Devětapadesátiletý britský herec Gary Oldman byl před šesti lety nominován na Oscara poprvé. Za roli ve špionážním dramatu podle předlohy Johna le Carré filmu Jeden musí z kola ven. V letošním roce ho jistojistě čeká nominace další. A jak napovídá zisk Zlatého glóbu pro nejlepšího herce v dramatické kategorii z počátku tohoto týdne, mohla by být tentokrát úspěšná.
Nejen maskérský um
Ohrozit by ho mohl pochopitelně Daniel Day-Lewis ve filmu Paula Thomase Andersona Nit z přízraků, ale vypadá to, že maskéry vyztužený a k nepoznání změněný Oldman má šance o něco větší. Oscarová Akademie totiž přesně tento typ hereckých proměn miluje a oceňuje.
Štíhlý Oldman se za pomocí make-upu a latexových vycpávek proměnil ve Winstona Churchilla natolik dokonale, že herce pod maskérskými úpravami, jimiž musel strávit desítky hodin času, opravdu jen těžko poznáváme.
Nejde ale jen o transformaci vnější, k níž patří odpozorovaná státníkova gesta, mimika nebo mumlavá mluva. Důkladnou přípravu na roli prozrazuje i zachycení vnitřního života této ikonické postavy. Ono nestačí dát si do úst obří doutník, posnídat klobásku, sázená vejce, toast, whisky a v této nezdravé životosprávě pokračovat v průběhu celého dne, abyste pojmuli takto složitou osobnost.
Prchlivý požitkář
Režisér Joe Wright (Pýcha a předsudek, Hanna) Churchillův nástup na scénu drobně oddaluje. Nejprve nás seznámí se situací v parlamentu a tím ve Spojeném království během války, aby si pak jeho expozé patřičně vychutnal. Korpulentní požitkář leží v posteli a při snídani se k nové rozechvělé sekretářce Elizabeth Layton (Lily James), jíž diktuje nějaké důležité instrukce, chová tak, že o slovu empatie zřejmě nikdy v životě neslyšel.
V té chvíli zasahuje jeho manželka Clementine, řečená Clemmie (Kristin Scott Thomas), která přesně ví, jak s tímto prchlivým mužem s výbušnou povahou jednat. Vyhazov stenografky se nekoná, naopak přichází manželčino důrazné upomenutí, že v této historické chvíli by měl umět držet emoce na uzdě a být svých chováním ostatním příkladem.
Je začátek května roku 1940 a Winston Churchill má být jmenován premiérem. Nadšen z toho není ani král Jiří VI. (Ben Mendelsohn), který by na tomto postu rád viděl svého přítele lorda Halifaxe (Stephen Dillane), ani odstupující premiér Neville Chamberlain (Ronald Pickup), jehož demisi v čele válečného kabinetu požadovala opoziční labouristická strana ve spojení s liberály a jeho oponenty v konzervativní straně.
Když se do čela této vlády odmítl postavit šéf labouristů Clement Attlee (David Schofield), nezbylo Chamberlainovi než za svého nástupce určit ministra námořnictví jeho kabinetu Winstona Churchilla, jehož záliba v pití a drsné mariňácké praktiky se mu příliš nezamlouvaly. A nejen jemu, ale i dalším jeho spolustraníkům v konzervativní straně.
Neoblíbený politik
Churchill je tedy ukázán jako neoblíbený politik, jehož se král i spolustraníci trochu bojí a proto proti němu intrikují a pomlouvají ho. Není se co divit, Churchill jako milovník suchého, ironického humoru, který pro urážku a nemístné vtipy nejde daleko, svým stranickým oponentům uměl dát nemilosrdně najevo, že je považuje za hlupáky.
