Wally Pfister je dvorním kameramanem Christophera Nolana, který s ním spolupracoval na všech jeho filmech od Mementa až po vyvrcholení batmanovské trilogie. V letošní Nolanově novince Interstellar, která by měla do kin přijít na počátku listopadu, ho na kameramanském postu vystřídal švýcarský rodák Hoyte Van Hoytema. Ten nasnímal tituly jako Ať vejde ten pravý, Fighter, Jeden musí z kola ven nebo Ona.
Důvodem této výměny byla Pfisterova ambice natočit si vlastní režijní prvotinu, jež se ale Nolanovou podporou v pozici výkonného producenta více než vehementně ohání. Pfister od Nolana převzal část jeho stálých hereckých spolupracovníků (Morgan Freeman, Cillian Murphy) a podobně jako on se pokusil přijít s inteligentní sci-fi s přesahem.
Snímek od počátku provázely produkční problémy a několikrát to vypadalo, že jeho natáčení bude zastaveno. Nakonec došlo jen ke snížení předpokládaného rozpočtu ze 150 milionů dolarů na sto, které Pfister nevyužil k nějaké laciné přehlídce digitálních triků, ale spíš k důrazu na podmanivou vizuální stránku, což se u tvůrce jeho kalibru ale očekává jako samozřejmost.
Komorní sci-fi, fungující spíše v jednotlivostech
Ti, kdo by nalákáni trailery očekávali nějakou opulentní sci-fi podívanou, budou zklamáni, protože Transcendence je v podstatě komorním sci-fi thrillerem s výraznou romantickou stopou. Hodně nadneseně by se dalo říct, že je něčím jako Jonzeho Ona, jen bez její nápaditosti, citlivosti a chytrého zpracování.
Najdeme zde hezké obrázky kameramana Jesse Halla (Jednotka příliš rychlého nasazení, 30 minut nebo méně), které jsou šikovně nasvícené nebo zpomalené. Soundtrack Mychaela Danny je melancholicky dokresluje a vy máte pocit, že v jednotlivostech působí film dobře.
Pfister ale selhává jako vypravěč celku. Vyprávění chybí dramatický spád a zdá se, jakoby se debutující režisér nevyhnul přetáčkám nebo nějakým dodatečným střihovým úpravám výsledného materiálu, které dějovou zápletku ještě víc znepřehledňují.
Službu medvědí pak filmu činí jeho scénář z pera debutujícího Jacka Paglena, který působí jako by si autor vypůjčoval nápady z druhého Terminátora, raných filmů Davida Cronenberga nebo již zmíněné sci-fi romance Ona. A přetvářel je do mnohem mainstreamovější podoby než se tomu dělo v případě jeho inspirací.
Expanzivní virtuální život po životě
Seznamuje nás s brilantním vědcem Willem Casterem (Johnny Depp), jenž se v blíže nespecifikované budoucnosti snaží lidstvo posunout zas o kus dál ve vývoji umělé inteligence. Ta by měla být nadaná citem i schopností vnímat emoce a měla by v sobě soustředit kolektivní vědění a vědomí lidstva.
Když už je s kolegy, mezi nimiž je i jeho manželka Evelyn (Rebecca Hall) a nejlepší přítel Max (Paul Bettany), blízko úspěchu, na laboratoř zaútočí skupinka radikálů, která pokroku nepřeje. Kyberteroristi z organizace RIFT se tímto útokem snaží zabránit hrozbě, jež visí nad planetou Zemí - nezastavitelnému technologickému rozvoji, který může dát počítačům nepředstavitelnou moc. Při útoku hodně vědců zabijí, výzkumné materiály zničí a Willa postřelí.
Jeho tělo zasáhne radioaktivní kulka, která jeho život v řádu pár týdnů ukončí. S tím se ale odmítá smířit jeho žena Evelyn, která s kolegou Maxem uskuteční zdánlivě šílený plán jeho záchrany. Jeho vědomí přenese za pomocí dosud nevyzkoušeného experimentu do nejmodernějšího počítačového systému, na jehož vývoji se Will podílel.
