AVmania.e15.cz

Godzilla: recenze filmu

Obří monstrum slaví šedesáté výročí a britský režisér Gareth Edwards se mu rozhodl složit hold, který sází na nolanovskou atmosferičnost a spielbergovský strach z plně nezjeveného nebezpečí.
Godzilla: recenze filmu

Před šedesáti lety vypustilo japonské studio Toho do světa Gojiru. Ikonické monstrum, jež se v následných letech let dočkalo v japonských nebo amerických produkcích dalších takřka tří desítek reinkarnací.

Vývoj Gojiry

Katastrofický film japonského režiséra Iširó Hondy z roku 1954 neměl ale za cíl ukazovat Gojiru tak, jak ji známe z pozdějších akčnějších verzí jejího příběhu. Tedy jako monstrum, které k potěše diváků ničí mrakodrapy, pustoší města a svým zlověstným rykem nahání strach jejich prchajícím obyvatelům.

Gojira se vyvíjela a postupně se vypracovala až na pozici kladně vnímané síly, které soupeří s jinými prapodivnými příšerami (včetně King Konga) a lidstvo vlastně chrání.

Hollywood se jí poprvé chopil v roce 1956 ve filmu Probuzená zkáza, což je v podstatě remake Hondova originálu (včetně množství materiálu z něj), určený pro americký trh. Naposledy pak učinil tento pokus německý popcornový hitmaker Roland Emmerich v roce 1998. Monstrum oživil přesně v duchu svých ostatních katastrofických bijáků. Tedy jako ničivou hrozbu, proti níž musí lidstvo bojovat. Vznikl jednoduchý a vtípky okořeněný blockbuster, který diváci v Japonsku zavrhli.

Reflexe světových traumat

A nejen proto, že původní Hondova idea byla zcela jiná. Jeho film nebyl akční, ale umělecký a režisér se prostřednictvím něj vyrovnával s národním traumatem v podobě svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki.

Původní Gojira chtěla upozornit nejen na nástrahy a nebezpečí atomového věku, ale obecně i jakékoliv nevyzpytatelné přírodní síly. Neboť člověk si až příliš pyšně myslí, že může přírodu ovládat a ona často jeho přezíravému postoji k ní udělí výchovnou lekci.

Jaderné vyhrožování, typické pro studenoválečnickou rétoriku, už dnes není tak silně akcentované jako dřív, ale objevují se nové hrozby a výzvy, jež režisér do nové Godzilly funkčně zapracovává. Cítíme z ní tak jak reflexi atmosféry po teroristických útocích z 11. září a amerického vnímání sebe sama jako světového četníka č. 1, tak i odezvu na kolaps jaderné elektrárny v japonské Fukušimě. A přítomná je zde i ekologická linie, kdy je zrod vyhynulého pravěkého ještěra ukázán jako důsledek drancování přírody západními investory.

Přihlášení se k originálu

Nová verze režiséra Garetha Edwardse je vůbec mnohem víc než její předchůdci, a Emmerichův spektákl vůbec, spjata s Hondovým originálem a jeho původní myšlenkou o čem by měl film vypovídat. A nejen to, i jak by měl vypadat.

Podobou původní Godzilly se inspiruje tvar těla té nové i její řev, který je díky zvukové složce filmu natolik intenzivní a plastický, že vám zůstane ještě dlouho v paměti. Řev je to opravdu děsivý.

Přihlášení se k originálu se děje i skrze postavu zasmušilého doktora Serizawy (Ken Watanabe), jenž je synem vědce z Hondova snímku (má po něm hodinky), který si byl jako osoba zasvěcená vědom toho, že vynález, jenž byl použit ke zničení Godzilly, může být zneužit k sestrojení ničivé smrtonosné zbraně proti lidstvu.

Sázka na atmosferičnost

Režisér k Hondově verzi a vůbec japonskému vnímání tohoto fenoménu a přesahu, který s sebou nese, přistupuje velmi citlivě. Modernizuje ho pro dnešního blockbusterového diváka, ale způsobem, který má blíž k Nolanově vážnému a realistickému uchopení batmanovského univerza, než k třeba právě k emmerichovské dětinské zábavnosti.

