Velká nádhera, Futurologický kongres, vítězný Velký sešit nebo nekompromisní a syrové počiny Heli a Tore tančí. Nechte se pozvat na rekapitulaci toho nejzajímavějšího z letošního karlovarského festivalu.
Prameny života (r. Oskar Roehler, Německo 2013)
Nesnadnou ambici postihnout rysy společenského a politického vývoje západního Německa od konce války do osmdesátých let si na svá bedra vložil německý scenárista, novinář, autor divadelních her a povídek, spisovatel a filmový provokatér Oskar Roehler.
Režisér, který v posledních letech zaujal adaptací Houllebecqových Elementárních částic a kontroverzně přijatým snímkem o vzniku nejznámějšího antisemitského filmu s názvem Žid Süss - Film bez svědomí.
Tříhodinovou rodinnou ságu Prameny života natočil na motivy vlastního autobiografického románu Počátek (2011). Na pozadí historie svého rodu zrcadlí poválečný vývoj Německa, přičemž ony „prameny života“ z názvu filmu chápe jako „dědictví po rodičích, mezigenerační propasti, naše touhy a ve výsledku politické iluze, které nás všechny spojují i rozdělují“.
Roehler rozmáchlou třígenerační ságu inscenuje prostřednictvím přitažlivého tvaru tří milostných zápletek, v jejichž podání se snoubí romantická citlivost s ironií, s níž je na tyto vztahy nahlíženo. Vypravěčem příběhu se stává autorovo (a režisérovo) alter ego, Robert Freytag (Leonard Scheicher). Ten se stává hlavním protagonistou třetí linie rodové ságy.
Tu první ztělesňuje příběh vypravěčova děda Ericha Freytaga (Jürgen Vogel). Národnímu socialismu oddaný voják se po válce vrací domů ze sovětského zajetí. Špinavý, zbídačený a bez zubů. Doma zjišťuje, že si jeho manželka Elisabeth (Meret Beckerová) za něj našla ženskou náhradu. Podaří se mu ji ale získat zpět. Obnoví i výrobu v rodinné porcelánce a zakládá první německou továrnu na výrobu zahradních trpaslíků.
Tento byznys v bavorské části Německa nebývale vzkvétá a zapojuje se do něj i jeho nejstarší syn Klaus (Moritz Bleibtreu). Ten mu nejdříve pomáhá, ale pak se v něm probudí umělecké sklony a touha stát se spisovatelem. Na studiích se zamiluje do volnomyšlenkářské Gisele (Lavinia Wilsonová), jejíž lásku si on musí vybojovat.
S dcerkou z bohaté rodiny, která ráda čte Sartra a rebeluje proti světu svých rodičů, počne dítě. Jejich láska ale dlouho nevydrží, také proto, že Klaus se jen těžko a žárlivě vyrovnává s tím, že jeho družka je lepší a talentovanější spisovatelka než on. Ani jeden z nich zároveň ve své sobeckosti a sebestřednosti není schopen dostát své rodičovské roli, což odnáší při svém putování nebo spíš postrkování životem jejich syn Robert.
Závěrečná třetina je věnována právě jemu. Rodiči nepříliš chtěný syn střídavě bydlí u otce, matčiných rodičů, v internátní škole, ale nejvíce ho to táhne k prarodičům z otcovy strany. Už proto, že v těsném sousedství jejich domu bydlí brýlatá blondýnka s rovnátky (Lisa Smit), s níž si rád v dětství hraje. Vyroste z ní velice půvabná slečna, o níž bude muset, v éře hippies a teroristických útoků RAF, stejně jako jeho předci, také bojovat.
V Roehlerově podání se malé dějiny jedné rodiny potkávají s těmi velkými celého Německa v přerývaném toku vyprávění, v němž dochází k přepínání mezi hořkou ironií, kritičností, satirou, karikaturou a romantickou citlivostí a sentimentem.
Přes tříhodinovou délku jde o divácky velmi vděčný tvar, kde dochází k výborným ironickým momentům, jež hodně vypovídají o německé společnosti a tématu vyrovnávání se s její minulostí. Jako ve chvíli, kdy na oslavě výročí továrny na výrobu trpaslíků naleznou nebývalé porozumění Robertův děd Erich coby bývalý nacista a Robertův spolužák, který je zcela ponořen do historie 2. světové války, slepuje si modely tanků a obdivně vzhlíží k vojenským pohlavárům Třetí říše. Oskar Roehler velmi ironicky účtuje i s vlastní generací, která v touze po intelektuální a politické revoltě přitakávala činům RAF.