AVmania.e15.cz

Strom života: recenze filmu

Vítězný film canneského festivalu přináší kontemplativní symfonickou báseň, která se za pomocí metody volných asociací pokouší propojit intimní historii jedné rodiny s univerzálními pohyby života.

Paradoxem zůstává, že monumentální univerzalistickou historii člověka ve vesmíru natočil nejintrovertnější tvůrce Hollywoodu, který nedává rozhovory, nechodí na tiskovky a nevysvětluje své filmy. Když má v Cannes převzít hlavní cenu, pošle za sebe na pódium producenta.

Během své čtyřicetileté filmařské kariéry natočil pouhých pět filmů (Zapadákov, Nebeské dny, Tenká červená linie, Nový svět) včetně Stromu života. Mezi jeho druhým a třetím počinem vězí dvacetiletá prodleva, ale jeho hlas tu velmi chyběl. Pan Terrence Malick, jehož snímku Zlatá palma velmi sluší a při oscarovém udílení si na jeho jméno určitě ještě vzpomenete.

Hledání identifikačních vzorů

Metafyzický opus, v němž se zračí úžas z vesmíru i přírody, jež nás obklopuje, je uveden citátem ze starozákonní Knihy Job, v němž Bůh odpovídá Jobovi na jeho otázku, proč zrovna on musel jako poctivý člověk tolik trpět. I v příběhu, odehrávajícím se v malém texaském městečku v 50. letech minulého století, vede zdrcená matka s Bohem dialog o jeho nespravedlnosti, neboť ji „učili, že na cestě milosti Boží nedojde úhony“.

Ale došla, jak zjistíme z vyprávění o rodině O'Brienových, které Terrence Malick konstruuje jako tichou melancholickou vzpomínku na odplynulý čas dětství, kdy byly položeny základy toho, jací jsme, jak se chováme k druhým i jak přijímáme sami sebe.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek 

Dospívání v texaském maloměstě padesátých let znamená pro ústředního a nejstaršího z trojice bratrů rodiny O´Brienových Jacka (Hunter McCracken) především složité hledání a nalézání identifikačních vzorů, s nimiž by se mohl ve svém nejbližším okolí, tedy rodině, ztotožnit. Zmítání se mezi chápavou, něžnou, ochranitelskou a tedy i více zranitelnou matkou (Jessica Chastainová) a despotickým a vlastními nenaplněnými ambicemi stravovaným otcem (Brad Pitt) získává podobu intimních rodinných výjevů, v nichž se odráží dvojaký způsob výchovy dětí ze strany jejich rodičů. V načrtnutí tohoto rozporu jistě mnoho z vás pozná stopy rodičovského působení, které bude korespondovat s vaší vlastní privátní zkušeností.

Jack prochází klasickým procesem sebeuvědomování, kdy radost a zvídavost z objevování neznámého mají k sobě stejně blízko jako pochyby o rodičovské lásce a žárlivost na míru pozornosti, jíž se mu od nich dostává. Od nekritického přijímání rodičovských vzorů přes poznávání sebe sama a vymezení se vůči autoritám dospívá až ke smíření se s tím, že ať chce nebo nechce, vždy se v něm budou prát povahy obou jeho rodičů. A on už moc dobře ví, že je lepší tuto skutečnost přijmout než se s ní pokoušet zápasit.

Šeptaný niterný mnohohlas

Tohle samo o sobě silné téma o rodičích a dětech, kde zákonitě dochází k předání role „patriarchy rodu“, autor a režisér v jedné osobě prohlubuje v úvodu předestřeným obrazem, odehrávajícím se v šedesátých letech. Matka s otcem se dozvídají, že jejich prostřední syn R.L. (Laramie Eppler) v devatenácti letech padl ve válce.

