Kapitoly článku:
Sedm statečných
r. John Sturges, USA, 1960
Vzájemné ovlivnění mezi samurajskými dramaty Akiry Kurosawy a westernovým žánrem bylo oboustranné. Případ Sedmi samurajů a Sedmi statečných i dalších filmů vypovídá o tom, jak z úspěšné kulturní inspirace mohou těžit obě strany.
Oboustranně prospěšná kulturní inspirace
Japonský mistr přiznal, že se při tvorbě Sedmi samurajů inspiroval westerny Johna Forda. A znalosti amerických westernů využil i ve svých dalších samurajských historických příbězích, plných bojové akce, poezie i úlevného humoru. Westernová schémata do nich s překvapivou ústrojností prolnul, stejně jako naopak západní režiséři využívali ty samurajské ve svých filmech.
Námět Kurosawova filmu Tři zločinci ve skryté pevnosti (1958) o princezně Juki, poslední z rodu Akizuki, které generál Makabe a dva vesničané jako najatí žoldnéři pomáhají dostat se do bezpečí, posloužil Gergeovi Lucasovi při tvorbě první a čtvrté epizody Star Wars.
Mlčenlivý hrdina v Eastwoodově podání z Leoneho spaghetti westernu Pro hrst dolarů (1964) nebo ten pozdější Willisův z prohibiční gangsterky Poslední zůstává (1996) zas vycházel z Kurosawova snímku Tělesná stráž (1961), kde je hlavní postavou bezejmenný samuraj bez pána.
Natáčení pod tlakem
V případě Sedmi statečných se ale tato inspirace Kurosawovým dílem objevila poprvé. Dnes už je těžké rozsoudit, ve které hlavě se nápad na remake Sedmi samurajů zrodil. K této myšlence se hlásí hned několik lidí, stejně jako k autorství projektu Sedm statečných (který posléze provázelo několik soudních sporů).
Z dnešního pohledu je ovšem podstatnější než kdo, tak jak. Autoři se rozhodli přesunout děj z japonského venkova 16. století do americko-mexického pohraničí v době soumraku Divokého západu, což byl velmi šťastný krok, který zaručoval obdobně elegické vyznění jako v případě originálu.
Režisér John Sturges obsazoval film pod mimořádným tlakem, neboť se blížila herecká stávka a některé role tedy obsadil tak, že se vybraného herce zeptal, zda nezná nějakého kolegu, který by se do té které role typově hodil.
Scenáristické rošády
Jedinou hvězdou v obsazení byl ruský rodák a držitel Oscara za exotickou romanci Král a já Yul Brynner. Ten byl zároveň jedním z podstatných hráčů při zrodu filmu, který skrytě produkoval a chtěl ho i režírovat. Pro většinu ostatních, tehdy v podstatě „no names“, se stalo účinkování ve filmu odrazovým můstkem ke slávě. Platí to v případě Steva McQueena, Eliho Wallacha, Jamese Coburna, Charlese Bronsona i Horsta Buchholze. Naopak jediným z herců, který se výrazněji neprosadil a zůstal televizním a seriálovým hercem byl Brad Dexter. Představitel Harryho.
Velmi záhy padlo rozhodnutí natočit celý film v Mexiku, kam režisér rád jezdil na ryby, a architekt Edward Fitzgerald postavil dvě dekorace vesnic v Tepoztlanu a v Oacalcu. Všechny interiérové scény se natáčely v Estudios Churubusco v Mexico City.
Hladkému chodu natáčení ovšem stálo v cestě střídání scenáristů (úplně původní verze od Waltera Bernsteina) i neustálá přítomnost mexického cenzora, jenž velmi úporně dbal na tom, aby Mexičané nebyli zpodobněni jako oběti, které musejí Američané zachraňovat.
