Velká nádhera, Futurologický kongres, vítězný Velký sešit nebo nekompromisní a syrové počiny Heli a Tore tančí. Nechte se pozvat na rekapitulaci toho nejzajímavějšího z letošního karlovarského festivalu.
Tore tančí (r. Katrin Gebbe, Německo 2013)
Celovečerní debut německé režisérky Katrin Gebbe, uvedený na letošním festivalu v Cannes v rámci sekce Un Certain Regard. Už zde vzbudil množství kontroverzních až odmítavých reakcí, které autorskému počinu vyčítaly jeho bezvýchodné vyznění. Stejně tak byl napadán režisérčin nekompromisní přístup k postavám a příliš explicitní a syrové ztvárnění násilných scén.
Námět, jak volající po zpracování Michaelem Hanekem, opravdu jeho filmy Bennyho video nebo Funny Games připomíná. Tam, kde by si ale Haneke vystačil s chladně analytickým a provokujícím intelektuálním odstupem od zobrazovaných jevů, se nebojí Katrin Gebbe uplatnit přístup vypjatě emocionální.
Díky němu má divák pocit, že je s ním bezohledně manipulováno. A že režisérka rozehrává pro něho nesnadnou empatickou hru na přijetí toho, se před jeho zraky odehrává. Protože je opravdu obtížné se identifikovat s postavou, která se rozhodla až do krajnosti napodobit Kristovu oběť.
Zvlášť, když víme, že měla i jinou možnost (přivolat pomoc okolí) a že pasivní odpor a křesťanské nastavení druhé tváře nemusí být v dané situaci vždy to nejlepší řešení situace. Tore se tímto postojem stává spoluviníkem vlastního utrpení a morální vyznění filmu se problematizuje.
Do tří kapitol (Víra, Láska, Naděje) strukturované komorní drama se odehrává v zahrádkářské kolonii, kde žije rodina zprvu dobrosrdečně se jevícího Benna. Žádné Slavnosti sněženek nebo U mě dobrý ale nečekejte. I když idylicky vše začíná.
Do tohoto prostředí přichází Tore. Mladík bez rodinného zázemí a člen křesťanské punkové sekty Jesus Freaks. Poté, co Bennovi pomůže spravit auto, se stává součástí jeho rodiny. Jeho bezelstnost, zranitelnost a nejistota začnou v hlavě rodiny probouzet její sadistické sklony. A začne se vyjevovat Bennova pravá tvář, která už stihla poznamenat i jeho partnerku Astrid. U ní se fyzické a psychické týrání z jeho strany proměnilo v takovou míru potlačované frustrace, že jediný ventil z ní nachází v ještě perverznějším chování, než jakého je schopen její partner.
Začíná série brutálních scén, jež mají testovat chlapcovu víru a při nichž budete odvracet zrak od plátna (pojídání zkaženého kuřete). Útlak je natolik intenzivní a režisérka pracuje s diváckým strachem z nadcházejících událostí za pomocí formálních prostředků (uhrančivá kamera, zesílený zvuk) natolik bravurně, že i během klidnějších částí paranoidně očekáváme to nejhorší.
Tore pasivitu vůči tyranům chápe jako akt sebeobětování kvůli dívce Sanny. Dceři Benna a Astrid, již chce svým příkladem ukázat, kam by se jednou mohla dostat ona, kdyby neprojevila svobodnou vůli rozhodovat se. Vyznění filmu nepříjemného na pohled i svým obsahem umocňuje ještě závěrečné odhalení, že byl natočen podle skutečné události.