Průběh posledních dnů života amerického básníka, prozaika a esejisty Edgara Allana Poea je dodnes obestřen záhadou, hodnou fiktivního světa jeho literárních děl. 3. října 1849 byl Poe nalezen náhodným kolemjdoucím na baltimorské ulici, kde zmateně bloudil v cizím oblečení. Opilý, podchlazený a zřejmě pod vlivem návykových látek. I přes urychlenou hospitalizaci se už z kómatu, do něhož následně upadl, neprobral. O čtyři dny později zemřel na překrvení mozku. Co bylo ale jeho příčinou?
Teorií, snažících se osvětlit důvody jeho předčasnému skonu, se objevilo hned několik. Od těch pravděpodobnějších, vypovídajících o tom, že zemřel v důsledku svého nezřízeného životního stylu a že poslední dny trávil nasáváním někde v baru. Přes ty, že ho skolila některá z nemocí, ať už to byla syfilida nebo cholera. Až po ty konspirativní, jež naznačují, že mohl být unesen členy volebního štábu některého z kandidátů.
V 19. století totiž v Americe ještě neexistovaly průkazy totožnosti a při volbách tak mohl jeden člověk podloudně i vícekrát volit. Toho zneužívali sympatizanti některých stran, kteří si v barech vytipovávali voliče, jež nalévali alkoholem a poté je v odlišném oblečení posílali k urnám hned několikrát opakovat volbu pro kandidáta, jehož podporovali. Do té doby, než si toho povšimli členové volební komise.
Viktoriánské Sedm
Spíše televizní scenáristé Ben Livingston a Hannah Shakespearová nepracují ale ani s jednou z těchto variant, ale přichází s vlastním a zcela fabulujícím výkladem toho, co se mohlo odehrávat během dnů, předcházejících Poeově úmrtí. Vědí, že tam kde končí historická fakta, otevírá se prostor pro literárně-konspirační mystifikaci. A konstruují okolo hlavního hrdiny zápletku, připomínající viktoriánskou variaci na Fincherovo Sedm.
Vraždy zde ale nejsou inspirovány sedmi smrtelnými hříchy, ale dílem samotného mistra hororového a detektivního žánru. Někdo se zkrátka v Baltimoru v půli devatenáctého století zjevně inspiroval v Poeově tvorbě a své důmyslné zločinné skutky vykonává v duchu zápletek jeho povídkové tvorby. Na rozdíl od Sedm, kde mohl divák se znalostí toho, jak jdou při vyjmenování smrtelné hříchy po sobě, odhadovat, jaký druh rituálních vražd se v příběhu objeví, Havran takto důmyslně spleten není.
Objevuje se v něm na místo toho motiv šíleného obdivovatele Poeovy tvorby, jenž chce svými vraždami stvořit mistrovské dílo, které by v jeho provedení zastínilo a hlavně realizovalo nápady samotného mistra. Společenský vyděděnec Poe (John Cusack) je díky tomu na počátku považován za hlavního podezřelého z těchto činů.
Detektiv Emmett Fields (Luke Evans) přijíždí k případu vraždy dvou žen, která svým aranžmá až příliš připomíná Poeovu povídku Vraždy v ulici Morgue. Jejího autora si proto nechá povolat k výslechu. Když ale během něho dochází k dalšímu zabití, jehož provedení se pro změnu inspirovalo v povídce Jáma a kyvadlo, přehodnocuje situaci a z Poea učiní klíč k vyřešení záhadných vražd.
Autor a jeho dílo
Horečnaté pátrání po sériovém vrahovi jako příčina kolapsu organismu? Proč ne. Tuto fiktivní scenáristickou licenci způsobu Poeova konce bychom ale lépe přijali, kdyby ji autoři umněji propojili s realitou spisovatelova života. Ten, kdo se těšil, že scenáristé v Havranovi rozostří hranici mezi fikčním a reálným a budou si s těmito naratologickými rovinami vyprávění pohrávat k potěše znalců mistrova díla, budou nejspíš zklamáni. Vazbu mezi autorem a jeho dílem, které se obrazně mění ve vražedný nástroj, ani promyšlenou hru s vícero vypravěči, již Poe skvěle ovládal, nedokázali tvůrci nosně rozpracovat.
