Stalo se to běžným. Už ano. Stala se běžným a nezvedajícím ze sedadla 5 minutová krvavá scéna, celý barák od krve, přímé záběry na rozstřílené tělo, vražedný křik umírajícího. Stalo se zábavným visící zmučený otrok. Ten někdo měl pravdu - našim dětem už budou zbičovaná záda a prostřelená hlava připadat hezké a zábavné, při nejhorším nepěkné. Denně je to všude. Krev, výstřely, smrt, krev, krev, stříkání krve. Nenávidím Tarantina, jeho filmy. Nemůžu mít v oblibě někoho, kdo rozlišuje mezi násilím a násilím. Násilí je jen jedno. Násilí nemůže být sranda. Na násilí se nemůže dát dívat. Co ještě víc chcete dát na plátno, když ani u té nejkrvavější a nejmorbidnější scény nikdo ani zadkem na sedadle nepohne? Kam až chcete zajít aby to ještě vůbec někoho bavilo? Ještě víc násilí? Víc křiku? Víc utrpení? Víc mučení? Víc! Víc! Kam to až zajde? Nebudeme to nakonec všechno provozovat jako koníček a ukájet se nad tím?? Chováme se jako cítící, vnímající a empatičtí tvorové? Nemůžete přece říct: ,, Je to jen film." Pohled na to už vám nevadí? Už to dokážete sledovat aniž by to ve vás vyvolávalo pocity silné úzkosti a nechuti?? Jak to, že se na to vydržíte dívat aniž byste od toho neodešli?