K nejsledovanějším titulům letošního ročníku festivalu v Cannes určitě patřila novinka dánského režiséra Larse von Triera. Už proto, že šlo o festivalový návrat „zatraceného syna“ z „vyhnanství“ po sedmi letech. Lars von Trier přitom kdysi v Cannes patřil k prominentním hostům.
Získal tu Cenu poroty za podobenství Evropa (1991), Velkou cenu za Prolomit vlny (1996) a vítěznou Zlatou palmu za Tanec v temnotách. Charlotte Gainsbourg si odsud odvezla ocenění pro nejlepší herečku za film Antikrist a Kirsten Dunst za Melancholii.
Pak ale přišla v roce 2011 ona nešťastná tisková konference k filmu Melancholia, na níž byl jeho hloupě provokující, ale především neobratný a nevhodný výrok ohledně jeho původu mnohými vnímán jako projev pochopení či soucítění pro Hitlera a nacismus. Režisér se za svá slova, kvůli nimž byl z festivalu vyhoštěn, později omluvil a slíbil, že už s novináři nebude hovořit. To letos dodržel, takže se jeho návrat obešel bez tiskové konference a raději mimo soutěž.
Šokující scény, jež vyhnaly diváky ze sálu
Bez kontroverzí ale určitě ne, protože v éře #MeToo se rozhodl natočit brutálně černohumorný psychologický thriller o sériovém vrahovi z amerického státu Washington, který zabíjí ženy, děti i zvířata. V Cannes bylo přímo na vstupence uvedeno varování, že film obsahuje explicitní násilí a v sále byla připravena zdravotní služba, kdyby se někomu udělalo zle.
Během promítání také více jak stovka diváků znechuceně odešla, ti, kteří vydrželi do konce dvou a půl hodinového filmu, režisérovi na konci přichystali šestiminutovou ovaci ve stoje. Výhrada těch pobouřených nejčastěji zněla, že jde o sadistické dílo, vyžívající se v násilí na ženách. Ale takto jednoduché to u Triera nikdy není. Jeho díla jsou promyšlená, mnohovrstevnatá, plná sofistikovaných narážek a odkazů jak na umělecká díla, tak společenské jevy, které utvářejí naši osobní i historickou zkušenost.
Film obsahuje množství šokujících scén, které zvedly ony kritiky Triera údajného sadismu na ženách, dětech či zvířatech ze židlí. Například ta, kdy dojde k detailně ukázané amputaci prsou jedné z obětí. Vrah hloupé blondýny, zvané Nána (Riley Keough), si z jednoho jejího prsu vyrobí peněženku jako vzpomínku na svůj umělecký čin, to druhé dá na sklo auta policistům, aby upozornil na jejich neschopnost ho dopadnout.
Jinou ženu (Sofie Gråbøl), matku i se dvěma dětmi, vezme na romantický výlet, kde je postupně všechny zastřelí. A protože se cítí jako umělec, aranžér svých děl, tak je po tomto „honu“ i s chvojím vystaví na desce jako své myslivecké trofeje. Jeho netečný sadismus je zřejmý i z retrospektivní scény, v níž jako dítě ustřihne kachňátku zahradními nůžkami nožičku a pak pozoruje, jak si s tímto handicapem poradí ve vodě.
Pohrávání si s klišé příběhů o sériových vrazích
Misogynii, tedy nenávist k ženám, která je Trierovi často přisuzována, bych ale v těchto scénách nehledal. Režisér si pohrává s klišé příběhů o sériových vrazích a poukazuje na to, jaké jsou nejčastěji jejich oběti. Ženy naivní, důvěřivé, manipulovatelné, hloupé v tom, jak snadno vrahovi umožňují, aby se staly jeho kořistí.
Dobře je to vidět na příkladu upovídané paničky (Uma Thurman), které si stopne uprostřed lesa cizího chlápka s dodávkou s žádostí o pomoc při výměně pneumatiky. V autě mu pak celou dobu vykládá, jak vypadají sérioví vrazi, jak se chovají a žertovně pronáší, že on jednoho takového připomíná. Její slovní vodopád je nezastavitelný a z pohledu Jacka (Matt Dillon) natolik nesnesitelný, že si říká o jediné. O ránu heverem.
