AVmania.e15.cz

Milda: recenze filmu

Tragikomický portrét muže, který neumí překročit svůj totalitní stín. Dokumentarista Pavel Křemen svádí marný boj s Milošem Jakešem, kterého chce přimět k nějaké sebereflexi jeho politického působení.

Jako generální tajemník ÚV KSČ a vrcholný představitel Komunistické strany Československa býval Milouš Jakeš (1922) nejmocnějším mužem republiky. V současnosti je mu 95 let a stále vyvolává silné reakce ve společnosti. Režisér se společně s Jakešem vydává po stopách jeho života. Od mládí, práce v Baťových závodech až po vyloučení ze strany a odchod do ústraní po sametové revoluci. Snaží se ho přitom přimět k nějaké sebereflexi jeho politického působení.

Fenomény totalitní minulosti

Režisér Pavel Křemen (1965) se specializuje na portréty známých osobností. Upozornil na sebe televizním filmem Neznámý známý Miloš Kopecký (1999), natočil dokument o prvním porevolučním řediteli Československé televize Pravda Fairaizlova (2005), v České televizi dlouhodobě pracuje na sérii 13. komnata.

To je jedna linie jeho dokumentární tvorby. V té druhé, jež s tou první úzce souvisí, se věnuje fenoménům naší totalitní minulosti. V dokumentu Nikomu jsem neublížil (2011) na příkladu svého kamaráda Jaroslava Kováře vypráví o konfidentech STB a způsobech, jakým je důstojníci STB vyhledávali, lámali a řídili.

V dokumentu z letošního roku Anticharta, mechanismus loajality zpovídal ty, jež komunistický režim přinutil toto prohlášení podepsat. Ze záplavy různých výmluv, jako že šlo o prezenční listinu, kdy se ukazuje, že někteří umělci ani po letech nejsou ochotni přiznat své selhání, se vyděluje očistné přiznání Evy Pilarové, která říká, že všichni věděli, co podepisují.

Jakeš neuhnul

U Jakeše se režisér v dokumentu Milda pokouší o něco podobného, ale on dál zůstává takový, jakého ho známe z komunistické éry nebo z dnešních komunistických oslav 1. májů, které pravidelně navštěvuje. Kdybych si měl vypůjčit volební heslo Top 09, tak neuhnul. Je to stále ten tvrdošíjný chlapík v obleku z konce osmdesátých let, kdy se v roce 1987 stal generálním tajemníkem KSČ a proslul uniklým projevem z Červeného Hrádku.

Jeho funkcionářský styl mluvy se za ta léta nezměnil, v tom je mu podobný Miroslav Šlouf nebo Jan Veleba, šéf SPO. Ti se alespoň snaží, ale je vidět, jak jim to nejde. Jakešova řeč připomíná kolovrátek frází, kterými odráží všechny režisérovy výtky ohledně fungování komunistického režimu.

Jasně, staly se chyby, ale byla studená válka a ta měla oběti na obou stranách. Na rozdíl od dneška ale nebylo 700 tisíc nezaměstnaných, všichni měli práci, bydlení a tak dále. Že je v současnosti těch nezaměstnaných mnohem méně, necelých 300 tisíc, je zbytečné opakovat.

Život v iluzi, ve lži, již nechce přiznat

Komunistické zločiny jako popravu Milady Horákové vyloženě neschvaluje, ale považuje je za jednotlivosti, přešlapy v éře budování sociálně spravedlivé společnosti. O střílení na hranicích nebo o sovětské okupaci v srpnu 1968 se odmítá bavit a nasazuje mnohem tvrdší tvář než doposud, neboť cítí, že ho režisér tlačí někam, kam on nechce.

Přitom jako předseda Ústřední kontrolní a revizní komise KSČ, která měla v počátcích normalizace na starosti prověrky a vylučování členů strany, by k tomuto tématu měl určitě co říci. Jakeš ale chyby nechce připustit, protože by sám sobě musel přiznat, že prožil život v iluzi, ve lži, že sloužil myšlence, kterou komunistická strana byla schopná udržovat při životě jen za cenu represí.

