Chcete si pustit dobrý film? Patrně si už vše potřebné umíte obstarat na internetu zdarma – však je to legální, ne? Ne tak docela.
Problematika ochrany autorských práv v prostředí internetu se komplikuje zejména zásadním střetem legitimních, avšak protichůdných požadavků. Je pochopitelné, že někteří autoři, vydavatelé a správci práv chtějí chránit své ekonomické zájmy a jen obtížně se smiřují s aktuální situací, která dlouhodobě nepřeje „starým“, ale pro tyto skupiny výhodným obchodním modelům. Stejně tak lze ale akceptovat argumenty z opačné strany, která odmítá panickou ochranu autorských děl a snaží se prosadit jejich svobodné šíření.
Zůstává pravdou, že v tomto sporu uspokojivě nefunguje faktor, který by nabízel jednoznačné odpovědi, a totiž právo. Interpretace mnohdy nejednoznačných ustanovení přejí tomu, kdo výklad podává – což jsou mnohdy ti, kterým ani taková činnost nepřísluší.
"Stahování se toleruje, nebo je rovnou legální, snaha je bránit šíření"
Nicméně přilétají první vlaštovky, které slibují živější a snad i objektivnější dialog na relevantní úrovni. Švýcarská vláda se na začátku prosince loňského roku vyslovila po ročním zkoumání v tom smyslu, že stahování hudby a filmů je legální a nepoškozuje průmysl tak, jak velké společnosti tvrdí, a že je na místě, aby se trh přizpůsobil a přestal situaci řešit represemi. Tím současně kritizuje rozličná antipirátská opatření, jako např. francouzský zákon HADOPI. V podobném duchu zdůvodnil nizozemský parlament na sklonku loňského roku odmítnutí návrhu, který by stahování hudby a filmů postavil mimo zákon. Podobně jako švýcarská vláda by spíše uvítal, aby se zábavní průmysl soustředil na nabízení alternativních distribučních kanálů.
Tyto snahy naopak nekorespondují s postojem Evropské unie, která zvolna činí kroky ke schválení nechvalně proslulé dohody ACTA. Ke cti EU nutno přičíst, že již dříve odmítla schválení této úmluvy v režimu obchodní dohody, což znamená, že smlouvu musí kromě Rady EU (a Evropského parlamentu) ratifikovat každý členský stát. Rada nicméně přijetí dohody již odsouhlasila, a to v polovině prosince 2011. Co bude s ACTA dál, velmi přehledně zpracoval Kuba Čížek.
Veselé stahování? Ne tak docela
U nás je situace ještě trochu jiná: oficiální postoj zákonodárců k této problematice je jen těžko čitelný, a tak se svojí často nevyváženou interpretací rády přispěchají různé organizace typu OSA a další. Soudy sice obvykle v případných sporech zastávají rozumné názory a i ministerstvo příležitostně nabídne střízlivé stanovisko, jako aktuálně v případě požadavku Intergramu, aby mu firmy platily poplatky za autorádia ve firemních vozech, s čímž se Ministerstvo kultury neztotožnilo.
Na druhou stranu ani uživatelé by neměli slepě následovat oblíbenou mantru „stahování je zadarmo“. Zaprvé software legálně stahovat zásadně nejde, zadruhé ani u hudby a filmů to není černobíle. Uživatelé mají obvykle v malíku § 30 autorského zákona (AutZ), takže vychází z toho, že stáhnout něco pro svoji osobní potřebu a nijak to nesdílet je v pohodě, a to bez ohledu na zdroj stahování. V principu je to pravda, nicméně ne celá.
Je potřeba mít na paměti ještě obecné ustanovení § 29 AutZ, kde se nachází tzv. bernský třístupňový test. Jde o ustanovení odrážející čl. 9, odst. 2 revidované Bernské úmluvy o ochraně literárních a uměleckých děl (RBÚ), které dovoluje omezení a výjimky z autorskoprávní ochrany, jako např. právě volné užití díla, pouze při současném (kumulativním) splnění třech podmínek. Výjimky a omezení lze uplatnit jen ve zvláštních případech stanovených autorským zákonem (1), pokud takové užití díla není v rozporu s běžným užitím díla (2) a konečně jím nejsou nepřiměřeně dotčeny oprávněné zájmy autora (3).
Při stahování je první podmínka splněna souladem s § 30, což je právě onen zvláštní případ stanovený zákonem. Komplikovanější je to s druhou podmínkou, která je dle mého názoru formulována v AutZ poněkud nešťastně, na rozdíl od o něco lepší formulace z RBÚ: „pokud takové rozmnožení nenarušuje normální využívání díla“. . Zda tomu tak je, musí prokázat žalobce, obvykle tedy vlastník autorských práv. A v případě rozmnoženin pro osobní potřebu, které zpravidla vstupují do hospodářské soutěže s komerčně distribuovanými rozmnoženinami, je otázka, zda dochází ke ztrátě významných výnosů autora, obvykle dosti sporná.
