Fotogalerie

Příběh kmotra: recenze filmu

Marek Čech

27. října 2013

Kapitoly článku:

Exploatací naproti divákovi

Zjednodušení nebo účelové rozostření v rovině faktické se režisér Petr Nikolaev snaží vynahradit exploatačním přístupem k realizaci typických propriet mafiánského thrilleru, tak jak je známe z italské, francouzské či americké produkce.

Dočkáme se proto krvavé scény popravy, která se ale ukáže být podvodem. Vraždy prokurátorky, policisty či investigativního novináře rovněž nemají se skutečností nic společného, ale v ději přispívají k jeho větší efektnosti.

Postava investigativní novinářky Zuzany (Vica Kerekes) vnáší erotické napětí milostného trojúhelníku mezi ústřední dvě postavy vyprávění, kmotra Františka Vedrala (Ondřej Vetchý) a neúplatného a posledního spravedlivého policistu Čestmíra Cajthamla (Lukáš Vaculík).

Způsob, jakým je tato krásná slovensko-maďarská herečka ve filmu využívaná, mi trochu připomíná ten, který byl uplatněn v devadesátých letech v případě Markéty Hrubešové. Využití její nezpochybnitelné a oku lahodící fyzické krásy, již se nebojí odhalovat, se časem okouká a tento typ hereček pak obtížně ve středním věku a později hledá role, do nichž by se mohl přehrát. Z tohoto pohledu jsem zvědavý, jak s ní bude pracovat ženská režisérka Karin Babinská v Křídlech Vánoc, jež v listopadu vstupují do kin.

Lepá žena v erotické scéně za sklem, příbuzné té, již známe ze Sametových vrahů v podání Lucie Benešové, je jen jedním ze způsobů, pomocí něhož jde režisér Petr Nikolaev divákovi hodně naproti. Tím dalším je ironický humor, plynoucí ze způsobu, jak pokřiveně Vedral vnímá realitu. Mafián se rozčiluje nad prohnilostí společnosti, která nerespektuje pravidla, jež by jí on rád nadiktoval.

Profesní i lidský střet

Ztělesněním těch nepokřivených pravidel, jež by v každé slušné společnosti měly fungovat, ale neděje se tak, je policista Cajthaml v podání Lukáše Vaculíka. Ten s věrnými kolegy Otou (Pavel Nečas) a Bohouškem (Kryštof Hádek) a novinářkou Zuzanou stojí proti obří chobotnici, jež si privatizuje tento stát do svých rukou a dokazuje, že každý je úplatný. Záleží jen na ceně.

Lidský a profesní střet dvou mužů, stojících na opačných stranách zákona, se stává nosným pilířem vyprávění a jeho morálním vyústěním. Začíná na sklonku osmdesátých let a končí ve chvíli Vedralovy násilné smrti.

Film začíná zavražděním postavy tohoto vlivného podnikatele. Retrospektivně se pak přenášíme do roku 1987, kdy se jejich cesty poprvé střetly. Cajthaml pak chronologicky a mimo obraz v komentářové ich formě vypráví o marném úsilí jeho a týmu lidí kolem něj dostat se mu na kobylku.

Nakonec se mu to podaří. Ne prostřednictvím zákona, ale v rovině morální. Znáte jistě přísloví, že na každého gaunera jednou dojde. Zvlášť když zasejete semínko nedůvěry mezi jeho dosavadní spojence.

Sledujeme všechny významné mezníky Vedralova života, připomínající ty z Mrázkova života. Vekslák, mající kontakty s policií, po revoluci skupuje kupónové knížky a půjčuje si u bank na fiktivní developerské projekty. Dojde i na Setuzu, až vše vyvrcholí střelbou na fotbalovém stadionu, jenž vlastní.

Charakterové svlékání z kůže

Podobně jako v Americkém gangsterovi Ridleyho Scotta stojí proti sobě uhlazené zlo proti zarputilému dobru. Na jedné straně mafián, milující svou rodinu, do níž přijal i své nejbližší spolupracovníky a spolupachatele v jednom. Na té druhé zarostlý osamělý vlk, pro něhož se dopadení toho prvního stává obsesí. Neboť věří, že pravidla existují, jenom se musí dbát na to, aby se dodržovaly.

