U Jana Hřebejka, kterého považuji za inteligentního filmaře, který přemýšlí nad výběrem témat, jež se rozhodne točit, jsem velmi kvitoval jeho odklon od nenáročných látek směrem k vážnějším dramatickým kusům. V Kawasakiho růži i Nevinnosti se pokusil o reflexi společensko-morálních problémů, jež hýbou touto společnosti. Ať už jde o svědectví archivů STB nebo případy, kdy jsou známé osoby, ať už právem či neprávem obviněny ze sexuálního obtěžování či zneužívání nezletilých.
Vejdělkovský vzor
Po filmech, jež s Jiřím Macháčkem tematizovaly problém krize středního věku (Medvídek, Nestyda) nebo se snažily o spojení důvtipu dannyhoparťáckých komedií Stevena Soderbergha s lyrickou tradicí Menzelova Rozmarného léta (U mě dobrý) to byla příjemná změna, u níž jsem doufal, že nastolí kurz, který nezlomí v kinech ani menší čísla návštěvnosti než v případě Pelíšků nebo Pupenda.
Bohužel, Jan Hřebejk se asi podíval na statistiky, prozrazující kolik diváků chodí na líbajícího boha/ďábla v afektovaných komediích Marie Poledňákové nebo jak umí se Ženami v pokušení a Muži v naději vejdělkovat Jiří Vejdělek a rozhodl se, že to zkusí podobně podbízivě jako oni. Nebo si možná jen chtěl odpočinout od těžších témat a lechtivá či lehce nemravná letní komedie, natáčená na opuštěném karibském ostrově Salt Cay mu přišla vhod.
Stereotypní zabijáci touhy
Právě do prostředí tohoto exotického ostrova, kde nejsou žádné silnice ani stromy a počet oslů tu převyšuje počet obyvatel, umístil děj, pro maloměšťáckého diváka asi zřejmě pikantního vyprávění.
Ondřej (Hynek Čermák) a Dita (Viktorie Čermáková) jsou manželé, stejně jako Vítek (Jiří Langmajer) a Marie (Marika Procházková). Oba páry mají po dvou dospívajících dětech, ten první dva syny (Václav Marhold a Gregor Bauer), druhý dvě dcery (Valérie Šámalová, Jenovéfa Boková).
Obě rodiny spolu sousedí v dvojdomku (ne tom pithartovském, ale reálném v řadovce), tráví navzájem vánoční svátky, ale i běžné večeře a mají se rády. Proč, to není až příliš vysvětleno, tak jako mnoho jiných okolností příběhu. Děti v teenagerském věku spolu chodí jako partneři, Ondra a Vítek jsou kolegové v práci a i jejich ženy se mají rády. Prostě harmonie, idyla, jež nemá daleko k sociální pohádce.
Něco tu ale přeci v pořádku není. Do dvacetiletých manželství a loží vtrhla rutina, nuda, chlad, odcizení. Znáte to, ponožky v posteli, lahváč u televize, hlásící se prostata, usínání hned po aktu, odmítání sexu jedním z partnerů. Jen mě překvapuje, jak jde Michal Viewegh těmto stereotypním představám o zabijácích touhy naproti a nesnaží se přijít s nějakými originálnějšími.
Zrádná kombinatorika
Když proto oběma kolegům z práce, elektrikářům, přijde nabídka na „brigádu“ na karibském ostrově, kde hurikán poničil elektrické vedení, berou ji nejen jako příležitost k většímu výdělku, ale i jako možnost jak se vysvobodit ze zaběhnutých kolejí jejich životů. Když se k tomu ještě přidruží výhra (jaká to scenáristická náhoda!) v loterii, přidávají se ke služební cestě i jejich ženy jako doprovod.
Horké slunce, písečné pláže, nikde ani živáčka, vlahý vítr v podvečer. Co byste asi dělali na takovém pobytu vy? V hlavách ústřední, ironicky pojmenované svaté čtveřice se zrodí plán na oživení jejich sexuálního života. A pěkně odvážný. Žádná výměna manželek, ale rovnou swinger či grupen sex ve čtyřech. To ještě ale přátelé netuší, k jakým kombinacím, s nimiž tak úplně nepočítali, může tento sváteční experiment vést.
