AVmania.e15.cz

NHK – veřejná služba v Japonsku

Stejně jako u nás i v Japonsku začalo TV vysílání v roce 1953. Zatímco u nás digitalizace začíná, celá NHK vysílá digitálně už od roku 2000.

Japonsko je země zaslíbená. Noviny tu mají desetimilionové náklady, mobilní telefony funkce, které ty naše budou mít možná až za pár let, a když se projdete po tokijské „elektronické“ čtvrti Akihabara, zatočí se vám hlava ze všech těch blikajících displejů a obrazovek. Japonské televizní začátky se přitom časově nelišily od těch československých: stejně jako u nás v Japonsku začalo veřejné vysílání v roce 1953.

Japonská mediální scéna svá specifika a televize veřejné služby NHK na ní zaujímá specifickou pozici: jde totiž o nejdůvěryhodnější instituci v Japonsku. Průměrný obyvatel země vycházejícího slunce své veřejnoprávní televizi věří víc než policii, soudům, velkým firmám a politikům dohromady. Veřejnoprávní zprávy svou seriózností válcují jak veškerý tisk, tak soukromou konkurenci – o takové prestiži by si v České televizi jistě mohli nechat zdát. O čem se však většinou nezdá japonským televizním divákům, je odvrácená strana japonského mediálního systému. Cosi shnilého je totiž ve státě Nippon. Říká se tomu kisha kluby. 

Dobře, špatně – a japonsky

Kisha kluby, tedy vlastně uzavřené kluby pro novináře, ovšem nejsou pihou na kráse jinak dokonalého systému. Jde spíše jeden z projevů japonské „kulturní odlišnosti“, která je pověstná zejména mezi nic netušícími cizinci, kteří se naivně domnívali, že v Japonsku všechno funguje jako všude jinde – a tvrdě narazili. Sami Japonci se netají s tím, že proniknout do jejich kultury je pro chudáky gaidžiny (tak se říká cizincům) prakticky nemožné, a mezi americkými byznysmeny na oplátku existuje přísloví, podle kterého se věci dají dělat třemi způsoby: dobře, špatně – a japonsky.

Bohatá rodina NHK

NHK ( Nippon Hōsō Kyōkai) neboli Japonská vysílací společnost vznikla jako obdoba britské BBC v roce 1926, tedy o tři roky později, než začalo rozhlasové vysílání v Československu. K prvnímu rozhlasovému kanálu přibyl v roce 1931 druhý a v roce 1935 se z Japonska začalo vysílat na krátkých vlnách do zahraničí. Během druhé světové války se stejně jako všechna ostatní japonská média stala NHK hlásnou troubou armády, po válce získala veřejnoprávní status a v roce 1953 zahájila pravidelné čtyřhodinové televizní vysílání, přestože v té době bylo v celém Tokiu pouhých 900 televizních přijímačů. Technologicky se však Japonci rychle dostali na špičku: už pár měsíců po zahájení vysílání se NHK mohla pochlubit přímým přenosem z korunovace britské královny Alžběty II.
Klepněte pro větší obrázek  Klepněte pro větší obrázek  Klepněte pro větší obrázek

Záhy poté přišla komercionalizace televizního vysílání, která byla impulsem pro další technologický rozvoj: televizním signálem bylo rychle pokryto celé Japonsko, pro přenosy ze zahraničí se začalo využívat satelitů (poprvé byly přenášeny zprávy o zavraždění amerického prezidenta Kennedyho v roce 1963) a od roku 1971 se vysílalo kompletně v barvě. V osmdesátých letech došlo k rozmachu satelitního vysílání, které k dosavadním dvěma programům („obecnému“ a „vzdělávacímu“) umožnilo přidat ještě dva další.

V současnosti NHK provozuje tři celoplošné rozhlasové kanály (NHK Radio 1, NHK Radio 2 a NHK FM), dva pozemní (NHK General TV a NHK Educational TV) a tři satelitní televizní kanály (v japonštině NHK BS-1, NHK BS-2 a NHK BS Hi-Vision), celosvětově dostupný nezakódovaný kanál NHK World TV, placený NHK World Premium (v angličtině) a NHK World Radio ve 22 jazycích, které si můžete naladit i přes internet. Na něm je ostatně dostupné i online zpravodajství na adrese www.nhk.or.jp či pro nás přijatelnější www.nhk.or.jp/english.

NHK je podobně jako třeba Česká televize financována z diváckých poplatků, které ovšem – stejně jako u nás – někteří Japonci odmítají platit. Má konkurenci v podobě soukromých stanic TV Asahi, Fuji Television, Nippon Television, TBS a TV Tokio.

Na jednu stranu je tak Japonsko mírumilovnou demokratickou zemí s příslušnými parlamenty, volbami, občanskými právy a svobodou slova, na druhou stranu se dbá zejména na hierarchii, všeobecnou harmonii a na to, aby nikdo „neztratil tvář“. Za demokratickými institucemi, které Japoncům po druhé světové válce naordinovala americká okupační správa, tak nadále pulzuje tradiční kultura se všemi svými specifiky.