Film z jeho prchlivé povahy, hýčkaných neřestí a rozporuplných vlastností těží humorné momenty, jako když se ho král při audienci ptá, jak vydrží pít přes den a on mu lakonicky odpoví, že to chce trénink. Zároveň ukazuje, že jeho zlostné jednání často jen zakrývalo jeho vlastní pochybnosti a nejistoty, spojené s pocitem odpovědnosti, jak v této těžké době obstát.
Winston Churchill si byl vědom, že v minulosti udělal mnohé chyby, například během první světové války v bitvě u Gallipoli. Od té doby některé vládní a vojenské kruhy nedůvěřovaly jeho vůdcovských a strategickým schopnostem. Nechtěl tyto chyby opakovat a zvlášť ne ve chvíli, kdy před ním stál úkol sjednotit sněmovnu, vlastní kabinet a hlavně národ v situaci, kdy u francouzského Dunkerku uvízla téměř celá anglická armáda.
Slova mohou měnit svět
Film se odehrává v řádu týdnů, od května do června roku 1940, během nichž napsal a pronesl tři významné projevy. 10. května byl jmenován premiérem a už třináctého pronesl ve sněmovně známý projev „o krvi, dřině, potu a slzách“. 4. června po evakuaci u Dunkerku pak v projevu potvrdil, že se nespokojí jen s obrannou válkou. Vyjádřil tím odhodlání postavit se hitlerovskému Německu, před nímž Evropa dosud kapitulovala.
Joe Wright ho i jako mistra dramatického přednesu ukazuje. Svými rétorickými schopnostmi uměl vyburcovat národ k jednotě a dokázal tak platnost přísloví, že slova mohou měnit svět. Na svou stranu získal dokonce i jeho názorové oponenty ze strany vlastní či těch konkurenčních.
Scenárista Anthony McCarten (Teorie všeho) se tak zabývá stejným nebo o dva týdny delším časovým úsekem než intenzivní válečné drama Dunkerk režiséra Christophera Nolana. Zatímco ale Nolan „Operaci Dynamo“, během níž bylo za stálého bombardování německého letectva evakuováno do Anglie více než 300 tisíc spojeneckých vojáků, nahlížel z pozice účastníků těchto bojů nebo těch, kteří jim přišli na pomoc, Joe Wright se zaobírá jejich strategickým osnovatelem.
Namísto ohlušující bitvy na moři, ve vzduchu i na souši se vydáváme na druhou stranu kanálu la Manche, kde v parlamentu, na vládě a v pečlivě hlídaných bunkrech podzemního štábu probíhá jiná válka. Válka pečlivě mířených slov, obrovské vůle a intelektu, který má moc přesvědčit ty, kteří se dosud vůči Německu spoléhali na politiku appeasementu.
Proti politice appeasementu
Spojené státy v této době do evropského konfliktu ještě nevstoupily, Sovětský svaz měl s Německem uzavřen pak o neútočení, Nizozemsko a Belgie kapitulovaly a ve Francii se k tomu schylovalo. Velké Británii hrozilo, že u Dunkerku přijde takřka komplet o svou armádu, což by Hitlerovi usnadnilo cestu k obsazení ostrovního království.
A tehdy vstupuje na scénu pětašedesátiletý muž s respektem opozice, který nevěří na dohody s Hitlerem, podobné té Mnichovské. Na rozdíl od odstupujícího premiéra Chamberlaina a lorda Halifaxe, kteří chtěli k mírovým jednáním s Německem využít jako zprostředkovatele italského velvyslance Giuseppeho Bastianiniho.
„S tygrem nemůžete vyjednávat, když máte hlavu v jeho tlamě,“ říká Churchill jeden ze svých slavných bonmotů a král Jiří VI., který se nechce odebrat do kanadské emigrace, se v tomto jeho názoru přiklání na jeho stranu. Je sice skeptický, jestli nový premiér takovou výzvu zvládne, ale ukáže se, že premiérovo zarputilé trvání na boji proti Němcům přinese s operací Dynamo své ovoce.