Vedral se řídí jednoduchým mottem, že „všichni jsou ke koupi, anebo na prodej“. A neštítí se jakýchkoliv nekalých praktik při cestě vzhůru. Protože jen silnější a bezskrupulóznější vítězí. Když toto přesvědčení sdílejí i známí na těch správných místech a nejste, jak on říká líní, můžete dosáhnout neskutečného bohatství a ještě větší moci.

Ondřej Vetchý, který nahradil původně zvažovaného Marka Ingodu, Vedrala vykresluje komplexním způsobem. Není to prvoplánový záporák, ale mnohovrstevnatá, ambivalentní figura, jejíž jednotlivé slupky herec odlupuje tak, abychom pochopili, v čem tkví jeho zavrženíhodnost.

Tři kamarádi

Toto charakterové svlékání z kůže se nejlépe vyjevuje na motivu přátelství tří kamarádů, kteří se znají od dětství z fotbalu. Jeden z nich, zkorumpovaný příslušník VB Josef Strnad (Jiří Dvořák) to dotáhne po revoluci až na post šéfa národní rozvědky, kde sabotuje práci Cajthamla. S druhým, Standou Tiplem (Jan Vondráček) provádí Vedral ty nejdivočejší privatizační machinace.

Z veselých a bezstarostných přátel se postupně stávají paranoidní intrikáni, kteří sami pro sebe představují to největší riziko, když se proměňují ve vzájemné katy. S měnící se situací ohrožení se vybarvuje i postava Vedrala. Rozšafný společník ve chvílích, kdy mu vše vychází, si užívá si pozici vládce nad cizími osudy. Když jsou mu do cesty kladeny překážky, vidíme před sebou podrážděného buldoka. A v závěru už je cítit strach a panika ze stahující se smyčky kolem něj a bezbrannost, s níž na tuto situaci reaguje.

Ilustrativní forma vyprávění

Lukáš Vaculík jako Vedralova nemesis neměl tolik možností, jak svou figuru vybarvit a zvolil proto k dobru věci úspornou formu životem i předpisy ubitého vyšetřovatele, kterému jsou neustále házeny klacky pod nohy. On ale svůj boj za spravedlnost přesto nevzdává. Věcně a skepticky glosuje porevoluční nadšení z jevů probíhající transformace (kupónové knížky), na nichž vydělali především lidi Vedralova typu, i sílící prorůstání chobotnice zločinu do státní správy.

Morální disputace a přetahovaná Vedrala s Cajthamlem by ale působila mnohem silněji a intenzivněji, kdyby jí tvůrci nedali onu příliš fiktivní a žánrovou podobu. Navíc Ilustrativní forma, kdy komentář předjímá děj, který bude poté či souběžně ukázán obrazem, není pro thrillerový žánr šťastným řešením a zbytečně brzdí tempo vyprávění i jeho napětí.

Až příliš obecné ukotvení příběhu

Režisér Petr Nikolaev (Báječná léta pod psa, Kousek nebe, …a bude hůř, Lidice) se vizuálně (kamera, střih, hudba, zpomalované a zrychlované sekvence, roztřesený a rozzrněný obraz) snaží o rozumný kompromis mezi televizní formou seriálové Expozitury a dynamickými thrillery, jaké točil třeba Tony Scott.

Řemeslně dobře zvládnutý počin je zdařilejší než obsahově příbuzné projekty Hranaři nebo Kajínek. Až příliš obecným ukotvením nosného tématu a jeho posunem do ryze fiktivní roviny se ale připravil o svou největší přednost.

Být oním výbušným materiálem, který se pokusí pravdivě vypovědět o prorůstání organizovaného zločinu do státní správy. Škoda promarněné příležitosti, která by ale diváky na druhé straně mohla povzbudit v jejich zájmu dozvědět se o dané problematice víc na vlastní pěst.