Téma druhé světové války bylo na filmovém plátně vytěženo nespočetněkrát. Někdy se filmaři inspirovali příběhy skutečnými, jindy si vypomohli fikcí. Tak jako Quentin Tarantino ve svých Hanebných panchartech, kde k historickým faktům přistoupil jako k puzzle, které si je možno poskládat tak, aby to vyhovovalo našim představám o očišťující moci spravedlivého chodu dějin.
Čich na dobré látky
Jak ukazuje novinka George Clooneyho, téma to není zdaleka vyčerpané a dají se v něm objevit náměty, u nichž je s podivem, že po nich nesáhl někdo dřív. Učinil tak až právě Clooney, který už v minulosti několikrát prokázal čich na dobré látky z moderní historie, jež působily velmi neotřele. A je jedno, zda se jich zmocnil jako herec, režisér, scenárista nebo producent.
V této čtyřjediné pozici se pustil i do přípravy díla s reklamním mottem, které tentokrát až tolik nelže. Neboť příběh Památkářů, tedy členů vládního programu The Monuments, Fine Arts and Archives, je možná opravdu posledním velkým příběhem druhé světové války, který dosud nebyl vyprávěn.
Atypický vojenský útvar
Clooney a osvědčený spoluscenárista Grant Heslov, s nímž spolupracoval na svých předchozích režijních počinech (Dobrou noc a hodně štěstí, Den zrady), sáhli po faktografické knize Roberta M. Edsela a Breta Wittera s českým názvem Po stopách nacistických pokladů.
Ta publicistickým způsobem zpracovává činnost jednotky, zvané The Monuments Men, jež se za druhé světové války podílela na objevení a navracení významných uměleckých děl, uloupených nacistickou mocí. Šlo o skupinu více jak tři sta padesáti mužů a žen ze třinácti zemí světa, kteří zachraňovali nakradené umění v okupovaných zemích Evropy. Mimo jiné i na našem území.
Americký prezident Roosevelt nechal tento atypický vojenský útvar zřídit v roce 1943 v obavě před možným dopadem konce války na kulturní dědictví okupovaných zemí, jež by mohlo být nenávratně zničeno a tím z pohledu historie vymazáno z povrchu zemského.
Hitlerův rozkaz
Členové této jednotky, jež vznikla z popudu muzejního kurátora George L. Stouta, měli najít umělecké kolekce nedozírné hodnoty, nakradené z galerií i zabavené deportovanému židovskému obyvatelstvu. Tyto obrazy, sochy, tapisérie, knihy, šperky a další umělecké skvosty měli ochránit nejen před zničením ze strany ustupující říšské armády, ale i před postupující Rudou armádou, která o bednách s těmito artefakty rovněž věděla.
Neúspěšný malíř a jak se ukázalo v průběhu války i velký sběratel umění Adolf Hitler plánoval, že díla Da Vinciho, Michelangela, van Eycka, Vermeera, Rembrandta a dalších budou po konci války vystavena v jeho muzeu v Linci. Částečně kalkuloval s tím, že během válečného konfliktu jde starost o umění stranou.
Pro případ, že by zemřel a Německo bylo Spojenci poraženo, vydal s blížícím se koncem války rozkaz (Nerobefehl), aby byla všechna tato díla, různě poschovávaná po celé říši, jeho podřízenými zničena. Když se z nich nebude moci těšit on, tak nikdo jiný. A že jich ve finále bylo na více jak pět milionů kousků.
Kunsthistorici v akci
Aby nebyly tyto umělecké památky zničeny, ale naopak navráceny původním majitelům nebo institucím, které je spravovaly, o to se měla postarat právě speciální jednotka, složená z kunsthistoriků, kurátorů uměleckých sbírek, ředitelů muzeí a galerií, restaurátorů a architektů.
Tito dobrovolníci postrádali armádní výcvik, většinou nikdy v životě nedrželi zbraň v ruce, ale byli ochotni riskovat své životy při záchraně unikátních uměleckých pokladů. George Clooney se jim rozhodl složit poctu, bohužel a ke škodě věci možná až příliš patetickým způsobem.
V ruce měl přitom námět natolik silný, přitažlivý a pro ty, kdo se zajímají o ztracené válečné poklady i aktuální, že se s Památkáři dopředu počítalo jako s jedním z předpokládaných oscarových kandidátů. Jejich únorové nasazení do kin, jemuž předcházelo rozverné premiérové uvedení s početnou delegací na festivalu Berlinale, ale ukázalo, že tento potenciál ani zdaleka nemají.