Už ze skvělých trailerů bylo zřejmé, že studio Warner Bros. v promo kampani po nolanovsku sází na atmosféričnost a utajení toho, jak monstrum vypadá v celé své kráse. A tohoto přístupu se režisér drží i v průběhu svého dvouhodinového vyprávění.

Už ve své prvotině Zakázaná zóna (2010) britský režisér Gareth Edwards ukázal, že umí s omezeným rozpočtem předvést opravdu velkolepou podívanou. Komorní monster sci-fi film o dvou lidech a pár chapadlovitých obludách prodchnul sugestivní a napínavou atmosférou. Objevily se proto hned přirovnání k Neillu Blomkampovi (District 9, Elysium) nebo Guillermovi del Torovi.

Kouzlo Zakázané zóny tkvělo v pomalém budování napětí, oddalování akce a zatajování podoby příšer do poslední možné chvíle. Už Steven Spielberg v Čelistech věděl, že největší strach tkví z nebezpečí spíše tušeného a plně nezjeveného a Edwards postupuje podobně.

Ti, kdo očekávali nadupaný blockbuster, kde se to bude destruktivním řáděním obří přerostlé ještěrky jen hemžit, tak budou logicky zklamáni. Protože ta se objeví až tak v polovině stopáže a ke slovu, ve smyslu oné přímočaré akce, se dostane až v posledních dvaceti minutách.

Povedená triková stránka

Edwards dostal k ruce 160 milionů dolarů, ale rozhodl se je využít jinak, než asi mnozí dychtiví fanoušci čekali. Spokojení budou asi spíš ti starší a poučenější, kteří něco vědí o historii fenoménu Godzilly, než ti, kteří očekávají další Transformery nebo Pacific Rim.

Jak del Toro, tak on vycházejí při představení svých monster z japonského kaiju žánru, jen každý z nich k němu přistupuje jinak. Mexický rodák zábavně a s nadhledem, ten britský vážně, realisticky a takřka bez přítomností humoru.

Na obou je vidět, že japonské předlohy znají a ctí jejich nostalgické kouzlo, což je u Godzilly znát už z jejich stylizovaných a k zemi původu vzniku odkazujících plakátů k filmu. Zároveň jsou si ale vědomi, že dnešní divák by už jen stěží přijal jejich naivní kouzlo a tak se spoléhají na co nejmodernější trikové zpracování.

To godzillí dopadlo výborně a trikaři ze společnosti Weta Digital, kteří se předtím podíleli třeba na Jacksonově King Kongovi, se opět vytáhli. Pokud byl ale u King Konga položen důraz na lidskou mimiku ve tváři obřího lidoopa, zde se spíš sází na celkovou mohutnost stometrového monstra a strach, který z ní plyne.

Oddalování ukázání monstra

Režisér s napětím pracuje velmi promyšleně a plné odhalení příšery nechává až na finále. Epický monster střet oddaluje s ním. Do té doby pracuje s náznaky a zprostředkování soubojů či řádění příšer zabírá z pozice té postavy na plátně, která je právě v nastalém chaosu vnímá. Nebo je vidíme jako letmé zpravodajské záběry v televizi, průhledy přes skla aut a vrtulníků, ve tmě, dýmu či jen na krátký okamžik.

Tím, že monstrum vnímáme lidskou optikou, která ho nevidí ve velkých celcích, jež by nám ho plně přiblížilo, ještě o to víc vynikne jeho majestátnost, proti níž působí člověk opravdu nicotně.

Kameraman Seamus McGarvey odvedl skvělou práci už v Pokání nebo Anně Karenině, a i zde kouzlí působivé obrazy, jež zhutňují dění na plátně, vrcholící totální destrukcí v ulicích San Francisca.

Na to že jde o režisérův teprve druhý režijní počin a první takto velký si vede více než dobře a dává tím najevo, že je s ním do budoucna pro tento typ podívaných třeba počítat. Sázka na atmosferičnost se vyplácí, čehož je důkazem například scéna nočního leteckého výsadku amerických vojáků do dýmem zahaleného města. Hudba Alexandra Desplata ji přízračně podbarvuje a přispívá celkově k oné naléhavé atmosféře vyprávění, již z plátna cítíme.

