AVmania.e15.cz

Trans: recenze filmu

Psychoticky šálivý mix Nolanova Počátku, filmů noir i heist movie. Danny Boyle nás seznamuje se zlým a temným dvojčetem zahajovacího ceremoniálu londýnských olympijských her.

V tomto týdnu přicházejí do kin hned dva filmy, které na první pohled vypadají jako další variace na Dannyho parťáky. Zatímco ale Podfukáři Louise Leterriera se jim obsahově skutečně blíží, již název novinky Dannyho Boylea napovídá, že v tomto filmu půjde o víc než o efektní loupež, která se nějak zvrtne.

O britském režisérovi Danny Boyleovi je známo, že umí udělat vizuálně přitažlivou podívanou z víceméně jakékoliv látky nebo zakázky, která je mu svěřena. Bez ohledu na její měřítko. Přesvědčit jsme se o tom mohli v extatické existenciální sci-fi Sunshine, osmioscarové bollywoodské romanci Milionář z chatrče nebo v klaustrofobickém komorním dramatu 127 hodin z prostředí skalního masívu.

Pak se vrátil zpět do prostředí, v němž začínal, tedy do divadla, kde na prknech londýnského Národního divadla inscenoval představení Frankenstein. Naposledy jsme jeho práci mohli obdivovat při režii zahajovacího ceremoniálu letní londýnské olympiády, za jehož provedení ho královna Alžběta II chtěla odměnit rytířským titulem. Což on sympaticky odmítl.

Odložená látka

Právě od této pompézní a výpravné show si rád odskočil ke kriminálnímu psychothrilleru Trans. Začal ho natáčet na podzim roku 2011, ale s jeho postprodukcí musel počkat až po olympiádě. Při jeho realizaci se po třinácti letech znovu sešel se scenáristou Johnem Hodgem. S ním vytvořil nejen svůj debut Mělký hrob, ale i kultovní drogový Trainspotting. Po Extra životu a Pláži se jejich cesty rozešly, aby se nyní znovu spojily na adaptaci látky Joea Ahearneho.

Ahearne ji Boyleovi nabízel už v roce 1994 po natočení Mělkého hrobu, ale režisérovi se zdálo, že její realizace je pro debutujícího scenáristu příliš náročná. Ahearne si ji proto v roce 2001 zadaptoval sám v podobě televizního filmu. Boyle na něj ale nezapomněl a po takřka dvaceti letech se k této látce spolu se svým kmenovým scenáristou vrátil.

A jakoby se skrze jejich obnovenou spolupráci vrátili ke svým vlastním černohumorným nebo temným neo-noirovým začátkům. Vždyť právě v prvních dvou filmech se zaměřovali na existence s různě pokřivenými charaktery a jednáním kriminálního charakteru. V této souvislosti označil Boyle v jednom z rozhovorů Trans za zlé, temné dvojče olympiády.

Ztráta paměti

I když chtěl původně natáčet svůj nový film v New Yorku, nakonec z toho vznikl kvůli olympiádě jeho další britský projekt. Zavádí nás do prostředí londýnské aukční síně, kde pracuje historik umění a dražitel Simon (James McAvoy). Zaměstnanci jsou zde školeni pro případ krizové situace, jaká může nastat třeba při krádeži cenného obrazu. Jejich úkolem je v tomto případě vzít nejcennější dílo z aukce a dopravit ho do bezpečnostní schránky.

Mladík se kvůli prekérní finanční situaci, v níž se ocitl, spojí se skupinou zlodějů. Ti mají spadeno právě na velevzácný Goyův obraz Létající čarodějnice v mnohamilionové hodnotě.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek
 

Problém nastává ve chvíli, kdy Simon po ráně do hlavy, utržené během krádeže, ztratí paměť. A nedokáže si vzpomenout, kam že ten obraz vlastně ukryl. Když z něj tuto informaci vůdce gangsterské bandy Franck (Vincent Cassel) nedostane za pomocí mučení (explicitně znázorněné trhání nehtů), uchýlí se k jinému řešení. Najme psychoterapeutku Elizabeth (Rosario Dawson), která má z hlubin pacientovy mysli za pomocí hypnózy vydolovat zasuté vzpomínky.