Vyrovnání se s touto ztrátou pojímá Malick introspektivně, přesně tak, jak se asi většina z nás smiřuje s odchodem nejbližších. Slyšíme vnitřní hlasy postav, promlouvající k sobě i k Bohu, snažící se pochopit co se událo a nějak se s tím vyrovnat. Tyto hlubinné projevy, realizované v šeptaných niterných monolozích hlavních postav, se slévají v šelest, který provází jejich každodenní život jako jeho přirozená a trvalá součást. Až hlasy utichnou, nastane možná smíření s touto skutečností, ale je to doopravdy možné nebo chtěné…

Východisko z bolestné situace nachází autor ve víře, v naději na setkání s milovanými, kteří nás opustili. A my můžeme jen spekulovat, jak moc osobní téma autor prezentuje vzhledem ke skutečnosti, že v padesátých letech byl ve věku svých chlapeckých filmových hrdinů a že i jemu zemřel bratr.

Souvztažnost s celkem nejvyšším

Rodinné drama se všemi jeho tragickými rysy odvážně, možná trochu pyšně nebo naopak pokorně (zde záleží na úhlu pohledu) vsazuje do souvztažnosti s celkem nejvyšším, tedy vyprávěním o vzniku, vývoji i zániku světa. Jakoby se snažil najít nějakou spojitost nebo rezonanci mezi osudem jedné středostavovské rodiny a samotným pohybem vesmíru. A nachází paralely, které mohou dojmout, stejně jako vyvolat salvy smíchu. Příkladem budiž zmíněn pravěký ještěr, který před 160 miliony lety projevuje soucit, který více přísluší vývojovému druhu homo sapiens.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek
 

Truchlící matka jako nositelka života nemůže stejně jako Job pochopit, proč její syn zemřel. A Malick nás z jejího trápení na více jak dvacet minut vytrhává, aby se poté vrátil do doby, jež oné osudové události předcházela. Ne proto, že by byl k jejímu hoři necitelný, ale právě proto, aby se s ním vyrovnal a ukázal ho jako součást nevyhnutelného běhu života, který přináší jak úžasné chvíle stvoření, tak smutné momenty zániku.

A nás jako diváky staví do rolí užaslých pozorovatelů vzniku světa od Velkého třesku před 14 miliardami let přes vývoj planety Země až po život dinosaurů, kdy zmizí cokoliv, co by se dalo nazvat příběhem a před našimi zraky preludují fotogenické obrazy bouřících živlů vody, eruptivní lávy a jiných, doprovázené úpěnlivým šeptaným mnohohlasem, pronášejícím věty typu „Proč mám být dobrý, když ty nejsi!“

Symbióza božského a evolučního

Lidské, božské i evoluční dochází symbiózy v opulentním stylu, který asi nesedne každému a mnozí jej obviní z kýčařství a samoúčelné exhibice. Majestátní přírodovědný dokument se z hlavní vypravěčské linie opravdu značně vyděluje, ale Malick nikdy nebyl režisérem, který by se nechal spoutat nějakými dramaturgickými plány. Výtvarně to vypadá úchvatně a vy si určitě při pohledu na abstraktní astrální obrazy vzpomenete na Kubrickovou 2001: Vesmírnou odysseu.

Makro výjevy z historie planety se prolínají s mikro osudy zmíněné rodiny skrze čirou magii audiovizuálního podání, což je cesta hodně intuitivní a nesnadná a proto vyžadující značnou vnímavost a pozornost na straně diváka, který bude mít občas problém všechny teologicko - filozofické aspekty a symboly díla dešifrovat.

Citáty z Bible sousedí s poznatky z fyziky, astronomie a biologie v těsné blízkosti a autor se snaží teorii božího stvoření uvést do symbiózy s darwinovskými ilustracemi o zrození organických buněk. Je to jistě odvážný a zvláště pro věřící Američany těžko zkousnutelný postulát, který ale věrně odráží Malickovu tvůrčí metodu neustálého kladení vzájemných protikladů proti sobě, z jejichž sváru vzniká nová harmonie.

Harmonie v dualitě protikladů

Nicotnost, ale současně jedinečnost lidské existence tváří v tvář nekonečnému vesmíru. Boží stvoření a evoluce. Svár mezi ženským a mužským principem, mezi konejšivým mateřstvím a tvrdým otcovstvím, mezi tragédií jedné rodiny a mohutným pohybem vesmíru, v němž vzlyky najednou zní jako mnohohlasý šepot.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek
 

Malick se rozhodl rodinnou ságu obohatit o metafyzický rozměr a dát jí rysy filozofického traktátu. Tady ale opravdu nejde o nějaký laciný new ageový reader's digest z duchovních nauk nebo jehovistický či scientologický blábol, jak je těmi méně a povrchněji vnímavými někdy filmu vyčítáno, ale o individualistické přitakání panteistickému názoru na svět a místo Boha a přírody v něm.