Plán se podaří, Willova duše se do něj skutečně otiskne a začne si v něm žít svým vlastním životem. Ten je ale mnohem expanzivnější než Willovi zachránci předpokládali. Jeho mozek se prostřednictvím internetového připojení stane jakýsi návštěvnickým CML (Centrální mozek lidstva), jenž začne ovlivňovat chod všech světových online počítačových systémů.
Romantický hrdina z jedniček a nul
Získává tak moc, jenž je snadno zneužitelná, což se i začne dít. A právě v peripetiích, jimiž scenárista tuto bezpochyby zajímavou premisu začne rozvíjet, si začne logika vybírat dovolenou. To se u sci-fi snímku děje poměrně často, ale zde je to v tak hojné míře, že to sráží dojem z filmu na průměrné až podprůměrné hodnocení.
První problém nastává už se samotnými postavami a jejich motivacemi. Vědátor Will je v úvodu představen jako sympatická postava, jíž respektují kolegové i laici. Jeho jednání ale po transformaci do počítačového systému začne vykazovat znaky, které ho ukazují v mnohem méně příznivém světle.
Sympatické je, že jeho představitel Johnny Depp se tu po dlouhé době objevuje v civilnější podobě, než v jaké jsme ho v posledních letech zvyklí vídat. Odpadá pirátské přehrávání i burtonovská bizarnost, ale nenahrazuje ji nic zapamatovatelného. Depp je zoufale matný a není to jen tím, že fyzicky se na plátně zdrží asi jen dvacet minut.
Jeho hlasový projev ve virtuální podobě nemá emoční sílu a barvitost Scarlett Johansson z Ona. Zaujme snad jen jeho romantická a dojemná snaha všemi možnými prostředky fyzicky zpředmětnit své já, aby se mohlo co nejvíc přiblížit jeho milované Evelyn.
Božský komplex
Rebecca Hall má mnohem větší prostor, ale její postava doplácí na způsob, jakým s ní scenárista zachází. Evelyn plní značně mechanicky příkazy svého manžela, který ji na dálku instruuje. Správná rozhodnutí činí až pod tlakem okolností, jež ukazují, že Willovy projekty a vize nabývají čím dál nebezpečnějších rozměrů.
Will se totiž po zbohatnutí na burze rozhodne zřídit jakousi novou říši nebo světový řád, jehož chod by mohl ovlivňovat svou „božskou“ mocí. Pro tu příležitost se rozhodne uprostřed pouště vybudovat počítačově řízený komplex, napájený solární energií, odkud za pomocí nanotechnologie uzdravuje nemocné nebo zraněné.
Z těchto vděčných lidí, ovládaných na dálku, pak vytváří armádu, která by se za něho v případě ohrožení jeho plánů postavila. Divné a ve scénáři značně nelogické je, že tato jeho aktivita se dlouho děje bez povšimnutí FBI či jiných státních a vědeckých orgánů, které by se přeci musely pozastavit nad tím, že někdo už dva roky ovládá světový počítačový systém.
Ekologicky motivovaná snaha o ovládnutí světa
Věci se dají do pohybu, až když do tohoto komplexu zavítá někdejší Willův profesor a mentor Joseph Tagger (Morgan Freeman) a agent FBI Buchanan (Cillian Murphy). S nimi se spojí celou dobu teroristy v zajetí držený Max a společně se rozhodnou Willovy světovládné plány, realizované prostřednictvím počítačových sítí, zastavit.
Armádu ani počítačový systém, v němž by Will jejich plán mohl odhalit, ale proti němu jako zbraň není možno použít. Proto jsou do akce povoláni kyberteroristé pod vedením Bree (Kate Mara) a svou úlohu v ní sehraje také Evelyn, které jsou předloženy důkazy o tom, jak za pomocí dešťové vody rychle roste armáda Willových nanobotů.
