AVmania.e15.cz

Melancholia: recenze filmu

Duševní Armageddon začíná rozkladem rodinných a společenských vazeb. Konec světa se blíží. Dánský provokatér Lars von Trier přichází s podobenstvím o zániku světa.

Naše existence zanedlouho skončí. Pak ovládne galaxii tichá nicota. Dánský manýrista, mystifikátor a analytik temných stránek lidské duše Lars von Trier se nás snaží na tuto skutečnost připravit. Prostřednictvím krásného filmu o konci světa, jak zní jeho sloganový podtitul.

Estetická předzvěst apokalypsy

A že krása jako estetická kategorie bude opravdu výraznou formální složkou vyprávění, nás přesvědčí hned úvodní, vizuálně působivý prolog. Nevěsta, držící kytici konvalinek, v něm pluje na zádech po vodní hladině a splývá s ní. Z prstů jí šlehají elektrické výboje a ona je užasle pozoruje. Matka se po kotníky brodí travnatým povrchem golfového hřiště se synem v náručí. Z noční oblohy se dvěma měsíci padají mrtví ptáci a koně. K maličké planetě Zemi se blíží obří modré těleso, které se ji snaží pohltit. Na pozadí hřmí hudební předehra z opery Richarda Wagnera Tristan a Isolda.

 

Fotogenický začátek, složený z extrémně zpomalených a nádherně naaranžovaných záběrů, vyvedených v postprodukci v sytých, hyperrealistických barvách, nám může evokovat velká malířská plátna romantických mistrů z konce 18. století, stejně jako oživlé reklamní fotografie na stěnách. Vize blížící se apokalypsy dostává rysy nadpozemské lehkosti, uhrančivosti a melancholie, která se nás snaží od prvních chvil hypnoticky pohltit.

Němé statické záběry s minimalistickým vnitřním pohybem a kompozice obrazu, inspirovaná slavnými malířskými plátny, hned zkraje naznačí, že formálně se navazuje na předloňského Antikrista. V něm ale stály tyto kompozičně vytříbené sekvence v protikladu k naturalistickému obsahu filmu, zatímco v Melancholii slouží spíše jako symbolické vodítko, předznamenávající události příští. Budoucí dění naznačí už samotný pohyb planety Melancholia, dosud schované za Sluncem, která se řítí neuvěřitelnou rychlostí na Zemi a dává tak jasně na srozuměnou, že jí nedává velkou šanci na záchranu.

Žánrová revize

Na rozdíl od hollywoodských katastrofických filmů, v nichž by došlo k okamžité aktivizaci prezidenta, armády, vědců a Bruce Willise, kteří by se snažili i za cenu sebeobětování spasit svět, poťouchlý Lars von Trier jasně naznačuje, že žánrová pravidla a s nimi spojená očekávání, jak se bude příběh vyvíjet, jsou mu ve své stereotypní konvenčnosti jen k smíchu. Provokativně pokračuje v revizi žánrového filmu a po hororovém Antikristovi ničí veškeré představy o tom, jak má vypadat katastrofický film.

V melancholickém čekání na zánik světa v jeho pojetí chybí napětí, velkolepé scény, hrdinské oběti i modlení se k Bohu a je v něm naopak přítomen němý úžas, nečinnost a bezmocné odevzdání, paralyzující duši člověka. Lidé se nesemknou, neprojeví si vzájemně solidaritu a sounáležitost, ale spíš do poslední chvíle možnost srážky zpochybňují.

Klepněte pro větší obrázek 
 

Trier opouští heroicko-masový charakter akčních pasáží všech možných Armageddonů a Drtivých dopadů, při nichž vlny tsunami zdvihají hladinu moře do výše desítek metrů a dopady meteoritů připomínají kobercové vzdušné nálety a soustředí se na pocity jedince, ukryté hluboko uvnitř jeho strachů a nejistot. Potvrzuje přitom pravidlo, že mnohem účinněji a bolestněji se nás dotkne skon jednotlivce, k němuž jsme si skrze příběh vytvořili nějaké pouto, než zprávy o úmrtích miliónů anonymních položek, dláždících cestu k přežití ústředního romantického páru.

