AVmania.e15.cz

Nikdys nebyl: recenze filmu

Joaquin Phoenix jako traumatizovaný „Taxikář 21. století“ s kladivem v ruce čistí svět od zla. V artové variaci na žánr revenge thrilleru hledá vykoupení v hypnotickém světě skličující krutosti.

Osmačtyřicetiletá skotská scenáristka a režisérka Lynne Ramsay si projekty pečlivě vybírá a při jejich realizaci trvá na uplatňování své umělecké vize. Možná proto po neshodách s producenty odstoupila jak od režie mysteriózního detektivního dramatu Pevné pouto, tak westernu Pistolnice Jane. A možná proto od debutu Chytač krys z roku 1999 za necelé dvacetiletí natočila jen čtyři celovečerní filmy, včetně toho nejnovějšího.

Její snímky spojuje několik ústředních motivů. Fascinace dětmi a mladistvými, výrazné násilí, téma smutku, truchlení a viny. Pracuje se střídmým vypravěčstvím, její filmy jsou zbavené nadbytečných informací, vysvětlujících expozic či dlouhých dialogů. Většina významů je tak vtěsnána do výrazných obrazů, skrze něž vypráví nejen příběhy, ale především zkoumá nitra svých aktérů.

Taková byla před sedmi lety její mrazivá studie zrodu zločinného sociopata bez pocitu viny s názvem Musíme si promluvit o Kevinovi, a takový je i psychologický revenge thriller Nikdys nebyl, za nějž loni na festivalu v Cannes získala cenu za scénář a hlavní představitel Joaquin Phoenix cenu pro nejlepšího herce.

Pokračování policejní práce

Joaquin Phoenix zde ztvárňuje válečného veterána Joea, sužovaného mnoha traumaty a vnitřními zraněními. Nejen z dětství, kdy musel čelit brutálnímu otci, ale i z nasazení v Afghánistánu a své kariéry agenta jednotky FBI pro boj s prostitucí.

Svůj život tráví mezi domem, v němž bydlí s matkou (Judith Roberts) a nebezpečnými misemi, kde jako nájemný zabiják navazuje na svou předchozí policejní práci. Po celých státech zachraňuje a vrací zpět domů dívky, které se staly oběťmi obchodu s bílým masem.

Proto si ho najme i kandidát na senátora za New York Albert Votto (Alex Manette), který je uprostřed volebního klání. Někdo unesl jeho nezletilou, dvanáctiletou dceru Ninu (Ekaterina Samsonov), která podle všech indicií (anonymní dopis) skončila v jednom z anonymních manhattanských nevěstinců, v nichž kvete dětská prostituce.

Joe ji má vypátrat, přivést domů a případně odstranit každého, kdo se mu postaví do cesty. A to v utajeném režimu, aby se tato citlivá informace nedostala do tisku a neohrozila tak Vottovu šanci na zvolení. Joe bere proto do ruky osvědčené kladivo, lepicí pásku a stahovací pásky a vydává se na další výpravu za spravedlností.

Traumatické dětství

Svou misí na záchranu bezbranné, zdrogované dívky ale zasáhne do propletené pedofilní sítě obchodu s dětskou prostitucí, v níž se proplétají zájmy vysoké politické chobotnice a zkorumpované policie. Zvrhlí představitelé této sítě, sledující své politické zájmy, se začnou bránit a v ohrožení se tak ocitá nejen jeho existence, ale i existence jeho blízkých.

Akta Pentagon: Skrytá válka - recenze filmu

Akta Pentagon: Skrytá válka - recenze filmu

Únik zprávy Pentagon Papers o politickém pozadí vietnamské války slouží Stevenu Spielbergovi k univerzální výpovědi o vztahu médií a politické moci.

Vše postupně graduje do krvavé spirály, jejíž násilnost překonává i Joeovy předchozí traumatické zážitky. Zasmušilý vlk samotář ale už nemá co ztratit a tak veškerou svou vůli napře k osvobození zneužívané Niny, s níž se cítí osudově spřízněn.

Oba v dětství zažili něco, co je spojuje (aniž by si to řekli) a před čím ji chce do budoucna ochránit, když v jeho případě se to nepovedlo. Vztahy rodičů a dětí patologického rázu netématizuje režisérka ve svých filmech poprvé. Zde se ukazují být zdrojem Joeových démonů. Jeho halucinací a úzkostí, na něž nezabírají ani prášky, které bere.

Něha i brutalita

Co se v dětství, Perském zálivu i u jednotky FBI stalo, se dozvídáme prostřednictvím různých náznaků flashbackového charakteru, které tyto události postupně usazují do širšího kontextu charakterové studie traumatizovaného, pudového Joea, který se se svým vojenským výcvikem chová jako někdo, kdo nemá co ztratit.

