Karlovarské ohlédnutí – 10 nejlepších festivalových filmů

Karlovarské ohlédnutí – 10 nejlepších festivalových filmů

Kapitoly článku:


Nebeská brána (r. Michael Cimino, USA 1980)

O filmu Nebeská brána se dnes nejčastěji mluví v souvislosti s tím, že jeho katastrofální neúspěch dovedl na pokraj bankrotu společnost United Artists. A že přispěl ke konci éry tzv. Nového Hollywoodu a zničil kariéru jeho tvůrci.

Viděl jsem ho v sestříhané dvou a půl hodinové verzi a nyní ve Varech i v té původní režisérské v délce 219 minut. U té delší, režisérem posvěcené a digitálně zrestaurované musím znovu a znovu obdivovat, jak režisér Michael Cimino důsledně naplňuje svou autorskou vizi. Bez ohledu na náklady i fakt, že ho studio považovalo za šílence.

Přitom zpočátku vypadalo vše tak nadějně. Režie svého vysněného autorského projektu se ujal Michael Cimino, který v roce 1978 proměnil s osobitým válečným dramatem Lovec jelenů pět oscarových nominací z devíti, včetně té hlavní pro nejlepší film roku. Film s rozpočtem 15 milionů vydělal trojnásobek a Cimino mohl hrdě nakráčet do studia s námětem, který se zde snažil uplatnit už v roce 1971. Tentokrát dostal zelenou bez otálení.

Rozpočet byl stanoven na 7, 5 milionů dolarů a natáčení filmu o konfliktu přistěhovalců z Evropy a bohatých amerických dobytkářů ohledně vlastnictví půdy a stád mohlo začít. Obsazení bylo skvostné (Kris Kristofferson, Christopher Walken, John Hurt, Isabelle Huppert) a nikdo neočekával problémy.

Ty ale přišly díky režisérově až extrémní puntičkářské pečlivosti při přípravě záběrů velmi záhy. Jeden nechal opakovat třeba padesátkrát, v důsledku čehož se termín natáčení protáhl o několik měsíců a rozpočet nabobtnal na 44 milionů dolarů. Na šestinásobném navýšení rozpočtu se prý významnou měrou podílela i záliba herců a štábu ve šňupání kokainu, díky níž se natáčení proměnilo v opravdu nebeskou jízdu.

Nevraživost mezi režisérem a studiem dospěla do bodu, kdy Cimino vyměnil zámek u střižny, jíž nechal hlídat ochrankou, aby se k natočenému materiálu nikdo ze studia nedostal. Toho materiálu bylo celkově 220 hodin. Z něho vznikla první verze filmu, která měla 5, 5 hodiny, přičemž jen finální bitva trvala tak dlouho jako běžný celovečerní film.

U studia ale s tímto sestřihem neuspěl a tak byla pro kina použita verze o dvě hodiny kratší. Po zdrcujících kritikách diváků i recenzentů byla ale i tato varianta stažena z kin a zkrácena na 150 minut. Dlužno dodat že na žádost samotného Cimina, který už si kajícněji uvědomoval, že jeho hypertrofované ego možná v případě tohoto projektu trochu přestřelilo.

Ani tato konečná verze ale nevzbudila pozornost obecenstva a kiny prošuměla. Film nevydělal ani desetinu svých nákladů a studio United Artists muselo vyhlásit bankrot. Ciminova další filmografie (Rok Draka, „puzovský“ Sicilián, Hodiny zoufalství) už je jen matným odleskem té předchozí a sny tvůrců o vzkříšení populárního hollywoodského žánru - westernu vzaly na dlouhá léta za své.

Tolik historie, která snímek vnímá z komerčního hlediska jako megapropadák. Když ale k tomu komerčnímu hledisku přidáme pohled umělecký, nacházíme uchvacující antiwestern, jehož takřka čtyřhodinová délka vám, v porovnání se snímky mnohem méně podmanivými, přijde zanedbatelná. U dobrých, v tomto případě skvělých snímků, si uvědomujete, jak je vnímání času v kině relativní veličinou.

V devět hodin ráno jsem zasedl do takřka poloprázdného Velkého sálu Thermalu a před jednou hodinou odpolední jsem byl obohacen o výjimečný zážitek. Ze sledování příběhu milostného trojúhelníku ve Wyomingu na konci 19. století, poznamenaného krvavým střetem mezi dobytkáři a imigranty, často slovanského původu.

A říkal jsem si ve světle všech těch digitálních blockbusterů na jedno brdo, které přicházejí do kin dnes a jež pro vnímavého diváka představují utrpení, jestli by měl ještě dnes nějaký tvůrce takovou odvahu, aby finální bitvu kvůli větší autenticitě zahalil do oblaků zvířeného prachu a nenechal tak plně vyniknout nákladnost její přípravy.

Z Ciminovy Nebeské brány je cítit posedlost, obsesivní péče o detaily, z nichž se skládají ty nádherné celky širokých horizontů a plujících mraků. Taneční scéna na trávníku vysoké školy, kdy desítky párů tančí valčík, je vyvedena v takovém tempu a vzájemné harmonii, že se vám z toho točí hlava.

Vše působí opojně, ale každý sen jednou skončí. Tlupy žoldnéřů, najatých statkáři, připraví šerifa Jamese Averilla (Kris Krisstoferson) o jeho lásku (Isabelle Huppert) i přítele, s nímž se o ni musel dělit. Jemu zůstalo jen rezignované zapomnění a nám divákům výborný biják.

Určitě si přečtěte

Články odjinud