Vloni v listopadu jsem recenzi na duchařský horor Sinister Scotta Derricksona uvedl slovy, že hororový žánr trpí námětovou krizí a nedostatkem invence jak na straně scenáristů, tak vyhraněných režijních tvůrců? Žádný Kubrick se svým Osvícením zkrátka nepřichází.
V záplavě remaků (Halloween, Pátek třináctého), zajetých sérií (Saw, REC), teenagerských vyvražďovaček nebo filmů, jež do totální nudy vytěžují koncept found footage (Paranormal Activity 4), se přesto našlo pár výjimek. Insidious (2010) Jamese Wana, originální Chata v horách Drewa Goddarda a scenáristy Josse Whedona nebo právě loňský Sinister.
Rozvinutí původního námětu
Svou troškou do mlýna přispívá i režisér, a když je řeč o hororech tak především producent, Guillermo del Toro. Na jím produkované duchařské snímky španělské provenience jako Sirotčinec, Juliiny oči nebo Zatímco spíš nyní navazuje film Mama.
Ten námětově vychází z pět let starého tříminutového krátkometrážního snímku Mamá argentinského režiséra Andrése Muschiettiho. Dvě sestry, Victoria a Lily, v něm utíkali před duchem své zemřelé matky. Muschiettimu se podařilo přesvědčit del Tora, aby do jeho počinu investoval 15 milionů dolarů, které se mu podle výsledku dosavadních tržeb jistě vrátí.
Celovečerní verze se tímto krátkým filmem v mnohém inspiruje. Od grafického zpracování úvodních titulků, jež evokují dětskou kresbu. Tato zdánlivě roztomilá kresba nám velice stručným, ale jasným způsobem naznačí, co prožily v celovečerní verzi dvě sestry během pěti let, kdy zůstaly opuštěné v chatě uprostřed lesů. Včetně všech děsivých skutečností, s nimiž se musely vyrovnávat.
Podobný je i vzhled obou holčiček, včetně takových drobností jako že jedna z nich nosí brýle. Z kraťasu ale není patrné, která z nich dvou je tou více dominantní osobností. Srovnatelná je i podoba domu, v němž žijí a kde hraje významnou roli točité schodiště. Blízká je nakonec i tělesná forma a způsob pohybu přízraku matky, který v domě nějak existuje.
Vlčí děti
To, co v kraťasu působilo jako črta nebo nástin situace, se rozhodl scenárista Neil Cross rozvést do tvaru celovečerního filmu. Dvě malé sestry a bytost, kterou nazývají máma, zůstávají, nový je rámec vyprávění, do něhož je jejich příběh zasazen.
Sestry Victoria (Megan Charpentier) a Lilly (Isabelle Nélisse) před pěti lety zmizely neznámo kam. V úvodu se dozvíme, že je unesl jejich otec, co s nimi zamýšlel i co se stalo jak s jejich matkou, tak s ním. Jejich strýc Lucas (Nikolaj Coster-Waldau) po nich celou tu dobu bezvýsledně pátral, což ho stálo mnoho finančních prostředků a částečně to narušovalo i jeho vztah s přítelkyní Annabel (Jessica Chastain).
Pátrání, hraničící s posedlostí, ale přineslo Lucasovi satisfakci. Dívky jsou nalezeny v opuštěné chatě uprostřed hlubokých lesů. Hladové, vystrašené, divoké a agresivní. Zubožené fyzicky i sociálně, ale živé, což si nikdo neumí vysvětlit.
Opravdu jen imaginární projekce?
Jejich svěření do své péče Lucase a Annabel, kteří jim chtějí vytvořit náhradní harmonickou rodinu, proběhne i přes protesty jejich tety z matčiny strany, paní Podolskiové (Jane Moffat), celkem hladce. Horší už je to s jejich resocializací.
