Velké dějiny se tu prolínají s těmi malými, osobními, rodinnými. A to bravurním způsobem na tříhodinové ploše, kterou ale díky vtažení do příběhu přestanete po čase vnímat.
10 /10
Jeho hned první celovečerní film Životy těch druhých (2006) mu vynesl přes čtyřicet mezinárodních cen, včetně ceny pro nejlepší evropský film roku a Oscara v kategorii nejlepší zahraniční film. Přinesl s sebou i velmi živou diskusi na téma vyrovnávání se s komunistickou minulostí.
Zaobíral se totiž tématem sledování, odposlouchávání a zasahování do životů představitelům kulturní scény ze strany agentů německé tajné policie Stasi ve východním Berlíně. Postavu režimem privilegovaného spisovatele a dramatika Georga Dreymana, na něhož je nasazen agent Stasi, aby ho usvědčil z protistátní činnosti, si zahrál slavný německý herec Sebastian Koch.
Scenárista a režisér Životů těch druhých Florian Henckel von Donnersmarck ho nyní obsadil i do svého nového filmu do role muže, na něhož vyplouvá na povrch jeho neblahá minulost. Jde o režisérův třetí celovečerní snímek, přičemž za ten druhý, romantický špionážní thriller Cizinec (2010) s Johnnym Deppem a Angelina Jolie v hlavních rolích, sklidil kvůli jeho rozklíženému tvaru převážně kritiku. A tak se z Ameriky vrátil zpět domů a natočil zde další dobové drama nebo melodrama s historickým pozadím. Hned v úvodu předesílám, že skvělé.
Inspirace Gerhardem Richterem a jeho rodinou
Inspiroval se pro ně skutečnými událostmi a postavou německého malíře Gerharda Richtera, který mu jako obdivovateli výtvarného umění vždy imponoval. Gerhard Richter je sedmaosmdesátiletý německý malíř, vizuální umělec a vysokoškolský učitel, který žije v Kolíně nad Rýnem, tedy ve stejném městě, odkud režisér von Donnersmarck pochází. Richter maluje abstraktní i hyperrealistické obrazy a odmítá tvořit jediným stylem. Patří k nejdražším žijícím malířům současnosti a ve své tvorbě často kombinuje malbu s fotografií.
Narodil se v Drážďanech, kde byl přijat v roce 1951 na výtvarnou Akademii. Ve škole se seznámil se svou budoucí manželkou Marianne (zvanou Ema), s níž se oženil v roce 1957 v západoněmeckém Oldenburgu, kde žili její rodiče. V roce 1961 se rozhodl se ženou emigrovat do Západního Berlína, dva měsíce před tím, než byla postavena Berlínská zeď.
![Zelená kniha: vítězný film letošních Oscarů, který vyvolává bouřlivou společenskou debatu [recenze filmu]](/getthumbnail.aspx?q=60&crop=1&h=225&w=400&id_file=305067818)
V tříhodinovém díle se režisér von Donnersmarck jeho osobou a dílem inspiroval pro postavu výtvarníka Kurta Barnerta, jehož sleduje v průběhu třiceti let jeho života. Kurtova umělecká kariéra, ale hlavně osobní život, jsou krutě poznamenány dětstvím v nacistickém Německu a děsivým rodinným tajemstvím jeho životní partnerky Elizabeth.
Doktorovo tajemství
Kurt Barnert (Tom Schilling) se poprvé s moderním uměním seznamuje jako pětileté dítě na výstavě „zvrhlého umění“, pořádané nacisty. Navštíví ji se svou senzitivní a umění milující tetou Elisabeth May (Saskia Rosendahl), která v něm probudí zájem o umění. Po válce pak prokáže svůj talent a studuje výtvarnou akademii ve východoněmeckých Drážďanech.
Zde potkává Ellie (Paula Beer), která mu připomíná jeho tetu, s níž ji spojuje i stejné křestní jméno. Ellie tady studuje módní a textilní design a Kurt v ní nachází lásku svého života. Aby jí mohl být blíž, nastěhuje se do domu jejích rodičů jako nový nájemník. Zde také poprvé potkává jejího otce a poznává jedno z jeho tajemství. Mladí milenci před ním svou lásku schovávají, ale zkušený lékař ho odhalí.
Prominentní lékař Carl Seeband s jejich vztahem zásadně nesouhlasí a snaží se jej jakýmikoliv prostředky zničit. To, co nikdo z nich zatím netuší, je skutečnost, že jejich životy jsou již dávno propojeny hrozným zločinem, do něhož byl Seeband za války zapleten.
Během ní byla Kurtova teta prohlášena za schizofreničku a sterilizována. Přednostu ženské kliniky v Drážďanech v té době dělal doktor Seeband, který byl zároveň členem SS. Po válce je za tuto svou příslušnost k nacistické říši zatčen Rusy a vyslýchán ohledně jeho úlohy v programu eutanazie. Během jeho uvěznění se ale při porodu ženy vysokého ruského důstojníka NKVD vyskytnou problémy, které doktor Seeband ku prospěchu zdraví matky i dítěte zdárně vyřeší. Za to je propuštěn.
