Kapitoly článku:
KS: Aktuálně jsme s vámi na Flédě. Kryštofe, můžeš přiblížit čtenářům, jak probíhá standardní příprava na koncert? Ať už mluvíme o přípravě hráčské, tak i technického rázu.
KM: Příprava na koncert vypadá celkem jednoduše, musíme se nějak uschopnit, a pak především dojet na místo. Mezitím samozřejmě dorazí aparatura, kterou má někdo za úkol připravit na pódium. Naštěstí už jsme ve fázi, kdy to nezůstává na nás. A poté se milostivě uráčíme dorazit my, muzikanti. Následuje nutná zvuková zkouška, dochází k nastavení zvuku, jak ven k posluchačům, tak i k nám, přičemž pak už jen toužebně doufáme, že se výchozí nastavení změní do koncertu co nejméně. A to přestože víme, že se zvuková podoba ve výsledku změní celkem zásadně.
Pak se jdeme trošku namarinovat, ale pozor, nikoli alkoholem, namarinovat se atmosférou. Je nutné, abychom se dostali do takové otevřené, milé nálady, než vylezeme na podium.
KS: Trénuješ nějak zpěv?
KM: Samozřejmě. Odmalička tím, že si zpívám.
KS: Žádné speciální techniky?
JR: Žádný učitel zpěvu?
KM: To mě bohužel nepotkalo, všechno je víceméně přirozený proces. Mám rád, když vše zapadne do sebe. Abych šel a cíleně hledal učitele zpěvu, to úplně není můj styl.
JR: Třeba Dan Bárta používal Eduarda Klezlu.
KM: Dan Bárta používal spoustu učitelů, pracoval na sobě, aby měl výraznější a větší rozsah, přestože už ho velký měl. Já si naopak myslím, že mé zpívání o rozsahu tolik není. Mnohem více spíš o výrazu, o tom, jaké kapela produkuje písničky – prostě celková image kapely. Někdo je víc interpret, pak potřebuje velký rozsah, aby dokázal interpretovat, co je mu předloženo. Naopak některé kapely často nemusejí mít vůbec dobrého zpěváka, s dokonalým projevem, přitom může jít o výbornou hudbu. Jejich tvorba lidi baví. Potom není podstatné, že hlavní zpěvák není fenomenální zpěvák, ale spíše celkovou tvorbu kapely drží, zpívá osobitým způsobem a kapela má hezký pecky. Je ovšem pravda, že já jsem nikdy vysloveně na studium zpěvu k žádnému učiteli nechodil.
KS: Sledujete jako skupina konkurenční kapely v hudební branži?
KM: Konkurenci na sobě sledujeme už nějakých 20 let, a to do té míry, do které je to ještě v rámci možností zdravé. Naopak já se ale zase nepovažuji za nějakého zarputilého sledovače.
KS: Takže se nenecháváte ovlivnit cizí tvorbou?
KM: To zase ne, přeci jen, život je hlavně o ovlivnění. Jinak bychom si každý mohli najít svůj ostrůvek a zůstat na něm. Na nějakou dobu života by tahle varianta asi vyhovovalo každému, což ale není pointou lidské rasy. Podobně by příroda vysadila pár jedinců a nezabývala se 7 miliardami.
JR: Když jsme u té lidské rasy, nemohu se při pohledu na booklet a název alba zbavit dojmu, že vám dnešní homorobotická společnost připadá „mírně“ křečovitá.
KM: Upřímně, je to hrozná křeč. Myslím, že ta homorobotická doba přináší spoustu věcí, u kterých si ani neuvědomujeme, jak zásadně nás ovlivňují. Na jedné straně okamžité ovlivnění populace, přístroje náš svět změnily. Ovšem ten druhotný jev, fakt, že spolu přestáváme mluvit, čím dál méně se stýkáme a raději komunikujeme pomocí esemesek, už si uvědomuje málokdo. Díky úžasným vymoženostem, které populace přijala za své, svět, podle mě, časem zhloupne.
JR: Snažíte se to tedy svým způsobem ironizovat?
KM: My se na to snažíme pouze ukazovat tím, že o věci mluvíme. Tím, že ukážeme na konflikt doby, neříkáme, že jsme fatálně proti válce v Libyi. My se jen ptáme, proč tam vlastně válčíme? Ať už někdo konečně řekne pravdu nahlas. Uvědomuje si ten někdo, že se tam vlastně nedá doválčit a vzniká další Afghánistán? Všichni teď koneckonců sledujeme, válka formálně skončila a v Libyi se pořád střílí.
Mě jen hrozně mrzí, že politici s námi pořád jednají, jako bychom byli schopni dát dohromady jenom a+b, 1+1. Veřejnost ve výsledku podceňují, což se jim pořádně vymstí. Myslím, že už i ta česká společnost, kterou jinak považuji za poměrně hloupou a tupou, začíná být pěkně naštvaná, je jen otázkou času, kdy se vzedme a probudí. Otázka je, k čemu to bude směřovat.
