Fotogalerie

Den nezávislosti: Nový útok – recenze filmu

Marek Čech

26. června 2016

Kapitoly článku:

Scénář Deana Devlina a ostatních nám osvětlí nejen, co dělo během těch uplynulých dvaceti letech, které dělí oba díly (smrt kapitána Hillera, vývoj moderních technologií), ale i jak je možné, že se mimozemšťané znovu vyrojili. Účastníci původní invaze (bývalý prezident Whitemore) mají vidiny a u Měsíce, kde lidstvo koncentruje své obranné síly, se objevuje mimozemská loď.

Konstrukce velikosti Atlantského oceánu pokryje oblohu jak zlověstný mrak a rozpoutá své destruktivní dílo zkázy. Nejslavnější stavby světa se bortí, statisíce a miliony lidí umírají. Genderově, rasově i politicky (Číňanům zjevně nepodkuřuje jen náš prezident) vyvážená směsice starých a nových postav se této pohromě postaví na odpor.

Sázka na jistotu

Jde o stejný vyprávěcí model jako v jedničce, jen posunutý za pomocí lepší trikové výbavy o dvacet let dál. Postavy staré, nové i ty vedlejší mají své trajektorie, které se v uzlových i dílčích bodech střetávají. K žánrové kombinaci sci-fi, válečného a katastrofického filmu, známé z minula, přidává Emmerich tentokrát i prvky monster movie, když v závěru vytahuje mimozemskou královnu, jež nezapře inspiraci v té vetřelčí.

Nový útok koncepčně v mnohém připomíná Jurský svět nebo Star Wars: Síla se probouzí. Tvůrci brnkají na nostalgickou strunu a zvou nás do důvěrně známého světa, který má díky přítomnosti starých i nových postav šanci oslovit jak zasvěcené, tak nováčky, na něž pak budou mířit další díly série. Nebo minimálně ten jeden chystaný.

Spíš než do budoucnosti míří ale Emmmerich do minulosti. Konkrétně do oněch devadesátých let, kdy se podobný typ zábavy nestyděl za svou jednoduchost. Režisér pokračování pojímá jako film, střižený na přání fanoušků.

Recykluje přitom ověřené scenáristické postupy a přesně ví, kdy má přijít napětí, kdy odlehčení, kdy si pohrát s diváckými očekáváními, kdy s emocemi a kdy vytáhnout nějaké akční eso nebo naopak destruktivní tlak zklidnit. Díky této rytmizaci vyprávění dvouhodinový snímek na jedné straně obstojně šlape, na té druhé se ale stává těžce předvídatelným. Což platí i pro vývoj typizovaných postav.

K Emmerichovi to ale patří. Destrukce, akční scény na hranici parodie, hlášky, patos, vlastenectví, rodinné hodnoty, obětování, romantika. Režisér si toho je vědom a prostřednictvím promluv postav své pojetí sebeironicky shazuje.

Vypiplaná technická stránka

Snaží se ale neustrnout alespoň z hlediska technické stránky vyprávění, která je opravdu vynikající. Letecké souboje i pozemní bitvy jsou přehledné. Hra s gravitací je důmyslným nápadem. Design lidských i mimozemských základen s jeho obyvateli zajímavý. Přes masivní užití CGI nemáme z filmu dojem umělosti pozadí. Digitální triky se povedly a těch 200 milionů rozpočtu bylo vynaloženo správným směrem.

Emmerich ctí zlaté sequelové pravidlo, že vše má být větší než minule. Proto desetkrát větší mimozemský koráb, víc měst na zničení, víc postav. Na to jaký je megaloman, ale s tímto pravidlem pracuje celkem uváženě (na jeho poměry) a hlavně se v něm neztrácí, tak jak se to povedlo Michaelu Bayovi ve trojce Transformers. Cliffhanger na konci naznačuje, že ještě opulentnější jízda nás čeká příště.

Šedesátiletý Emmerich dvojkou Dne nezávislosti prokázal, že rozhodně nepatří do starého akčního železa. Ale také pravdivost přísloví, že starého psa novým kouskům nenaučíš. Destrukční orgie po dvaceti letech prodchnul všudypřítomnou nadsázkou a obměnou generační a technologickou.

Zatímco ta technická (kvalita triků) mu stoprocentně vyšla, ta generační, spojená s množstvím paralelních linií, rozesetých po celém světě, tolik ne. Přesto, pokud hledáte odlehčení v těchto horkých dnech a připomenutí toho, jaké blockbustery se točily v devadesátých letech, Den nezávislosti podruhé si nenechte ujít.