Heist movie i Počátek

Úvod filmu, v němž sledujeme provedení krádeže, evokuje klasické i moderní heist filmy. Blíže než k Dannyho parťákům má v té chvíli především k historkám z londýnského podsvětí, jaké točil Guy Ritchie (Sbal prachy a vypadni, Podfu(c)k) nebo Matthew Vaughn (Po krk v extázi). Skupina gangsterů se za pomocí insidera snaží ukrást drahocenný předmět a něco se pokazí.

S příchodem hypnoterapeutky Elizabeth na scénu a jejími metodami zjišťování skutečnosti ale vyprávění získává rysy skládačkových filmů typu Nolanova Počátku nebo Scorseseho Prokletého ostrova, v nichž se stírá rozdíl mezi realitou a snem nebo halucinací.

Klepněte pro větší obrázek 

 

Tyto filmy pracují s komplikovaným a pro diváka matoucím způsobem vyprávěním, ústícím do překvapivého závěrečného zvratu a odhalení, díky němuž začne předešlé dění dávat smysl. Divákovi jsou během tohoto druhu vyprávění zprostředkovávány mnohdy matoucí indicie, jež je nucen analyzovat. Vytváří si hypotézy a poté i dedukce, u nichž se v momentě rozuzlení násobí jeho divácké uspokojení v závislosti na tom, jak správně je uměl predikovat.

Tento druh filmů počítá s divákem inteligentním a pozorným, jenž je rád klamán a bere to jako součást hry s vnímavým obecenstvem. Tento divák si na snímek zajde i vícekrát, aby po momentu překvapení plně docenil třeba způsob jeho výstavby.

Nedostatek indicií k rozkrývání světa nevědomí

Oproti dvěma výše zmíněným filmům nebo jiným snímkům, pracujícím s tematikou amnézie, ztráty identity či věrohodnosti vzpomínek, ale scenárista John Hodge selhává tam, kde by měla vězet největší síla konstrukce takto nastaveného příběhu.

Umí sice diváka znejistit, zavést ho na falešnou stopu a vybudit ho z pozice pasivního pozorovatele, ale neposkytuje mu dostatek indicií, které by ho vedly právě k nějaké analýze či interpretaci toho, co sleduje. V důsledku toho to, co působilo zdánlivě složitě, vykazuje na konci jen vykonstruovaný a překombinovaný ráz.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek

Možná je to dáno už samotným světem nevědomí, do něhož je těžké implikovat nějaké soudržné základy nebo mechanismy jeho fungování. Zdá se mi, že jeho postižení se tvůrci vzdávají a vsází radši na co nejefektivnější výsledek, jemuž podřizují vše. Tak moc chtějí při ztvárnění alternativních realit, hypnotických stavů a toho, co se během nich děje, ohromit vizuální stránkou, že tak činí i za cenu zcela zjevných logických lapsů.

Sovy nejsou tím, čím se zdají být

Tím, že se rozhodli při míchání reality a představ, způsobených hypnózou, rezignovat na nějaká pravidla a fungování tohoto světa nevědomí, jim na druhé straně uvolnilo ruce v tom, jak diváky překvapovat a atakovat stále novými dějovými twisty.

Nositelem těchto zvratů se stává ústřední trojice (anti)hrdinů, z nichž jeden funguje přímo jako nespolehlivý vypravěč. Co se doopravdy stalo, se ale nedozvíme ani prostřednictvím zbývajících dvou, neboť každý(á) z nich má nějaký zájem na tom, aby se ti zbývající dva nedozvěděli, jaká je objektivní pravda.

Klepněte pro větší obrázek

Scenárista neustále pootáčí perspektivou toho, která postava je dobrá a zlá i jaké jsou její motivace. Postava, s níž jsme se mohli na začátku ztotožnit, je na konci někým úplně jiným. Sovy zkrátka nejsou tím, čím se zdají být, jak by řekl David Lynch.

Kdo tahá za silnější nitky?