Okázalé podání komorní látky
Síla jeho motivačních proslovů pak definitivně zvrátí veřejné mínění na jeho stranu. Dá přitom na radu krále, ať opustí auto s řidičem a vydá se mezi lid zjistit, co si myslí, což tvůrci využijí k pateticky burcující historické licenci s jízdou premiéra metrem do sněmovny.
Churchill kráčí vagonem plným lidí a kamera Francouze Bruna Delbonnela (Amélie z Montmartru, Temné stíny, V nitru Llewyna Davise) ukazuje jeho sepjetí s těmi, v jejichž zájmu jedná. Je to jedna ze skvělých scén, jimiž jsou filmy Joe Wrighta proslulé. Stačí si vzpomenout právě na tu u Dunkerku v Pokání nebo organizaci divadelního prostoru a baletní ladnost pohybu postav v Anně Karenině.
V Nejtemnější hodině dochází k obdobné práci s prostorem a umístěním postav v něm. Dobře je to vidět například na vztahu Jiřího VI. a Churchilla, kde se počáteční obezřetnost a odtažitost i prostorově mění v nečekané spojenectví.
Ač je film komorního a konverzačního rázu, režisér jej dovede podat okázalou formou, v níž využívá pečlivého svícení, scénografie, výpravy, emotivní hudby Dario Marianelli a pohybu kamery, která je úzce spjatá s postavou Churchilla.
Symbol svobody
Ten si postupně získává důvěru a podporu. Nejprve u krále, známého z oscarového filmu Králova řeč, poté i v polarizovaném parlamentu a ve vládě. Politické rozbroje s jeho oponenty ohledně strategie, kterou při vyjednávání s Německem zvolit, jsou načrtnuty ve zkratce, často humorné. Nutí nás k zamyšlení nad známou větou, že dějiny píšou vítězové. Kdyby Churchillovi evakuace u Dunkerku nevyšla, možná by průběh války vypadal jinak a jinak bychom i posuzovali motivace Chamberlaina s lordem Halifaxem.
Každá z důležitých postav vyprávění Churchilla konfrontací s ním ukazuje v jiném světle. Jeho oponenti jako politika, vůdce, vojenského stratéga, skrze jeho manželku Clemmie se nabízí pohled do jeho privátního života. Je mu oporou, důvěrnicí, parťačkou, první kritičkou jeho kroků, svědomím, když se nezachová správně. Jejich hašteření, špičkování a udobřování přispívá k chemii tohoto páru a dalšímu polidštění známé historické ikony.
Postava sekretářky Elizabeth, již ztvárňuje půvabná Lily James (Popelka, Baby Driver), má ve filmu funkci běžného občana nebo diváka, kterému je jejím prostřednictvím vysvětlováno, co se na frontě děje a co je v sázce při důležitých rozhodnutích, jež premiér činí. Dnešní terminologií řečeno, ona mu pomáhá zprostředkovat poselství svobody ze sociální bubliny, v níž žije.
Churchill je ve Wrightově lehce divadelním podání jeho biografického příběhu vykreslen jako zarputilý a odhodlaný symbol svobody, stavící se proti nepřátelům i oponentům z vlastních řad. Gary Oldman pak této komplikované osobnosti pod náloží maskérského umu dovede vdechnout srdce, které nám uděluje lekci z národní hrdosti, která se vyznačuje neustupováním zlu.
| AVmania.cz |
| Nejtemnější hodina |
|
8 |
Nejtemnější hodina
- Žánr: biografické drama
- Původní název: Darkest Hour
- www.focusfeatures.com/darkesthour/
- Velká Británie, 2017
- Scénář: Anthony McCarten
- Režie: Joe Wright
- Hrají: Gary Oldman, Lily James, Ben Mendelsohn, Kristin Scott Thomas, Jordan Waller, Stephen Dillane, Philip Martin Brown, Samuel West, Ronald Pickup
- Distribuce: CinemArt
- Distribuční premiéra v ČR: 11. 01. 2018