Spisovatel se sice stává prostředkem k rozluštění záhady, neboť detektivovi osvětluje indice z jeho literárního díla, na něž vrah při svém konání odkazuje, ale samotné zapojení motivů z Poeovy tvorby do děje má až příliš mechanický charakter.
Mechanické vršení literárních aluzí
Scenáristé vrší jednu poeovskou aluzi za druhu, ale používají je jen jako vyprázdněné odkazy bez obsahu. Tedy bez toho, aby je propletli s dějem příběhu. V titulu zmíněný havran se sice objevuje na více místech, ale ve funkcích jako je ta, kdy slavnou báseň se stejnojmenným názvem předčítá Poe na večírku aristokratickým paničkám. Nebo že živý havran vylétne z krabice na pitevně.
Poeovy povídky a novely nejsou využity nijak sofistikovaně. Scenáristé se podobně jako vrah v příběhu inspirují pouze jejich vnějšími znaky. Tedy více názvy než jejich obsahem. Například když vrah unese námořníka z lodi Fortunato, mají pátrající i diváci pochopit, že jde o narážku na povídku Sud vína amontilladského. V ní hrály důležitou roli pařížské katakomby, kam Montresor nalákal svou oběť Fortunata.
V Havranovi jsou nahrazeny baltimorskými kanalizačními chodbami. Nebo v jiné scéně vidíme na plese tanečníky ve škraboškách a nezvaného hosta na koni, který naruší průběh akce, což má zřejmě asociovat povídku Maska červené smrti. Poeovým němým společníkem je černý kocour, což je název další Poeovy povídky. A tak bychom mohli pokračovat…
Snad jen v autorově tvorbě často přítomný motiv pohřbení zaživa je smysluplněji využit pro potřeby vyprávění, neboť se stává jeho přirozenou součástí. Znalci Poeova díla tak budou ochuzeni o radost z dekódování jemných narážek, které rozpoznají právě jen oni. Ale jásat nebudou ani ti ostatní.
Stylová nevyhraněnost
Havran mi totiž svým líným tempem a absencí napětí v něčem připomněl obě filmové adaptace románů Dana Browna. Podobně jako v Šifře mistra Leonarda nebo Andělech a démonech se sice předstírá permanentní hon za indiciemi, skrytými na různých místech (divadlo, kostel) a logická dedukce, nutná k jejich rozkrytí, ale problémem je, že právě jen předstírá. Závod s časem, při němž jde o to zachránit poslední oběť, se tak mění spíš v pomalou přetahovanou mezi vrahem a únoscem a jeho pronásledovateli, která má rysy hry na kočku a myš.
Trochu mě až zarazilo, že režisér James McTeigue, který debutoval velmi zdařilou anarchistickou vizí totalitní Velké Británie v adaptaci komiksu Alana Moorea V jako Vendeta, uchystal tak nemastný neslaný film. Kostýmy, maďarsko-srbské lokace, ať už ty realistické nebo digitálně dodělávané, vše mu hraje do karet, ale jakoby toho neuměl využít jinak než opět pouze vnějškově.
Režisérovi se daří formálně zprostředkovat temnou atmosféru, jež k tomuto druhu vyprávění náleží, ale jeho pojetí doplácí na nerozhodnost, jak svůj film vlastně představit a definovat. Zda jako komiksově stylizovanou gotickou detektivku typu Burtonovy Ospalé díry nebo Sweeneyho Todda? Nebo víc odlehčeně ve stylu Ritchieho Sherlocka Holmese? Či snad jako brakovou mordýrnu s gore efekty, chlastajícím detektivem a spanilou ženou v ohrožení?