Je jak raněné zvíře, ovládané instinkty, které vzbuzuje soucit i strach zároveň. Když si pravidelně nasazuje na hlavu igelitový pytlík a přidušuje se, víme, že to není nějaká úchylka, ale souvisí to s tím, co prožil. A že od toho, aby vysvobození z jeho psychických běsů touto formou bylo definitivní, ho zachraňuje jen vědomí, že musí pečovat o svou stárnoucí nemocnou matku.

Já, Tonya: recenze filmu

Já, Tonya: recenze filmu

Na tři Oscary nominovaný nekonvenční biografický příběh krasobruslařky Tonyi Harding a aféry s ní spjaté, podaný ve stylu černohumorných komedií bratří Coenů.

Něžný a citlivý syn, zachránce zneužívaných holčiček i brutální zabiják. V Joeovi se mísí až dětská křehkost a zranitelnost s animální silou, poháněnou jeho rozervaností. Vnitřní bolest si léčí tím, že tu vnější, fyzickou, způsobuje těm, kteří si to podle něj zaslouží.

Náznakovost, která nevodí diváka za ručičku

Joe v duchu Travise Bicklea ze Scorseseho mistrovského opusu Taxikář čistí svět od zla. Narušenou psychiku, danou krušným dětstvím, ještě umocnilo jeho angažmá ve válce v Perském zálivu a jeho působením u FBI do posttraumatické poruchy, z níž hledá vykoupení s kladivem v ruce.

Režisérka ale s okolnostmi, jež ho přivedly k dnešnímu psychickému stavu i k tomu, proč se tak bere za svou unesenou chráněnku, pracuje velmi úsporně. Mnohé si musíme domyslet na základě náznaků, intuice, citu, rozhodně nás nevodí za ručičku, ale o to přesvědčivěji pak její psychologická studie raněné duše působí.

Tři billboardy kousek za Ebbingem: recenze filmu

Tři billboardy kousek za Ebbingem: recenze filmu

Vítěz Zlatých glóbů se od černohumorné komedie přirozeným vývojem posouvá k moralitě o vykoupení a odpuštění. Martin McDonagh a jeho příběh, plný překvapivých zvratů a nejednoznačných charakterů.

Podobně zachází ve vizuálním ztvárnění i s násilnými scénami. Jejich zjevnou brutalitu nechává za pomocí kamerových postupů (záběry z bezpečnostní kamery) i evokativních zvuků, pracujících s naší představivostí, často eskalovat mimo obraz. Cítíme z toho ale, jak se tato brutalita odráží na Joeově psychice. Jak se zpětně promítá do jeho vztahu k okolí i sebepoškozujícího chování vůči sobě samému.

Skličují poetická krutost

Lynne Ramsay k thrillerovému žánru přistupuje jinak než její mainstreamoví hollywoodští kolegové, kteří by nám určitě neodpírali přímý pohled na Joeovu práci s kladivem. Nesnaží se šokovat vnější surovostí, ale tou vnitřní, jež je odrazem té vnější. Umí překvapit. V momentech, kde čekáme výtrysk krvavého násilí, se mu vyhne a naopak ho nechá eskalovat v situacích zdánlivě pokojnějších.

Největší showman: recenze filmu

Největší showman: recenze filmu

Biografický muzikálový portrét „prince humbuků“ P. T. Barnuma a jeho varietního panoptika lidských „zrůd“ nabízí až příliš zidealizovanou verzi mnohem složitější a kontroverznější historické reality.

To vše nás udržuje v napětí a vyprávění ve skličující, znepokojivé, deprimující, tísnivé, jedno jak to nazvete, atmosféře. Umocňuje ji kameraman Thomas Townend záběry nočního města, blízkými Refnovu Drive a hudební podkres Jonnyho Greenwooda z kapely Radiohead, jež na nás přenáší Joeova traumata, s nimiž se potýká.

V této audiovizuální poetice skličující krutosti se snoubí syrová realističnost se snovými sekvencemi a hypnotickými pasážemi Joeova řádění s kladivem. Joaquin Phoenix s nadbytečnými kily a neudržovaným šedivým plnovousem a dlouhými vlasy v culíku se do role plně pokládá a předvádí další fyzickou a psychickou transformaci v duchu Stanislavského metody převtělení.

Hledání vykoupení s kladivem v ruce

Joe s kladivem kráčí po stopách manhattanských pedofilů. Hlubší poznání světa a motivací těch, kteří tento špinavý a amorální byznys provozují, jen prohlubuje jeho frustraci a beznaděj, z níž hledá vykoupení tím, že pomáhá druhým.

