Leviatan: recenze filmu

Leviatan: recenze filmu

Drtivá obžaloba zkorumpované putinovské říše, jíž není radno vzdorovat. Režisér Andrej Zvjagincev tak přesto prostřednictvím svého osudového dramatu s biblickým přesahem činí.

Padesátiletý ruský režisér Andrej Zvjagincev před jedenácti lety uchvátil nejen porotu benátského festivalu svým debutem Návrat. Svou pověst následovníka odkazu Andreje Tarkovského stvrdil o čtyři roky později partnerským dramatem Vyhoštění. Ve svém třetím filmu Jelena se spirituálně-alegorické poetiky svých předchozích filmů vzdal ve prospěch té víc realistické, jak to příběh o moci peněz vyžadoval.

Propojení státní moci a pravoslavné církve

Jeho čtvrtý film se snaží o syntézu obou přístupů. Již název Leviatan naznačuje přítomnost metaforické nadstavby vyprávění. Leviatan je totiž jednak biblická mořská příšera, která byla před stvořením světa považována za alegorii sil chaosu. A druhak jde o knihu Thomase Hobbese z roku 1651, která teoreticky pojednává o struktuře společnosti, stojící na provázanosti nebo součinnosti moci politické a církevní.

Pokud sledujete trochu dění v Rusku, včetně protestu v Katedrále Krista Spasitele a následného uvěznění členek skupiny Pussy Riot, tak víte, že k propojení putinovské moci a pravoslavné církve dochází.

V této souvislosti je určitě zajímavé sledovat, jak toto téma u nás znovu oživily Hovory z Lán s vulgárními výroky doufejme že pouze dočasného nájemce Pražského hradu. A jak tento po vzoru putinovské státní propagandy nebo normalizačních útoků na Plastiky či chartisty lživě cituje texty písní této punkové kapely a nepřipomíná jejich kriminalizaci ze strany státní moci.

Zdevastovaný přístav

Zvjangincev děj filmu, za nějž získal spolu s Olegem Něginem cenu za scénář na letošním festivalu v Cannes, umisťuje na severozápadní výběžek země, blízko hranic s Finskem. V rybářském městečku na Kolském poloostrově stojí na skalnatém břehu usedlost, v níž žije mechanik Kolja (Alexej Serebrjakov) se svou druhou ženou a synem z prvního manželství.

Jejich osud jakoby byl předznamenán už místem, v němž se nacházejí. V zdevastovaném přístavu vidíme vraky potopených lodí a z vody nebo spíš bahna na břehu vyčnívá kostra uhynulé velryby. Okolo se nachází nehostinná, ale fotogenicky uhrančivá krajina, nesoucí stopy někdejší prosperity.

O prodej pozemku, na němž se Koljův dům nachází, stojí starosta nedalekého města Vadim (Roman Maďjanov). Typický představitel arogantní a cynické místní moci, podobné té, která u nás například v Ústeckém kraji nechala zlikvidovat Činoherní studio. Spor s ním přijde Koljovi pomoci řešit jeho někdejší kamarád z vojny a právník z Moskvy Dima (Vladimír Vdovičenkov), který na spekulantského papaláše sehnal kompromitující materiály.

Symbolické gesto odporu

Tím se dá pohybu mašinérie lokální politicko-mafiánské moci, která v kooperaci s mocí soudní, policií a zaštítěním se pravoslavnou církví, Koljovi a jeho blízkým ukáže, jak malý je v Rusku člověk proti zkorumpované státní moci. Odhodlání bránit se tlaku spekulanta, který nakonec domek z pozice síly vyvlastní, poznamená nebo nenávratně zničí život jak Kolji, tak jeho partnerky.

Koljův příběh připomíná ten biblický o Jóbovi, kterého stíhá jedna katastrofa za druhou. Pod tlakem okolností se z něho stává sebelítostivá alkoholická troska, již systém drtí jako onen bagr, bourající jeho dům. Poselství filmu je zde zcela nezakryté. Takto dopadne každý, kdo nebude držet ústa a krok a pokusí se vzdorovat autoritám státní moci.

Politika jako terč i alibi

Jak občané Ruska přistupují k těm úplně nejvyšším, odhalí scéna s oficiálními portréty bývalých vládců Sovětského svazu, které místní policejní náčelník vezme jako terče na střílení, jímž si chlapi zpestřují podvečerní kempování. Na otázku Kolji, kde jsou podobizny těch současných, odpoví, že ti ještě čekají na zhodnocení jejich historické role.

Putinova mocenská klika kágébácko-oligarchického střihu se v tomto a mnoha dalších momentech tohoto společensko-kritického filmu může před mezinárodní veřejností zaštiťovat tím, že minimálně svoboda uměleckého projevu není v Rusku potlačována.

Jinak by přeci nemohl vzniknout s podporou grantu ministerstva kultury tento Zvjagincevův film. Navíc považte, který Rusko vysílá do oscarového souboje o nejlepší cizojazyčný film, kde má velkou šanci uspět. To je ale jen klasické vrtěti psem, které má navenek poskytnout legitimitu režimu, který demokratický ani zdaleka není.

Tuto situaci, kdy za státní peníze vznikala díla, jež jsem k danému zřízení kritická, známe také z okolností vzniku filmů nové vlny, polského kina morálního neklidu nebo snímků tzv. perestrojkových.

Nenásilná satirická metafora s prezidentskými obrazy vyznění tohoto osudového lidského dramatu s biblickým přesahem nezmírní. To je totiž natolik drtivé a mrazivé, že by ho skoro povinně měli vidět všichni ti, kteří u nás již delší čas ve jménu hledání vyváženého obrazu poměrů na Ukrajině tak bezostyšně poklonkují Rusku. Jakoby nám jedna dlouholetá zkušenost s imperiální rozpínavostí této uchvatitelské říše nestačila.

Leviatan

  • Žánr: drama
  • Původní název: Leviafan
  • www.az-film.com/ru/Movies/10.html
  • Rusko 2014
  • Scénář: Andrej Zvjagincev, Oleg Negin
  • Režie: Andrej Zvjagincev
  • Hrají: Vladimir Vdovičenkov, Alexej Serebrjakov, Jelena Ljadova, Alexej Rozin, Roman Maďanov, Kristina Pakarina, Sergey Pokhodaev
  • Distribuce: Film Europe
  • Distribuční premiéra v ČR: 13. 11. 2014

Leviatan
Film 9

Určitě si přečtěte

Články odjinud