Sedm statečných a jejich spojka
Pochybení se zde dají sčítat hned na několika frontách, přičemž asi to nejzávažnější se odehrává na poli scenáristickém. Děj filmu nás seznamuje s profesorem umění Frankem Stokesem (George Clooney), který v roce 1943 při soukromé audienci naléhá na prezidenta Roosevelta (Michael Dalton), aby udělal něco pro záchranu vzácných uměleckých děl v Evropě.
S posvěcením prezidenta i generálů Eisenhowera a Pattona je Stokesovi povoleno, aby sestavil tým odborníků přes umění, který se po výcviku v Anglii vydává po Evropě hledat nacistické skrýše. Spojkou šestice expertů (Matt Damon, Bill Murray, John Goodman, Jean Dujardin, Hugh Bonneville, Bob Balaban), pod vedením Stokese, se stává kurátorka z okupované Francie Claire Simone (Cate Blanchett), jež jim dodává informace o tom, kde by se díla mohla nacházet.
Na první pohled to tedy vypadá, že máme před sebou válečnou obdobu Sedmi statečných nebo poctu válečným týmovkám typu Velký útěk, Tucet špinavců či Děla z Navarone. Zkrátka něco jako Dannyho parťáky, jen ve válce.
Epizodní a uspěchaný charakter vyprávění
Clooney s Heslovem ale jako scenáristé trochu nepochopitelně nevyužívají souhry celého hvězdného ansámblu, ale tříští ho do dvojic, které se pohybují po různých místech okupované Evropy (Gent, Paříž, Milán, Normandie, Bruggy, Ardeny, Remagen a další místa v Německu a ve Francii). Zde se snaží inkriminovaná díla najít, zaevidovat a zajistit.
Na střídačku se tak pohybujeme mezi jednotlivými skupinami, které se bez nějakých stopovacích vodítek, které by nám objasňovaly, jak se k daným artefaktům dostali, rozdělují a pak znovu setkávají. Prostor pro společnou akci se otevírá až v závěrečné čtvrtině stopáže, kdy se snaží v dolech poblíž Altaussee zachránit díla před rychle postupující ruskou armádou.
Působí to epizodně, uspěchaně, občas tak, jakoby některé pasáže ve filmu chyběly, ale hlavně ne příliš dramaticky nebo napínavě. Zvolený způsob zachycení činnosti těchto jednotek, které se pohybovaly spíše na okraji fronty, než přímo uprostřed ní, odpovídá realitě, jíž se Clooney věrně drží. Možná že ale až příliš na úkor dynamičnosti vyprávění, které není příliš akční a gradující.
Rozděleni do dvojic
Dvojice zažívají při svých pátráních bizarní situace, které otevírají prostor pro využití absurdního, černého nebo nejčastěji suchého humoru. Nejčastějším aktérem těchto situací se stává dvojice Bill Murray a Bob Balaban, která vykouzlí dvě půvabné etudy při konfrontaci s německými protivníky.
Při té první si tito dva postarší galeristé vykouří s německým vojákem cigaretu, při té druhé odhalí pohlavára SS, jenž ukradl část Rothschildovy sbírky.
Clooneymu dělá po většinu času parťáka mladíček Sam Epstein (Dimitri Leonidas), Jeanu Dujardinovi, jehož budete znát z oscarového snímku The Artist, John Goodman. Hugh Bonneville (Panství Downton) jde na vlastní pěst.
Dvojice Bill Murray a Bob Balaban funguje, ale přesto si říkáte, jaká je škoda, že Clooney nevyužil spojení Murrayho s Goodmanem. On jakoby se ale slovních přestřelek a humorných gagů vzdal na úkor patetického nebo oslavného vyznění filmu.
Nejzajímavěji je rozehrána linie mezi Mattem Damonem a chladnou francouzskou agentkou v podání Cate Blanchett, která je infiltrovaná přímo v nacistickém ústředí. Damon se snaží získat důvěru zatrpklé ženy, obviněné z kolaborace, která se obává, že Američané chtějí díla vyvézt z Evropy. Při jejím přesvědčování se mezi nimi rozhoří romantická jiskřička, která velmi cudně plápolá.
Rozpolcený tvar
Clooney střídá vtipné historky s těmi dojemnými nebo smutnými (smrt dvou členů týmů), které ale nepůsobí příliš emotivně. Tento vjem, kdy nefungují zvlášť dobře ani humorné, ani vážné pasáže, souvisí s celkovou rozpolceností tohoto filmu co do jeho působivosti.