V souladu s vyjádřením panelu Světové obchodní organizace je nutno tento stupeň chápat tak, že se týká pouze těch výjimek a omezení výlučných práv autorů, které z dispozice autora vyjímají způsoby užití díla vstupující do hospodářské soutěže s formami užití nevyňatými takovým způsobem, že to vede ke ztrátě významných výnosů na straně autora.
Třetí podmínka zřejmě vychází z předpokladu, že omezení autorského práva může být ve veřejném zájmu, nicméně nesmí způsobit „neospravedlnitelnou újmu oprávněným zájmům autora“. Jde patrně o nejspornější bod: jen stěží lze jednoznačně říct, zda je v zájmu např. hudební kapely, aby sice přišla o zisk, když si stáhnete její cédéčko, ale na druhou stranu prodala o jeden lístek na koncert víc, protože se tam díky poslechu oné stažené desky rozhodnete podívat.
Jde to přes hranice?
Nadto § 29 AutZ obsahuje ještě jednu podmínku, volná užití a zákonné licence se totiž zásadně vztahují jen na dílo zveřejněné. Dílo je dle AutZ zveřejněno prvním oprávněným veřejným přednesením, provedením, předvedením, vystavením, vydáním (zahájením oprávněného veřejného rozšiřování rozmnoženin) či jiným zpřístupněním veřejnosti. Háček je v tom, jestli ke zveřejnění musí dojít na území České republiky, nebo stačí zveřejnění kdekoli ve světě.
Interpretace není jednoznačná, nicméně je dost argumentů, které se kloní k nutnosti zveřejnění v ČR. Vychází to z teritoriálního principu autorskoprávní ochrany, ale také ze skutečnosti, že volné užití díla zveřejněného jinde ve světě, ale ne v ČR, neprojde bernským třístupňovým testem. Jen stěží je totiž v zájmu autora, aby bylo jeho dílo na určitém území volně k dispozici ještě před oficiálním zveřejněním.
Tento výklad značně komplikuje oblíbené stahování zahraničních seriálů, které se u nás ještě nevysílají – na druhou stranu se hodí připomenout, že stahování není ani zdaleka primárním cílem autorskoprávní ochrany, ta spíše míří na sdílení a jiné nelegální šíření, jehož dopad je mnohem větší. A přes aktivity v podobě HADOPI nebo ACTA je stále trend takový, že stahování se přinejmenším toleruje, nebo je až zcela legalizováno, zatímco prostředky se hledají proti nelegálnímu šíření.
Autorskoprávní overkill
Ostatně autorskoprávní ochrana se postupem času zamotala do nebývalé míry, zvláště uvážíme-li, že ještě po většinu 19. století duševní vlastnictví v podstatě neexistovalo. Způsob ochrany nehmotných statků je nyní dost odlišný od ochrany věcí – k nim máte jasně vymezené vlastnické právo, čímž to víceméně končí.
Naproti tomu si představte třeba hudební CD. Autorské právo se týká jednotlivě autorů hudby, textu, obrázků a textů v bookletu, interpretů, zhotovitelů záznamu, překladatelů… Tato tzv. multiplicita autorskoprávní ochrany situaci znepřehledňuje a komplikuje. Jakoby ale ani tohle nestačilo, CD klidně může být nějakými technickými prostředky chráněno proti kopírování a podobnému nakládání.
Pořád nestačí? V pořádku, právo ještě navíc zakazuje obcházení této ochrany. Najednou máte jedinou věc, kterou chrání řada práv a navíc technické prostředky, jež jsou samy chráněny právem. Angličtina na to má krásné slovo: overkill.
"Budoucí podoba autorského práva bude chtít hodně ústupků a ohleduplnosti na obou stranách"
Zaslouží se v tomto kontextu zmínit i další komplikaci, jakou právo staví proti využívání rozličných výjimek a omezení autorskoprávní ochrany. Na tyto výjimky a omezení (např. vytvoření rozmnoženiny díla) neexistuje právní nárok, zákon je stanoví pouze jako postup, kterým nedochází k porušení práva. Autorovi tedy nic nebrání v tom, aby kopírování svých děl bránil třeba rozličnými technickými ochranami, jejichž obejití zákon zapovídá.
Je pochopitelně otázkou, jakým směrem se autorské právo bude ubírat dál, přičemž je nasnadě, že obě extrémní varianty nebudou vhodným řešením. Návrat ke starým pořádkům, jaký by chtěli velcí vydavatelé, je již nereálný a koneckonců by jen stěží byl k něčemu dobrý. Nicméně ani naprosté uvolnění v duchu myšlenek pirátů nepovažuji za správnou cestu – nelze po autorech chtít, aby všechno tvořili zadarmo, případně doufali, že jim zisk přinese merchandising kolem. Budoucnost bude chtít hodně ústupků a ohleduplnosti na obou stranách.
Článek byl převzat z časopisu Computer