Spíše pikantní než dráždivé
Pro všechny z vás, jež tento námět asi po právu zaujal, přináším hned zkraje varování. Odvážný je film spíše v rovině proklamací než v dráždivém či vášnivém zobrazení samotných sexuálních experimentů či propracované sondě do úskalí letitých partnerských vztahů. Pokud tedy pohled na nahé zadnice, ženská ňadra či z dálky snímané mužské ozdoby nepovažujete za něco zvlášť vzrušujícího. Nahota je zde sice přítomná, ale je s ní zacházeno podobně asexuálně jako ve Vyhnání z ráje Věry Chytilové. Tam šlo ale o záměr.
Nečekal jsem, že by Jan Hřebejk s erotickým napětím pracoval jako Roman Polanski v Hořkém měsíci, Julio Medem v Sex a Lucía nebo Alfonso Cuarón v Mexické jízdě, ani že dosáhne smyslnosti třeba Tornatoreho Malény, ale přeci jen klíčová scéna společné erotické noci, po níž se mnohé změní, šla pojmout mnohem jiskřivěji. Hřebejk chtěl zřejmě vybalancovat hranici mezi vkusným a nevkusným a nesklouznout k explicitnosti, ale divák-voyeur díky tomu nedostává žádnou šanci být vtažen do mámivé erotické hry.
Problém je už v samotné předloze. Prvním původním scénáři Michala Viewegha, určeným jen pro film, který psal bez opory ve vlastní knize. Michal Viewegh je sympatický autor, bojovník proti bulváru a v dobrém slova smyslu angažovaný umělec, jehož některé názory mi konvenují. Třeba ty, že mráz nepřichází jen z Kremlu, ale i z Hradu.
Knížky nejprodávanějšího českého spisovatele jsem myslím přečetl skoro všechny a na rozdíl od velké části kritické obce je nepovažuji za o něco lepší červenou knihovnou. Je v nich patrný vývoj a zrání jejich autora i jeho osobní vklad. Nejde sice o kdovíjak vysokou literaturu, ale o solidní a přístupné řemeslo pro většinového čtenáře.
Na Vieweghovi je ale občas v znázornění erotických témat (vztahujících se k obsahu jeho první samostatné práce pro film) znát, že by chtěl být trochu Charlesem Bukowskim, ale brzdí ho slušné vychování toho Kvida, jehož si zamilovaly učitelky literatury v Báječných létech pod psa. Právě ony očekávají při jeho autorských čteních mírné vzrušení při líčení erotických pasáží, nikdy ne ale skandální pohoršení.
Nepravděpodobné náhody
A takový je i Vieweghův a Hřebejkův společný projekt Svatá čtveřice. Pikantně polechtá naše smysly, ale nikdy to nepřesáhne mez rozvernější bakalářské povídky rozvedené na plochu hodiny a čtvrt času celovečerního formátu.
Možná proto, že ve filmu až o tolik nejde. Ne že by téma partnerských výměn bylo vágní, ale způsob jeho zpracování se až příliš snaží na dané téma spíše vtipkovat, než nabídnout nějakou jeho emocionální reflexi, která by přinesla pravdivý obraz toho, kam podobné zahrávání si s partnerskou důvěrou může vést. A když se hrdinům světácká hra vymkne z rukou a konečně se otevírá prostor pro hlubší ponor, příběh končí v momentě, kde měl vlastně začít.
Na scénáři je vidět, že byl šit hodně horkou jehlou. Viewegh si vypomáhá těmi nejjednoduššími konstrukčními obezličkami jeho výstavby, jakými jsou ve vyprávění vždy nepravděpodobné náhody. Opravdu vám přijde uvěřitelné, že by se až po dvaceti letech projevilo to, že se páry, jež se důvěrně znají, navzájem přitahují? Jednomu se líbí manželka toho druhého a naopak? A není fakt, že synové jedněch randí s dcerami druhých, jen pouhý scenáristický konstrukt, nemající moc oporu v reálném fungování vztahů? O výhře v loterii těsně před odjezdem už jsem se zmiňoval.
Nastavené zrcadlo
Svaté čtveřici zoufale chybí hutnější příběh, který by tuto povídkovou epizodu obhájil na ploše celovečerního filmu. V té chvíli se snaží milostnou rošádu dvou manželských párů doplnit linie vedlejší, které nemají ve vyprávění jinou funkci než se stát nastaveným zrcadlem chování ústřední čtveřice. Jejich nositeli se stávají jak děti obou párů, tak jejich rodiče.
