AVmania.e15.cz

Nikdy nejsme sami: recenze filmu

Mrazivě groteskní podobenství o zemi, době a lidech, kteří jsou oběťmi i strůjci jejích běsů. Postava „slušného Čecha a vlastence“ v něm konečně dostává svou tvář.

Petr Václav (1967) vystudoval dokument na pražské FAMU. V roce 1996 debutoval celovečerním hraným filmem Marian, který získal ocenění Stříbrný leopard na MFF v Locarnu. Paralelní světy (2001) byly uvedeny na festivalu v San Sebastianu.

Po dlouhodobém pobytu ve Francii, v níž žije od roku 2003, se vrátil k českému filmu snímkem Cesta ven (2014), který byl oceněn sedmi Českými lvy (včetně vítězství v kategoriích nejlepší film, scénář a režie) a čtyřmi Cenami filmové kritiky.

V Nikdy nejsme sami, což je jeho čtvrtý celovečerní hraný film, rozvíjí témata těch svých předešlých a také spolupráci s jejich hereckými představiteli. Karel Roden, Lenka Vlasáková a Miroslav Hanuš se objevili v Paralelních světech, Klaudia Dudová (držitelka Českého lva za nejlepší ženský herecký výkon ve filmu Cesta ven) a Zdeněk Godla v Cestě ven.

Peklo jsou ti druzí

Roden s Vlasákovou zde oproti Paralelním světům, kde ztvárnili dvojici pražských intelektuálů, představují protiklad svých rolí z tohoto vztahového dramatu. Karel Roden úlohu nezaměstnaného hypochondra a Lenka Vlasáková jeho ženu, která musí všechno zastat, chodit do práce a starat se o děti. Už ho má plné zuby, a tak se rozhodne změnit svůj život a jít si stůj co stůj za štěstím. Je silnější než on, poměr sil je opačný oproti jejich předchozímu filmovému partnerství u Petra Václava.

Děj je zasazen do příhraniční obce, roztažené podél státní silnice. Tedy místa, na němž se snad nejzřetelněji projevují sociální rozdíly mezi českou a německou společností a traumata z toho plynoucí pro ty, jež je obývají. Dobře tyto obce znáte, když přejíždíte hranice. Stánky s nevkusnými artefakty, prostitutky u silnice, projíždějící kamiony, billboardy, lákající na návštěvu některého z night clubů, jejichž naleštěné fasády tak ostře kontrastují s omšelými domy místních.

Klepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázek

Petr Václav skrze toto prostředím načrtává další sociální črtu lidí, kteří se cítí vyloučeni z dnešní společnosti. Jejich nespokojenost s vlastními životy, pocit nenaplnění, odsunutí na okraj u nich vede k neurózám a zoufalým činům. Svá vlastní selhání mají tendenci svalovat na vnější okolnosti nebo na druhé, protože je to tak jednodušší. A do pasti tohoto vnímání světa stahují svým příkladem i jejich potomky, kteří mají přirozenou tendenci se proti nim vymezovat.

„Šílenství“ otců

Takovými outsiderskými antihrdiny jsou i otcové dvou rodin, které se stanou sousedy přes silnici. Prvním z nich je pracovník vězeňské správy (Miroslav Hanuš), který se do obce nastěhuje se svou rodinou. Vězeňský bachař trpí paranoidní úzkostí z toho, že jej přijde zlikvidovat některý z jeho bývalých vězňů. Všude v domě proto důsledně zamyká dveře, neustále pozoruje okolí a rodinu řídí v jakémsi polovojenském režimu. Tomu se pochopitelně vzpírá jeho syn, který jeho paranoiu podporuje tím, že na dveře věší mrtvá zvířata.

Klepněte pro větší obrázek

Otcem druhé rodiny, s nímž se bachař spřátelí, je slabošský hypochondr (Karel Roden), kterého živí jeho žena (Lenka Vlasáková). Tento muž tyranizuje svou ženu a dva syny hysterickými záchvaty sebelítosti, do nichž promítá svou obavu z toho, že umírá. Ač mu doktoři tvrdí, že je naprosto zdravý.

