AVmania.e15.cz

Vražda v Orient expresu: recenze filmu

Poirotův přehnaně majestátní knír se stává symbolem tohoto okázale ironického zpracování detektivní klasiky Agathy Christie. Za vizuální opulentností je ale cítit úcta k předloze a jejímu moralistnímu jádru.

Vražda v Orient expresu, román světové proslulé autorky detektivních knih Agathy Christie, vyšel v roce 1934. Námět k němu jí poskytl únos ani ne dvouletého prvorozeného syna amerického letce a národního hrdiny Charlese Lindbergha v březnu roku 1932, tedy dva roky před napsáním knihy.

Román se dočkal několika rozličných zpracování, včetně rozhlasové a počítačové hry a komiksu. Ze tří televizních adaptací, z nichž jedna je japonská, a dosavadní jedné filmové jsou nejznámější dvě verze. Tou první je hvězdně (Jean-Pierre Cassel, Sean Connery, Lauren Bacall, Vanessa Redgrave, Anthony Perkins, Jacqueline Bisset, Michael York) obsazený film Sidneyho Lumeta z roku 1974, který byl nominovaný na šest Oscarů.

V takové konstelaci hvězd si nakonec jediného Oscara za film odnesla Ingrid Bergman za spíše skromnější roli stárnoucí švédské misionářky. Hlavní roli Hercula Poirota zde ztvárnil Albert Finney se vší marnivostí, arogancí, požitkářstvím a důvtipem této postavy. Dobře známý je u nás i televizní film z roku 2010, kde belgického detektiva v rámci série hraje David Suchet.

Šarmantnější a akčnější verze Poirota

Po sedmi letech od této televizní verze nyní přichází do kin nová filmová, která plně využívá možností filmového plátna. Shakespearovský herec a režisér Kenneth Branagh totiž tuto konverzační, dialogovou záležitost pojímá opravdu opulentně nejen co do počtu hereckých hvězd, které sehnal do svého ansámblu.

Není to ale až takové překvapení, kdo viděl jeho shakespearovské adaptace (Jindřich V., Mnoho povyku pro nic, Hamlet, Marná lásky snaha, divadelní záznam Macbetha), gotického Frankensteina nebo komiksového Thora, tak ví, že k němu tato divadelní rozmáchlost patří.

Jak je u Branagha zvykem, tak film nejen režíruje, spolu s Ridley Scottem a Simonem Kinbergem (Deadpool, X-Men série) produkuje, ale zahrál si v něm i hlavní roli detektiva Poirota. A to způsobem, který činí tuto postavu oproti jeho filmovým a televizním předchůdcům mnohem šarmantnější, energičtější, akčnější a vtipnější. Dodejme, že i s větší psychologickou hloubkou, jež se odhaluje prostřednictvím jeho vnitřních rozprav s jeho zesnulou ženou.

Při pohledu na Kennetha Branagha je vám jasné, že typově neodpovídá ani podivínskému poživačníkovi a bonvivánovi Alberta Finneyho, ani škrobenému Davidu Suchetovi s jeho vejčitou hlavu. Je vyšší než oba tito představitelé, štíhlejší, méně uměřený. Ukáže, že umí nasadit laškovný tón a sem tam i nějakou hlášku, ale rozhodně ne způsobem, který by jeho figuru zbavoval důstojnosti. Naopak jeho úloha v závěru je vážná a až moralistně kazatelská.

Motiv k vraždě má každý

S akčnějším pojetím souvisí i to, že hůl nepoužívá jen k chůzi, jak se přesvědčíme v dobrodružném prologu z Jeruzaléma, který nemá oporu v knižní předloze. Snaha o oživení statické konverzačky v klaustrofobních prostorách vlaku je poté řešena tak, že se postavy při pobírání případu vydávají mimo v závějích stojících vlak, kde je Poirot vyslýchá. A také krátce nahání, než zde dojde k finálnímu odhalení.

Je za tím cítit snaha o větší dramatičnost a gradaci vyprávění, jehož podstata ale není v akci, ale v tom jak detektiv odhaluje malé či větší lži svých spolucestujících, kteří se různě přetvařují při jeho snaze vypátrat, kdo z nich se mohl podílet na vraždě Edwarda Ratchetta (Johnny Depp).

Děj je notoricky známý, ale pro ty z vás, kteří ho neznají, ho připomenu. Hercule Poirot (Kenneth Branagh) po vyřešení případu v Jeruzalémě cestuje luxusním vlakem z Istanbulu do Londýna, kam je z dovolené povolán k naléhavému případu. Při cestě Orient expresem si chce odpočinout a rozhodně během ní neplánuje pracovat.

Projekt 100: pět nejslavnějších sci-fi filmů jde do kin [video]

Projekt 100: pět nejslavnějších sci-fi filmů jde do kin [video]

Cesta na Měsíc, Cesta do pravěku, Planeta opic, Brazil, Matrix a dokument Podivuhodná cesta. Klasická díla světové i domácí sci-fi na velkých plátnech kin i ve školních projekcích.