Simon je po krádeži před veřejností oslavován jako hrdina, ale ve skutečnosti v celé operaci figuroval jako insider, pracující pro Franckův gang. Ten si ho vybral právě kvůli jeho pracovní pozici, která mu přímo velí uschovat umělecké dílo do bezpečí v případě jeho ohrožení. K jakému konfliktu mezi ním a Franckem ale došlo, že byl původně dobře vymyšlený plán zhacen a Franckovi se místo obrazu dostal do ruky jeho pouhý rám?

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek

A jak do hry kočky z myší zasáhne osudová žena v podobě až příliš krásné hypnoterapeutky? Zapletla se do této hry opravdu náhodou, když její sebevědomé chování svědčí o opaku? Nebude inteligentní, cílevědomá a svůdná doktorka právě tím třetím, kdo se nejvíc směje? Zvlášť poté, co zjistí, že právě ona drží díky možnostem hypnózy nejsilnější karty v ruce. A že by z celé situace mohla vytřískat mnohem víc, než činí její mzda.

Každá z postav sleduje svůj vlastní zájem a snaží se ty ostatní přelstít. Figury tak sebou navzájem manipulují a až do poslední chvíle není jisté, kdo je volavkou koho a kdo vezme lup. Vše je ještě navíc znepřehledněno tím, že realita bez nějakých švů nebo hranic prostupuje v hypnotický svět a naopak.

Surrealistická hypnóza

Bez nějakých pravidel jako v případě Nolanova Počátku, kde jsme byli prve seznámeni s fungováním fiktivního snového světa, v němž jsme se pak podle toho pohybovali a orientovali. Trans toto opouští a počíná si při prolínání realit mnohem nahodileji, chcete-li surrealističtěji. Toto platí i pro samotný hypnotický svět, kdy si při jeho vykreslení nemůžeme být jisti, kdy jde o sen, fiktivní představu či projekci, vzpomínku či proud podvědomí.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek

Nejsem odborník na hypnózu a nikdy jsem ji nepodstoupil, takže můžu jen těžko odhadovat, zda její proces probíhá tak hladce, jak je to ve filmu naznačeno. Zkrátka že jedinec ztrácí s uvedením do hypnotického stavu povědomí o místě, čase i vlastní identitě a stává se tak lehce ovladatelným.

U Simona se prostřednictvím hypnózy jeho charakter vybarvuje směrem k hodně temným odstínům. A podobně se proměňuje i u dalších dvou postav tohoto vztahového propletence, že budete na konci hodně překvapeni, kdo bude v závěru jeho obětním beránkem a kdo vlkem.

Moderní film noir

Tato charakterová nejednoznačnost a zrádnost je blízká hrdinům filmů noir. Ostatně Danny Boyle Trans označuje za moderní film noir. Takový, který zachycuje postavy v nějaké mezní situaci. V ní dle něj nejlépe vyniknou extrémní projevy lidské povahy. Ať už jde o zoufalství, chamtivost nebo násilné sklony.

Boyle chtěl noirový žánr redefinovat bez okázalých citací a stylistických hříček. Položil důraz na přízračnou snovost a atmosféričnost vyprávění, což není v rozporu s charakterem klasických filmů noir. Stejně jako důraz na postavy bez pevného morálního ukotvení, které mezi sebou navzájem intrikují. V tomto vášnivém a proměnlivém milostném trojúhelníku, vzniklém na podkladě terapeutických sezení, je i typická noirová femme fatale v podání Rosario Dawson, která se nebojí ukázat v plné nahotě.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek

Boyle navozuje noirovou náladu i prostřednictvím svícení jednotlivých scén a jejich barevného tónování podle toho, která ze tří postav v dění zrovna přebírá dominanci.

Sofistikovaný vizuální styl

Sofistikovaný vizuální styl je Boyleovou velkou předností a on to rád dává najevo. Kameraman Anthony Dod Mantle, který od obrazovou stránku jeho filmů pečuje už zombie variace 28 dní poté, dokáže současnému Londýnu vtisknout za pomocí přepálených barev a efektních světelných kompozic jakýsi tripově rozostřený, nadpozemský charakter.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek

Stavu vytržení nebo odpoutání se od pozemského se blíží i Simon, když prochází poutní kaplí Notre Dame du Haut (Ronchamp) u města Belfort ve Francii. Tu projektoval klasik moderní architektury Le Corbusier. V tomto posvátném prostoru kolem něho levitují ztracené a ukradené obrazy slavných mistrů a on je jimi okouzlen. Odkazů k výtvarnému umění je ve filmu více a jeden z nich (Goyův obraz Létající čarodějnice) slouží jako ironická hříčka a nápověda, jak chápat trio ústředních postav.