Díky tomu došlo na místě k některým změnám ve scénáři, které odmítl scenárista Walter Newman udělat a na jeho místo tak nastoupil William Roberts. Z postavy Chica se stal Mexičan (včetně jména), stařešina, vedoucí vesničany k odporu, je nabádal k nákupu zbraní a ne přímo k najmutí pistolníků. Mexičané by se podle něj dokázali bránit sami. Spor obou scenáristů vygradoval tak, že Newman, jehož práce byla pro film zásadní, vystoupil proti tomu, aby byl Roberts uveden v titulcích. Nakonec se v nich na rozdíl od něj neobjevil on sám.
Střet mužských eg
Druhou komplikací, která přispívala k napjaté atmosféře na place, se ukázala být mimořádná koncentrace mužských eg na natáčení. Brynner, který z velké části rozhodoval o castingu filmu, si moc přál, aby roli Vina hrál Steve McQueen. Na place si ale absolutně nesedli a natáčení se díky tomu proměnilo ve válku dvou kohoutů. Ač měřili oba stejně, Brynner velmi dbal na to, aby svého kolegu ve společných scénách převyšoval. Ten v nich zase na sebe rád strhával pozornost tím, že si pohrával s rekvizitami své postavy (klobouk, kolt). Jejich vzájemná rivalita se přenesla i na ostatních, z nichž najednou si každý chtěl urvat svých patnáct minut slávy.
Nejednu pernou chvíli režisérovi přinesla i nuda na izolovaném místě natáčení, kterou si štáb i herci někdy krátili až na hranici zákona. John Sturges byl dle svých slov rozčarován z toho, jak rychle se mu štáb vymkl z ruky a je až s podivem, že se mu podařilo vše dotáhnout do zdárného konce a zmíněné problémy a napjatá atmosféra naštěstí na výsledku nejsou vůbec znát.
Evropská podoba žánru
Vedle kvalitního hereckého obsazení a pečlivě vybudovaných charakterů jednotlivých postav se pro vyznění filmu ukázalo jako zcela klíčové angažování hudebního skladatele Elmera Bernsteina. Nejenže vytvořil zcela ikonické ústřední téma, které se od té doby objevilo v citacích v desítkách filmů (a v 60. letech bylo používáno v americké reklamě na Marlboro), jeho hudba ale obsahuje i ozvuky symfonické hudby 20. století a jako celek je považována za jednu z nejlepších vůbec. Přestože hudba k filmu byla nominovaná na Oscara, soundtrack nebyl v době premiéry vydán a vyšel až o šest let později v souvislosti s pokračováním filmu Návrat sedmi statečných.
Souviselo to s celkovým přijetím snímku v době premiéry, které bylo v Americe řekněme vlažné. Recenze se k filmu stavěly dosti přezíravě, zejména ve srovnání s originálem. V Evropě tomu bylo naopak a stal se zde okamžitě hitem. Možná i proto, že líp odpovídal jeho podobě tohoto žánru. Je vyprávěn v pomalém tempu, klade důraz na postavy a kooperaci mezi nimi, není tak naivní (ačkoli je idealistický a má jasně rozdělené charaktery) a není tu tolik akce.
Paradoxem přitom bylo, že sám Kurosawa si Sedmi statečných hodně cenil (oproti Pro hrst dolarů Sergia Leoneho) a okamžik, kdy režisérovi na důkaz vděčnosti věnoval samurajský meč, pokládal John Sturges za vrchol svého profesionálního života.
Pokračování
Film si získával svůj dnešní kultovní status postupně, jistě i v souvislosti s tím, jak byl opakovaně uváděn v televizi a z jeho protagonistů se stávaly hvězdy. Dnes je s odstupem času pokládán za předchůdce revizionistických westernů, které hrdinský statut mužů Západu začaly podvracet ve druhé polovině 60. let, a také spaghetti westernů.
