Režisérka Deniz Gamze Ergüven (1978) se narodila v turecké Ankaře, nicméně značnou část svého kosmopolitního dospívání strávila v USA a také ve Francii, kde absolvovala prestižní filmovou školu La Fémis. Ještě předtím stihla vystudovat literaturu a historii na univerzitě v Johannesburgu.
Evropský festivalový hit
V posledních letech připravovala svůj celovečerní debut o nechvalně proslulých nepokojích v Los Angeles po agresivním policejním zásahu v roce 1992. Přípravu filmu však odložila kvůli natáčení snímku Mustang, na jehož scénáři se podílela se svou generační vrstevnicí, francouzskou scenáristkou a režisérkou Alicí Winocour (Augustina, Maryland).
Mustang měl premiéru v sekci Quinzaine des Réalisateurs během loňského ročníku festivalu v Cannes. Od té doby posbíral množství cen a nominací. Na Evropských filmových cenách mu porota FIPRESCI udělila cenu pro objev roku. Na španělských cenách Goya byl vyhlášen evropským filmem roku. Stal se vítězem filmových cen LUX, udělovaných evropským parlamentem. Na francouzských Césarech z devíti nominací proměnil čtyři (nejlepší debut, původní scénář, hudba a střih). Probojoval se i do nejužší nominace pěti filmů v kategorii nejlepší zahraniční film jak na Zlatých glóbech, tak na Oscarech, kde se ale musel sklonit před Saulovým synem.
Všechny tyto ceny svědčí o tom, že se režisérce podařilo přijít s tématem, jež rezonuje současným západním světem. A tím je téma práva na sebeurčení žen v muslimském světě. Věnovala se mu už ve svém krátkometrážním absolventském filmu Kapka vody (2006), který vzbudil pozornost na festivalech v Cannes a v Torontu.
Devatenáctiminutový film, který začíná obrazem zahalené ženy, vyfukující žvýkačkovou bublinu, vypráví příběh mladé turecké ženy (již ztvárnila sama režisérka), která se bouří proti patriarchálním sklonům a autoritářství mužů ve své komunitě.
Spojeny jak prsty na ruce
V Mustangovi je těch dospívajících dívek pět a již symbolický název filmu evokuje jejich nezkrotnost a touhu žít svobodně a podle vlastních pravidel. Tak jako mustang chce volně běhat v přírodě, i ony chtějí překonat překážky, které jim brání v jejich rozletu.
Pět sester, Lale (Günes Sensoy), Nur (Doga Zeynep Doguslu), Ece (Elit Iscan), Selma (Tugba Sunguroglu) a Sonay (Ilayda Akdogan), když je vyjmenujeme od té nejmladší po nejstarší, žije na venkově severního Turecka, který je od největšího tureckého města Istanbulu vzdálen na tisíc kilometrů. Režisérka film natáčela v okolí vesnice Inebolu v severním Turecku, z níž je to do Istanbulu 600 km.
Sestry jsou po tragické smrti rodičů, která se odehrála před deseti lety, spojeny jak prsty na jedné ruce. Žijí ve společné domácnosti s babičkou a strýcem, kteří je vychovávají. Jednoho slunečného dne na konci školního roku, kdy se loučí se svou učitelkou, která odchází do Istanbulu, se při návratu ze školy pustí u jezera do nevinné hry se zdejšími chlapci. Ve vodě jim sedí na ramenou a vzájemně se shazují do vody.
Továrna na výrobu manželek
Avšak to, co je pro ně bezelstná hra, je pro jejich tradičně smýšlející babičku (Nihal G. Koldas) a strýčka Erola (Ayberk Pekcan) nepřípustný a imorální skandál, který nevhodně odhaluje jejich bující sexualitu. Rodný dům se pro dívky záhy mění ve vězení s mřížemi, kde jsou sestry izolovány od okolního světa.
Školu nahrazují kurzy domácích prací, kde se učí šít, vařit a uklízet. Moderní západní šaty i prostředky ke komunikaci (počítače, mobily) jsou jim sebrány. Musí nosit tuniky, které dívky označují za neforemné pytle v barvě exkrementu. V těch je babička vyvede do města, aby potenciálním nápadníkům naznačila, že jsou dívky vychovávány ke správným mravům a že jsou vedeny k tomu, aby ctily tradiční roli ženy v muslimské společnosti. Nezůstane to bez odezvy a z jejich domu se postupně stává „továrna na výrobu manželek“, jak dívky ironicky konstatují.
