AVmania.e15.cz

Milada: recenze filmu

Strhující lidský příběh občanské statečnosti komunisty popravené Milady Horákové se režijnímu debutantovi Davidu Mrnkovi bohužel nepodařilo přetavit do stejně silného dramatického tvaru.

V posledních čtyřech letech vzniklo hned několik projektů, zabývajících se reflexí našich novodobých dějin a úlohou významných osobností v nich. Z televizní tvorby jsou to série České století a Bohéma režiséra Roberta Sedláčka, z filmové Hořící keř Agnieszky Holland, který vznikl původně jako třídílná série pro HBO, dále pak Lída Baarová a Masaryk. K tématu atentátu na Heydricha se objevily hned dva filmy Anthropoid a Smrtihlav.

Dva přístupy k osobnostem nedávné historie

Není myslím náhoda, že většina z těchto filmových projektů je zahraniční provenience nebo vznikla v koprodukci. Historická dramata, založená na skutečných událostech, vyžadují větší rozpočty, navíc jakoby v českých tvůrcích stále přetrvávala bázeň pustit se do látek, vyjadřujících se k naší nedávné minulosti.

Pokud už tak činí, snaží se jako v případě série Bohéma nebo Ševčíkova Masaryka nahlédnout na osobnosti, známé z hodin dějepisu, kontroverznějším a tedy pro diváka atraktivnějším způsobem. Masaryk šňupe kokain srolovanou bankovkou s podobiznou jeho otce, spí s manželkami politických představitelů, extaticky tančí. Vymezení ze strany rodiny Zdeňka Štěpánka, ať už ústy jeho dcery Jany Štěpánkové nebo vnuka Erika Taberyho, v souvislosti s tím, jak je vykreslen a které činy jsou mu přisuzovány v Bohémě, jste určitě také zaznamenali.

Bulvární přístup se v těchto dílech prolíná se seriózním, subjektivita prožívání dějin s jejich objektivním chodem. Fakta se posouvají a zjednodušují pro potřeby koncentrovaného příběhu. Jan Masaryk potkává ve filmu svou přítelkyni, americkou spisovatelkou Marciu Davenport v roce 1939, ve skutečnosti tomu bylo o dva roky později. Lída Baarová čeká v závěru na popravu, což je skutečnost, která nemá oporu v realitě.

Svazující důvěra

Tvůrci faktické výtky odrážejí s tím, že jde o uměleckou licenci, která ve snaze o větší dramatičnost snese míchání historicky podložené reality s fikcí. David Mrnka, devětatřicetiletý debutant na poli filmové režii, který si k filmu Milada napsal s Robertem J. Conantem scénář a produkoval ho, na to jde jinak. Drží se faktů a vytváří filmový pomník ženě, která si ho určitě zaslouží.

Na podobě tohoto pomníku Miladě Horákové je ale příliš vidět úcta, která jej svazovala. Ta je do velké míry daná jeho spoluprací s Janou Kánskou, jedinou dcerou političky a aktivistky za ženská práva, zavražděné v politických procesech padesátých let. Ta poskytla režisérovi podklady ke scénáři v podobě osobních dopisů, které jí matka psala z vězení, pamětí svého otce a dalších písemností.

Lída Baarová: recenze filmu

Lída Baarová: recenze filmu

Filip Renč nenašel klíč k vyprávění biografického příběhu, který v jeho podání nenabízí silné drama dobové ani to milostné. Tohle je český film roku jen podle bulvárních titulků.

Na základě nich, autentických záznamů a konzultace s historiky vznikl film, který je věrný realitě, ale který působí didakticky, tezovitě, jako oživlé encyklopedické heslo, které má blíž k žánru dokudramatu než k plnokrevnému hranému biografickému snímku.

Je z něho znát důvěra, která panovala mezi režisérem a dcerou Milady Horákové, ostatně film je rámován dojemnou scénou, kdy si po revoluci sedmapadesátiletá Jana Kánská (Taťjana Medvecká) slavnostně přebírá dopisy, které jí matka psala z vězení, ale nikdy jí nebyly doručeny.

Velká výzva pro režijního debutanta

Na jejich podkladě je pak retrospektivně líčen osud její matky od třicátých let do dne její popravy 27. června roku 1950. Význam připomenutí osobnosti Milady Horákové je záslužný, zvlášť v době, kdy je hrdinskost její oběti zpochybňována představiteli současné komunistické strany jako je Marta Semelová. Ta v pořadu Hyde park uvedla, že proces, který vedl k její popravě, nebyl zinscenovaný, ač historické prameny o účasti sovětských poradců mluví zcela v rozporu s jejími nehoráznými tvrzeními.

Pro tuhé stalinisty Semelovou nebo Josefa Skálu ale Mrnka svůj film nenatočil. Snaží se tuto ženu pevných morálních zásad představit mladé generaci, která už možná vůbec neví, o koho jde, a současně jí splatit dluh v očích těch, kteří film o ní už dlouho očekávají.