Otec a syn

K té by samozřejmě měl přispět i lidský příběh rodiny Brodyů, který je poznamenán tragickou nehodou v jaderné elektrárně v Japonsku, kde americký vědec Joe (Bryan Cranston) a jeho žena Sandra (Juliette Binoche) v roce 1999 pracovali.

Tehdy před patnácti lety došlo v blízkosti hory Fudži k podivným vibracím, jež způsobily havárii a následný sesuv elektrárny. Vláda vše označila za přírodní katastrofu, ale Joe, který zůstal po smrti manželky sám na výchovu malého syna Forda, tomu nevěří.

Opakované pokusy zjistit, co se tenkrát stalo, Joea stále vrací zpět do Japonska, kde je aktuálně zatčen. Jeho již dospělý syn Ford (Aaron Taylor-Johnson) je o tom zpraven a vydává se za ním. Ač se mu zdá, že to jeho otec nemá v hlavě v pořádku a věří nějakým teoriím o spiknutí, záhy zjistí, že se až tak nemýlil.

Společně se totiž vydají do uzavřené karanténní zóny okolo trosek elektrárny, kde objeví skupinu vědců pod vedením dr. Serizawy, která experimentuje s obřím živočišným druhem, který jim uteče neznámo kam.

Nechci vás připravit o překvapení z filmu, které monstrum to je, tak snad jen naznačím, že Godzilla není tím jediným v něm. A že Edwadsovo vyprávění navazuje na tu linii gojira snímků, kde nejde přímo o střet lidstvo versus příšera, ale jde v nich o souboj různých druhových monster mezi sebou.

Spielbergovské rodinné drama

První půle filmu nabízí klasické spielbergovské rodinné drama, na jehož pozadí stojí dávná záhada jak vystřižená z Blízkých setkání třetího druhu. Ztráta milované manželky, která poznamená vztah otce a syna, který považuje svého otce za až příliš raněného její smrtí, než aby se to nepodepsalo na jeho duševním zdraví.

Když zjistí, jak se věci ve skutečnosti mají, vydává se přes půlku světa, zmítaného chaosem, zachránit svou ženu (Elizabeth Olsen) a pětiletého synka (Carson Bolde). Míří do San Francisca, kde si dopřávají dostaveníčko i nebezpečné příšery. Zkušenost i odolnost armádního pyrotechnika se mu přitom jistě bude hodit.

Scénáristická dvojice Max Borenstein a Dave Callaham (který má za sebou adaptaci počítačové hry Doom nebo první a třetí Expendables) otcovsko-synovský vztah zdvojuje, ale jinak při jeho rozvinutí využívá klasických klišé katastrofických filmů. Poznamenaný vztah otce a syna i otec, zachraňující rodinu, to už tu bylo několikrát.

Problémem trochu je, že jak nás zpočátku navnadí na ono spielbergovské rodinné drama, tak mu neumí dát patřičnou koncovku. Ve chvíli (v oné polovině), kdy na scénu nastoupí monstra, začnou totiž osudy lidských hrdinů ustupovat do pozadí a stávají se tak trochu marginálními.

Archetypální síla, obnovující rovnováhu

Najednou je vidět, že právě o ten souboj znepřátelených monster z dávných časů tu jde primárně. A Godzilla není v tomto souboji nepřítelem lidstva, ale spíš jistou archetypální silou, která přichází na naší planetě obnovit původní rovnováhu. Nedá se jako příroda podmanit, jen využít v náš prospěch. Když splní svou misi v bratrovražedném evolučním boji, volí dobrovolný odchod, aby náš svět dál nezatěžovala.

Lidstvo dostane za svůj manipulativní a pyšný vztah k přírodě přes prsty, ale zas ne tolik, aby nemělo problém se z toho vzpamatovat. Minimálně do doby, kdy přijde, v případě úspěchu této Godzilly, do kin její pokračování, kde už to může být s jejím nastavením zase jinak.

Sympatický (ne)blockbuster

A úspěch bych této Godzille přál, protože se mi na ní líbí, že není typicky blockbusterová. I když se tak snaží vnějškově prezentovat. Režisér Gareth Edwards ctí japonský originál a spíš než dospívající diváky se snaží oslovit ty poučené, kteří něco o vývoji kaiju žánru a místa Godzilly v něm ví.