Když je pak konfrontován se svými činy, tak na námitku, že si vybíral ženské oběti, protože to pro něj bylo jednodušší, Jack odpoví, že své vraždění učinil genderově vyváženější tím, že se rozhodl zabít pět mužů najednou jednou kulkou.
Cítíme v tom nadhled nad tím vším sadistickým a zvráceným, co nám snímek předkládá. Trierův potměšilý humor se ale nevztahuje jen ke klišé příběhů o sériových vrazích se známými motivy jako projevovaný sadismus už v dětství nebo galerií obětí, mezi nimiž nechybí stopařka s porouchaným automobilem nebo vdova (Siobhan Fallon Hogan), jíž navštíví falešný policista, ale především k němu samému jako provokujícími tvůrci.
Potměšilá karikatura
Lars von Trier ve svém filmu vytváří mrazivě groteskní variaci na příběhy o Tedu Bundym, Hannibalu Lecterovi, Normanu Batesovi, až po ty nejnovější ze série Saw. Typologii sériových vrahů má dokonale načtenou a analyticky a současně zábavně si s ní pohrává.
To když hlavního „hrdinu“ Jacka vybaví některými vlastnostmi, které z něj činí spíš spíše karikaturu sériového vraha než realistickou postavu, vzbuzující strach. Je to především jeho obsedantně kompulzivní porucha, spočívající v puntičkářském perfekcionismu a posedlosti čistotou, které mu nedovolují odjet z místa činu, dokud si není jistý, že je zcela očištěno od skvrn od krve. A stejně se na něj pak opakovaně vrací, aby se ujistil, že opravdu neopomněl nic vyčistit.
Při realizaci jeho vražd, které vnímá jako umělecké díla a sebe sama jako jejich zdokonalujícího se tvůrce, se často něco zadrhne nebo zpacká a on chce tím následujícím „dílem“ vždy to předchozí překonat. O povaze svého „díla“ přitom vede rozmluvu s postavou Vergeho (Bruno Ganz), před nímž se snaží obhájit jak jeho samotnou podstatu, jedinečnost, tak rafinovanost, s nímž ho realizuje.
Vražda jako umělecké dílo
Postava Vergeho odkazuje k římskému básníkovi Vergiliovi, který byl v Dantově Božské komedii autorovým průvodcem po Pekle a Očistci. Zde Jack ve vyprávění, které se skládá z pěti kapitol a epilogu, vzpomíná na svých pět nejlepších vražd v průběhu dvanácti let a snaží se Vergeho přesvědčit, že i vražda může být uměním.
Uvádí příklady z minulosti, kdy nacistická genocida po sobě zanechala obrazy mrtvých těl v koncentrácích, které se vám podobně jako umělecké obrazy nesmazatelně vryly do paměti. Tímto příměrem zcela zřetelně provokuje a vrací se ke kauze, jež ho stála sedmileté vyhoštění z festivalu v Cannes.
Jack ale uvádí i další příklady, kdy nachází souvztažnost mezi jeho počínáním a umělci napříč staletími, kteří stejně jako on zasvětili svůj život hledání dokonalé formy pro své vyjádření. A je jedno, jestli to byl Dante Alighieri, Sandro Botticelli, Hieronymus Bosch, Eugène Delacroix, Johan Sebastian Bach, William Blake, kanadský klavírní virtuóz Glenn Gould nebo Bob Dylan.
Stavitel nebo architekt?
Všichni tito umělci a mnozí další, na něž Trier ve filmu odkazuje, se při hledání dokonalé formy potýkali s podobnými problémy jako Jack a sám režisér. Jack v příběhu, odehrávajícímu se na přelomu 70. a 80. let minulého století, je frustrovaný inženýr s potlačenými ambicemi, který se považuje spíš za architekta. Od stavby domu, který neustále bourá a staví znovu, utíká k vraždění, které v jeho provedení považuje za umění. On je architekt, umělec těchto činů, ne jejich pouhý stavitel.