Z vybrané, nesourodé skupinky třinácti spolucestujících se ale vydělí evidentně nervózní obchodník Edward Ratchett (Johnny Depp), který se ho snaží přesvědčit, aby ho hlídal, protože má strach, že mu někdo usiluje o život. Poirot to odmítne a na druhý den ráno při čekání vlaku na vyproštění ze závějí je Ratchett nalezen ubodán dvanácti ranami dýkou ve svém kupé.

Ve vlaku, uvězněném sněhovou kalamitou kdesi na Balkáně, tak musí Poirot zapojit svůj pověstný důvtip a geniální mysl, aby odhalil, kdo za jeho vraždou stojí. Zda někdo zvenku nebo z pasažérů vlaku, u nichž se ukáže, že každý z nich měl nějaký motiv k vraždě i příležitost ji provést.

Hvězdný herecký ansámbl

Herecká sestava cestujících ve vlaku a jak se ukáže i potenciálních podezřelých je stejně hvězdná jako v případě více jak čtyřicet let starého Lumetova snímku. Posuďte sami. Michelle Pfeiffer, Penélope Cruz, Willem Dafoe, Judi Dench, Derek Jacobi, Daisy Ridley, Josh Gad. Toto obsazení by Branaghovi kdejaký jeho kolega záviděl, problém je, že vzhledem k počtu postav ve vyprávění jde víceméně jen o vedlejší role nebo camea.

Postavy podezřelých nemají psychologickou hloubku a jsou jen různou měrou výraznými figurkami na šachovnici tohoto rozehraného případu. Režisér tak sází především na jejich vzájemnou interakci a interakci mezi Poirotem a jimi. Někdo se své šance zazářit chopil s větší vervou jako Michelle Pfeiffer nebo Judi Dench, někdo jako Willem Dafoe zůstal spíš ve stínu.

Katarzní finále

Kdo ale září určitě je Kenneh Branagh jako Poirot. Přízvukem, připomínajícím belgickou francouzštinu a majestátním knírem zdůrazňuje komické rysy detektivovy osobnosti, způsobem, jakým případ vyřeší a hlavně závěrem, který z něj učiní, posouvá detektivní žánr zpět k jeho vážnosti a otázkám viny, svědomí a spravedlnosti jiné než té pozemské.

Film má velmi silnou morální katarzi, v níž na sebe detektiv bere úlohu toho, kdo musí zvažovat, která vina je horší. A uvažuje přitom podobně jako profesor Málek v Krejčíkově Vyšším principu, který svým studentům říká, že vražda na tyranu není z hlediska vyššího principu mravního zločinem. Zde nejde o tyrana, ale o osobu podobně morálně zavrženíhodnou vzhledem k charakteru skutku, který vykonal.

Milada: recenze filmu

Milada: recenze filmu

Strhující lidský příběh občanské statečnosti komunisty popravené Milady Horákové se režijnímu debutantovi Davidu Mrnkovi bohužel nepodařilo přetavit do stejně silného dramatického tvaru.

Detektiv tak pronáší rozsudek v rovině morální, nikoliv právní v závěru, který je aranžován v duchu teatrálně patetického posledního soudu. Nebo poslední večeře. Stává se morální maximou, která na sebe bere odpovědnost za určení viny a trestu těch, kteří se dopustili zločinu, který je zároveň možné chápat jako spravedlivou odplatu. V jeho postavení jistě tíživý úkol, plný dilemat.

Postmoderní vizuální okázalost

Cesta, která k tomuto rozhřešení vede, je oproti Lumetově verzi osekaná o některé detektivovy dedukce, které při odhalování spojitostí případu používal. Jakoby režisér až příliš spoléhal na to, že předlohu a okolnosti vraždy divák nebo čtenář zná a nemusí mu je tak dopodrobna vysvětlovat.

Mnohem víc se zaměřuje na vizuální stránku, jíž dává opulentní tvář. U komorního dialogového příběhu tato okázalost na někoho může působit iritujícím, marnotratným dojmem, jiný ji bude vnímat jako žádoucí zpestření známé látky. Řadím se k druhé skupině.

Zahradnictví: Dezertér - recenze filmu

Zahradnictví: Dezertér - recenze filmu

Komunistický režim testuje pouto manželské, sourozenecké i rodičů a dětí v druhém dílu rodinné ságy dvojice Hřebejk a Jarchovský, která se v nesoudržnosti tvaru potýká s podobnými problémy jako díl první.

Kostýmy, honosné interiéry vlaku, velkolepě nasnímané záběry zimní horské krajiny, s nimiž se pak pracuje v počítači jako s pozadím jedoucího vlaku, který byl ve skutečnosti vytvořen ve studiu. Působí to draze, velkoryse, majestátně, krajina až pohádkově, ale zároveň s přiznanou ironickou falší, že je to vše umělé.

Symbolicky přehnaný knír

Rozmáchlá výprava v kombinaci s počítačovými triky pomohly stvořit výraznou stylizaci, jež symbolizuje postmoderní poťouchlost tohoto zpracování. Takový je i Poirotův knír. Přehnaný, exhibující a kašírovaný jako vizuální stránka a ve své velikosti záměrně směšný a ironický.