19. jamka

Strachu z konce civilizace, kterého nás v blockbusterových filmech zbavuje identifikace s ústředním zachráncem světa (sloužící k setřesení nepříjemných pocitů z vize zániku), Trier svým přístupem naopak využívá. Zkáza kolem hrdinů Melancholie zlověstně krouží a bičuje jejich psychiku, ale její konkrétní projevy jsou spíše podprahové. Omezují se na symbolické výjevy typu přítomnosti devatenácté jamky na osmnáctijamkovém golfovém hřišti nebo sněhu, padajícího v nepříslušném ročním období. Zlá, démonická a divoká příroda, která v Antikristovi přímo ovlivňovala vnitřní rozpoložení partnerského páru, není podrobena tak detailnímu zkoumání jako minule, i když s motivem narušené lidské psychiky, vystavené živelné katastrofě, se opět pracuje.

Klepněte pro větší obrázek

Téma lidských běsů radši přibližuje za pomoci dialogů a metaforických obrazů, přičemž zcela vynechává ty, které bychom mohli označit jako ošklivé, disharmonické nebo útočící na nejnižší pudy. Nahrazuje je jejich pravým opakem, volným plynutím „krásných“ obrazů, jež někomu mohou připadat až kýčovité či umělecky vyprázdněné. Ve výsledku ale působí v kombinaci s Wagnerovou hudbou majestátně a magicky.

Emoční teror

Ona formální vznešenost ale záhy ukáže svou mámivou tvář. Po surrealisticky barvitém prologu rozehrává scenárista a režisér v jedné osobě emoční teror, na jaký jsme v jeho filmech zvyklí a jenž přijímáme jako součást vlastní katarze, prožívané s hrdinkami jeho příběhů. Změna je patrná už ve vnějškové formě. Syrový styl, typický pro manifest Dogma 95, s ostrým střihem a roztřesenou ruční kamerou, jež ulpívá v dlouhých záběrech na velkých detailech tváří, podtrhuje dění okolo svatební hostiny Justine (Kirsten Dunstová), jež se koná na aristokraticky vyhlížejícím sídle rodiny její sestry Claire (Charlotte Gainsbourgová).

Klepněte pro větší obrázek

Úspěšná pracovnice reklamní agentury Justine vypadá v bělostné róbě jako zářící nevěsta, která se láskyplně vine ke svému budoucímu choti a opakuje, jak se cítí šťastná. Hosté se baví, ona už méně. Snaží se sice hrát, co se od ní žádá, ale uvnitř se čím dál víc vzdaluje roli, v níž se necítí dobře a do níž byla, dle jejího mínění, vmanipulována nebo zahnána. Odpoutává se jak od svého milujícího novomanžela Michaela (Alexander Skarsgård), tak od cynického šéfa (Stellan Skarsgård), který ztělesňuje trochu prvoplánově všechny nešvary jednání představitelů nenasytné konzumní společnosti. Místo aby si užívala po boku nastávajícího svůj velký den, propadá záhadné letargii, kterou s obavami sleduje její starší sestra Claire. Bude to nakonec ona, kdo místo nevěsty hodí kyticí, aby bylo učiněno za dost tradicím při podobných obřadech.