A Lars von Trier se k němu v metaforické nadsázce přirovnává. I on sebe sama vidí jako génia, který by se mohl přiřadit k oněm velkým umělcům minulosti, ale zároveň pochybuje, jestli má k tomu dostatek píle a talentu. Dává přitom průchod svým pochybnostem, zda se z architekta léty nestal spíš stavařem.
Režisér se vrací k postupům a formálním znakům svých předchozích filmů. Dělení do kapitol, metoda rozpravy, použitá v Nymfomance, ilustrující, jakou je Jack osobností, použití grafů, animovaných pasáží a záběrů ze zvířecí říše.
Ve vizuální stránce se zrcadlí jak období, kdy se držel manifestu Dogme 95 a točil na ruční digitální kameru s výraznou zrnitostí, tak ono estetizované snímání z Antikrista a Melancholie, kde v ostrých, zpomalených a fotogenických záběrech sledujeme velkolepé epické záběry z devíti kruhů pekla.
Osobní i umělecká sebereflexe a terapie zároveň
Lars von Trier sumarizuje své tvůrčí postupy a debatu o vztahu mezi uměleckou tvorbou a ritualizovaným vražděním používá jako způsob autorské sebeobhajoby, spojený s dušezpytnou terapií. Provokuje přitom kritiky své tvorby a zároveň manifestuje vlastní úzkost nejen z toho, kam dál směřovat svou tvorbu či jak být vnímán veřejností.
Metaforicky se promítá do Jacka, který se označuje kvůli způsobu jeho vraždění za Pana Sofistikovaného, ale současně dává, stejně jako on, najevo svou tvůrčí úzkost a nejistotu. U Jacka se projevuje jeho obsedantně kompulzivní poruchou, u Larse von Triera přiznáním si psychických problémů, které mu ztěžují každodenní existenci.
Režisér byl v minulosti autorsky mnohem plodnější, mezi léty 2000 až 2013 natočil sedm filmů, když Nymfomanku bereme jako dvoudílný film. Po ní si dal pět let pauzu, během níž veřejně ventiloval své deprese i alkoholismus.
Jackův sestup do pekla tak můžeme brát přeneseně jako režisérovu uměleckou auto terapii, během níž dává najevo nejen svou existenční úzkost, ale i tu uměleckou, s níž jeho díla vznikají. Z tohoto pohledu je dobré i film vnímat. Tedy nikoliv jako sadistické žánrové vyprávění o sériovém vrahovi, ale jako Trierovu osobní i uměleckou sebereflexi, ohlížející se za jeho tvorbou a tázající se, kam se bude dál vyvíjet.
Postava Vergeho zde přitom ve filozoficko-uměleckých debatách na cestě do Pekla funguje jako onen usměrňující kritický hlas, který Jackovo povýšeně arogantní jednání, střídané s tím pochybujícím, racionalizuje. Dává mu prostor pro vyslovení všech jeho smělých hypotéz, v nichž se jako vrah přirovnává k umělci, aby ho pak usvědčil, že je jen obětí svých temných pudů a úzkostí.
Verge tak stojí na straně diváka a jeho počínání podrobuje jasnému morálnímu odsudku. A v katarzním závěru se k němu přidává i režisér, který na základě této zvrhlé, sadistické a krutě potměšilé, ale současně očistné, sebereflexivní pouti do pekla svých úzkostí a pochybností staví své další mnohovrstevnaté metaforické dílo, které rozhodně není dobré vnímat jen skrze provokující sadismus, s nímž vědomě pracuje.
| AVmania.cz |
| Jack staví dům |
|
8 |
Jack staví dům
- Žánr: psychologický thriller
- Původní název: The House That Jack Built
- www.zentropa.dk/en/portfolio-item/the-house-that-jack-built
- Dánsko / Francie / Německo / Švédsko, 2018
- Scénář: Lars von Trier
- Režie: Lars von Trier
- Hrají: Matt Dillon, Bruno Ganz, Riley Keough, Jeremy Davies, Uma Thurman, Siobhan Fallon Hogan, Sofie Gråbøl, Ed Speleers, Marijana Janković
- Distribuce: Aerofilms
- Distribuční premiéra v ČR: 04. 10. 2018