Potomkům je chování jejich rodičů trapné, což dokreslují útrpnými pohledy a úsměvnými komentáři typu: „Přišly naše geny“ nebo „Je mi špatně z toho, když si představím, že to moje máma dělá s tvým tátou“, na což druhá postava reaguje slovy „Nic si z toho nedělej, mě bylo na zvracení i z představy, že to naši dělají spolu.“ Obtížnost pozice dětí je umocněna i tím, že se mají rebelsky vymezovat vůči někomu, kdo se sám chová značně nekonformně a libertinsky.
Ondřejovi rodiče (Luděk Munzar, Jana Gýrová) zas výstavbou plotu mezi jejich domky během jejich letního pobytu vnášejí do vyprávění symbolickou metaforu o hranicích mezi přijatelným a nepřijatelným či svázaným a svobodně volnomyšlenkářským.
Právě do těchto metafor, k nimž se přidává i ta náboženská, spojená s postavou věřící Marie, halí Michal Viewegh svá liberální poselství. O mravnosti, věrnosti a lásce k bližnímu, jež nemusí mít vždy tu podobu, jež známe z Desatera. Navazuje tím na současný trend žánrových lechtivých amorálních komedií, ukazujících nevěru jako něco pro vztah oživujícího. Nečiní tak podobně přímočaře jako Jiří Vejdělek, ale díky nepříliš výraznému katarznímu vyústění jsme u něj na pochybách, zda se snaží o moralitu či její antitezi.
Vieweghův dar slova
Dějovou řídkost se kromě přítomnosti vedlejších postav snaží nastavit i vizuální stránka skrze kamerové kochání se Martina Šáchy nedotčenou krásou karibského ostrova. Lyrické pohledy na východy a západy slunce, mořské dálavy, pole plné drátů, málo obydlené vesnice i pusté kostely vytváří malebný rámec značně ploché povídky o návodu na zpestření partnerského soužití.
Ještě že herecké obsazení ústřední čtveřice vyzařuje jakousi vzájemnou chemii, která je ale patrná víc v rovině konverzační než té erotické. Viewegh má dar slova, který neváhá v dialozích předvést. Vkládá proto hercům do úst rozšafné bonmoty a vtipné hlášky, které se oni snaží zpracovat tak, aby nepůsobily příliš deklamujícím dojmem. O sexu se hodně mluví a u některých dialogů je více než patrná snaha autora je vystavět tak, aby měly šanci zlidovět.
Mužští představitelé pojímají, na rozdíl od svých ženských protějšků, své party víc sebeironicky, což je znát už na vzhledu Jiřího Langmajera, který má v roce 2012 vizáž východoněmeckého opraváře praček, který se v sedmdesátkovém pornu přijde se samolibým úsměvem paničky v domácnosti zeptat, co vše potřebuje spravit.
Moralita či antimoralita?
Jan Hřebejk chtěl zřejmě natočit něco na pomezí laškovně frivolní komedie Všechno, co jste kdy chtěli vědět o sexu (ale báli jste se zeptat) a jiných opusů jeho oblíbence Woody Allena s moralistnějším přesahem. Neměl ale za zády Allena, ale Michala Viewegha a především si tak úplně nevyjasnil či nestanovil, jak chce, aby byla jeho komedie přijímána. Zda jako moralita či antimoralita.
Společnými silami vytvořili komedii, která se snaží být současně lidová i mít v obrazové stránce nějaké vyšší umělecké ambice. Chce být odvážná a dráždivě erotická, ale je spíš humorná a upovídaná. Producent Rudolf Biermann ji doprovází sloganem "Tohle si od Viewegha nepřečtete, to musíte vidět". Nejvíce ji asi ocení ti, kteří se právě se vrátili z dovolené na Sázavě, neboť na Karibik jim v čase hospodářské krize nějak nezbyly finance a sami trpí únavou ze stereotypního partnerského sexu. Jen si nejsem jistý, zda prostřednictvím druhé spolupráce pánů Hřebejka a Viewegha načerpají inspiraci, která by jim pomohla nudu z postele vyhnat.
Svatá čtveřice
- Žánr: milostná komedie
- www.bontonfilm.cz/svata-ctverice.html
- ČR 2012
- Scénář: Michal Viewegh
- Režie: Jan Hřebejk
- Hrají: Jiří Langmajer, Hynek Čermák, Marika Procházková, Viktorie Čermáková, Luděk Munzar, Jana Gýrová, Valérie Šámalová, Jenovéfa Boková, Václav Marhold, Gregor Bauer, Marek Slavík
- Distribuce: Bontonfilm CZ
- Distribuční premiéra v ČR: 23. 08. 2012
Hodnocení filmu: 5/10