Režisér jakoby se nemohl rozhodnout, zda točí něco na způsob komediální Sedmé roty za úplňku nebo film s mnohem tíživějším a naléhavějším vyzněním, kde nechybí například ukázka utrpení vojáků v polních lazaretech.
Snaží se o obojí. Rozverný humor (scéna s nášlapnou minou) míchá s vlasteneckými proslovy, při nichž se experti na umění opájejí vlastní ušlechtilostí a ukazují, že jim jde skutečně o život. Výsledek je pak značně nekonzistentní.
Clooneyho možná až příliš svázala úcta ke skutečným předobrazům jeho hrdinů a s jejich osudy si proto dovolil jen pramálo fabulovat. Díky tomu ale místo životných postav vytvořil spíš pomníky s neprokresleným psychologickým pozadím i motivacemi.
Režisér si nedá tu práci, aby nám je blíže představil a nastínil třeba důvody, proč se k jednotce přidali. Rozdrobený způsob vyprávění pak k tomu, abychom si k některé z postav vytvořili bližší vztah, také příliš nenapomáhá.
Velkofilmové aranžmá
Ale abychom se nedotýkali jen negativ snímku. Formálně jde o velmi zdařilou záležitost. Ať už jde o výběr lokací po celé Evropě nebo retro atmosféru, upomínající na klasické filmy z druhé světové války. Uvěřitelnosti dobové stylizace napomáhá jak kamera Phedona Papamichaela (Bokovka, Děti moje, Nebraska), tak například i to, že postavy mluví ve svých mateřských jazycích. Soundtrack Alexandra Desplata se pak snaží dodat mnohem větší epičnost i těm pasážím, které zas tak strhující nejsou.
Rozmáchlá výprava i elegantní technická stránka dodává vyprávění potřebné velkofilmové aranžmá. Clooneymu se podařilo najít skvělý námět, k němuž ale nenašel vhodný klíč, jak ho divákům zprostředkovat. Jeho těkání mezi vážnějším, ambicióznějším a patetičtějším tónem vyprávěním a tím komediálním, jež odkazuje k tradici francouzských válečných grotesek, není dotažené ani v jednom z těchto přístupů.
Na komedii jsou Památkáři málo vtipní a neobstojí ani jako drama, právě pro svou snahu vnášet do osudových momentů prvky humoru a nadhledu.
Úcta, jež svazuje
Úcta, již prokazuje svým hrdinům, je zasloužená, neboť díky těmto mužům a ženám utrpěla ve druhé světové válce evropská kultura mnohem menší škody, než by tomu tak bylo bez jejich přičinění. Poselství filmu, že je třeba chránit kulturní dědictví lidstva, protože právě ono nejvýmluvněji vypovídá o jeho historii, je stále platné. Když zničíte umění, vymazáváte tím i historii daného národa a něco, na co může být pyšný.
Způsob, jakým George Clooney toto poselství předává, by ale mohl být méně patetický a více dynamický. Stačilo přitom tak málo. Postavám dát větší hloubku a blíž je představit. Pevněji je semknout a při jejich dobrodružstvích trochu popustit uzdu fikční fantazii.
Clooneyho pátý režijní počin je v jeho filmografii tím nejvýpravnějším, ale zároveň také nejslabším. Herec, jehož režijní dráha v něčem připomínala tu, jíž se vydal Clint Eastwood nebo Ben Affleck (jehož Argo produkoval), si v čtyřjediné roli scenáristy, producenta, režiséra i herce v hlavní roli na sebe vzal zřejmě příliš velké sousto. A zjistil, že zajímavé téma ani hvězdná sestava nestačí, když se místo napětí a humoru dostavuje především opájení se vlastní šlechetností.
Památkáři
- Žánr: válečná tragikomedie
- Původní název: The Monuments Men
- www.monumentsmenmovie.com/site/
- USA 2014
- Scénář: George Clooney, Grant Heslov (na motivy knihy Roberta M. Edsela a Breta Wittera)
- Režie: George Clooney
- Hrají: Matt Damon, George Clooney, Cate Blanchett, Bill Murray, John Goodman, Jean Dujardin, Hugh Bonneville, Bob Balaban, Sam Hazeldine, Justus von Dohnányi, Lee Asquith-Coe
- Distribuce: CinemArt
- Distribuční premiéra v ČR: 27. 02. 2014