AVmania.e15.cz

Nine: recenze filmu

Režisér filmu Chicago Rob Marshall tematizuje problém osobní a profesní krize v muzikálové parafrázi slavného filmu 8 ½ Federica Felliniho.

Letos padesátiletý režisér Rob Marshall se ve svém třetím celovečerním počinu vrací k žánru, jenž mu s jeho debutem Chicago vynesl šest oscarových záseků, včetně toho pro nejlepší film roku. Ve variaci na slavný snímek Osm a půl vzdává poctu Federicu Fellinimu a jeho tvorbě především ze šedesátých let, kdy tento italský postneorealista a mistr imaginace udával tón nejen evropské kinematografii.

Téma tvůrčí krize

Scénář z pera Michaela Tolkina a předloni zemřelého Anthonyho Minghelly (Anglický pacient, Návrat do Cold Mountain) nás přenáší do Itálie první poloviny šedesátých let minulého století. Vychází přitom ze stejnojmenného broadwayského muzikálu, jenž se pro změnu nechal inspirovat předešlým zpracováním téže látky na jevištních prknech Felliniho rodné domoviny. Postupným rozkrytím jednotlivých adaptačních vrstev se dostáváme až k původnímu filmu 8 ½ z roku 1963, reflektujícím obtížnost procesu tvorby v atmosféře napjatého očekávání, s čím tvůrce respektovaných počinů přijde tentokrát. Bude umět ještě překvapit nebo se zacyklil ve vlastním stylu, který bude jen s menší dávkou invence recyklovat?

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek

Dávno před kaufmanovskými příspěvky k tématu tvůrčí krize (Adaptace, Synecdoche, New York), se tak Fellini, a nyní v reinterpretaci jeho filmu i Marshall, rozhodl popasovat s démony i anděly, zavádějícími při vzniku díla duši umělce do bludného kruhu chaotického těkání mezi požadavky a nároky, kladenými na něho z různých stran. Od manželky a milenky, přes producenta, filmový štáb, čekající na práci a herce, nemající v rukou scénář, až po ironické novináře, věštící za zenitem vnímanému režisérovi další ze série propadáků, jež nemůžou už zdaleka konkurovat jeho předchozí tvorbě. Ti všichni vykazují známky různých druhů závislosti na jednom člověku, který se momentálně nachází ve fázi autorského bloku, nedovolujícího se mu pohnout z místa. Přípravy běží, nákladné dekorace se staví, ale budoucí námět na film s pracovním názvem Italia má zatím podobu „tabuly rasy“, již je třeba co nejdříve popsat.

Svůdně nebezpečné i chápající múzy

Odpovědnost za rozběhnutý natáčecí kolos a snaha sdělit něco hlubokého a zásadního, spojená s neschopností toho docílit, vede u režiséra Continiho (Daniel Day-Lewis) k stavu bolestné migrény z nedostavujících se nápadů. Klid na práci utíká proto hledat do lázeňského přímořského městečka. Jeho inkognito je ale záhy vyzrazeno a načerpání sil se v novém prostředí proměňuje v účtující symbolickou bilanci jeho dosavadního života.

Prostřednictvím ní se po proudu vědomí nechává unášet do magického prostoru své fantazie, v němž objevuje zapomenuté střípky zážitků, jež formovaly jeho osobnost. Přeludy lidí (chápající matka) a vlivů (dětství v klášteře, přísný otec) z minulosti, se střetávají s trably, způsobenými jeho současným sobeckým počínáním a nabírají rázu hudebních čísel, v nichž každá z jeho formativních múz dostává své velké sólo.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek

Slovo múza je ženského rodu a v Nine nabírá jejich vábení hned několika způsobů. Svůdně lákavou tváří s příslibem pokušení disponují postavy milenky Carly (Penélope Cruzová), dvorní hvězdy Claudie (Nicole Kidmanová), reportérky módního magazínu Stephanie (Kate Hudsonová) i zrzavé kurtizány Saraghiny (Fergie z Black Eyed Peas) z iniciační vzpomínky na Guidovo dětství. Úlohu zbytnělého hlasu svědomí v Guidově životě zastupují mateřsky chápavé postavy ve vzpomínkách přítomné matky (nestárnoucí italská diva Sophie Lorenová) a kostýmní výtvarnice a režisérovy důvěrnice Lili (Judi Denchová). Jakoby věkovým odlišením Guidových múz chtěli tvůrci naznačit, že moudrost a vyrovnanost přichází až s pokročilejším věkem, kdy se některé žádostivosti těla i ducha ukazují malichernými.