Doktor Seeband se dá do služeb socialistického zřízení ve východním Německu, ale když se má vrátit zpět do Moskvy onen ruský důstojník, který nad ním z vděčnosti za hladký porod jeho ženy držel ochrannou ruku, bojí se, že bude vystaven trestnímu stíhání. S manželkou proto uprchne do západního Německa.
Hledání vlastního stylu
Nedlouho po nich, před vztyčením Berlínské zdi, se podaří do západoněmeckého Düsseldorfu odejít i Kurtovi a Ellie, kteří se mezitím stali manželi. A jeho obří freska v duchu socialistického realismu pro Museum hygieny, již přijal kvůli tomu, aby uživil rodinu, mizí spolu s jeho odchodem na Západ.
Kurt se v Düsseldorfu přihlásí na uměleckou akademii, v níž hledá ve svobodném světě svůj nový, moderní výtvarný styl. Dlouho se mu nedaří najít téma, ani výraz, až mu pomůže rozhovor s profesorem Antoniem van Vertenem (Oliver Masucci), který ho ponoukne k hledání co největší pravdivosti a niternosti v umění a ne pouhé formální zajímavosti.
Životní prožitky a traumata se Kurtovi nakonec stávají inspirací, díky níž začíná tvořit osobité obrazy, které odrážejí nejen jeho vlastní osud, ale i pocity celé poválečné generace. Jeden z těchto obrazů, který vznikl fotorealistickou koláží černobílých fotografií, vyděsí při návštěvě zeťova ateliéru doktora Seebanda.
Dílo bez autora
Ono rodinné tajemství je na celém vyprávění asi nejdráždivější a také nejcitlivější, protože se dotýká ještě žijících osob, které jsou, nebo byly, spjaty rodinným poutem. Režisér do svého vyprávění zakomponoval poznatky z bádání německého novináře Jürgena Schreibera, který se věnuje nejen tématice výtvarného umění, ale také nacistické minulosti Německa.
Nejdříve v článku a potom v roce 2005 i v neautorizované biografické knize o malíři Gerhardu Richterovi přišel s investigativním odhalením, že žena, která se objevila na slavném malířově portrétu ženy s dítětem, byla jeho teta Marianne Schönfelder.
Tento Richterův obraz nesl původně název Matka a dítě, čímž autor chtěl záměrně zamlžit nebo neposkytovat klíč k jeho interpretaci. Chtěl, aby dílo hovořilo samo za sebe, což je jedno z témat tohoto filmu, jehož originální název v němčině zní Dílo bez autora.
Poukazuje se jím na fakt, že máme často tendenci vykládat umělecká díla na základě autobiografie jeho autora, hledat v něm styčné body s jeho životem a posuzovat míru fikce a reality v něm. Což Richter u svého díla odmítal, i když ho podvědomě takto tvořil.
Investigativní odhalení
A to je i příklad obrazu, který dnes nese název Teta Marianne, u něhož Jürgen Schreiber odhalil, že tato Richterova teta byla nejprve sterilizována a potom v rámci tajného nacistického programu na vyvražďování postižených lidí podrobena eutanázii.
Do tohoto programu v duchu nacistické nauky o „čisté rase“ byli zařazeni lidé, o nichž se sbíraly informace v psychiatrických léčebnách, nemocnicích a ústavech. Podíleli se na něm nacističtí lékaři a jedním z nich byl i Richterův tchán Heinrich Eufinger, který byl v té době přednostou ženské gynekologické kliniky v Drážďanech. Jako špičkový gynekolog zde provedl více než 900 nucených sterilizací u žen, které nacisté nepovažovali za vhodné k reprodukci, i když osobně tu u Richterovy tety, podle novinářových zjištění, nevykonával.
![Teheránská tabu aneb Sex, drogy a šaría [recenze filmu]](/getthumbnail.aspx?q=60&crop=1&h=225&w=400&id_file=247973067)
Sám Richter se o tomto rodinném tajemství dozvěděl až ve věku sedmdesáti let, díky tomuto Schreiberově pátrání. Minimálně na úrovni podvědomí ale o těchto temných stínech v tchánově minulosti tušil mnohem dřív. V roce 1964 byl zatčen Eufingerův nadřízený a vedoucí celého tohoto programu eutanázií ve jménu čisté rasy Werner Heyde.
Filmový Kurt se o tom dozví z novin a jeho fotografii z novin obtiskne do koláže, v níž je vedle něho jako malého chlapce a jeho tety také otec jeho manželky. Právě tato koláž doktora Seebanda tak vyděsila. Celou dobu Kurta podceňoval a snažil se ho různými více či méně distingovanými způsoby ponižovat, a najednou zjišťuje, že má před sebou člověka, který intuitivně dokázal odhalit jeho největší tajemství.
