AVmania.e15.cz

Největší z Čechů: recenze filmu

Robert Sedláček přichází ve svém třetím celovečerním počinu s hořce ironickou fraškou o donkichotské touze bojovat s větrnými mlýny.

Zlínský rodák a vystudovaný dokumentarista Robert Sedláček (1973) oslovil prostřednictvím televize širokou veřejnost dokumentární trilogií Tenkrát, vracející se ke klíčovým momentům naší novodobé historie (normalizace, sametová revoluce, rozdělení Československa). Známé jsou i jeho portréty strůjce slušovického „zázraku“ Františka Čuby, filozofa Václava Bělohradského nebo důchodce z Vysočiny Miloše Zemana. Na pozadí parlamentních voleb v roce 2006 rovněž zkoumal činnost partajních sekretariátů v Cestě k moci, aby zjistil, že se až tolik neliší od časů, kdy po invazi „bratrských“ vojsk převzal otěže moci „prezident zapomnění“ Gustav Husák z jeho zatím posledního vyobrazení doby minulé.

Problém financování

Postupně se Sedláček etabloval i jako jeden z nejzajímavějších polistopadových tvůrců hraných filmů. Po psychologickém dramatu z prostředí terapeutické komunity Pravidla lži a komunálně satirických (bez negativních troškovských konotací) Mužích v říjích z moravské vesnice se ve svém třetím celovečerním počinu vydává mezi rekordmany. Jejich výjimečné dovednosti je nám umožněno nahlédnout optikou mladých filmařů, kteří jejich portrétování přijali jako zakázku od agentury Dobrý den.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek

Výchozí situace příběhu, od níž se vyprávění odpichuje, nese rysy přiznané autobiografičnosti. Poté co nedostane režisér grant komise Státního fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie na připravovaný hraný dokument Ministr o Jiřím Čunkovi, rozhodne se natočit lehce autobiografickou komedii. V jejím středu stojí ambiciózní režisér, který po zamítnutí příspěvku na svůj další projekt s politickým podtextem, přijímá zakázku na dokument o bizarních českých blouznivcích, tolik připomínajících svou umanutostí troubící myslivce ze Sedláčkova předchozího počinu.

Pelhřimovská agentura Dobrý den, zastřešující tento osobitý svět kuriozit a rekordů, se svou vírou ve smysl nesmyslného počínání stává přenesenou pokračovatelkou fiktivní ideje mistrovství Evropy ve vábení jelenů z Mužů v říji. Ve skutečnosti ale agentura reálně funguje a představuje instituci, řídící se dryáčnickými pravidly showbusinessu.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek

Oněmi pravidly komerčního úspěchu, jež vystavují nemilosrdný účet režisérům typu Roberta Sedláčka při poukázání na počet prodaných vstupenek v kinech. Sedláček s melancholicky málomluvnou hořkostí reflektuje své vlastní postavení tvůrce autorských filmů, které sice sklízejí uznání kritiků a sbírají různé ceny, ale v kině si člověk při jejich návštěvě připadá často velmi osamoceně. Ve vedlejším sále multikina běžící romantická letní golfová komedie, obnažující scénáristickou neschopnost a ňadra Sandry Novákové, takové problémy určitě nemá.

Filmařská kuchyně

Problém financování, který poslal už pár režisérových projektů (včetně toho připravovaného s bývalým vicepremiérem) k ledu, se stává vstupní branou, sloužící k nahlédnutí do zákulisí filmařské kuchyně. Proces vzniku filmu sledujeme po jednotlivých fázích od schvalování grantů přes uzavírání dohod s investory až po samotné natáčení.

Úlohu průvodců po filmařském mikrokosmu na sebe bere s osobitostí sobě vlastní malý štáb ve složení režisér, kameraman, zvukařka a producentka, jenž se vleze do jednoho auta. Na pozadí jednotlivých rekordů představují a rozvíjejí osudy konkrétních lidí do barvité mozaikovité koláže, v níž samotné kuriozity po chvíli přestanete vnímat jako cosi bizarního a sledujete pouze fascinující obraz lidské vůle a posedlosti.

