King i Mahal ukazují, čím je blues dnes. Je paradoxní, že Slovák s Čechem musí předvést, čím bylo kdysi a jaké má kořeny.
V knize Opravdové blues popisuje její americký autor Robert Palmer: „Delta je úrodná nížina tvaru listu, jež se táhne od Memphisu dolů na jih k Vicksburgu, což je zhruba 200 mil. Její západní okraj tvoří stát Mississippi a na východě ji ohraničuje pohoří ve středu státu. V tom nejširším místě měří asi 85 mil. První usedlíci v Deltě byli zemědělci a jejich synové z jihovýchodu Spojených států. Kolem roku 1820, když smlouva sepsaná u Doak’s Stand otevřela některá území indiánského kmene Choctaw bílým osadníkům, a zejména po roce 1830, když Choctawové postoupili Spojeným státům zbytek svého území na východ od Mississippi, se sem tito relativně zámožní pionýři začali stěhovat i se svými rodinami a otroky.“
A právě potomci těchto černých otroků stáli na počátku 20. století u zrodu žánru blues, který se později stal základním kamenem dalších hudebních stylů včetně rokenrolu, a tedy i rocku v nejširším slova smyslu. O tom, že blues není pouze monotónním lkaním na dvanáct taktů s písněmi jednou jako druhou, nás nepřesvědčuje pouze zmíněná – velmi dobře napsaná – kniha, ale například také listopadový mezinárodní festival Blues Alive v Šumperku. A přesvědčuje nás o tom i trojice desek, které se v poslední době dostaly do obchodů. Blues totiž může být na jedné straně úsměvné retro a na straně druhé našlapaná moderní muzika. Blues může být poučné i zábavné.
Americký kytarista B. B. King vydal v neuvěřitelných 83 letech nové studiové album One Kind Favor, jedno z nejlepších, které minimálně v poslední době natočil. Vybral na ně notoricky známé bluesové kousky, které nahrál s početnou kapelou, ve které vedle další kytary, piana, kontrabasu a bicích nechybí například dechová sekce. Nebýt zpěvákova chraplavého stařeckého hlasu, zněla by většina písní jako mainstreamové rádiové hity.
Vynikající elektrická kytara, výrazný klavír i žestě – jednou nápadnější, podruhé téměř skryté – jsou zaranžované tak, aby fajnšmekra zaujaly a běžného konzumenta nerušily. Málokdy se vše povede tak dobře vybalancovat. Texty jsou sice plné bluesových klišé („Baby please come home“), avšak to k tomuto staromileckému žánru patří a v podání hvězdy největší to rozhodně nezní trapně. Jen v několika málo momentech se King snaží o ráznější, valivý sound (The World Gone Wrong). Jinak se drží uhlazenějšího a přitom poctivě zahraného čistého stylu, který před desetiletími pomáhal budovat a na který černí i bílí kytaristé stále navazují. Tato deska získala cenu Grammy zaslouženě.
Téměř o generaci mladší kytarista a zpěvák Taj Mahal (v květnu oslaví 67. narozeniny) nikdy nebyl čistým bluesmanem. K jeho nejlepším dílům patří společná deska se západoafrickým hudebníkem Toumanim Diabatém, dále spolupracoval s jihoafrickým sborem Ladysmith Black Mambazo nebo se souborem Culture Musical Club of Zanzibar a v jeho tvorbě se blues mísí s rokenrolem, country i zmíněnými exotickými vlivy. Své nové album Maestro Mahal natočil loni u příležitosti 40 let své umělecké činnosti a i v tomto případě si do studia přizval řadu slavných hostů.
Mezi nejzajímavější patří skupina Los Lobos, nigerijská zpěvačka Angélique Kidjo, už zmíněný hráč na strunný nástroj kora Toumani Diabaté nebo syn a pokračovatel nejslavnějšího zpěváka reggae Ziggy Marley. A právě reggae je jedním z hudebních stylů, které Taj Mahal na své novince předvádí nejpřesvědčivěji. Vedle toho si však zabrnká country na banjo, zahraje na ukulele a jen tak mezitím bravurně vystřihne bluesrocková kytarová sóla v tradičněji pojatých skladbách. Název alba Maestro nelže, jedná se o jedno z nejsilnějších bluesových alb roku 2008, i když čistě bluesové není.
Zatímco oba Američané hrají blues moderně a elektricky a rádi si od něj odskakují k jiným žánrům (zvlášť Taj Mahal), Slovák Ľuboš Beňa se rozhodl vrátit ke kořenům. Muzikant, který velkou část mládí trávil u táboráků na moravsko-slovenském pomezí, se později zhlédl v rezofonické („oplechované“) kytaře, na kterou začal hrát akusticky bluesové standardy z oblasti Mississippi. Spřízněnou duši našel v ostravském pouličním zpěvákovi Matěji Ptaszkovi, majiteli zajímavého (na první poslech možná trochu nepříjemného) vysoko položeného hlasu, a společně začali hrát na ulici, na mostě, v klubech i na festivalech.
Své nové koncertní CD Beňa & Ptaszek v kriminále natočili v prostředí zdánlivě kuriózním, avšak s dějinami blues souvisejícím – v přísně střežené věznici na Mírově. Z očí do očí největším zločincům země zpívali pracovní songy někdejších černých trestanců, písně dávných drsných hráčů, ale i mírumilovné skladby typu louisianské hymny You Are My Sunshine. To vše ve střídmých aranžích pro jednu rezofonickou kytaru, jednu harmoniku a zpěv, avšak s řadou sól, s obrovskou energií a především s poutavým výkladem. Jestliže se totiž Kingovo a Mahalovo CD příjemně poslouchají, Beňa s Ptaszkem se spíše snaží poučit. Jejich styl je syrový, k prvoplánové líbivosti má daleko, avšak i díky Ptaszkovým úvodům k jednotlivým písním si posluchač odnese alespoň základní informace o této retro podobě blues. King i Mahal ukazují, čím je blues dnes. Je paradoxní, že Slovák s Čechem musí předvést, čím bylo kdysi a jaké má kořeny.
- B. B. King: One Kind Favor. Geffen/Universal 2008, celkový čas 57:09
- Taj Mahal: Maestro. Heads Up/Classic 2008, celkový čas 57:18
- Beňa & Ptaszek: V kriminále. Indies Happy Trails 2009, celkový čas: 54:17