Selský rozum: jak si Andrej Babiš podmaňuje zemědělství [recenze filmu]

Selský rozum: jak si Andrej Babiš podmaňuje zemědělství [recenze filmu]

„Žlutý baron“ Andrej Babiš si podmaňuje nejen české zemědělství, ale i tuto zemi v dokumentu Zuzany Piussi a Víta Janečka.

Ty zvažoval Jakeš i v listopadových dnech roku 1989, kdy hovoří o tom, zda neměla být použita armáda. Říká, že o socialismus se mělo víc zabojovat, ale že on ten pokyn nevydal. A zde se opět ukazuje jeho pravá tvář, mnohem zlejší a dogmatičtější než jakou nasazuje po zbytek dokumentu.

Úkorný pocit z vyloučení ze strany

Za vůbec nejhorší okamžik svého života považuje 7. prosinec 1989, den, kdy ho soudruzi vyloučili ze strany. Takto vypadá Jakešova sebereflexe. Ne nějaká omluva těm, které komunistický režim zavíral do kriminálů a perzekuoval je, ale nadávání na Gorbačova, který umožnil změny v socialistickém bloku a úkorný pocit, že on byl vyloučen ze strany.

Jakeš neumí překročit svůj stín a změnit totalitní způsob myšlení, což je dobře vidět při setkáních s dvěma významnými postavami českého undergroundu. Františkem Čuňasem Stárkem a Martinem Věchetem, pořadatelem trutnovského festivalu.

S Čuňasem je konfrontován v hospodě, kde mu vězněný disident nad pivem sděluje, že svoboda pro něj byla a je stejně důležitá jako voda a vzduch, na což Jakeš opáčí, že co se týče vzduchu, tak jeho vláda udělala velké pokroky v otázce životního prostředí a že se o čistotu vody dobře starali.

Kouzlo nechtěného

Sál v kině se pochopitelně otřásá smíchem, tak jako na několika dalších místech dokumentu, kde se ukazuje, že tento prostomyslný člověk není schopen vnímat svět prizmatem individuálních lidských osudů, ale jen stranických frází.

Z celého dokumentu vystupuje obraz člověka, který se nikdy neměl dostat tam, kam se dostal. Ani v rámci komunistické strany, která představovala zásobárnu těchto „expertů“. Odtrženost od života a neschopnost běžné komunikace u Jakeše vyústila do známých projevů, jež se na sklonku éry komunismu staly vděčným zdrojem zábavy.

A najdeme je i v tomto dokumentu. Například když vypráví o tom, že spolu vrcholní straníci nechodili na pivo nebo k sobě navzájem domů na návštěvy, ale že spolu na stranických večírcích občas tančili. Bez žen. Historky o tom, jak chodil s manželkou hledat chvíle intimity do lesa, když ještě neměli společnou domácnost, jsme možná mohli zůstat také ušetřeni.

Jakešova limitovaná slovní zásoba, spojená s neschopností porozumět pravým významům slov a darem pronášet proslovy, které by si soudný člověk odpustil, to vše vytvářelo kouzlo nechtěného na konci osmdesátých let a i nyní v dokumentu.

Osamocený nikoliv jako kůl v plotě, ale ve stáří

Dokumentarista Pavel Křemen se mu ale nevysmívá. Během tří let (2014 - 17), kdy s ním film natáčel, se snažil Jakeše vedle návštěv míst jako je památník 17. listopadu na Národní třídě nebo kulturák v Červeném Hrádku, zachytit při zcela běžných činnostech. Uklízení sněhu před barákem, běžkování, návštěva bratra nebo skladování švestkových knedlíků, které má rád, do mrazáku. A dát mu prostor vyprávět o svém životě.

Třeba o svém vnukovi, jehož sebevraždu přičítá polistopadové ostrakizaci své osoby, jež se podepsala i na něm. Z jeho rodiny v dokumentu vystupuje jen jeho pravnuk, který s ním bydlí ve vile do doby, než je prodána a on se stěhuje do bytu. Pravnuk o něm hovoří hezky, ideologii, již vyznává, ale ani v nejmenším neobdivuje.

Mečiar: recenze filmu

Mečiar: recenze filmu

Tereza Nvotová skládá portrét trojnásobného slovenského premiéra a jeho éry vládnutí, která slouží jako výstražné memento i pro naši zemi, že obdobu mečiarismu bychom neměli nikdy připustit.