Tísnivá atmosféra, spojená s tím, že jen na jejích bedrech leží chod domácnosti, jeho ženu ubíjí a tak se i ona uchýlí k zoufalému činu. Zamiluje se do romského vyhazovače (Zdeněk Godla) z nočního klubu, který si do obchodu, v němž pracuje, chodí kupovat cigarety. Tento vyhazovač ale miluje romskou striptérku (Klaudia Dudová) z podniku, kde dělá. Ta však čeká na otce svého dítěte, který sedí v nedaleké base, kde pracuje náš bachař.

Provázaná mozaika osudů

Režisér a scenárista v jedné osobě splétá osudy pěti dospělých a tří dětských postav do mozaiky provázanosti jejich osudů, jakou známe ze starších děl Alejandra Gonzáleze Iňárritua. Jejich vztahy záměrně vyhrocuje, aby poukázal na některé neblahé tendence, jež sužují současnou nejen českou společnost.

Chování postav je ovlivněno potenciálně explozivními náladami, které panují nejen u nás, ale v celé Evropě. Nejistota z budoucnosti a pocity ohrožení části společnosti v souvislosti s uprchlickou vlnou. Obava z nezaměstnanosti. K tomu režisér přidává otázky, spojené se sexem a s jeho obchodováním. A rovněž téma přetrvávajícího dominantního postavení mužů a zároveň eroze jejich statutu pána tvorstva.

Klepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázek

Název filmu Nikdy nejsme sami upozorňuje na to, že ve společenství lidí, kde rodina tvoří tu základní stavební jednotku, jsme opravdu odkázáni na ty druhé. Protože i oni ovlivňují, ať už vědomě nebo nevědomě, naše životy. Svými přáními, preferencemi, očekáváními i zklamáními. A velice snadno se může stát, že pokud nejsou tužby nebo představy jedněch naplněny, může to snadno vést k tragédii druhých.

Pokusná laboratoř obecných symptomů společnosti

Zapomenutá vesnice v pohraničí se režisérovi stává pokusnou laboratoří, v níž na malé jednotce zkoumá to, co je příznačné pro celou společnost. A to pak zobecňuje z nadhledu člověka, který žije ve Francii. I s postavami zachází jako s modelovými typy, které se objevují v sociálně vyloučených lokalitách. A nejen tam. Nedává jim proto až na výjimky jména, ale definuje je jejich sociálním, profesním a emočním statusem.

Manželka Lenka Vlasáková zoufale hledá mužství u někoho, kdo je lásku schopen vnímat jen v prodejných kategoriích. Upíná tak své city k někomu, kdo je neopětuje nebo hledá jinde. Její manžel se zabývá jen sám sebou a ostatní viní z nedostatku empatie vůči němu. Domnívá se, že má rakovinu a její domnělé symptomy chorobně zkoumá na svém těle. Až tak, že je schopen se šťourat ve vlastních výkalech.

Nezletilé děti si uvědomují „šílenství“ svých otců i jejich nezájem o ně, který je sblíží. Nejsou ale schopny dohlédnout důsledků toho, když si začnou s jejich paranoiou zahrávat a podporovat ji ve snaze dostat je do blázince.

Nebezpečná postava slušného Čecha a vlastence

Nejzajímavější a nejnebezpečnější figurou z hlediska jejího dopadu na společnost je postava bachaře. Jde o typ člověka, který v posledních letech z anonymity nenávistných internetových diskusí pod články na společensko-politická témata vystupuje čím dál víc do popředí.

Objevuje se na demonstracích se šibenicemi a prohlašuje se přitom za slušného Čecha a vlastence. Na facebookových stránkách mezi jeho oblíbenými hudebníky najdete určitě Ortela. Věří v konspirační výklady světa, rád cituje nebo sdílí to, co psali v Parlamentních listech a svou přízeň vyslovuje národoveckým extremistům nebo politikům, kteří by rádi stabilizovali společnost v rusko-čínském duchu.

Klepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázek

Miroslav Hanuš v postavě bachaře ztvárňuje esenci tohoto typu lidí. Volá po vládě pevné ruky a ozbrojování obyvatelstva. Listopadové zvonění klíči považuje za omyl a v temnu své paranoidní mysli spřádá plány na ovládnutí země. Přičemž nejprve je potřeba vytvořit účinnou domobranu, která by podle aktuálních potřeb mohla být použita proti všem nepřizpůsobivým. Židům, Romům, muslimům, cizincům, homosexuálům, intelektuálům i politikům.

V těchto lidech, jejichž všeobecný rozhled bývá určován bulvárem a konspiračními weby, doutná vztek. Mají pocit, že oni jediní jsou ti slušní vlastenci a že za komunistů bylo líp. A film ukazuje, jaké potenciální nebezpečí se ukrývá v tom, když tito samozvaní spasitelé problémů dnešního světa začnou manipulovat lidmi jako je nejen jejich hypochondrický soused.

Vyhrocené maniodepresivní drama

Zatímco postava bachaře působí při sledování rostoucího napětí ve společnosti velmi aktuálně, věrohodnost motivu, že se nešťastná manželka zamiluje do romského pasáka a je ochotná kvůli němu ponižovat svou důstojnost, mi přišel trochu přitažený za vlasy.

Souvisí to ale s onou trochu umělou snahou vyhrocovat jednotlivé situace tak, aby vztahy mezi postavami byly co nejnapjatější. Na jedné straně tedy sociální realismus ve vykreslení prostředí, v němž se postavy pohybují. Na druhé černohumorná groteskní nadsázka, která přináší úlevný smích v momentech, kdy Roden kouří přes prezervativ nebo probírá se svým sousedem jeho světovládné plány.

Jde ale o smích, z něhož mrazí. Zvlášť když si uvědomíte, že lidé s podobnými názory jako má Hanuš, se běžně objevují v nemainstreamových a bohužel i veřejnoprávních (Máte slovo) médiích, kde jsou vydáváni za odborníky a je jim dopřáváno sluchu.

Klepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázek

Režisér svůj film definuje jako maniodepresivní drama o současné době a lidech, kteří jsou oběťmi i strůjci jejích běsů. Vyšinutě se chová většina postav, což se přenáší na jejich děti, které tím trpí, ale současně tomu i podléhají. Přesto režisér v závěru dává dětem naději na to stát se lepšími lidmi, než jsou jejich rodiče.

Barevně proměnlivá škála emocí

Petr Václav chtěl natočit film o pochroumaných a nešťastných lidských duších, jež se podílí na pochroumaném charakteru celého národa. Emoce u maniodepresivních či se svým životem nespokojených postav létají nahoru a dolů.

S proměnlivou škálou emocí koresponduje i vizuální stránka filmu, v níž se střídají černobílé pasáže s těmi barevnými. Barva přichází ve chvíli vzmachu emocí, nebo když se postavy rozhodnou vzít svůj osud pevněji do svých rukou. Když upadají zpět do deprese, obraz se stává černobílým.

Střídání barvy a černobílé režiséra ale nezajímalo jen v souvislosti se změnou afektu nebo základním nastavením postav. Šedivé barvy vězení a bachařova domu zůstávají stejné. Barevná ambivalence se promítá i do žánrového střídání nálad mezi sociálním, společenským a vztahovým dramatem a černou komedií, která s onou duševní nerovnováhou postav komicky hodně drsně pracuje. 

Karlu Rodenovi jeho role umožňuje hodně expresivní stylizaci, na níž bude slyšet i většinový divák, který tento druh filmů asi tolik nevyhledává. Ostatně na Berlinale film získal diváckou cenu čtenářů deníku Tagesspiegel a oproti Cestě ven má šanci zaujmout mnohem širší segment publika než je to artové.