Všichni se nastěhují do nového domu, který jim poskytl sociální úřad. Už od počátku se ale zdá, jakoby sem spolu s Lucasem, Annabel a holčičkami přišel i někdo další. Někdo, kdo dívky v chatě celou dobu opatroval a pomáhal jim zde přežít. Někdo, jemuž bezmezně věří, s nímž za zády adoptivních rodičů tajně komunikují a jehož oslovují máma. Někdo, jenž se jich nechce vzdát, ani se o ně s nikým dělit.
Psychiatr, doktor Dreyfuss (Daniel Kash), který má jejich případ ve své gesci, považuje tuto bytost jen za imaginární projekci traumatizovaných myslí dívek, které se v minulosti ocitly v tak hrozivé a stresové situaci, že není divu, že si vytvořili nějakou fiktivní postavu, o níž se domnívají, že jim celou tu dobu pomáhala.
Téma mateřství v hororově duchařském hávu
Znepokojivé úkazy v domě a Lucasův pád ze schodů, po němž se ocitne v nemocnici, ale naznačují, že diagnóza doktora Dreyfusse tentokrát nebude správná. I když působí nejvěrohodněji a nejracionálněji.
Starost o obě holčičky, jež ztratily většinu společenských a sociálních návyků a jejich chování připomíná divou zvěř, připadne Annabel. Potetované mladé ženě a baskytaristce v rockové kapele, která ještě mnohem hůř než její partner nesla to, že se s výchovou dívek bude muset vzdát svého dosavadního bohémského života.
A zde se začíná rozehrávat linie příběhu, která tvůrcům přijde stěžejní a k níž hororově nebo duchařsky laděné úkazy slouží jen jako pozadí, na pozadí něhož je akcentováno hlavní téma vyprávění, téma mateřství.
Souboj adoptivních matek
Postava Annabel je v expozici vyprávění definovaná nejen svou vizáží s krátce střiženými havraními vlasy, potetovaným tělem a svým zájmem o hraní rockové hudby, ale především scénou s těhotenským testem na záchodě, kdy s úlevou přijímá, že není gravidní.
Annabel opatrovnictví vnímá jako příležitost, jak získat s partnerem lepší bydlení. S dětmi to moc neumí a zvlášť k mladší, uzavřenější a deprimovanější Lilly, na níž pobyt v lese zanechal silnější následky, si jen obtížně hledá cestu. Díky vstřícnosti starší Victorie a objevení další dimenze své ženskosti k sestrám nakonec přilne natolik, že neváhá o ně svést zápas s jejich první náhradní mámou.
Nelítostný souboj dvou matek o dívky, do něhož zasáhne i z nemocnice uprchlý a dosud hospitalizovaný Lucas a doktor Dreyfuss, vrcholí na skalním útesu s až příliš znatelným digitálním původem jeho vytvoření. Hororové vyprávění se v tomto závěrečném úseku definitivně překlápí na pole rodinného filmu, jenž má sloužit především k ždímání emocí.
Ti, kdo celou dobu film považovali za čistokrevný duchařský nebo mysteriózní horor, budou zklamáni a budou hovořit o až příliš sentimentálním vyústění. Ti, kdo tendenci vyprávět metaforicky o mateřství, jeho podobách a jeho nalezení rozpoznali hned na začátku, budou finále vnímat jako poměrně logické nebo nabízející se uzavření celého rámce takového způsobu vyprávění.
Předvídatelné scénáristické cvičení
Scenárista Neil Cross neodvádí na rozvinutí námětu o dvou dívkách, vychovávaných nebo střežených v divočině duchem s vlastním traumatem, nijak invenční nebo překvapivou práci. Drží se známých ingrediencí - holčičky se zvláštním chováním, duch, s nímž komunikují, rodiče, kteří se snaží přijít celé záhadě na kloub a strašidelný dům, v němž se vše odehrává a jehož stěny ožívají děsivými přízraky.
S těmito stavebními motivy duchařského hororu zachází celkem předvídatelně, takže není těžké odhadnout, kdo bude zabit a kdo přežije. Ano, ten kdo leze v noci do lesa bez toho, že by o tom někomu řekl, moc šancí nemá. Pokud máte v tomto hororovém žánru tzv. nakoukáno, budete snímek možná vnímat jen jako další cviční na zadané téma s předem jasným vývojem i zakončením.