Noční můra

Co zprvu působí jako nejšťastnější okamžik nevěstina života, mění se brzy v utrpení její i jejího okolí, které si chování Justine neumí vysvětlit jinak než jako protivný rozmar nebo lehkomyslnost. Aniž by to bylo řečeno přímo, nevěsta trpí zřejmě maniodepresí, z níž se svazek manželský neukáže být tou nejlepší cestou. Právě naopak. Všeobecné pokrytecké veselí, přehnaná očekávání, nevěstina nejistota ohledně toho, zda se vůbec chce vdávat a zda je ženich ten pravý, neochota podřídit se společenským konvencím a hlavně její psychické onemocnění způsobí, že svatební obřad vyústí ve frašku, při níž se odhazují masky přetvářek a odhalují se rodinné traumata a viny. Veselka se mění v noční můru, v níž se rodina rozhádá a ženich s nevěstou se totálně odcizí.

Příslušníci honorace se snaží zoufale naplnit požadavky nesmyslné slavnosti a k zemi se mezitím blíží cizí těleso, které jakoby nevěsta svým chováním přitahovala. Negativní energie, která z ní prýští, nachází svůj znepokojivý odraz, který se zpětně ze tmy vrací v podobě nevyzpytatelné síly, ohrožující naši planetu.

Výměna rolí

Druhá část, zaštítěná v názvu jménem Justininy sestry Claire, se snaží osvětlit důvody Justinina asociálního chování, jež vedlo k zmaření svatby. Odehrává se na stejném místě, jen o několik týdnů později. Justinin negativistický postoj, kvůli němuž je okolím považovaná za psychicky nemocnou, se ale ve světle blížící se katastrofy ukazuje jako zcela racionální reakce na fakt možného konce světa. Hrozivá planeta na obloze je čím dál větší, naléhavost nevyhnutelného graduje a drtivě válcuje i poslední zbytky naděje na příznivý vývoj událostí.

Claiřin racionalistický manžel a amatérský vědec John (Kiefer Sutherland) sice s křečovitým úsměvem všechny ubezpečuje, že nic vážného nehrozí, jeho žena si ale tak jistá není. Justine, mající schopnost vidět a vnímat více než ostatní, což je možná jedna z příčin jejich psychických úzkostí, se náhle ukazuje jako ta vyrovnanější, klidnější a flegmatičtější. Z apatické trosky, která měla problém dojít ke dveřím nebo se vykoupat, se mění v ženu, která druhé povzbuzuje a radí jim, jak si zachovat i tváří v tvář konci jakousi důstojnost.

Citlivá a inteligentní Claire se v okamžiku předzvěsti zániku odhaluje jako ta více zranitelná a hysterická a propadá panice. Už třeba jen díky tomu, že je matkou, která se děsí živlu, jemuž nemůže vzdorovat při ohrožení života jejího syna, zatímco depresivní Justine bez závazků je zkáza planety lhostejná. Odtud čerpá svojí sílu a věcnost. Role se vyměňují a z pečovatelky se stává ta opečovávaná.

Klepněte pro větší obrázek

Tématem druhé kapitoly už není jen nemilosrdný pohled do nitra postav, ale i ten mířící vzhůru k nebi, odkud přichází apokalyptická hrozba. Po ironií prodchnuté analýze vyprázdněných společenských rituálů, jež vládla první polovině vyprávění, se dostáváme k otázkám hlubším, metafyzičtějším.

Zatímco úvodní kapitola a způsob jejího rozehrání připomínal Trierovu variaci na Vinterbergovu Rodinnou oslavu, v níž se snažil dopátrat psychologických důvodů, proč neumějí být lidé šťastní, ta druhá se od konverzačního modelu rodinného dramatu vzdaluje směrem k meditativním úvahám obecnějšího ražení. Jak se mění lidské chování v situaci ohrožení nebo jeho pouhého vědomí? Jaké vlastnosti v tomto momentě v jednání jedince vystupují do popředí a které se naopak ztrácejí? Co je důležité a co naopak není? Jak a s kým byste strávili poslední den na planetě Zemi vy?