Ohýbání žánrových filmů

Tvorba Dannyho Boylea mi v něčem přijde velmi blízká Stevenu Soderberghovi. Oba dva rádi balancují mezi mainstreamovými projekty a jejich vlastní představou o tom, jak se dá ohýbat žánrový film. Soderberbergh to naposledy zkusil s psychotickými Vedlejšími účinky a v podobném duchu si noirový a psychothrillerový žánr podmaňuje i Boyle.

Činí tak sice vizuálně podmanivě a okázale, ale obsahově mnohem méně suverénně než jeho americký kolega. Záplavou neustálých zvratů, ať už se týkají charakterů postav nebo rozostření představované reality, se snaží diváka nachytat, zmást, pohrát si s jeho diváckými očekáváními a zároveň ho přimět ke spolupráci. K tomu poslednímu mu ale nedává dost vodítek a divácká slast v důsledku toho trpí. Přesto jeho snaha natočit malý film podle vlastních představ, který působí jako mámivá a rafinovaná šaráda, vyznívá sympaticky.

Trans

  • Žánr: kriminální psychothriller
  • Původní název: Trance
  • www.foxsearchlight.com/trance/
  • Velká Británie 2013
  • Scénář: Joe Ahearne, John Hodge
  • Režie: Danny Boyle
  • Hrají: James McAvoy, Vincent Cassel, Rosario Dawson, Tuppence Middleton, Sam Creed, Danny Sapani
  • Distribuce: CinemArt
  • Distribuční premiéra v ČR: 13. 06. 2013

AVmania.cz hodnotí
Film 7

 

Další článek




Přidejte svůj názor k tomuto článku

Další podobné články

Selský rozum: jak si Andrej Babiš podmaňuje zemědělství [recenze filmu]

Selský rozum: jak si Andrej Babiš podmaňuje zemědělství [recenze filmu]

„Žlutý baron“ Andrej Babiš si podmaňuje nejen české zemědělství, ale i tuto zemi v dokumentu Zuzany Piussi a Víta Janečka.

Thor: Ragnarok, Liga spravedlnosti - nové trailery na očekávané filmové hity

Thor: Ragnarok, Liga spravedlnosti - nové trailery na očekávané filmové hity

Kde brát seriály, filmy a hry ve 4K a HDR

Kde brát seriály, filmy a hry ve 4K a HDR

Televizory, monitory, herní konzole,... všude samé 4K a HDR, ale kde brát obsah? Hry už jsou na 4K připravené, rychle nabídnou i HDR, ale filmů a seriálů je málo. Hlavně těch dostupných.

Atomic Blonde: Bez lítosti – recenze filmu

Atomic Blonde: Bez lítosti – recenze filmu

Spolurežisér Johna Wicka ve špionážní misi z Berlína před pádem zdi sází na jeho atmosférickou kulisu, sexy chladnou agentku Charlize Theron, osmdesátkový soundtrack a dlouhou akční scénu napříč patry domu.

Přání smrti: legendární film se vrací v remaku [video]

Přání smrti: legendární film se vrací v remaku [video]

Apple TV bude poskytovat obsah ve 4K rozlišení

Apple TV bude poskytovat obsah ve 4K rozlišení

Baby Driver - recenze filmu

Baby Driver - recenze filmu

Drive pro teenagery. Edgar Wright si pohrává s žánrovými klišé gangsterek i romancí, ale jeho nosnému nápadu se sladěním rytmu hudby a choreografie akce chybí silnější příběh a práce s charaktery postav.

Dunkerk – recenze filmu

Dunkerk – recenze filmu

Evakuace spojeneckých vojáků jako šílenství války v přímém přenosu. Práce s obrazem a nervním zvukem se stává součástí konceptu, jak nově nahlédnout na žánr válečného filmu. Britský režisér Christopher Nolan poprvé natočil příběh podle skutečných událostí.