Aktuální podobenství

Nikdy nejsme sami má své nedostatky. Scénář postrádá ucelený dějový oblouk a připomíná sled načrtnutých epizodek, které nám umožní nahlédnout do existence jednotlivých postav. Některé jejich motivace (láska k pasákovi) ale nepůsobí věrohodně a vztahy a situace (nález náboje do brokovnice) jsou pro zvýšení vypjatosti vyprávění trochu uměle dramatizovány.

Přesto se Václavovi podařilo přijít s dosud nejvýraznější výpovědí či podobenstvím o době, v níž bublá tekutý hněv naštvanosti na společenské poměry, který se snadno může zvrtnout do nesmyslné tragédie. Zloba, strach, nenávist, paranoia, sebezahleděnost, nedostatek empatie vůči druhým, dopřávání hlasu populistům, to všechno jsou symptomy rozdělené společnosti.

V ní by si větší krajíc moci rádi ukrojili „slušní Češi a vlastenci“, kteří tak dobře umí pracovat s náladami těch, kteří mají pocit, že se svými obavami, trápeními a frustracemi zůstali sami. Začíná to v malých, sociálně vyloučených obcích v pohraničí a končí…

Nikdy nejsme sami

  • Žánr: drama
  • www.nikdynejsmesami.cz
  • Česko, 2016
  • Scénář: Petr Václav
  • Režie: Petr Václav
  • Hrají: Karel Roden, Lenka Vlasáková, Miroslav Hanuš, Klaudia Dudová, Zdeněk Godla
  • Distribuce: Falcon
  • Distribuční premiéra v ČR: 07. 4. 2016
Nikdy nejsme sami
Film   8
Další článek




Přidejte svůj názor k tomuto článku

Další podobné články

Po strništi bos: recenze filmu

Po strništi bos: recenze filmu

Jan Svěrák se vrací ke svému debutu Obecná škola a vytváří jeho prequel. Chlapecká komedie typu Bylo nás pět se v něm v až příliš epizodně rozdrobené struktuře potkává s rodinným melodramatem.

Selský rozum: jak si Andrej Babiš podmaňuje zemědělství [recenze filmu]

Selský rozum: jak si Andrej Babiš podmaňuje zemědělství [recenze filmu]

„Žlutý baron“ Andrej Babiš si podmaňuje nejen české zemědělství, ale i tuto zemi v dokumentu Zuzany Piussi a Víta Janečka.

Thor: Ragnarok, Liga spravedlnosti - nové trailery na očekávané filmové hity

Thor: Ragnarok, Liga spravedlnosti - nové trailery na očekávané filmové hity

Kde brát seriály, filmy a hry ve 4K a HDR

Kde brát seriály, filmy a hry ve 4K a HDR

Televizory, monitory, herní konzole,... všude samé 4K a HDR, ale kde brát obsah? Hry už jsou na 4K připravené, rychle nabídnou i HDR, ale filmů a seriálů je málo. Hlavně těch dostupných.

Atomic Blonde: Bez lítosti – recenze filmu

Atomic Blonde: Bez lítosti – recenze filmu

Spolurežisér Johna Wicka ve špionážní misi z Berlína před pádem zdi sází na jeho atmosférickou kulisu, sexy chladnou agentku Charlize Theron, osmdesátkový soundtrack a dlouhou akční scénu napříč patry domu.

Přání smrti: legendární film se vrací v remaku [video]

Přání smrti: legendární film se vrací v remaku [video]

Apple TV bude poskytovat obsah ve 4K rozlišení

Apple TV bude poskytovat obsah ve 4K rozlišení

Baby Driver - recenze filmu

Baby Driver - recenze filmu

Drive pro teenagery. Edgar Wright si pohrává s žánrovými klišé gangsterek i romancí, ale jeho nosnému nápadu se sladěním rytmu hudby a choreografie akce chybí silnější příběh a práce s charaktery postav.