„Můj manžel točí filmy“

Mezi těmito dvěma zjednodušeně přímočarými obrazy ženství, je vklíněna z hlediska emocí nejživotnější postava celého filmu v podání režisérovy manželky Luisy. Marion Cotillardová po Dobrém ročníku a Edith Piaf opět dokazuje, že není jen půvabnou galskou tvářičkou, ale i herečkou, jíž se mohou psát role přímo na tělo. S jemnou elegancí a dívčím půvabem ala Audrey Hepburnová a inteligentním přesahem, blízkým pojetí Anouk Aiméeové z Felliniho originálu, se zmocňuje asi nejpůsobivějšího pěveckého čísla. V „My Husband Makes Movies“ se se smutkem v očích vyrovnává se skutečností, že u jejího partnera bude vždy na prvním místě stát posedlost světem celuloidových obrázků.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek

V těsném závěsu za Cotillardové přiznáním si vlastní úlohy v Guidově životě stojí z hlediska žánrového asi nejzapamatovatelnější výstup „Be Italien“, který zpěvačka Stacy Fergusonová (Fergie) koření svým živelným podáním. Do takřka půlstoletí vzdáleného světa, jehož módní rysy určovaly slušivé obleky a černé brýle (jež u nás v šedesátých letech zpopularizoval Jan Kačer v úlohách tápajících intelektuálů), nás naláká s písní „Cinema Italiano“ Kate Hudsonová.

Dobovým odkazem je naplněna i scéna Nicole Kidmanové u Fontány di Trevi. Následovníkovi ikonického výjevu ze Sladkého života ale zcela chybí původní erotický náboj. Důvod není určitě v odlišnosti tělesných partií Cruiseovy ex-manželky a její předchůdkyně s tělem švédské modelky Anity Ekbergové, ale v celkově mdlém pojetí její figury. U herečky, jež zazářila výrazně jako „dáma s kaméliemi“ v Luhrmannově muzikálovém Moulin Rouge, je to nevyužitá šance, jejíž zmaření lze upozaděním její postavy připsat na vrub režiséra snímku.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek

O mnoho lépe dopadla španělská kráska Penélope Cruzová. Střídání poloh prvosignálně náruživé dračice a citově zraňovaného ptáčete, toužícího po objetí, si sice vyzkoušela už například v dramatu Nehýbej se, ale její pěvecké číslo v krajkovém korzetu určitě potěší nejedno mužské oko.

Elegantní tanečník

Mezi ženami svého života krouží Guido jako elegantní tanečník, kterému právě začaly jeho múzy při pohybu na parketu demonstrativně šlapat na nohu. Introvertní egocentrismus Guidova předobrazu z Felliniho filmu zaměnil Daniel Day-Lewis za světáckou sebejistotu, s jakou okouzloval už v adaptaci Kunderova románu Nesnesitelná lehkost bytí. Výborný herec, jenž své kvality naposledy prokázal v misantropickém dramatu Až na krev, v Devět uzemňuje divačky svým podmanivým úsměvem, kvůli němuž mu jistě rády odpustí méně školené pěvecké podání (či spíše recitaci) jeho dvou čísel.