Detailnější přiblížení zápletky i toho, jak dopadne, by vás ochudilo o mnohá překvapení, která ale nedávají moc logický smysl. Tak snad jen tolik, že v závěru se ukáže, že Will vše to, co vypadá jako snaha o ovládnutí světa, dělal jen z lásky k Evelyn, která je zapálená environmentalistka. To kvůli ní chtěl obnovit podobu planety v její co nejekologičtější podobě.
Zlí teroristé se nakonec ukážou jako spojenci establishmentu, kteří nejsou za smrt několika vědců potrestáni. Ambiciózní vědec pak jako nešťastný muž, který chce ve své virtuální podobě, již dovádí do trojrozměrnosti, imponovat své ženě tím, že změní stávající chod planety.
Kybernetický prorok a spasitel
Někdo může kvitovat, že postavy nejsou jednoznačně charakterizované a umí překvapit. Mě to přijde spíš jako projev scenáristické bezradnosti ohledně nastínění jejich motivací. Způsob, jakým je s ekologickým leitmotivem, jenž se vyprávěním vine, zacházeno, je jistě v dnešním liberálním Hollywoodu, který je zeleným a antikorporátním tendencím nakloněný, pro někoho možná provokativní. Ale asi tak tolik, jako když pan profesor Klaus, pokud zrovna nechválí Putina, mluví o modré a nikoliv zelené planetě.
Že by se scenárista inspiroval jeho (pro Janu Bobošíkovou či duo Jakl-Hájek jistě) podnětnými myšlenkami, moc pravděpodobné není a tak se nabízí spíš varianta, že Jack Paglen ke scénáři přistupoval tak trochu jako když pejsek a kočička vaří dort pro ty, jež filmy rádi intelektuálně analyzují.
Právě pro ně je zde přítomná nejen ekologická linie, ale i metaforické připodobnění osudu Willa k tomu, jímž prošel Ježíš Kristus. Tento kybernetický prorok či spasitel musí být také nejprve ukřižován, aby mohl být znovu vzkříšen. A pak ponechán svému vlastnímu životu, jenž už můžeme spíš intuitivně vytušit, jak o tom svědčí scéna, kdy se vypravěč příběhu Max jde podívat do domu Casterových a cítí, v jaké formě by se právě zamilovaná dvojice mohla nacházet (slunečnice).
Scenáristické nelogičnosti
Willy Pfister toho prostřednictvím filmu Transcendence chtěl hodně říct, ale scénář s nelogickými nebo logicky nedotaženými zvraty mu podtrhl nohy. Přitom těch témat, jež film nastoluje, je hned několik a jsou charakteru jak technologického, tak především etického.
Může být počítačový systém ovládán lidským vědomím? Mělo by mít toto vědomí individualistickou nebo kolektivní formu? Nevede cesta za vědeckým poznáním ke snaze hrát si na Boha? Jaké jsou projevy lásky v její nefyzické podobě?
Všechny tyto otázky šly vetknout do podobně působivého a podnětného sci-fi vyprávění s romantickým nádechem jako v Ona, kdyby je scenárista nerozpracoval do podoby mainstreamové historky o „duchu ve stroji“. Navíc s environmentálním přesahem, který vyvolává spíš nechtěný úsměv.
Ambiciózní záměr doplatil na povrchní zpracování a snímek dle mne čeká osud filmového propadáku. Pro mnoho, spíše artově než blockbusterově orientovaných diváků, se ale i tak stane vítaným prostředkem k množství rozborů. Já v něm nacházím především ukázkový příklad toho, co se mohlo povést a nepovedlo.
Transcendence
- Žánr: sci-fi
- Původní název: Transcendence
- www.transcendencemovie.com/
- USA 2014
- Scénář: Jack Paglen
- Režie: Wally Pfister
- Hrají: Johnny Depp, Morgan Freeman, Kate Mara, Rebecca Hall, Cillian Murphy, Paul Bettany, Cole Hauser, Cory Hardrict, Olivia Dudley, Clifton Collins Jr., Luce Rains, Wallace Langham
- Distribuce: Bontonfilm CZ
- Distribuční premiéra v ČR: 17. 04. 2014