Masaryk: recenze filmu, který získal rekordních 12 Českých lvů

Masaryk: recenze filmu, který získal rekordních 12 Českých lvů

Mnichovská dohoda, psychiatrická léčebna a kokainové večírky. Velká historie se zrcadlí v subjektivním prožívání bonvivánského diplomata, který cítí, že v ní neobstál.

Je s podivem, že vzniká až osmadvacet let po revoluci a že se ho chopil právě Mrnka a ne nějaký zkušenější režisér, který by takto silnému biografickému příběhu uměl dát výraznější autorský a režijní otisk. Možná slovutnější kolegy svazovala úcta k památce jediné ženy, popravené během politických procesů v padesátých letech, každopádně je dobře, že film po deseti letech příprav dorazil do kin. Bez podpory fondu kinematografie nebo České televize, zato s podporou Netflixu, který by ho měl uvést.

David Mrnka je světoběžník, který pracoval jako producent v australských a amerických televizích na pořadech jako Larry King Live nebo World Report. Koprodukční film s mezinárodním obsazením o jedné z klíčových postav našich moderních dějin, je ale pro debutanta úkol opravdu nelehký. Režiséra je třeba pochválit, že tuto výzvu zvedl, za způsob, jakým ji naplnil, už to ale bohužel nejde.

Útržkovité leporelo veřejných aktivit

Začněme od scénáře a způsobu, jakým je nám biografie Milady Horákové (Ayelet Zurer) přibližována. Děj se odehrává v období let 1933 (narození dcery Jany) až 1950 a připomíná sumarizační výčet známých faktů z jejího života. Postupuje se chronologicky, události z jejího politického i soukromého života jsou jakoby ilustrovány pro potřeby filmového vyprávění. Pietně, s úctou a obdivem, někdy zbytečně polopatisticky.

Nechybí nic, co si s jejím jménem spojujeme. Členství v České straně národně sociální, boj za práva žen, zatčení a věznění za odboj v době nacistické okupace, Benešovo naléhání, aby se po válce znovu zapojila do politiky, její zvolení do Národního shromáždění v roce 1946.

Leporelo jejích veřejných aktivit ale působí útržkovitě, bez vnitřních švů, point a gradace. Ze života Milady Horákové se vytrhávají jednotlivé pasáže, které na sebe z hlediska kontinuity příliš nenavazují, což je ještě zvýrazněno stylistickým prvkem, který už se dnes nepoužívá, v podobě zatmívačky. Ta pocit nedořečenosti nebo vyprázdněnosti narace umocňuje.

Vnitřní život ve stínu toho politického

Sledujeme především její život vnější, veřejný, ten vnitřní je jeho pouhým odrazem ve smyslu, že v důsledku jejích politických a občanských aktivit strádá její soukromý život. Čestná, zásadová, pracovitá, nezlomná, statečná, emancipovaná, demokracii oddaná žena věnuje péči o veřejné blaho tolik, že tím rodinu nejprve zanedbává a poté ohrožuje.

Anthropoid: atentát na Heydricha jako akční film [recenze]

Anthropoid: atentát na Heydricha jako akční film [recenze]

Britský režisér Sean Ellis se chopil tématu atentátu na Heydricha. S výsledkem, který ale nepůsobí dramaturgicky kompaktně ve spojení exploatační akce a realistického vykreslení postav.

Připomíná ji to její mladší sestra Věra (Vica Kerekes), která na sebe částečně přebírá péči o její dceru Janu. Náznak pochybností, zda pro osud demokracie riskovat osud rodiny, je zde jediným vnitřním konfliktem, který hrdinka prožívá. Patří k němu i odpověď na otázku, zda neemigrovat v době, kdy cítila zesilující tlak ze strany komunistů na svou osobu.

Milada ale o svých postojích moc nepochybuje. A režisér jakoby se bál ji ukázat víc chybující, lidskou, zranitelnou v obavě, že ji tím vystaví zpochybňování ze strany různých Semelových. Její hrdinskou aureolu by tím ale o nic neumenšil a filmu by tím dal méně sterilní a více životný ráz.

Vysvětlivky pro zahraniční publikum

Velká odpovědnost k Miladě Horákové jako osobnosti i její dceři Janě, kterou nechce jejím portrétem zklamat ve smyslu nějakých zavádějících fiktivních konotací, mu ale svazuje ruce. Příliš mu je nerozvazuje ani jeho ambice uspět s filmem na mezinárodním poli.

Především pro zahraničního diváka jsou určené vysvětlující novinové titulky, práce s archivy a kvazidokumentární hrané scény, vsazené do dobových záběrů (projev Gottwalda), které obstarávají potřebný kontext tehdejších dějinných událostí.

Lepší by ale bylo, kdy ho jak domácí, tak zahraniční divák vycítil ze samotného filmu, což se ne úplně daří. Bez základních znalostí jak o životě Milady Horákové, tak o době, v níž působila, se díky útržkovitému ději budete cítit občas zmatení, jindy zase zaskočení zbytečnou doslovností. To když na sebe zlo vezme podobu zavile se tvářícího Gottwalda v podání Jiřího Vyorálka.