Nejstarší dvě sestry, Sonay a Else, se tomuto tlaku podvolují a na předem dohodnuté sňatky přistoupí. Lépe dopadne Sonay, která si alespoň vynutí, že si vezme chlapce, kterého má ráda. Prostřední Ece pod tlakem spáchá sebevražda.
Nejmladší sestra a vypravěčka příběhu Lale pak s poslední zbylou a neprovdanou sestrou Nur, která je na řadě teď, najde odvahu ke vzpouře proti zavedeným pravidlům bigotní společnosti. Za pomocí mladíka z města, řidiče náklaďáku Yasina (Burak Yiğit), za dramatických okolností uprchnou z domu do Istanbulu, kde potkávají svou někdejší učitelku z vesnice, která je vedla k nezávislému a kritickému myšlení.
Těžké téma odlehčenou formou
Režisérka ve filmu, k němuž složil hudbu stálý spolupracovník Nicka Cavea Warren Ellis, zúročila svou vlastní zkušenost. Jde o neobyčejně citlivý a empatický vhled do světa dospívajících dívek, jejichž touha po svobodném sebeurčení je konfrontována se silně autoritativními a tradicionalistickými představami jejich opatrovníků.
Vyprávění má zpočátku rozverný a vtipný ráz. Dívky nemůžou v létě ven k vodě a tak si alespoň na posteli v domě hrají na to, že v ní plavou. Nejmladší Lale je vášnivou fotbalovou fanynkou a chce se dostat na vrcholný zápas místní ligy, na nějž je z vesnice vypraven autobus. Sestry na něj utečou z domu spolu s ní a jejich extatické nadšení ze svobody zachytí záběr televizní kamery, která zápas přenáší.
Strýc tento moment, kdy jsou v televizi vidět rozjásané v publiku, při společném sledování se sousedy nezachytí, zato babička a jejich teta ano. Aby dívky a jejich útěk na zápas před strýcem neprozradily, rozhodnou se babička s tetou vyřadit z provozu elektrické vedení nejen v domě, ale v celé vesnici.
Režisérka těžké téma podává lehkou, odlehčenější a díky ústředním představitelkám i půvabnou formou, v níž ale nezakrývá, jakými předsudky je stále svázaná země, která se uchází o členství v Evropské unii. Neduhy turecké společnosti jsou všeobecně známé a můžeme je v současnosti sledovat v denním zpravodajství. Ochrana lidských práv, svoboda tisku, práva národnostních a náboženských menšin, kurdská otázka, rozdělení Kypru.
Deniz Gamze Ergüven volí ženskou optiku, v níž se zračí její vlastní zkušenosti ženy, která z tohoto prostředí pochází, ale pohybuje se v západním světě, který k otázkám sebeurčení žen přistupuje zcela jinak. Pro západní liberální publikum je i film určen, forma vyprávění je mnohem víc francouzská než turecká. Proto ta lehkost, rozvernost a sexy náboj.
Vězení nejen patriarchální
Známý román Michala Viewegha se jmenuje Výchova dívek v Čechách. Toto je výchova dívek v Turecku, nebo přesněji na jeho venkovu, a od té v Čechách nebo jinde v západním světě se dost liší. Pětice dívek se chce bavit, trávit čas se svými vrstevníky, zamilovávat se a poznávat svět za hranicemi jejich vesnice.
Dívky se nacházejí ve věku, kdy se z dětí stávají teenagerkami, ty starší už jimi jsou. Což vede jejich opatrovníky k tomu, aby je provdaly. Ještě u nich neskončil nebo ani nezačal čas snění o princi na bílém koni a už jsou jim do domu přiváděni mnohem starší nápadníci, s jejichž rodinami jsou domlouvány sňatky.
Babička je uklidňuje, že i ona svého manžela v čase seznámení neznala, ale postupně se do něj zamilovala. A chce to stejné od nich. Důvod, proč tak činí, je dvojí. Jednak to odpovídá konzervativním tradicím, v nichž byla sama vychována a na nichž nehodlá nic měnit, ale je tu i motiv, který staví její počínání do jiného světla.