Je tedy více než logické, že kromě nesčetných variací a citací vznikla i tři přímá pokračování. Prvním z nich byl film Návrat sedmi statečných (1966) režiséra Burta Kennedyho, kde si roli Chrise ještě zopakoval Yul Brynner. V dalších už se nikdo z původní sestavy neobjevil. Šlo o snímky Pistole sedmi statečných (r. Paul Wendos, 1969) s Georgem Kennedym a Jamesem Whitmorem, a Jízda sedmi statečných (r. George McCowan, 1972) s Lee Van Cleefem. MGM navíc v letech 1998-2000 vyrábělo televizní seriál Sedm statečných s Michaelem Biehnem a Ericem Closem, v němž se jako host objevil představitel původního Leeho Robert Vaughn.
Sedm statečných ve vesmíru i na mraveništi
Třiaosmdesátiletý Robert Vaughn se své erbovní úzkostlivé role drží ze všech ostatních „statečných“ zřejmě nejúzkostlivěji. Nejenže si zahrál ve zmíněném seriálu, ale přijal i nabídku producenta Rogera Cormana na béčkovou space operu Sador, vládce vesmíru (r. Jimmy T. Murakamir, 1980), kde si zahrál „statečného“ tentokrát vesmírného. V tvůrčím štábu této brakové variaci na Sedm statečných a Star Wars se objevil James Cameron, James Horner k filmu skládal hudby.
Dějová synopse vám bude jistě povědomá. Mírumilovní a bezbranní obyvatelé planety Akira čelí útokům vesmírného imperátora Sadora. Za účelem ochrany si najmou skupinu vesmírných desperátů, kteří brání planetu prostřednictvím leteckých bitev ve vesmíru.
Vyprávěcí model Sedmi statečných zábavným a přitom inovativním použil i režisér John Lasseter a Andrew Stanton v pixarovce Život brouka (1998). Odehrává se v pokojném světě mravenců, který je pravidelně drancován nájezdem žravých kobylek pod vedením desperáta Hoppera. Když hlavní hrdina Flik nedopatřením zničí zásoby jídla, pro ně připravené, vydá se do města najmout velké brouky - drsňáky, kteří by mraveniště před kobylkami ochránili.
Ostatní v mraveništi doufají, že toho smolaře už nikdy v životě neuvidí. O to větší je jejich překvapení, když se Flik brzy vrátí s pestrobarevnou bandou podobných ztroskotanců a vyvrhelů, za jakého je svou mravenčí rodinou považován on sám. A světe div se, této ve skutečnosti partě artistů z blešího cirkusu se podaří nejen mraveniště zachránit, ale Flikovi i získat srdce mravenčí princezny.
Vyprávěcí model, který funguje
Vyprávěcí model Sedmi samurajů a Sedmi statečných se ukazuje jako stále živý. Vesnička, ohrožovaná nájezdy banditů. Nájemní obránci, kteří za skrovnou stravu nebo peníz připravují obyvatele k rozhodnému střetnutí. Mravní ponaučení, že skutečnými vítězi jsou právě vesničané, protože jsou věční a nepostradatelní, jako země sama.
Nad tím vším deziluzivní podtext celého vyprávění, spočívající v tom, že ačkoli se bojovníci předvedou v té nejlepší formě, jsou si vědomi toho, že jejich éra odeznívá. Neboť hrdost a vážnost, jakou požívali, dávno vzala za své. A naopak ten pozitivní etický, že solidarita a soucit s bezbrannými vás učiní lepším člověkem. U tohoto příběhu se mění jen dobové zakotvení a jednotlivé akcenty, na co ve vyprávění položit důraz. Antoine Fuqua v nové verzi ten správný akcent nenašel.
Vybíráme nejlepší filmy nebo seriály, které má smysl si pustit. Od thrillerů po romantiku, od válečných filmů přes sci-fi až třeba k nejlepším českým komediím. Nepřehlédněte ani Filmy na víkend, kde každý pátek doporučujeme zajímavé novinky na Netflixu, HBO a dalších streamovacích službách