Podobně jako v případě Renčovy Lídy Baarové se příliš nevyvedl ani dabing. Postsynchrony působí studeně, odtažitě a v původní anglické verzi zas zarazí u herců český akcent, který má být záměrný. Aby bylo pro zahraničního diváka patrné, v které zemi se film odehrává. U soudu z padesátých let se během procesu pije Mattonka coby zvláštní forma product placementu, tak z toho to když tak určitě pochopí.

Potřebné gesto

Samotný proces je nejsilnější v momentech, kdy se v dokudramatickém módu pracuje s dochovanými výpověďmi Milady Horákové u něj. V nich se ukazuje ohromná síla jejího nezlomného ducha. Aňa Geislerová jako soudkyně Ludmila Brožová-Polednová zde nemá tolik prostoru, aby rozvinula teatrální dikci této postavy. Co víc chybí je postižení vypjaté společenské atmosféry kolem soudu, kdy komunistická propaganda burcovala obyvatelstvo k rezolucím, žádajícím pro obviněné tresty smrti.

Smrtihlav: recenze filmu

Smrtihlav: recenze filmu

Příběh mocenského vzestupu Reinharda Heydricha se v dramaturgicky nesoudržném tvaru protíná s kolážovitým vykreslením historických reálií i událostí okolo československého odboje.

Ayelet Zurer se hlavní role Milady Horákové zhostila s pokorou a odpovědností. Hrdost, důstojnost, odhodlanost, tyto vlastnosti její hrdinky cítíme z jejího projevu, který je možná až příliš odměřený. To ale souvisí s oním režijním vedením, které ji chce ukázat jako nezpochybnitelný mravní monument.

Režiséra až příliš svázala úcta k Miladě Horákové, aby se pokusil o víc než o pomník její občanské statečnosti. Vznikl film, který je potřebným gestem nejen v této době, kdy se podle výsledků voleb zdá, že lidem přestává u vrcholných politických představitelů vadit jejich komunistická a estébácká minulost. Vznikl ale zároveň film, který toto gesto nedokázal přetavit do výraznějšího tvaru, který by nás dokázal strhnout silou dramatického vyprávění a ne lidského osudu, který za ním stojí. Přesto Davidu Mrnkovi patří dík, že se tohoto tématu ujal.

Milada

  • Žánr: životopisné drama
  • www.miladafilm.com/
  • Česko, 2017
  • Scénář: David Mrnka, Robert J. Conant
  • Režie: David Mrnka
  • Hrají: Ayelet Zurer, Robert Gant, Taťjana Medvecká, Vica Kerekes, Vladimír Javorský, Robert Jašków, Jitka Smutná, Hana Vagnerová, Alena Mihulová, Jiří Vyorálek, Aňa Geislerová
  • Distribuce: Bohemia MP
  • Distribuční premiéra v ČR: 02. 11. 2017
Milada
film   5
Další článek




Přidejte svůj názor k tomuto článku

Další podobné články

Zahradnictví: Nápadník – recenze filmu

Zahradnictví: Nápadník – recenze filmu

Čistá láska naráží na odpor despotického otce v podobě předchůdce Jiřího Kodeta v Pelíšcích. Trilogie dvojice Hřebejk a Jarchovský vrcholí divácky nejvstřícnějším a pro autora scénáře i nejosobnějším dílem.

Liga spravedlnosti: recenze filmu

Liga spravedlnosti: recenze filmu

DC až příliš povědomě opisují u marvelovských Avengerů. Špičkující humor postav od Josse Whedona se přitom topí v digitálním balastu akčních scén od Zacka Snydera.

Deadpool 2: nová upoutávka na očekávaný komiksový hit [video]

Deadpool 2: nová upoutávka na očekávaný komiksový hit [video]

Game Night: nový trailer na očekávaný hit (či propadák?) [video]

Game Night: nový trailer na očekávaný hit (či propadák?) [video]

Vražda v Orient expresu: recenze filmu

Vražda v Orient expresu: recenze filmu

Poirotův přehnaně majestátní knír se stává symbolem tohoto okázale ironického zpracování detektivní klasiky Agathy Christie. Za vizuální opulentností je ale cítit úcta k předloze a jejímu moralistnímu jádru.

Zabití posvátného jelena: recenze filmu

Zabití posvátného jelena: recenze filmu

Moderní parafráze antické tragédie o vině a krutém trestu ústí do vyšinuté černohumorné morality, jež staví Colina Farrella před rozhodnutí, známé ze Sophiiny volby. Jen pro otrlé diváky.

Mečiar, Jakeš a Babiš v povolební festivalové Jihlavě

Mečiar, Jakeš a Babiš v povolební festivalové Jihlavě

Reflexe mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava 2017, spojená s recenzemi filmů o Vladimíru Mečiarovi a Miloši Jakešovi, které vzbudily největší zájem publika i médií.

Mečiar: recenze filmu

Mečiar: recenze filmu

Tereza Nvotová skládá portrét trojnásobného slovenského premiéra a jeho éry vládnutí, která slouží jako výstražné memento i pro naši zemi, že obdobu mečiarismu bychom neměli nikdy připustit.