Sedláček jako scenárista a režisér v jedné osobě zdařile proplétá dva světy, jež mají k sobě blíž, než by si uměli nebo chtěli jejich zástupci připustit. Nebo myslíte, že podivíni, utíkající hořící přes náměstí, sbírající čtyřlístky (ne ty s Myšpulínem a Bobíkem) či louskající na prsty tak, že to vytváří ohlušující zvukovou stěnu, mají tak daleko k umanutým filmařům, kteří z nemožnosti natočit vysněný projekt trdlují ve sponzorských tričkách na náměstích? Všichni věří ve svou jedinečnost a chtějí po sobě zanechat výrazný otisk, který by jejich, v očích mnohých, směšnému pachtění dal nějaký smysl. Žene je touha po uplatnění, vědomí jinakosti či chcete-li výjimečnosti, možná groteskní zaslepenost.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek

Sedláček se malichernému, mnohdy pošetilému pinožení ale nevysmívá, spíš ho ukazuje jako pábitelsky něžnou slabůstku, jež má základ v lidské potřebě si navzdory protivenstvím něco dokazovat. Nebo jak jinak nazvat činnosti, při nichž se jedinec nechá zasypat ledem a čeká, až se všechen led rozpustí, od hlavy až k patě se protáhne squashovou raketou, nacpe si do úst co největší množství brček, převrátí naruby auto holýma rukama nebo spořádá na posezení co největší množství uzenin? Bláznovství, hazardování se zdravím?

Možná, ale oni prodavači iluzí či nechtění klauni nám zároveň zprostředkovávají závan poetična, který při západu slunce pocítí snad každý, kdo sleduje, jak jeřáb na pelhřimovském náměstí vynáší do vzduchu tlouštíka, jehož kůže je cvoky připevněna k postroji, jež ho drží. V té chvíli obskurní rekordman připomíná pravěkého ještěra a režisérovo hlesnutí „Jsem Fellini“ při zaznamenání jeho výkonu nám i přes jeho ironickou dvojznačnost nepřijde až tak nemístné.

Pod nálepkou atrakce

Robert Sedláček dobře ví, že nenatáčí další Osm a půl nebo Americkou noc a ani se o to nesnaží. Jeho výpověď o donkichotské touze bojovat s větrnými mlýny míří do hloubi lidského nitra, kde leží odpověď na otázku, co si asi lidé podobnými vylomeninami kompenzují. Že to bývá často osamělost, pocit nenaplnění, nespokojenosti, deziluze a marnosti z panujících poměrů (Katolický týdeník jako jediné noviny, z nichž nemá režisér depresi) podtrhuje nejen závěrečná „podvratná“ tečka v podobě písně Wabiho Daňka o světě, který se ti hroutí.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek

A právě o to filmovému štábu na objednávku bohorovného zadavatele (Igor Bareš) šlo. Sloupnout z rekordmanů nálepku pouťové atrakce, určené ke krátkodobému pobavení a dostat se jednotlivým protagonistům pod kůží. K jejich motivacím a pohnutkám, jejichž rozkrytí by je umožnilo ukázat jinak než jako cirkusová zvířátka, uvězněná v kleci svých ambicí. Všichni filmoví rekordmani mají svůj reálný předobraz ve skutečných osobách nebo zde rovnou prezentují sebe sama. Inscenované kousky se tak ocitají vedle těch skutečných a před námi se rozkrývá různorodé živočichopisné panoptikum, v němž jednotlivé osudy objektů zkoumání stojí za stejnou míru pozornosti jako kousky, jimiž se prezentují.

 Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek

Před skutečnými rekordmany si Sedláček udržuje respekt, jenž mu možná trochu bázlivě (nebo na zakázku) dovoluje jejich kousky pouze registrovat a zaznamenávat. Ve chvíli, kdy ale začne pracovat s jejich hereckými náhradníky (David Švehlík, Martin Myšička), zasazuje jednotlivé disciplíny do mnohem absurdnějších souvislostí, jež mu umožňují vyhrát si s jejich průběhem i pointou. Marek Taclík jako rasistický skinhead, který umí vypít pivo pod vodou, takto sehrává v kašně dokonalou komickou etudu.

Poťouchlost náhle mnohem více vystrkuje růžky a my se s úsměvem bavíme na účet lidí, kteří směle a s vážnou tváří tvrdí, kde všude mají zaznamenaný jaký rekord. Příkladem budiž Igor Chmela jako vazač slámy, který ze stébel zhotovil přesnou zmenšeninu lednického minaretu, která navíc rotuje. Jeho zaujetí svou vášní nesnese, aby bylo jeho dílo bráno jinak než smrtelně vážně. V tom ale nenalezne pochopení u režiséra, který jen stěží zadržuje smích.

Třinácté komnaty

Režisér opět projevuje dobrý čich na herce, rekrutující se hlavně z těch, jejichž divadelní věhlas zatím předčí ten filmový nebo seriálový. Že nešetří především sebe, dokazuje jeho oblíbenec Jaroslav Plesl v úloze režiséra. Plesl předvádí ironickou karikaturu popudlivého ukřivděnce a misantropického neurotika. Citlivostí na nepříjemné pachy zakrývá svou hystericky sebestřednou povahu, díky níž by s ním nikotinu holdující labužníci nevyrazili asi nejen na společnou dovolenou, ale ani na společný nákup.

Protipólem nesnesitelného egomaniaka na režijní sesli je vyrovnaná a věcně jednající producentka Simony Babčákové. Matka, která s kalkulačkou v hlavě zahlazuje seznam obtíží, vzniklých při procesu natáčení. K nim patří i opilý a zneuznaný režisér, který se jí svalí na postel poté, co neuspěl u barmanky. „Kdyby aspoň někdy donesl kytku“, hořce poznamená po milostné charitě. Zdánlivě stoický kameraman Jiřího Vyorálka z brněnské Husy na provázku jakoby si přenesl Dostojevského běsi i do své filmové postavy.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek

Se sklony k depresi, jež umocňuje nevyřešená otázka jeho údajného otcovství, bojuje alkoholem, díky čemuž se často na druhý den ocitá jinde, než by měl. Každý ze štábu má svou bolestínkou třináctou komnatu, jež se promítá do problematických nebo rovnou konfliktních vztahů s druhými. Výjimku tvoří jen mladá, nezkušená a snaživá zvukařka (Johana Švarcová ze skupiny Kazety), jenž se umí nadchnout i zvukem šustícího obilí. Jako jediná se domnívá, že i zakázku je možno podat jako umění a na rozdíl od zbytku štábu si v sobě nese ještě nějaké ideály.

Nedostatky snímku, k nimž patří především vizuální stránka, poznamenaná nízkorozpočtovou televizní vybledlostí, se snaží Sedláček vynahradit dobře napsanými dialogy a situační vtipy. Ironické momenty obstarává zapojení sponzorských firem do hry tak, že product placement je postaven zcela na hlavu. Režisér, usínající v reklamním tričku Stilnox, propagujícím tabletky proti nespavosti nebo loga sponzorů, vypíchnutá v zcela nevhodných záběrech, činí ze znouzectnosti prostředek satirického výsměchu.