KS: Přijde mi docela náročné tohle téma pojmout jako inspiraci.
Někdo by o tom mluvit měl. Podívejte se třeba na Wall Street, kde každý den sedí banda lidí a naprosto oprávněně tepe do bankovního systému. Jak k tomu přijdeme my? Tihle frajeři posadili náš ekonomický systém na prdel, ještě dostali zlaté padáky, aby se zachránili. Poprvé v historii Ameriky udělali naprosto socialistické gesto, kdy vytáhli dva biliony dolarů a normálně je bankám předali, se slovy: „Na, abyste existovali.“
Já ovšem vůbec nevím, jak jsme se sem dostali?
JR: Dostali jsme se sem přes homobota a váš booklet.
KM: Homobot byl v prvé řadě myšlen spíše vtipně. Viděl jsem záznam rozhovoru Marka Ebena s nějakým lékařem. Ten docela vtipně podotkl, že současná medicína už je plně schopná našroubovat třeba hlavu. Tělo jí ale nepřijme, neboť vzniká problém imunitní reakce organismu. Člověk si řekne, taková blbost, v závěru každopádně hodně zásadní věc.
KS: V budoucnu z toho může být slušný business.
KM: Vezměte si, kolik peněz dneska lidi utrácí za plastickou chirurgii, řádově statisíce. Kolik peněz by utratili za to, kdyby měli možnost vyměnit si celý zadek. Proč by chodili na liposukci, kdyby měli možnost vyměnit se celí.
JR: Když jsme u té budoucnosti, máte jako kapela strach z toho, že by se vaše cédéčko s postupem času přestalo prodávat?
KM: Já myslím, že my už jako kapela nemáme strach vůbec z ničeho. Občas nás sice ještě něco překvapí, ale ta situace s prodejem CD je prostě realita.
JR: Toho se nebojíte?
KM: Toho nemá smysl se bát. Co se má stát už nelze zvrátit. Proč bych se bál a zabýval nějakou svou slabostní reakcí typu - mám strach z toho, že zaniknou CD - když stejně zaniknou.
JR: Nebudou se tolik kupovat a nebudete mít prostředky pro další existenci kapely…
KM: Nebudou no, hudba s nástupem internetového věku je v koncích. Bohužel nikdo nedokázal odhadnout, do jaké míry tenhle stav naruší business v celém odvětví. Nemluvím jenom o hudbě, týká se to i filmu v nesmírném rozsahu. Ostatně i jiných odvětví, která vznikla s internetovou dobou, klasicky internetové softwary, atd. Tím myslím, že dneska člověk může všechno někde stáhnout zadarmo. K autorovi se pak už peníze nedostanou. Internet nějaký autorský svět úplně zničil, stejně jako za 20 let zničil CD. Všechno je najednou dosažitelné jiným a jednodušším způsobem. Lidi nemusí obětovat čas, vzít prachy, jít do obchodu a koupit si něco pevného, co se stejně za deset let může rozbít. Nejsem tady, abych říkal nějaké odhady. Potýkáme se s tím stejně jako jakákoli jiná kapela, nikdo z nás skutečně neví, co bude.
Nedávno umřel velký vizionář Steve Jobs. Tři neděle na to jsem četl článek o novináři, který se stal jeho dlouholetým kamarádem. Nikdy asi nešlo o úplně kamarádský vztah, byl založený čistě na profesní úrovni, nicméně znali se dlouho. Steve si ho vážil, velmi často s ním jednal a zval k sobě, aby mu odprezentoval věci, které ještě nepustili ven. Mluvím o tom, protože tenhle novinář u něj zaznamenal velkou pohnutku respektive myšlenku o hudebním byznysu. Možná to pro někoho bude zdánlivě nesrozumitelné, ale podle ní byl Steve Jobs velkým zastáncem hudebníků, protože si dobře uvědomoval, co internet udělal s hudebním byznysem. Moc dobře věděl, že hudebníci jsou vlastně neprávem biti.
Dneska, musím se tomu smát, všichni nadávají, jak se za hudbu platí, ale kde jinde bychom ty peníze vlastně měli získat? Já něco vytvořím, zprodukuju a mám právo získat nějaký drobný poplatek, když si někde někdo pustí moje věci. Cédéčka jsou pryč, tak samozřejmě hledáme jiný způsob, jak ochránit svá práva. Každý muzikant, kdyby s vámi mluvil objektivně a otevřeně, řekne, byť jde o nepopulární organizaci, že ho živí OSA. Co jiného mě uživí? Hraní naživo? To nemůžu dělat pořád naplno, na to jsme příliš malý stát. Je potřeba si uvědomit, že na něčem jsou muzikanti biti. A svoji cestu zatím hledají. Bohužel. Vznikají tak různé služby jako např. iTunes.