Malick nemá zapotřebí poklonkovat nějaké církví, náboženskému společenství nebo sektě, ale cítí potřebu prostřednictvím svého vizuálně oslňujícího filmu znovu a znovu klást ty nejjednodušší a nejzákladnější otázky, na něž neexistují adekvátně prosté a jednoznačné odpovědi. Kdo jsme? Odkud jsme přišli? Kam směřujeme? Co nás přesahuje? Proč nás něco uvnitř nás samých nutí dělat věci, které nesnášíme a nedokážeme být takoví, jací bychom být chtěli?

Střípkovitý kaleidoskop

Odpovědi na tyto otázky hledá prostřednictvím intimní rozpravy, vedené na pozadí osudů rodiny O'Brienových. Vědom si toho, že rozjímání patří spíše na půdu kostela než filmového plátna, rozhodl se tuto meditaci zabalit do oslnivé vizuální podoby. Formální stránka působí jako střípkovitý kaleidoskop útržků paměti, gest, vzdechů a pomlk, přičemž tyto střípky jsou nositeli mnohem obecnějších a hlubších významů, jež tvoří zázemí pro rozvinutí hlavní tematické linky. Mozaikovitá roztříštěnost připomíná práci našeho vlastního podvědomí, které se snaží vybavit si klíčové momenty z našeho dospívání, jež nás formovaly. Kouzlo Stromu života tkví právě v jeho neuspořádanosti a chaotičnosti, v níž se tyto fragmenty skládají v komplexní tvar.

Metodu volných asociací, která rozbíjí a drobí klasický lineární nebo narativní vyprávěcí styl, asi nepřijmou diváci, kteří od filmu s Bradem Pittem čekali velké epické dílo. Opak je pravdou. Strom života je bytostně lyrický a poetický film, prostoupený krásou obrazu a silou hudby, v němž jsou nejdůležitější pocity a imprese, které vystupují z plátna.

A záleží jen na vás, zda se naladíte na jejich přijetí. Pokud ano, čeká vás odměna v podobě společně sdíleného kontemplativního zážitku, který bude o to silnější, čím víc vás elegická nálada příběhu pohltí.

Plující kamera

Malick vkládá důvěru do obrazu, precizně a promyšleně komponuje záběry a hlavně nepodceňuje svého diváka. Nápomocen je mu v tom mexický kameraman Emmanuel Lubezki, s nímž spolupracoval už na Novém světě a který po práci na Cuarónových Potomcích lidí opět dokazuje, že je mistr svého řemesla.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek

Podřizuje se Malickově filmové perspektivě a roztříštěnou obrazovou mozaiku snímá v originálních úhlech a nezvyklých kompozicích. Podhledy, nadhledy, nemotivované úhly, vychýlení z osy. Experimentální kouzlení i mistrovské virtuózní záběry, hnané dopředu silou zběsilého, ale přehledného střihu. Ruční kamera co chvíli vyjede ze záběru, otočí se kolem své osy nebo těkavě zabírá události zdánlivě nedůležité, ale přitom zásadní pro vylíčení atmosféry. Neulpívá na hercích, ale za pomocí steadicamových záběrů supluje pohledy jednotlivých postav. Využívá přirozeného světla, včetně odlesků slunce, které se odráží ve tvářích herců a probleskují mezi listovím čechraným větrem.

Kamera neustále pluje, ale přitom jí neunikne žádný detail (pohyb záclon v průvanu) i celek scény. A pak ohromí nádhernou montáží s batolaty a jejich zráním, která vás uzemní svou emocionální silou a lidskostí.

A nejen proto, že ji doprovází Smetanova Vltava, která spolu s původní symfonickou hudbou Alexandrea Desplata a útržky dalších klasických kompozicí (Brahms, Berlioz, Bach) podmanivou atmosféru dotváří. Hudba má ve filmu zcela zásadní roli, možná proto, že snímek samotný hodně připomíná svou stavbou symfonii s neustále se opakujícími a vracejícími se motivy, které jen čekají, až dostanou šanci plně zaznít.