Osobitost a konformita
V době, kdy své koláže Kurt tvořil, si nebyl vědom všech souvislostí, které v sobě zahrnovaly a které intuitivně přesto vyjevil. Dílo bez autora z originálního názvu filmu odhalilo tajemství a přineslo výpověď o věcech, kterých si jeho rozumové poznání dosud nebylo vědomo.
Tato obrovská moc umění, které nám přináší jinou úroveň vnímání než tu čistě rozumovou, spolu s jeho katarzní rolí, je ale jen jednou rovinou vyprávění. Otázky po smyslu, poznání a poslání umění se tu prolínají s úvahami o individualismu a pragmatickému konformismu, ať už v umění nebo lidském jednání a chování.
Profesor na drážďanské akademii, přesvědčený komunista, vede studenty k socialistickému realismu, který Kurt vnímá jako popření osobitosti výrazu. Ten pak hledá na západě na akademii, která se od klasické malby vzdaluje ke všem ostatním druhům uměleckého vyjádření. A Kurt v tomto svém tápání nakonec najde kompromis v tom, že začne kombinovat realismus s hyperrealismem. V hledání výrazu se tak vrací k něčemu, co ovládá, ale posouvá to na jinou úroveň.
Téma konformismu je rozvíjeno a zrcadleno i na osudu doktora Seebanda, který díky své odbornosti hladce proplouvá všemi režimy. Se všemi kostlivci ve skříni, které má, a jenž z něj činí člověka snadno přizpůsobivého a přes jeho nadřazenost vlastně vždy poddajného vládnoucí ideologii a moci, ať už ve východní nebo západní části Německa.
Intimní dimenze velkých dějin
Velké dějiny se tu tak prolínají s těmi malými, osobními, rodinnými. A to bravurním způsobem na tříhodinové ploše, kterou ale díky vtažení do příběhu přestanete po čase vnímat. Dlouho jsem neviděl film, který by s takovou lehkostí dokázal odvyprávět velký epický příběh a nezbavil ho přitom jeho intimity.
Dobře je to vidět už v jedné z úvodních scén, kdy se malý Kurt vrací se svou tetou z oné výstavy zvrhlého umění a při cestě autobusem v již dohasínajícím odpoledním slunci usne na jejích dmoucích se ňadrech. V té scéně je neuvěřitelná něha, ale i jemný erotický náboj dětského vnímání sexuality.
Potom v Kurtově dospělosti, když poznává Ellie, se režisér nebojí častých obnažených, ale stále velmi vkusných erotických scén, jimž napomáhá nejen uvěřitelná chemie mezi oběma partnery, ale i to, že jde o dva velmi pohledné mladé lidi.
![Žena na válečné stezce: dvojí život islandské ekoteroristky [recenze filmu]](/getthumbnail.aspx?q=60&crop=1&h=225&w=400&id_file=595416328)
Představitelka Ellie Paula Beer je krásná herečka, kterou režiséři v poslední době obsazují do úloh femme fatale, jako například Christian Petzold v Tranzitu, který přijde do kin v květnu. Dívčí kouzlo a půvab vyzařuje i ze Saskie Rosendahl, která hraje Kurtovu tetu.
V tom, jak se její smrt na konci války prolíná s bombardováním Drážďan, americký kameraman Caleb Deschanel ukazuje velké mistrovství poetické, ale současně drtivé montážní zkratky. Čtyřiasedmdesátiletý veterán byl za kameru v tomto filmu nominován na Oscara, druhá nominace pak byla za nejlepší zahraniční film.
Obě zůstaly neproměněny a klidně by se k nim mohly přidat další za nádhernou výpravu nebo hudbu Maxe Richtera, která graduje v závěru. Už dlouho se mi nestalo, že by mě nějaký film takto nadchl a proto mu dávám desítku. Za tu dokonalou souhru podmanivé vizuality, procítěných a uvěřitelných hereckých výkonů a tématu, které odkrývá nejen zasuté kostlivce v rodinných a historických skříních, ale vypovídá i o síle umění a jeho katarzní roli. V Nikdy neodvracej zrak jsem ji našel.
Nikdy neodvracej zrak
- Žánr: historické drama
- Původní název: Werk ohne Autor
- www.sonyclassics.com/neverlookaway
- Německo / Itálie, 2018
- Scénář: Florian Henckel von Donnersmarck
- Režie: Florian Henckel von Donnersmarck
- Hrají: Tom Schilling, Paula Beer, Sebastian Koch, Saskia Rosendahl, Oliver Masucci, Cai Cohrs, Ina Weisse, Jevgenij Sidichin, Mark Zak, Lars Eidinger, Rainer Bock
- Distribuce: CinemArt
- Distribuční premiéra v ČR: 25. 04. 2019