Slibně načrtnutou lidskou rovinu vyprávění, která si hodně bere ze Spielbergových vztahových souřadnic otec-syn, ve finále odsunuje trochu na druhou kolej, ale jen proto, aby dal i divákovi, lačnému akce, to co čeká.

Cesta, kterou si k očekávané monster rubanici, zvolil, je více než sympatická. Protože je autorsky osobitá a nesnaží se tolik zavděčit většinovému divákovi. Režisér ve vyprávění nespěchá, nesází na prvoplánový efekt, ale radši pozvolna buduje atmosféru a napětí, aby v těch správných okamžicích ono epické měřítko, dané majestátností monstra, vyniklo. Díky těmto vlastnostem můžeme novou Godzillu vnímat jako počin, u něhož se jako v případě Emmerichova spektáklu nedostaví tak brzy pocit, že už má vlastně po záruce.

Godzilla

  • Žánr: monster film
  • Původní název: Godzilla
  • www.godzillamovie.com/
  • USA 2014
  • Scénář: Max Borenstein, Dave Callaham
  • Režie: Gareth Edwards
  • Hrají: Aaron Taylor-Johnson, Bryan Cranston, Elizabeth Olsen, Juliette Binoche, David Strathairn, Ken Watanabe, Al Sapienza, Sally Hawkins, Brian Markinson, Richard T. Jones
  • Distribuce: Warner Bros. CZ
  • Distribuční premiéra v ČR: 15. 05. 2014

AVmania.cz hodnotí
Film 7

Další článek




celkem 8 komentářů

Nejnovější komentáře

No jo, predposledi Godzila byla skoro bez ef… Radon 12. 3. 2017, 13:07
nejhorší a nejnudnější film posledních let.:… vojta 25. 5. 2014, 21:46
Dík za kompliment. Dobrý takže místo toho ab… hmpf 19. 5. 2014, 21:16
Nejhorší film, který jsem v poslední době vi… ČEP 19. 5. 2014, 21:15
Takových štěků, jako si vyplodil, je na ČSFD… Honza 19. 5. 2014, 10:29

Další podobné články

Kingsman: Zlatý kruh – recenze filmu

Kingsman: Zlatý kruh – recenze filmu

Hodně odvázaná variace na bondovské příběhy, v níž Kingsman při přesunu do Ameriky naplňují zlaté sequelové pravidlo. Větší bizarnost a přepálenost dění ale způsobuje, že strádá emotivní stránka filmu.

Tomb Raider: první trailer na nový film s Larou Croft [video]

Tomb Raider: první trailer na nový film s Larou Croft [video]

The Commuter: první trailer na očekávaný akční film [video]

The Commuter: první trailer na očekávaný akční film [video]

Americký zabiják: recenze filmu

Americký zabiják: recenze filmu

Příběh zrození agenta Mitche Rappa ze špionážních románů Vince Flynna je pokusem o nastartování série, jež pošilhává po té bourneovské i ryanovské. Pomsta je silná motivace, ale na dobrý film někdy nestačí.

Projekt 100: pět nejslavnějších sci-fi filmů jde do kin [video]

Projekt 100: pět nejslavnějších sci-fi filmů jde do kin [video]

Cesta na Měsíc, Cesta do pravěku, Planeta opic, Brazil, Matrix a dokument Podivuhodná cesta. Klasická díla světové i domácí sci-fi na velkých plátnech kin i ve školních projekcích.

The Shape of Water: nový trailer na očekávaný fantasy film [video]

The Shape of Water: nový trailer na očekávaný fantasy film [video]

To: kultovní horor mistra tiché hrůzy přichází [recenze filmu]

To: kultovní horor mistra tiché hrůzy přichází [recenze filmu]

V krátké době již druhá adaptace Stephena Kinga v našich kinech, která ukazuje zlo v jeho démonické i realistické podobě, kdy ta druhá se jeví být děsivější než ta první s tváří vraždícího klauna.

40 sex symbolů sedmdesátých let

40 sex symbolů sedmdesátých let

Ornella Muti, Laura Antonelli, Jane Birkin, Jacqueline Bisset, Farrah Fawcett, Maria Schneider a Sylvia Kristel aneb Bože, jak hluboko klesly Emmanuelly při Posledním tangu v Paříži. Odhalené scény slavných hereček.