Day-Lewis si roli blazeovaného svůdníka užívá, ale ve chvíli kdy si nasadí masku tragéda, přicházejícího o to nejdůležitější v jeho životě, mi jeho pojetí role přišlo málo důvěryhodné. Vnitřní trýzeň nenachází odpovídající vyústění ve vnějškovém projevu, pokud za něj nepovažujeme zádumčivé pohledy do země nebo mnutí si prošedivělého plnovousu. Namísto sebezpytující snahy o nápravu jsme většinu času svědky pozérsky teatrálního přehrávání postavy, u něhož si nejsem jist, zda je to záměr, daný odlišností divadelního a filmového herectví, nebo nedostatek. Charisma by přitom mohl britský herec rozdávat do zásoby, ale opravdový prožitek mi v této herecké poloze nějak uniká.

Snahou o polepšení vedené přiznání si vlastní tvůrčí i osobní vyhořelosti se pro Guida stává východiskem k vytvoření pravdivého díla, do něhož by vložil své zkušenosti. Použitím sebe sama jako předmětu vyprávění ale zároveň odhaluje neschopnost upřímně si přiznat své chyby. Úlohy zrcadla, nastavujícího obraz jeho neustálému překrucování skutečnosti, se tak nejlépe zhostí jeho manželka Luisa. Opora a jistota, s níž může kdykoliv počítat a jež nežádá víc než ohleduplné chování, jehož se jí z Guidovy strany zoufale nedostává.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek

Přitom čtyřicátník Guido Contini má zdánlivě vše, na co si vzpomene. Výkonný štáb, který je mu vždy k ruce, velkorysého producenta, trpělivě oddanou manželku i smyslnou milenku, kvůli jejímž „hovorům z Vatikánu“ by každý muž s alespoň špetkou fantazie usínal s mobilem pod polštářem jako malé dítě s plyšovým medvídkem.

Krize středního věku vede ale u Guida k podlamování sebedůvěry v oblasti, jež byla dříve jeho vzývanou doménou. Strach z neúspěchu jeho připravovaného filmu pak hledá substituční kompenzaci v oblasti milostných dobrodružství, naleptávajících jeho schopnost soustředění a hlavně zraňujících osobu, stojící dosud pevně po jeho boku.

Adaptačně odvážný počin

Příběh Nine, v němž se realita, sny, vzpomínky na dětství, tužby i vize budoucnosti prostupují a stírají zároveň do unikátního vypravěčského proudu, dává vzniknout pitoresknímu filmu ve filmu, jehož středobodem je umělec, sžíraný pochybnostmi především o sobě samém. Převést podobnou sebereflexivní látku do muzikálové podoby je z hlediska adaptačního odvážný počin, který může ve výsledku vydat nejednoznačné plody tohoto tvůrčího záměru. To se stalo i Marshallovi.

Marshall se ve vizuálním pojetí snaží o skloubení dvou světů, majících svá vlastní pravidla. Filmová stylizace do inspirativních „šedesátek“ s jejich průvodními znaky, jako jsou módní malá italská autíčka nebo proslulé ateliéry Cinecittá, se potkává s tou divadelní v podobě otisku broadwayského představení. To bylo poprvé uvedeno v roce 1982 a zaznamenalo úspěch.

V dnešní době ale metaforizující námět, plný mučivých existenciálních zpovědí, může působit na generaci diváků, odchovaných MTV, anachronicky a bezdějově. Marshall se jim proto v choreografickém uchopení muzikálových čísel snaží nabídnout styl, blízký videoklipovému ztvárnění písní. Střídání černobílého a barevného materiálu v střihových kolážích vede k oživení tanečních čísel. Ty jsou barvitě nasvícené a disponují přitažlivou kostýmní složkou. Neopouští ale jednu variabilní jevištní kulisu, což může na příznivce velkorysých výprav působit staticky. Pravidelní návštěvnici divadla naopak ocení způsob, jakým je divadelní prostor využíván a zapojen do filmové hry. Hudební složka dojem nenápadnosti, na hony vzdálené divokému reji třeba Moulin Rouge, podtrhuje. Neoplývá chytlavostí ani výrazně zapamatovatelnou linkou či motivem, ale má v sobě jemnou nevtíravost šansonových popěvků.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek

Na Robu Marshallovi je znát, jak rád by se prostřednictvím svých muzikálových adaptací přiblížil svému velkému vzoru Bobu Fossemu. Legendární režisér a choreograf v jeho vrcholném díle All that Jazz (1979) přišel se stravující vizí umělce, posedlého svou prací natolik, až jeho zběsilému životnímu tempu otevře náruč koketně vábivá smrt s tváří mladičké Jessicy Langeové. Fosse v synteticky celistvé formě ohromuje po stránce hudební, taneční, choreografické i obsahové a erotické napětí umí vykouzlit i úvah, spojených s naší konečností. Naopak Marshall v Nine ulpívá pozorností trochu povrchně na vnějškových znacích vyprávění a kabaretní stylizaci se snaží zatraktivnit přítomností mnoha krásných hvězd s jejich oku lahodícími křivkami.

Přesto je mi jeho donkichotská snaha zaujmout s žánrem, jenž má své zlaté časy dávno za sebou, přijde sympatická a jeho v mnoha složkách nevyrovnanou poctu Felliniho stěžejní tvorbě považuji za oživení současné nabídky kin.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek

Nine

  • Žánr: muzikál
  • Původní název: Nine
  • www.nine-movie.com/#/home-page
  • USA/It 2009
  • Scénář: Michael Tolkin, Anthony Minghella
  • Režie: Rob Marshall
  • Hrají: Daniel Day-Lewis, Penélope Cruzová, Nicole Kidmanová, Marion Cotillardová, Sophia Lorenová, Judi Denchová, Stacy Fergusonová, Kate Hudsonová, Ricky Tognazzi
  • Distribuce: Bioscop
  • Distribuční premiéra v ČR: 04. 03. 2010

AVmania.cz hodnotí
filmKlepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázek7/10

 

Další článek




Přidejte svůj názor k tomuto článku

Další podobné články

Selský rozum: jak si Andrej Babiš podmaňuje zemědělství [recenze filmu]

Selský rozum: jak si Andrej Babiš podmaňuje zemědělství [recenze filmu]

„Žlutý baron“ Andrej Babiš si podmaňuje nejen české zemědělství, ale i tuto zemi v dokumentu Zuzany Piussi a Víta Janečka.

Thor: Ragnarok, Liga spravedlnosti - nové trailery na očekávané filmové hity

Thor: Ragnarok, Liga spravedlnosti - nové trailery na očekávané filmové hity

Kde brát seriály, filmy a hry ve 4K a HDR

Kde brát seriály, filmy a hry ve 4K a HDR

Televizory, monitory, herní konzole,... všude samé 4K a HDR, ale kde brát obsah? Hry už jsou na 4K připravené, rychle nabídnou i HDR, ale filmů a seriálů je málo. Hlavně těch dostupných.

Atomic Blonde: Bez lítosti – recenze filmu

Atomic Blonde: Bez lítosti – recenze filmu

Spolurežisér Johna Wicka ve špionážní misi z Berlína před pádem zdi sází na jeho atmosférickou kulisu, sexy chladnou agentku Charlize Theron, osmdesátkový soundtrack a dlouhou akční scénu napříč patry domu.

Přání smrti: legendární film se vrací v remaku [video]

Přání smrti: legendární film se vrací v remaku [video]

Apple TV bude poskytovat obsah ve 4K rozlišení

Apple TV bude poskytovat obsah ve 4K rozlišení

Baby Driver - recenze filmu

Baby Driver - recenze filmu

Drive pro teenagery. Edgar Wright si pohrává s žánrovými klišé gangsterek i romancí, ale jeho nosnému nápadu se sladěním rytmu hudby a choreografie akce chybí silnější příběh a práce s charaktery postav.

Dunkerk – recenze filmu

Dunkerk – recenze filmu

Evakuace spojeneckých vojáků jako šílenství války v přímém přenosu. Práce s obrazem a nervním zvukem se stává součástí konceptu, jak nově nahlédnout na žánr válečného filmu. Britský režisér Christopher Nolan poprvé natočil příběh podle skutečných událostí.