Jedním z nich je snaha za každou cenu se vyhnout otevřenému konfliktu a místo toho prosadit své zájmy pokud možno nenápadně, na základě různých známostí, nátlaku a dokonce i korupce. Už na první pohled zarazí, že s jednou krátkou přestávkou už přes půl století Japonsku vládne konzervativní Liberálně demokratická strana, kterou by dnes v nepřetržitosti držení moci mohl trumfnout snad jen Fidel Castro. Korupční skandály jsou běžnou součástí politiky a v předvolebním boji se kandidáti otevřeně chlubí svými konexemi, které regionu přinesou lukrativní státní zakázky. Ovšem ve slušné společnosti se o takových věcech nemluví A pokud možno se to nevysílá ani v televizi. 

Kisha kluby: doupata pokušení

Jak ale může japonský politik něco utajit, když už brzo ráno na něj před domem čeká skupinka novinářů, které jejich redakce na dotyčného „nasadila“ a kteří se od něho po celý dlouhý den nehnou na krok? Politici to řeší opravdu po japonsku: snaží se s novináři spřátelit, dávají jim malé i větší dárky, zvou je k sobě domů na neformální setkání, prostřednictvím svých asistentů je zahrnují spoustou podrobných informací, aby novináři neměli čas se v něčem šťourat samostatně – a především pro ně zřizují ve svých úřadech kisha kluby.

Kisha klub je vlastně centrum pro novináře a najdete ho prakticky v každé japonské významnější instituci – ovšem na rozdíl od evropské či americké varianty zde platí poněkud zvláštní pravidla. Jednak je počet členů omezen, a novináři z etablovaných médií, kteří jsou členy, mezi sebe jen tak nikoho nepustí, takže o volném přístupu k informacím si lze nechat jenom zdát – a jednak zde politici mohou na novináře snadno vyvíjet nátlak.

Kolik platí Japonci za televizi?

Poplatek za veřejnoprávní televizi je v Japonsku dvakrát větší než u nás: pro barevnou televizi vyjde ročně zhruba na 15 000 jenů (asi 2 600 Kč), zatímco u nás na 1 440 Kč. Průměrný tokijský plat je ovšem v přepočtu kolem 80 000 Kč měsíčně.

Oblíbenou praktikou jsou například „neformální setkání“, na kterém politik novinářům „vyzradí“ nějakou důvěrnou informaci, která ovšem není určená ke zveřejnění. Pokud by ji přesto některý novinář zveřejnil, politik se „rozhněvá“ a přestane všem členům klubu poskytovat jakékoliv informace, dokud provinilce sami nevyloučí. A ti to obvykle okamžitě udělají: jednak na pravidelném přísunu informací od politika závisí jejich živobytí, a jednak je jejich kolega se svým sólokaprem vlastně podrazil, protože oni sami šli politikovi na ruky a díky tomu se v jejich novinách informace neobjevila.

Členy jsou vždy zástupci velkých „seriózních“ médií, obvykle novináři velkých deníků jako Yomiuri Shinbun nebo Asahi Shinbun, velkých tiskových kanceláří, soukromých televizí – a samozřejmě také reportéři NHK. A přestože má NHK ve svých materiálech řadu prohlášení o nestrannosti a nezávislosti na vládě a velkých korporacích, faktický oligopol velkých médií, na kterém se podílí, jí docela dobře vyhovuje a nějaké tažení proti podivným a demokracii podlamujícím praktikám kisha klubů od ní nelze čekat. Tím spíš, že vlastní kisha klub má i samotná NHK. 

Skandál pana ředitele

Největším kamenem úrazu pro NHK se tak nestaly kisha kluby, ve kterých koneckonců jedou všechna významnější média nemající zájem prohnilost systému příliš rozmazávat, ale případ televizního dokumentu o sexuálních otrokyních japonské armády z doby Druhé světové války. Politici blízcí tehdejšímu premiérovi Koizumimu měli vyvinout nátlak, aby „problematické pasáže“ byly v dokumentu zmírněny – a dokument byl nakonec skutečně odvysílán v osekané podobě bez klíčových pasáží.

Klepněte pro větší obrázek

Vzhledem k tomu, že televizního ředitele dosazuje Rada guvernérů, kterou jmenuje osobně premiér, není těžké si domyslet souvislosti. Ředitel NHK Kacuji Ebisawa nakonec rezignoval a kritici začali otevřeně poukazovat na to, že vládní strana LDP se nejen stále více uchyluje k revizionismu (tj. zametání válečných zločinů pod koberec), ale že se nevyhýbá ani pochybným metodám nátlaku na média.

Na jednu stranu je to opravdu skandál, na druhou to ale zakrývá skutečnost, že podobné praktiky jsou v kisha klubech na denním pořádku. Pokud je i symbol japonské serióznosti namočený v podobných praktikách a spíše než divákům slouží nekalým záměrům některých politiků, nepomůže ani to, že v Akihabaře mají největší výběr televizorů na světě. Jenomže komu mají Japonci věřit?

Další článek




celkem 5 komentářů

Nejnovější komentáře

Re: Dobrééé Boss 11. 11. 2010, 10:10
Re: A co rovnou anglicky? Boss 11. 11. 2010, 10:08
A co rovnou anglicky? Leštěný prd nyní v Praze 31. 5. 2008, 01:18
dobré novcze 30. 5. 2008, 17:40
Dobrééé s 30. 5. 2008, 08:16