Někdy si režisér neodpustí drobné potměšilosti, jako když si ho na začátku nějaký muž v důchodovém věku splete na tržišti se Štrougalem nebo když zapíná starou přenosnou televizi, již dostal jako dárek od Gorbačova. Politické zlo zde získává lidskou tvář, která působí díky jeho protagonistovi značně tragikomicky.

V něčem také osaměle, což souvisí s jeho věkem, nikoliv politickým postavením onoho známého kůlu v plotě, jak se sám o sobě vyjádřil. Při záběru, kdy potlučený Jakeš poté, co do něj narazilo na přechodu auto, jí v novém bytě nudlovou polévku, se neubráníme jisté lítosti či shovívavosti nad jeho osudem. Zvlášť když je patrné, že jako starému člověku se mu sem asi nechtělo moc přesadit, ale vyhověl rodině.

Je to ale obecná lítost nad údělem stáří, s nímž by měla být spjata i schopnost poctivě se ohlédnout za svým životem. Miloš Jakeš ničeho takového není schopen, a pokud ano, tak jeho sebereflexe je stejně skromná, jako asketický způsob života, který jako důchodce vede.

Milda

  • Žánr: dokumentární
  • www.ceskaradost.cz/film/milda
  • Česko, 2017
  • Scénář: Pavel Křemen
  • Režie: Pavel Křemen
  • Vystupují: Miloš Jakeš, František Stárek, Martin Věchet
Milda
film   8
Další článek




celkem 5 komentářů

Nejnovější komentáře

starší vzpomínají, jak byli mladí, krásní a … kolemjdoucí 9. 11. 2017, 18:37
Za co by se omlouval. jaka sebereflexe. Ted … Ludek 8. 11. 2017, 23:01
Tenhle soudruh s IQ 0 měl být dávno vyhoštěn… Truestory 8. 11. 2017, 09:52
Tenhle komunistickej prosťáček si žije s vys… Lenka 7. 11. 2017, 13:28
Tož to sa podíváme... milous 7. 11. 2017, 11:22

Další podobné články

Zahradnictví: Nápadník – recenze filmu

Zahradnictví: Nápadník – recenze filmu

Čistá láska naráží na odpor despotického otce v podobě předchůdce Jiřího Kodeta v Pelíšcích. Trilogie dvojice Hřebejk a Jarchovský vrcholí divácky nejvstřícnějším a pro autora scénáře i nejosobnějším dílem.

Liga spravedlnosti: recenze filmu

Liga spravedlnosti: recenze filmu

DC až příliš povědomě opisují u marvelovských Avengerů. Špičkující humor postav od Josse Whedona se přitom topí v digitálním balastu akčních scén od Zacka Snydera.

Deadpool 2: nová upoutávka na očekávaný komiksový hit [video]

Deadpool 2: nová upoutávka na očekávaný komiksový hit [video]

Game Night: nový trailer na očekávaný hit (či propadák?) [video]

Game Night: nový trailer na očekávaný hit (či propadák?) [video]

Vražda v Orient expresu: recenze filmu

Vražda v Orient expresu: recenze filmu

Poirotův přehnaně majestátní knír se stává symbolem tohoto okázale ironického zpracování detektivní klasiky Agathy Christie. Za vizuální opulentností je ale cítit úcta k předloze a jejímu moralistnímu jádru.

Zabití posvátného jelena: recenze filmu

Zabití posvátného jelena: recenze filmu

Moderní parafráze antické tragédie o vině a krutém trestu ústí do vyšinuté černohumorné morality, jež staví Colina Farrella před rozhodnutí, známé ze Sophiiny volby. Jen pro otrlé diváky.

Mečiar, Jakeš a Babiš v povolební festivalové Jihlavě

Mečiar, Jakeš a Babiš v povolební festivalové Jihlavě

Reflexe mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava 2017, spojená s recenzemi filmů o Vladimíru Mečiarovi a Miloši Jakešovi, které vzbudily největší zájem publika i médií.

Mečiar: recenze filmu

Mečiar: recenze filmu

Tereza Nvotová skládá portrét trojnásobného slovenského premiéra a jeho éry vládnutí, která slouží jako výstražné memento i pro naši zemi, že obdobu mečiarismu bychom neměli nikdy připustit.