejich soukromí, se stává člen policejní zásahové jednotky Dale (Woody Harrelson) a jeho těhotná žena Ella (režisérova životní partnerka Charlize Theronová). Surový úder z řad Daleových kolegů, dopadající na vyděšenou gravidní ženu, jež se v nastalém zmatku policejního zásahu snaží skrýt do bezpečí, přiměje televizní reportérku Jean (Connie Nielsenová) k zaujetí angažovaného postoje, jež se nehodí do krámu jejím senzacechtivým a pokryteckým zaměstnavatelům.

Starosta města Tobin (Ray Liotta), sám účastník protivietnamských demonstrací, který slíbil manifestujícím právo na vyjádření jejich postoje, stojí při rozhodnutí o zásahu mezi dvěma zly, mezi nimiž se snaží lavírovat tak aby napáchal co nejméně škody na obou stranách konfliktu. Ulice města se mu před očima mění v bitevní pole a on ví, že ať už se rozhodne jakkoliv, nikdy se nezavděčí všem.

Opravdu nestranný pohled?

Townsend se při charakterizaci postav a jen velmi povrchně naznačených pohnutek jejich jednání bohužel nevyhnul jisté modelovosti v zobrazení jejich chování, jíž přispívá k zvýšení dramatického dopadu děje. Je opravdu jen velmi těžko uvěřitelné, že by dospělá žena v podobě těhotné prodavačky módní konfekce nevěděla co obnáší podobné demonstrace a vystavila se riziku střetu s nebezpečím. Rovněž přeběhnutí televizní novinářky na správnou stranu barikády zavání až přílišným idealismem a scénáristicky nepravděpodobnou konstrukcí.

Snahu o manipulativnost postojů a ideologickou agitaci ale za režisérovým záměrem nevidím, spíš přiklonění se ke straně, jež je mu bližší a tím vyjádření jasného občanského postoje.

Policisté nejsou nijak démonizováni. Jsou ukázáni jako muži, dělající svou práci, jež přispívá k udržení pořádku. Anarchista, ničící výklady obchodů, který se ukáže ve skutečnosti jako nasazený policejní provokatér, není ničím výjimečným. K objektivnosti pohledu by se ale slušelo dodat, že na podobných akcích se na straně demonstrujících projevují destruktivně lidé, pro něž je demolování majetku a střet s policií zábavou a alternativním projevem negativních emocí.

Režisér vidí chyby v přístupu k obdobným akcím, jež zasáhly Prahu o necelý rok později při zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, i na straně revoltujících. Že občas dobře míněné myšlenky přehlušuje neadekvátní forma jejich vyjádření, přesouvající pozornost k věcem marginálním, ukazuje na příkladu přednášky zástupce Lékařů bez hranic dr. Mariče (Rade Šerbedžija). Ten poznává marnost své snahy upozornit na potřebnou lékařskou pomoc zemím třetího světa, která se ve světle mediálně mnohem vděčnějších probíhajících střetů vytrácí.

Angažované poselství

Townsend se na debutanta ukazuje jako zručný strůjce kompaktního celku, jež mu drží pevně pod rukama. Kameraman Barry Ackroyd, jenž se podílel již na Greengrassově Letu číslo 93, dovede z omezených finančních prostředků na statisty udělat při inscenování hromadných scén přednost. Širokoúhlé objektivy nahrazují ty s delšími ohnisky, jež přispívají k reportážnímu stylu snímání demonstrací. Paradokumentární simulace roztřeseného obrazu ručních kamer rovněž lépe koresponduje se zakomponováním autentických archivních materiálů, jež zvyšují dojem autentičnosti a realistické působivosti chaosu, jež postavy zažívají. Subjektivní vnímání vypjatých střetů se přesouvá na pozice obou stran konfliktu a za pomoci dynamického střihu a hudby Neila Davidgeho nás nervní atmosféra vtáhne přímo do středu dění v ulicích.

  

Herci jsou pro své role dobře vybráni, i když názory postav, jež představují, se nesou v intencích až příliš obecných proklamací, jež nám nedovolí (až na případ těhotné prodavačky) se k nim hlouběji přiblížit.

Přijetí filmu bude asi hodně záviset na vašem postoji k zobrazovaným událostem i politickém a občanském přesvědčení, jež je vám vlastní. Pokud demonstrující považujete za podvratné živly, v teple pokoje nevěřícně kroutíte hlavou u televize nad záběry plnými zápalných láhví, slzného plynu a násilných střetů policie s protestujícími a vaší oblíbenou knihou na nočním stolku je ta, v níž se pan prezident vyjadřuje o modré, nikoliv zelené planetě, asi těžko pochopíte radost skupinky manifestujících, že jejich aktivismus přispěl alespoň malým dílem k zamyšlení lidí nad skutečnostmi, jež přesahují jejich privátní životy. Pokud ale stále idealisticky věříte, že má cenu se angažovat a že chod dějin neřídí neviditelné struktury „mocných a movitých“, do nichž běžný jedinec může jen stěží zasáhnout, je Vzpoura v Seattlu filmem právě pro vás.

Vzpoura v Seattlu

• Žánr: dramatická rekonstrukce
• www.battleinseattlemovie.com
• Původní název: Battle in Seattle
• USA/Kanada/Německo 2007
• Scénář a režie: Stuart Townsend
• Hrají: Martin Henderson, Woody Harrelson, Charlize Theronová, Ray Liotta, Michelle Rodriguezová, Ivana Milicevicová, Rade Šerbedžija, André Benjamin, Joshua Jackson, Connie Nielsenová
• Distribuce: Palace Pictures
• Distribuční premiéra v ČR: 19. 3.2009