Havran se pokouší o syntézu všech těchto přístupů, k nimž se přidává i zjevná inspirace symbolickým laděním Fincherova Sedm, ale kýžený efekt se díky malé invenčnosti zpracování nedostavuje. Přívlastky tíživý, depresivní nebo mrazivý tento film určitě hodnotit nebudeme.
Absentující zběsilost v srdci
Přitom život skutečného Poea dával scenáristům do rukou výbušný materiál, který mohli využít ve prospěch filmového vyprávění. Poe byl synem kočovných herců, jemuž zemřela matka ve dvou letech. Sirotka se ujala rodina Allanů (odtud jeho prostřední příjmení), s níž nějaký čas pobýval v anglickém Liverpoolu. Zde i nasál atmosféru, jež se otiskla do jeho fantaskních a hrůzostrašných povídek.
Již na studiu na virginské univerzitě začal mít problémy s alkoholem a hráčskou vášní, kvůli čemuž se rozkmotřil se svou adoptivní rodinou. Oženil se s třináctiletou sestřenicí, ale tento vztah, stejně jako i jiná pouta se ženami nebo dalšími lidmi, jež se mu snažili pomoci, skončil kvůli jeho náklonnosti k alkoholu a hazardu. I přes úspěch Havrana a jiných povídek kvůli svým démonům a prudké povaze žil většinu svého života na hranici bídy a společenského vyvržení.
Nic z této dekadentní zběsilosti v srdci, již cítíme z načrtnutí jeho životopisu, se ale nepodařilo do filmového tvaru otisknout. Vinu bych nehledal ani tak v představiteli hlavní role, jako spíš ve scénáři. John Cusack se snaží, aby se v jeho tváři zračilo, že jde o někoho, kdo svou inteligencí přesahuje omezené prostředí, jež ho obklopuje. Jeho snobská namyšlenost a arogance erudovaného literárního kritika taje pouze v momentech setkání s jeho vyvolenou Emily Hamiltonovou (Alice Eve), jíž spisovatelův fanoušek použije jako součást ďábelské hry s ním.
Promarněná příležitost
Občas se Poe snaží vtipkovat v duchu Downeyho pojetí Sherlocka Holmese, například když se podivuje nad velikostí kyvadla, o němž psal a jež zaživa rozpůlilo jeho oponenta a literárního kritika Griswolda (John Warnaby) ve dví. Co mi v Cusackově výrazu ale citelně chybělo, je větší zpřítomnění démonů, jimiž byl autor sužován. Ať už jde o alkohol nebo deprese. Možná jsem očekával, že se Cusackova kreace pustí do vod, v jakých se pohyboval Johnny Depp coby alter-ego Huntera S. Thompsona ve filmu Strach a hnus v Las Vegas, možná jsem čekal větší odvahu a překvapivost i od ladění celého filmu.
Takto ve mně budí celý projekt zdání promarněné příležitosti, v níž se nepodařilo originální historickou osobnost a její dílo organicky využít pro potřeby filmového vyprávění. Vznikl útvar, který je na gotickou detektivku málo temný, napínavý a překvapivý. Navíc po rozkrytí vrahových pohnutek i nepříliš logický. Nefunguje ale ani jako zajímavý pohled na poslední dny života slavného autora, jež jsou obestřeny tajemstvím. Nevermore neboli Nikdy víc! Věta, jíž končí slavná báseň, by se takto dala použít i na hodnocení celého filmu.
Havran
- Žánr: gotická detektivka
- Původní název: The Raven
- www.imdb.com/title/tt1486192/#lb-vi733061145
- USA/Maďarsko/Španělsko 2012
- Scénář: Ben Livingston, Hannah Shakespearová
- Režie: James McTeigue
- Hrají: John Cusack, Luke Evans, Alice Eve, Brendan Gleeson, Oliver Jackson-Cohen, Kevin McNally, Brendan Coyle, Sergej Trifunović, Dave Legeno, Sam Hazeldine
- Distribuce: H.C.E.
- Distribuční premiéra v ČR: 26. 04. 2010