Velká nádhera, Futurologický kongres, vítězný Velký sešit nebo nekompromisní a syrové počiny Heli a Tore tančí. Nechte se pozvat na rekapitulaci toho nejzajímavějšího z letošního karlovarského festivalu.
Jen 17 (François Ozon, Francie 2013)
Francouzský režisér François Ozon ženám a dívkám rozumím, o čemž jsme se mohli přesvědčit v jeho filmech Pod pískem, 8 žen, Bazén nebo 5x2. Jeho počiny jsou prodchnuty smyslností a nejinak je tomu i v jeho novince Jen 17.
Ve čtyřech ročních obdobích sledujeme portrét sedmnáctileté studentky Isabelle, která během léta v jihofrancouzském letovisku absolvuje svou první sexuální zkušenost. Prázdninová epizoda se však stává jen počátkem odyssey sexuálně zvídavé a probouzející se dívky. Ta se po návratu do Paříže začne za peníze scházet s nejrůznějšími staršími muži za účelem poskytování sexuálních služeb.
Matka a otčím jí nechávají absolutní volnost a netuší nic o jejím dvojím životě. To ale jen do chvíle, než jeden z dívčiných stálých klientů zemře po požití sexuálního stimulantu v posteli. Do věci se vloží psycholog, policie, dívčiny rodiče i manželka zemřelého muže (režisérova múza Charlotte Rampling), kteří hledají odpověď na otázku, proč se Isabelle na dráhu prostitutky vlastně vydala.
Režisér se nějakému moralizujícímu náhledu důsledně vyhýbá a nechává na nás, abychom si na tuto otázku odpověděli. Rodiče sedmnáctiletých dívek budou asi znepokojeně přemýšlet, s kým si to jejich dcery píší na internetu a kam tak často odchází. Muži budou možná shovívavější a nechají se unášet krásou tajemné, zmatené, náladové a unikavé Isabelle v podání dosud neznámé herečky Marine Vacth.
Její smyslnost ve spojení s explicitněji laděnými sexuálními scénami. Lavírování na hranici mezi seriózním dramatem a humorným odlehčením. Melancholická nálada čtyř ročních období, podbarvených písničkami Françoise Hardy. To vše vás vtáhne do této variace na buñuelovskou Krásku dne.