Dusný svár

Z naznačené adorace formální a hudební stránky by se mohlo zdát, že herci splňují pouhou úlohu výplně režisérova předem promyšleného symfonického konceptu. Není tomu ale tak. Zvlášť na castingu chlapeckých rolí si dal režisér záležet a je to znát. Jedenáctiletý Hunter McCracken se velmi podobá svému filmovému otci.V roli Jacka v sobě dusí všechen vnitřní svár, který se v něm odehrává a dovede ho vyjádřit povětšinou mlčky, klopením očí nebo naopak vzpurným gestem vůči despotickému otci. Postavě chlapce propůjčuje bohatý rejstřík emocí, ukrytých do minimalistických gest, které vám budou o to bližší, čím více bude vaše zkušenost s rodinnou výchovou opět korespondovat s tou jeho.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek 
 

Jeho dospělou podobu na sebe vzal Sean Penn, druhá největší hvězda, který filmem mlčky a kradmo prochází jako zhmotněná projekce svého dětství, snažící se v dospělosti vyrovnat s rolí otce v něm. Dospělý Jack je úspěšný muž a zaměstnanec velké firmy, který se přesto cítí ve světě ztracený, neboť tuší, že smysl bytí spočívá zcela jinde než v honbě za kariérou. Neví jak s životem naložit a proto se ve vzpomínkách vrací do dětství, kde hledá odpovědi na otázky, jež ho trápí.

Cukr a bič

Brad Pitt pak ztvárňuje vznětlivého otce tří snů, tyranizujícího svými požadavky své nejbližší. Ve jménu výchovy nutí své syny plnit nesmyslné úkoly, učí je bojovat o své místo na slunci a chce v nich probudit naprostou samostatnost. I v přírodě přeci vyhrává ten nejsilnější. V nejstarším synovi ale tato jeho snaha vyvolá odpor a agresivitu, směřovanou do okolí.

Cukr a bič, chlapské přivinutí na hruď i vojenský dril. Kázeň a poslušnost. Těžké odhadnutí ze strany potomků, zda je chce obejmout nebo uhodit. Jinak to neumí. Chce být milován a umí milovat, ale jeho láska bolí a zraňuje, neboť je sobecká a vždy něčím podmíněná. Brad Pitt ho s vystrčenou bradou kreslí trochu jako variaci na prchlivé figury, jež ztvárňoval právě v padesátých letech Marlon Brando.

Naopak matka v podání Jessicy Chastainové je jeho pravým opakem. Láskyplná odevzdanost, obětování se pro druhé a vlídnost našly v této rusovlasé, takřka průsvitné a pro mě zcela neznámé herečce své zakotvení. Malickovi se daří na vlastnosti postav jak rodičů, tak dětí pohlížet nesentimentálně, nečernobíle a plasticky, čímž z nich činí velmi živé a k porovnání či konfrontaci vybízející figury.

Košatý a mohutný strom

Režisérovi se daří za pomocí postav oslovit vstřícně naslouchající publikum, připravené na výjimečný zážitek a nabízí mu ho v podobě ambiciózního a esteticky vytříbeného díla, které bychom možná metaforicky mohli přirovnat právě k v názvu filmu obsaženému stromu. Je stejně košaté, mohutné a majestátní jako vzrostlý letitý strom a zaslouží si obdobnou úctu a vážnost ve způsobu jak k němu přistupovat či na něho nahlížet.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek 
 

Není ale nehybným pomníkem vlastní velikosti a vybízí diváka k spoluúčasti, k přemýšlení o jeho podstatě, aniž by mu dávalo nějaké návody či nápovědy, jak má být chápáno. Je smělým, hrdým a nesmírně troufalým počinem, který je interpretačně otevřený do takové šíře, že pohodlný vnímatel před ním radši sklopí zraky a zapudí ho.