Žánrové kolísání

Žánrové kolísání mezi filmem ve filmu, paradokumentem nebo pseudodokumentem, fraškou a road movie ústí do netradiční komedie, při které jsem se ale nasmál (a se mnou ze tří čtvrtin naplněný sál na LFŠ v Uherském Hradišti) více než při většině produkcí, jež se o smích snaží mnohem prvoplánověji. Nepodbízivý a trefný humor, na hony vzdálený estrádní nucenosti, jen zlehka dokresluje scény jako je ta, v níž režisér pozvání barmanky v hotelu (Aňa Geislerová) na společně strávenou noc doprovází slovy, že „není žádný úchyl, ale jde mu o zcela normální věci“. Za všemi těmi situačními i verbálními vtípky je tak cítit především civilizační osamocenost a touha se k někomu, alespoň na chvíli, přimknout.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek

Největší z Čechů není komedií, v níž byste se smáli protagonistům jednotlivých rekordních disciplín a světu, jež ztělesňují. K jejich zápalu pociťujete směsici obdivu a soucitu a říkáte si, zda byste se uměli pro něco podobně nadchnout. Jejich nadšenecká urputnost nám spíš, podobně jako filmařům, zrcadlí marnost našeho někdy až příliš do sebe zahleděného usilování.

Největší z Čechů

  • Žánr: komedie
  • www.nejvetsizcechu.cz
  • ČR 2010
  • Scénář a režie: Robert Sedláček
  • Hrají: Simona Babčáková, Jaroslav Plesl, Johana Švarcová, Jiří Vyorálek, Igor Bareš, Marek Taclík, Jan Hřebejk, David Švehlík, Aňa Geislerová, Igor Chmela, Martin Myšička, Pavel Göbl
  • Distribuce: Bontonfilm
  • Distribuční premiéra v ČR: 26. 08. 2010

AVmania.cz hodnotí
filmKlepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázek8/10

 

Další článek




celkem 1 komentář

Nejnovější komentáře

... Marek 30. 8. 2010, 18:28

Další podobné články

Selský rozum: jak si Andrej Babiš podmaňuje zemědělství [recenze filmu]

Selský rozum: jak si Andrej Babiš podmaňuje zemědělství [recenze filmu]

„Žlutý baron“ Andrej Babiš si podmaňuje nejen české zemědělství, ale i tuto zemi v dokumentu Zuzany Piussi a Víta Janečka.

Thor: Ragnarok, Liga spravedlnosti - nové trailery na očekávané filmové hity

Thor: Ragnarok, Liga spravedlnosti - nové trailery na očekávané filmové hity

Kde brát seriály, filmy a hry ve 4K a HDR

Kde brát seriály, filmy a hry ve 4K a HDR

Televizory, monitory, herní konzole,... všude samé 4K a HDR, ale kde brát obsah? Hry už jsou na 4K připravené, rychle nabídnou i HDR, ale filmů a seriálů je málo. Hlavně těch dostupných.

Atomic Blonde: Bez lítosti – recenze filmu

Atomic Blonde: Bez lítosti – recenze filmu

Spolurežisér Johna Wicka ve špionážní misi z Berlína před pádem zdi sází na jeho atmosférickou kulisu, sexy chladnou agentku Charlize Theron, osmdesátkový soundtrack a dlouhou akční scénu napříč patry domu.

Přání smrti: legendární film se vrací v remaku [video]

Přání smrti: legendární film se vrací v remaku [video]

Apple TV bude poskytovat obsah ve 4K rozlišení

Apple TV bude poskytovat obsah ve 4K rozlišení

Baby Driver - recenze filmu

Baby Driver - recenze filmu

Drive pro teenagery. Edgar Wright si pohrává s žánrovými klišé gangsterek i romancí, ale jeho nosnému nápadu se sladěním rytmu hudby a choreografie akce chybí silnější příběh a práce s charaktery postav.

Dunkerk – recenze filmu

Dunkerk – recenze filmu

Evakuace spojeneckých vojáků jako šílenství války v přímém přenosu. Práce s obrazem a nervním zvukem se stává součástí konceptu, jak nově nahlédnout na žánr válečného filmu. Britský režisér Christopher Nolan poprvé natočil příběh podle skutečných událostí.