Tato kombinace procedurálního, psychologického a revenge thrilleru s nádechem filmu noir a mystéria je založena na stejnojmenné novele spisovatele Jonathana Amese z roku 2013. Režisérka k thrillerovému žánru přistupuje podobně jako Anton Corbijn v Američanovi s Georgem Clooneym, který působil jakoby se bourneovského námětu zmocnil italský analytik citově odcizených vztahů Michelangelo Antonioni.

Ve filmu Nikdys nebyl, který můžeme v nadsázce označit za artovou variantu na 96 hodin s Liamem Neesonem, si existenciální charakterová studie podává ruku s dekonstruovanou žánrovostí způsobem, z něhož vám nebude dobře po duši ani po těle. Přesto naděje, že by Joe z pekla svých traumat mohl najít vykoupení, tu je.

AVmania.cz
Nikdys nebyl   8

Nikdys nebyl

  • Žánr: psychologický revenge thriller
  • Původní název: You Were Never Really Here
  • www.youwereneverreallyhere.movie/
  • Velká Británie / Francie / USA, 2017
  • Scénář: Lynne Ramsay
  • Režie: Lynne Ramsay
  • Hrají: Joaquin Phoenix, Ekaterina Samsonov, Alessandro Nivola, Alex Manette, John Doman, Judith Roberts, Frank Pando, Madison Arnold, Ronan Summers
  • Distribuce: Film Europe
  • Distribuční premiéra v ČR: 01. 03. 2018
Další článek




celkem 4 komentáře

Nejnovější komentáře

film je perfektní. a ten "překlad" nemá náho… mbk 10. 3. 2018, 18:24
Ovšem překlad "Nikdys nebyl" zcela změnil vý… Trashman 10. 3. 2018, 16:10
Re: Přeložit název "You Were Never Really He… skodafil 10. 3. 2018, 13:28
Přeložit název "You Were Never Really Here" … Trashman 10. 3. 2018, 10:13
Zobrazit diskuzi Přidat příspěvek

Další podobné články

MEG: Monstrum z hlubin – recenze filmu

MEG: Monstrum z hlubin – recenze filmu

Prehistorický obří žralok proti traumatizovanému záchranářovi v podání Jasona Stathama. V béčkovém žraločím thrilleru, jemuž chybí osobitost, nadsázka, krev i nervy drásající napětí.

Miss Hanoi: recenze filmu

Miss Hanoi: recenze filmu

David Novotný a Ha Thanh Špetlíková v kriminálce z uzavřeného světa vietnamské komunity. Režisér Zdeněk Viktora po Raluce přichází s žánrovým kouskem, stavícím na jiskření nesourodého páru vyšetřovatelů.

Mission: Impossible – Fallout je nejlepší akční film roku 2018 [recenze]

Mission: Impossible – Fallout je nejlepší akční film roku 2018 [recenze]

Nejlepší díl série a akční film roku, plný zvratů a spektakulární akce. Agent Ethan Hunt se ocitá na šachovnici mocenských zájmů různých tajných agentur, které proti sobě intrikují a vzájemně si nevěří.

Úžasňákovi 2: recenze filmu

Úžasňákovi 2: recenze filmu

Režisér Brad Bird kvalitativní laťku jedničky nepřekonal, ale ani nepodlezl. Humor snímek těží z prohození tradičních rodinných rolí, kdy žena zachraňuje svět a muž zůstává doma s dětmi a podporuje ji.

Hotel Artemis – recenze filmu

Hotel Artemis – recenze filmu

Drew Pearce ve svém debutu spoléhá na noirovou atmosféru zašlého hotelu, přebudovaného na supermoderní nemocniční zařízení pro členy zločineckého podsvětí, méně už na rozvíjení zápletek, s nimi spjatých.

Chata na prodej – recenze filmu

Chata na prodej – recenze filmu

Hořce ironická charakterová studie české mentality, naroubovaná na fenomén českého chataření. Komedie o obtížnosti komunikace uvnitř třígenerační rodiny, v níž se poznáte.

Alita: Battle Angel – nový trailer ke Cameronovu filmu

Alita: Battle Angel – nový trailer ke Cameronovu filmu

Střídavá péče – recenze filmu

Střídavá péče – recenze filmu

Rodinné drama o manipulaci a domácím násilí přerůstá do dech beroucího thrilleru, který v sobě spojuje přednosti evropské i zámořské produkce. Debut francouzského režiséra Xaviera Legranda, oceněný v Benátkách i na Febiofestu.