Zpovědní tázání

Pocit monumentálního i nicotného, všeobjímajícího i introspektivního, sofistikovaného i prvoplánovitého se v něm sváří v symfonii obrazů, významů a témat v mnohovrstevnatém, pohlcujícím, někdy až stravujícím, ale rozhodně inspirativním podání, vůči němuž rozhodně nezůstanete imunní. Bude vás provokovat, vybízet k diskusi a otevírat cesty k novým interpretačním náhledům s každým dalším jeho zhlédnutím. Můžete jej zavrhnout, ale určitě na něj nezapomenete. Po letech, až se objeví v nějaké Kronice filmu, kde mu bude věnována obsáhlá pozornost, si pak můžete říci, zda obstál v čase.

Je dobře, že je sedmašedesátiletého režisérského samorosta po delší přestávce opět slyšet, byť na hloubku jeho zpovědního tázání, realizovaného čistě filmovým jazykem, nebude asi každý připraven. Jeho zastřený šeptaný mnohohlas, pokoušející se dobrat alespoň některých odpovědí na základní ontologické otázky, tu chyběl. A domnívám se, že nejen mně.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek
 

Strom života

  • Žánr: podobenství/rodinné drama
  • Původní název: The Tree of Life
  • www.twowaysthroughlife.com/
  • USA 2011
  • Scénář a režie: Terrence Malick
  • Hrají: Brad Pitt, Jessica Chastainová, Sean Penn, Hunter McCracken, Laramie Eppler, Fiona Shawová
  • Distribuce: Film Europe
  • Distribuční premiéra v ČR: 21. 07. 2011

 

AVmania hodnotí
Film 9


 
Další článek




celkem 4 komentáře

Nejnovější komentáře

Naprosto výstižně napsaná recenze, včetně in… Transmit 4. 8. 2011, 12:58
Dobry den, jen je potreba pana autora poo… Gorgoroth 29. 7. 2011, 12:46
To je přesně ono o čem psal minule já. Zase … Pavel 25. 7. 2011, 20:32
Když vidím ten rozsah recenze a jméno autora… nby 25. 7. 2011, 18:40

Další podobné články

Alita: Bojový anděl – první trailer na očekávané sci-fi [video]

Alita: Bojový anděl – první trailer na očekávané sci-fi [video]

Na shledanou tam nahoře: recenze filmu

Na shledanou tam nahoře: recenze filmu

Poválečná doba přeje byznysu s lidským zármutkem, na němž se chtějí přiživit různí podvodníci. Potměšilé účtování s dějinami i lidskými slabostmi v adaptaci ceněného francouzského románu.

Jurský svět: Zánik říše - první oficiální trailer je tu [video]

Jurský svět: Zánik říše - první oficiální trailer je tu [video]

15 vánočních filmových tipů: sci-fi a komiksové adaptace na DVD/Blu-ray

15 vánočních filmových tipů: sci-fi a komiksové adaptace na DVD/Blu-ray

Příchozí, Ghost in the Shell, Vetřelec: Covenant, Válka o planetu opic, Valerian a město tisíce planet, Doctor Strange, Logan: Wolverine, Wonder Woman. První výběr z letošní DVD a Blu-ray produkce.

Kvarteto: recenze filmu

Kvarteto: recenze filmu

Bára Poláková a Jaroslav Plesl v hořké komedii Miroslava Krobota o generaci třicátníků, která si uměle prodlužuje mládí a zmítá se v neperspektivních vztazích.

Rock’n Roll: recenze filmu

Rock’n Roll: recenze filmu

Herec a režisér Guillaume Canet si v satiře na pomezí reality a fikce sebeironicky utahuje ze čtyřicátnické krize, své profese, soukromí po boku Marion Cotiilard, mediálního obrazu umělců a především sebe sama.

Avengers: Infinity War – první oficiální trailer na očekávaný filmový hit [video]

Avengers: Infinity War – první oficiální trailer na očekávaný filmový hit [video]

7 životů: recenze filmu

7 životů: recenze filmu

Orwellovská federace budoucnosti, v níž platí přísná politika jednoho dítěte a sedm sester s tváří Noomi Rapace, které jí vzdorují. Dystopie s dynamickou a krvavou akcí od režiséra Jeníčka a Mařenky.