Masivní knír pro Poirota znamenal ochranu i provokaci a podobně s ním zachází i Kenneth Branagh. Ochranu pod ním hledá před těmi, kteří by jeho dílo obviňovali z pouhého okázalého postmoderního nátěru a nebyli pod ním schopni vidět ten silný a niterný moralistní příběh, do něhož vyřešení případu přirozeně ústí.

30 sex symbolů šedesátých let

30 sex symbolů šedesátých let

Brigitte Bardot, Ursula Andress, Claudia Cardinale, Raquel Welch, Sophia Loren, Catherine Deneuve, Jane Fonda, Anita Ekberg, Britt Ekland, Sharon Tate. S šedesátými léty přichází éra sexuálního uvolnění ve společnosti i kinematografii.

Provokaci, teatrálnost, poťouchlost, kašírovanost pak používá jako způsob, jak tuto látku velkofilmově oživit a přiblížit ji mladším divákům. Nikdy ale přitom nepřekročí hranice záměrné směšnosti tak, aby tím trpěla ona vážná linka, prostřednictvím níž chce něco sdělit.

Přijmutí režisérovy stylizace

Na divákovi pak je, zda toto jeho pojetí, kde dochází ke směšování vážného a ironického nebo skutečného a stylizovaně kašírovaného, vezme za své. Pokud ano, tak určitě ocení, že shakespearovský adaptátor možná už trochu zaprášenou detektivní klasiku balí do přitažlivého vizuálního kabátku, který při vší své opulentnosti nezbavuje komorní konverzační předlohu její podstaty a silného katarzního moralistního jádra.

Za pomocí hvězdného hereckého ansámblu přistoupil Branagh k předloze Agathy Christie uctivě a současně moderně v práci s audiovizuální stránkou filmu. Z hlediska naplnění jeho záměru to dopadlo nejlíp, jak mohlo. Jen se musíte na jeho notu naladit. Pak se stejně jako já budete těšit na další poirotovku na Nilu, jejíž existence je zde naznačena.

Vražda v Orient expresu
Film   8

Vražda v Orient expresu

  • Žánr: detektivní
  • Původní název: Murder on the Orient Express
  • www.cluesareeverywhere.com
  • USA / Malta, 2017
  • Scénář: Michael Green (předloha Agatha Christie)
  • Režie: Kenneth Branagh
  • Hrají: Kenneth Branagh, Johnny Depp, Daisy Ridley, Michelle Pfeiffer, Penélope Cruz, Willem Dafoe, Judi Dench, Lucy Boynton, Leslie Odom Jr., Derek Jacobi
  • Distribuce: CinemArt
  • Distribuční premiéra v ČR: 09. 11. 2017
Další článek




Přidejte svůj názor k tomuto článku

Další podobné články

Zahradnictví: Nápadník – recenze filmu

Zahradnictví: Nápadník – recenze filmu

Čistá láska naráží na odpor despotického otce v podobě předchůdce Jiřího Kodeta v Pelíšcích. Trilogie dvojice Hřebejk a Jarchovský vrcholí divácky nejvstřícnějším a pro autora scénáře i nejosobnějším dílem.

Liga spravedlnosti: recenze filmu

Liga spravedlnosti: recenze filmu

DC až příliš povědomě opisují u marvelovských Avengerů. Špičkující humor postav od Josse Whedona se přitom topí v digitálním balastu akčních scén od Zacka Snydera.

Deadpool 2: nová upoutávka na očekávaný komiksový hit [video]

Deadpool 2: nová upoutávka na očekávaný komiksový hit [video]

Game Night: nový trailer na očekávaný hit (či propadák?) [video]

Game Night: nový trailer na očekávaný hit (či propadák?) [video]

Zabití posvátného jelena: recenze filmu

Zabití posvátného jelena: recenze filmu

Moderní parafráze antické tragédie o vině a krutém trestu ústí do vyšinuté černohumorné morality, jež staví Colina Farrella před rozhodnutí, známé ze Sophiiny volby. Jen pro otrlé diváky.

Mečiar, Jakeš a Babiš v povolební festivalové Jihlavě

Mečiar, Jakeš a Babiš v povolební festivalové Jihlavě

Reflexe mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava 2017, spojená s recenzemi filmů o Vladimíru Mečiarovi a Miloši Jakešovi, které vzbudily největší zájem publika i médií.

Mečiar: recenze filmu

Mečiar: recenze filmu

Tereza Nvotová skládá portrét trojnásobného slovenského premiéra a jeho éry vládnutí, která slouží jako výstražné memento i pro naši zemi, že obdobu mečiarismu bychom neměli nikdy připustit.

Milda: recenze filmu

Milda: recenze filmu

Tragikomický portrét muže, který neumí překročit svůj totalitní stín. Dokumentarista Pavel Křemen svádí marný boj s Milošem Jakešem, kterého chce přimět k nějaké sebereflexi jeho politického působení.