(Spoiler) Babička zjistí a z filmu není zcela zřejmé, zda v čase trvání děje nebo už to věděla dřív, že se strýc Erol k některým z jejich vnuček chová tak, že jejich dům nepřipomíná jen patriarchální vězení, ale i to incestní. Režisérka s tématem incestu nebo sexuálního obtěžování v rodině pracuje jen v náznacích, kdy si musíme domýšlet, zda se jeho obětí stala jedna z dívek, dvě (nejpravděpodobnější) nebo víc. Každopádně dobrovolná smrt Ece a její chování předtím rázem získává zcela jinou konotaci než tu, že se chtěla vyhnout vynucené svatbě. A i babiččina snaha dívky co nejdřív provdat. (Konec spoileru)
O absurdnosti některých tradičních rituálů vypovídá scénka po svatební noci, kdy Selma se svým ženichem musí jeho rodině ukázat, že byla opravdu pannou. Na prostěradle se ale žádný důkaz nenachází a tak celá rodina putuje do nemocnice na vyšetření dívky gynekologem. Toto jsou ony odlehčující momenty, ale situace postupně houstne a ústí až do vypjatého thrillerového finále útěku posledních dvou neprovdaných sester.
Turecká Smrt panen
Mustang bývá někdy označován za tureckou obdobu Smrti panen (1999) od Sofie Coppoly. Ženská režisérka, ženské téma, ženská optika. Pětice půvabných sester v sexuálním rozpuku teenagerských let, uzavřených v domě, který skrývá své tajemství. Autoritativní rodiče, vychovávající je v přísně katolické víře a snažící se je ubránit jejich početnost. Sestry se proti tomuto jejich tlaku bouří a jedna z nich za to zaplatí životem.
Těch příbuzných znaků je víc, ale nelze říct, že by šlo o obsahovou vykrádačku. Spíš o přiznanou inspiraci a přihlášení se k linii výrazných ženských režisérek a vypravěček intimních příběhů, jakou bezesporu dcera Francise Forda Coppoly (Kmotr) je.
Mustang je oproti Smrti panen mnohem méně stylizovaný a více vypovídající o postavení žen v tradiční turecké společnosti, potažmo v zemích islámského světa. Debatu lze pochopitelně vést o tom, zda Turecko je opravdu tím ukázkovým příkladem, na němž lze negativní rysy bigotního a patriarchálního přístupu k ženám v islámském světě demonstrovat. Režisérka ho ale zvolila záměrně. Zaprvé je to její rodná zem a za druhé na ní ukazuje, jak se v ní pere to evropské, západní s tím islámským, východním.
Nadčasová výpověď
Deniz Gamze Ergüven se rozhodla pro velmi přístupnou a přitažlivou formu (kamera a letní ladění celého snímku) sdělení toho, co chce o charakteru této společnosti říci, aniž by se dopouštěla citového vydírání nebo přílišné doslovnosti.
Ono nepodceňování diváka a snaha, aby si některé věci domýšlel, si vybírá svou daň v menší charakterové prokreslenosti pětice sester. Na to, co se s nimi děje, nahlížíme pohledem nejmladší a nejzarputilejší z nich. Lale, ovlivněna příkladem své liberální učitelky, se jen těžko smiřuje s tím, že se pevné souručenství sester rozpadá a že si její sestry nechávají o svém osudu rozhodovat druhými.
Film tak funguje jako nadčasový a univerzálně platný příběh o hledání vlastní identity, ženské emancipaci a touze po svobodném rozhodování si o vlastním životě. Jeho svěží, lehký a půvabný charakter určuje pětice dívek, snažící se vymanit z pomyslných i skutečných okov předurčenosti svého osudu. Onoho svobodomyslného mustanga už minimálně ve dvou z nich bude obtížné zkrotit.
Mustang
- Žánr: drama
- Původní název: Mustang
- www.artcam.cz/mustang/
- Francie / Turecko / Německo, 2015
- Scénář: Deniz Gamze Ergüven, Alice Winocour
- Režie: Deniz Gamze Ergüven
- Hrají: Günes Sensoy, Doga Zeynep Doguslu, Elit İşcan, Tugba Sunguroglu, Ilayda Akdogan, Erol Afsin, Ayberk Pekcan, Bahar Kerimoglu
- Distribuce: Artcam
- Distribuční premiéra v ČR: 24. 03. 2016