Křehké ženské alter-ego

Lars von Trier se táže a hledá odpovědi prostřednictvím představitelek hlavních ženských rolí, přičemž zřetelněji formuluje otázky skrze postavu tápající Justine (do níž vkládá více ze svého alter-ega) než racionalistické Claire. Podobně jako jeho předchůdce a jiný velikán severské kinematografie Ingmar Bergman vede obě herečky k strhujícím výkonům, které už jsme si zvykli u jeho filmů očekávat.

Kirsten Dunstová, jejíž tvář si mainstreamovější část publika vybaví v souvislosti s dětským účinkováním v Interview s upírem nebo se spider-man(ovskou) trilogií, to klubovější s počiny Sofie Coppolové (Smrt panen, Marie Antoinetta), podává výkon, jenž si po zásluze odnesl ženskou hereckou cenu z festivalu v Cannes.

Nebudu spekulovat, zda toto ocenění zafungovalo jako náplast nebo cena útěchy pro celý snímek, jenž režisér v očích vedení festivalu a masmédií trochu diskvalifikoval svými nešťastnými výroky na tiskové konferenci k jeho uvedení a nechám se radši unášet její studií rozpolcené bytosti, která je značnou část vyprávění v psychicky zdecimovaném stavu.

Klepněte pro větší obrázek

Kompasem k jejímu vnitřnímu rozpoložení se stávají sotva postřehnutelné záchvěvy ve tváři, díky nimž si všímáme, jak se během mžiku mění její emoční výraz. Přerod ze zdánlivě šťastné nevěsty v nemohoucí tělo bez duše, které se sotva vleče, je fyzicky bolestivý. Dunstová věrohodně přibližuje střídání pocitů útlumu i prudkých návalů mánie a ukazuje, jak moc může deprese devastovat křehkou vitalitu mladé dívky. Jak velký nebo spíše malý krok stojí někdy na cestě k totálnímu zhroucení osobnosti.

Postava Justine je sebedestruktivní rebelkou proti společenským rituálům, ale jako jedna z mála postav vyprávění žije v harmonii se svou svobodnou vůlí. Její sestra Claire, představovaná herečkou, zpěvačkou a dcerou slavných rodičů Charlotte Gainsbourgovou, je jejím pravým opakem. Za každou cenu se snaží udržet dekorum, iluzi normality, což jí v situaci ohrožení vyvede zcela z normálu. Její úloha je navíc ztížena odpovědností, kterou bere na svá bedra. Kromě mateřských povinností vůči synovi, zastává podobnou úlohu i ve vztahu ke zdánlivě bezbranné mladší sestře.

Nabídnutý klíč

Lars von Trier vůbec tentokrát přisuzuje ženám trochu jiné vlastnosti a postavení než dříve. Už je nenechává znásilňovat (Prolomit vlny, Dogville), postupně přicházet o zrak (Tanec v temnotách) a nevidí je ani jako nástroj ďábla, kterému je třeba zohavit pohlavní orgány (Antikrist). Naopak, ukazuje je nositelky života a jeho ochránkyně, které jsou mnohem senzitivnější ke změnám, které se kolem nich odehrávají. Mužským protagonistům pak přisuzuje spíš jednodušší motivace, jako je touha po ženách nebo penězích.

Klepněte pro větší obrázek

Postava Justine mu taktéž slouží jako projekční plátno, do něhož může otisknout hodně ze své osobnosti a pocitu ze světa, který sdílí. Zde se projevuje jeho sebestředná, narcistní povaha, která jakoby ústy Justine říkala, že přízemní pinožení ho naplňuje bezbřehou chandrou, z níž hledá únik skrze svět umění.

Lars von Trier v posledních letech rád mluví o svých depresích jako nabídnutém klíči k pochopení jeho filmů. V Melancholii opakovaně zdůrazněná teze, že život je zlý a bylo by jen dobře, kdyby skončil, si můžeme takto vyložit jako metaforický opis duševního stavu, jenž umí nahlédnout pod povrch věcí, ale trpí díky tomu způsobem, z něhož je jediným vysvobozením zánik.