Postupně vybarvované obrysy zla
Toto cvičení se ale daří režisérovi Muschiettimu podat natolik poučenou formou, že se nechce věřit, že jde o jeho celovečerní debut. Pro horor je vždy důležitá práce s atmosférou, stupňovaným napětím a momentem překvapení, který nás má vyděsit.
Ten zde funguje, ale nedosahuje se ho klasickými a v důsledku toho klišovitými postupy hororových tvůrců, tedy za pomocí disharmonických tónů a typických lekaček. Moment překvapení v těchto filmech díky tomu tušíme a očekáváme ho, takže nás ani tolik nevyděsí. Zde napětí graduje kontinuálně, což přispívá k tísnivé atmosféře celého vyprávění.
Oproti v úvodu zmiňovanému filmu Sinister, kde bylo tajemné zlo až do konce skryté, což vede ke zvýšení napětí, neboť strach z neznámého zla bez tváře vždy nejvíc děsí, zde odhalují tvůrci původce strachu hned na začátku.
Dělají to ale šikovně a jakoby v druhém, méně zřetelném nebo postřehnutelném obrazovém plánu. Z dálky, v šerosvitu nebo skrze nějaký rozostřený obrazový filtr. Dovedeme si představit jeho obrysy, ale díky umné práci s kamerou, světlem a stíny a střihem se nám jeho hmatatelnější podoba zjevuje postupně a v dávkovaných nápovědách. Nejprve jako mihnutí, pak jako náznak v rozostřeném vnímání dětských postav, něco, vynořující se ze stěny, coby sen Annabel, v zrcadle nebo odrazu brýlí, až se vybarví do podoby reálné hrozby, s níž je třeba se utkat.
Mama je typický bubák z našich dětských snů, kdy jsme se báli podívat do skříně nebo pod postel, protože jsme se děsili nebezpečí, jež by tam mohlo být skryto. Přesně v těchto místech domu se i nejčastěji ve filmu ukrývá.
Záleží, co od filmu očekáváte
Největší boj s Mamou svádí Annabel, jež prochází něčím, co bychom mohli při dobré vůli nazvat psychologickým vývojem. V něm se zračí především její objevení schopnosti mateřského citu a odpovědnosti i za někoho jiného než sebe sama. Díky představitelce Annabel Jessice Chastain (Strom života, Země bez zákona, 30 minut po půlnoci) působí tento přerod celkem uvěřitelně.
Lucas, který zpočátku vypadal jako hlavní postava, je díky svému zranění a tématu mateřství upozaděn a Annabel pouze sekunduje. Hraje ho Nikolaj Coster-Waladu, známý jako představitel Jamieho Lanistera ze seriálu Hra o trůny. Obě holčičky se citlivě vžívají do svých rolí a odvádí přesně takový výkon, jaký příběh vyžaduje.
Mama vychází ze znalostí hororových konvencí a nesnaží se je nijak ozvláštňovat. Možná proto, že prioritní snahou tvůrců není děsit, ale říct spíš něco o problematice tzv. vlčích dětí a hlavně tématu mateřství. Pro pravověrné hororové fanoušky bude vyprávění asi až příliš předvídatelné, bez nějakého zásadnějšího zvratu i pořádných lekacích scén. Ti ostatní by mohli ocenit znepokojující atmosférickou duchařinu, precizní technické zpracování a zajímavou hlavní hrdinkou, nesoucí hlavní téma příběhu.
Mama
- Žánr: horor
- Původní název: Mama
- www.mamamovie.com/
- Španělsko / Kanada 2013
- Scénář: Neil Cross, Andrés Muschietti, Barbara Muschietti
- Režie: Andrés Muschietti
- Hrají: Jessica Chastain, Nikolaj Coster-Waldau, Javier Botet, Megan Charpentier, Isabelle Nélisse, Daniel Kash, Jane Moffat
- Distribuce: CinemArt
- Distribuční premiéra v ČR: 21. 03. 2013