Vlk z Královských Vinohrad
r. Jan Němec, ČR, 2016
„Náš život je rychlejší než vzpomínky na něj,“ říkal Jan Němec (1936-2016). Český režisér světového významu, svéhlavý originál, nekompromisní bouřlivák a jeden z mála tuzemských autorů v pravém smyslu slova.
Svůj poslední film, jakousi stylizovanou autobiografii a testament v jednom, natočil volně na motivy vlastních povídek Nepodávej ruku číšníkovi (2011). Ty představovaly napůl vyfabulovanou, napůl autobiografickou kroniku jeho života.
Jan Němec vždy rád vyprávěl. Způsobem, ve kterém se stírala hranice mezi realitou a hrabalovským pábením. V popředí všech historek stál on jako jejich hlavní aktér a hybatel. Tak tomu je i ve Vlkovi z Královských Vinohrad, který nás provede jeho životním příběhem od šedesátých let do současnosti. Respektive od festivalu v Cannes v roce 1968 (záběry vznikly loni, na 68. ročníku canneského festivalu) do loňského filmového festivalu v Karlových Varech.
V šedesátých letech byl Jan Němec prominentní filmař československé nové vlny, který se spolu s Jiřím Menzelem a Milošem Formanem zúčastnil hlavní soutěže legendárního ročníku festivalu v Cannes v roce 1968. Menzel s Rozmarným létem, Forman s Hoří, má panenko, Němec s podobenstvím O slavnosti a hostech.
Byla to pro český film jedinečná příležitost, jak na tomto nejprestižnějším festivalu uspět a získat Zlatou palmu (což se dosud nikomu z českých filmařů nepovedlo). Největší šance se připisovala právě Němcovi. Nebo alespoň on to tak vnímal.
Na pozadí bouřlivých protestů Pařížského máje a poté i generální stávky ale francouzští filmaři v čele s Jeanem-Lucem Godardem a Claudem Lelouchem oznámili, že stahují své filmy ze soutěže a dožadovali se ukončení festivalu na znamení solidarity se stávkujícími dělníky a protestujícími studenty.
To se nakonec i stalo a Jan Němec to ve svém filmu využil k vyrovnání si účtů s Godardem, který ho dle jeho hravé konspirační teorie připravil o cenu. Jiří Mádl, který hraje Němcovo alter ego Johna Jana, tu popelníkem umlátí Jeana-Luca Godarda za to, že mu svým komplotem ukradl vítězství v Cannes a později schvaloval srpnovou invazi jako něco, o co si Češi říkali.
Necítíme ale z této scénky zášť. Karel Roden coby podmanivý vypravěč příběhu Němcova života záhy dodává, že Godard svého příklonu k radikálnímu marxismu později litoval a od schvalování sovětské invaze v dokumentu Pravda se distancoval. Jan Němec mu onou ranou popelníkem vlastně udílí milosrdné odpuštění.
Tato zábavná scénka je typická pro celý charakter vyprávění. John Jan alias Jan Němec prochází dějinami jako frajer, který se jimi nenechá zlomit. Je známo, že po návratu z Cannes natočil v srpnových okupačních dnech záběry invaze, které potom vyvezl do světa. V roce 1974 byl nucen opustit zemi, což ve filmu opět využije k rozehrání dramatické situace, a patnáct let se protloukal převážně v Německu a Americe.
V Americe se snažil navázat na svou filmařskou kariéru a získat peníze na její financování od Donalda Trumpa, což ve filmu získává podobu zábavně ironických schůzek v Trump Tower (natáčeno na Nové scéně) s jeho tehdejší ženou Ivanou.
V Los Angeles natáčel svatební videa, a když přišla revoluce, ukázal ve filmu, že washingtonského byrokrata kvůli povolení odjet do Československa umí přesvědčit stejně jako toho komunistického (Martin Pechlát), jemuž při výslechu vysvětloval, že Franz Kafka není kontrarevolucionář, ale bojovník proti buržoazii.
Ve filmu Jana Němce se odráží hodně z jeho rozporuplné povahy. Prezentuje se jako bonviván, co má rád ženy, peníze, úspěch a příjemný život. Odtud i narážka v názvu filmu na Vlka z Wall Street http://avmania.e15.cz/vlk-z-wall-street-recenze-filmu Martina Scorseseho. Slovo „vlk“ v názvu je i vyjádřením jeho osobnosti. Celoživotního solitéra, vlka, tvora divokého, lstivého, neovladatelného. Vlka v rouše beránčím a naopak.
Cítíme ale, že jeho bonvivánství a provokatérství je jen maskou a autostylizací citlivého umělce, který s ironií sobě vlastní účtuje s vlastním životem a okouzluje nás přikrášlenými historkami z něj. Film je jakousi sumou režisérova tvůrčího i osobního života. Ukazuje se tu jako „autor“ v bytostném slova v pravém slova smyslu. Tedy jako tvůrce s nezměrným intelektem, ale i se schopností oslovit podobně naladěného diváka emocionálně, k tomu hnaný kupředu touhou nacházet nové cesty filmového vyjadřování.
Vznikla posmutnělá komedie, nesentimentální ohlédnutí za vlastním životním příběhem od šedesátých let do současnosti, nonšalantní vyrovnávání si účtů v punkovém hávu. Zvláštní uznání, které porota hlavní soutěže karlovarského festivalu, přiřkla jeho filmu, není z tohoto pohledu jen oceněním z úcty.
Pomocný režisér a Němcův někdejší student Tomáš Klein, který za něj film dokončil, protože Jan Němec zemřel den před koncem natáčení, jej označil za křehkého punkera. Mohli bychom přidat další charakteristiky. Rebel, světák, citlivý egomaniak, každopádně velký filmař, který tu bude chybět.