Právě on může osvobodit nemocnou duši od bolesti a přinést jí katarzi. Tak daleko ale na cestě za katarzí s tvůrcem určitě nepůjdeme a domnívám se, že i on včas zařadí zpátečku. A někde na záchodě se scénářem Nymfomanky (nebo jak se má jeho nový projekt jmenovat) místo na terase s vínem a Beethovenovu symfonií bude v klidu a s ironickým úsměvem, bavícím se na účet všech, kteří berou jeho prohlášení smrtelně vážně, čekat na konec světa.

Klepněte pro větší obrázek

Melancholia

  • Žánr: podobenství
  • Původní název: Melancholia
  • www.melancholiathemovie.com/
  • Dánsko / Švédsko / Itálie / Francie 2011
  • Scénář a režie: Lars von Trier
  • Hrají: Kirsten Duntová, Charlotte Gainsbourgová, Kiefer Sutherland, Cameron Spurr, Jesper Christensen, John Hurt, Stellan Skarsgård, Alexander Skarsgård, Charlotte Ramplingová, Udo Kier
  • Distribuce: Aerofilms
  • Distribuční premiéra v ČR: 26. 05. 2011

AVmania hodnotí
Film 9

Další článek




celkem 5 komentářů

Nejnovější komentáře

Aaaa další, kterej si budé hrát na fajnšmekr… Blackpitch 25. 7. 2011, 16:17
"Zde se projevuje jeho sebestředná, narcistn… Petr 13. 7. 2011, 14:07
Měl jste jít radši na Spydermana, to by se v… Petr 13. 7. 2011, 14:04
No, tento snímek jsem včera shlédl (nebo pro… blackpitch 30. 6. 2011, 09:04
Jak už jsem tu zmínil dříve (tuším, že u Bla… Atrumeos 30. 5. 2011, 11:55

Další podobné články

Black Panther: nový trailer na očekávaný filmový hit [video]

Black Panther: nový trailer na očekávaný filmový hit [video]

X-Men: The New Mutants – první oficiální trailer

X-Men: The New Mutants – první oficiální trailer

Sněhulák: Jo Nesbø a jeho Harry Hole v kinech [recenze filmu]

Sněhulák: Jo Nesbø a jeho Harry Hole v kinech [recenze filmu]

Jo Nesbø, Michael Fassbender jako detektiv Harry Hole a smrt s tváří sněhuláka. Silný tvůrčí tým obtížně hledá klíč k dramaturgicky konzistentní adaptaci první ze zfilmovaných „holeovek“.

Star Wars: Poslední z Jediů – nový oficiální trailer na očekávaný filmový hit [video]

Star Wars: Poslední z Jediů – nový oficiální trailer na očekávaný filmový hit [video]

Blade Runner 2049: recenze filmu

Blade Runner 2049: recenze filmu

Denis Villeneuve v pokračování kultovní sci-fi v obrazech chladné krásy rozvíjí filozofická témata o hranicích lidství a identity do nekompromisního tvaru, přinášejícího výzvu současným blockbusterům.

Liga spravedlnosti: finální trailer na očekávaný filmový hit [video]

Liga spravedlnosti: finální trailer na očekávaný filmový hit [video]

10× nejlepší filmy z Berlinale, Benátek a Cannes na festivalu Be2Can i v kinech

10× nejlepší filmy z Berlinale, Benátek a Cannes na festivalu Be2Can i v kinech

Čtverec, O těle a duši, Ta, která odešla, Nikdys nebyl, Zabití posvátného jelena, Nemilovaní. Do českých kin míří oceněné filmy z trojice neprestižnějších festivalů Berlinale, Benátky a Cannes.

Blade Runner: Black Out 2022 – čtvrthodinový animovaný prequel k filmu [video]

Blade Runner: Black Out 2022 – čtvrthodinový animovaný prequel k filmu [video]