AVmania.e15.cz

Dej mi své jméno: recenze filmu

Opojná lyričnost letního bezčasí ožívá ve vzpomínce na první lásku. Oscarem za scénář oceněná romance ze slunné Itálie, kde se nám v rajské zahradě připomíná antický ideál krásy ducha a těla.

Na málokterém z devíti filmů, nominovaných letos na Oscara v kategorii nejlepší film, panovala taková vzácná kritická shoda jako na snímku Dej mi své jméno. Od jeho premiérového uvedení loni v lednu na festivalu Sundance sbíral množství nominací a cen. Tři nominace na Zlaté glóby, čtyři nominace na britské ceny BAFTA, stejný počet nominací oscarových.

Oscarový scénář

Z těch čtyř oscarových za nejlepší film, herce v HR, píseň a adaptovaný scénář nakonec proměnil tu poslední. James Ivory se tak stal v 89 letech nejen nejstarším držitelem této trofeje, ale vůbec nejstarším nominovaným. Na Oscara byl tento ceněný americký scenárista a režisér nominován už třikrát za režii filmů Pokoj s vyhlídkou, Rodinné sídlo a Soumrak dne, vyšlo to až na počtvrté v kategorii scenáristické.

Že film nezabodoval i v dalších nominovaných kategoriích, lze pochopit vzhledem k tlačenici, která v nich byla. Pro akademiky byl také asi až příliš evropský. Co ale nepochopím, že cenu za nejlepší píseň nezískal americký písničkář Sufjan Stevens. Jeho baladické skladby The Mystery of Love (ona nominovaná) a Visions of Gideon skvěle dokreslují hořkosladkou náladu filmu a jeho výpověď o schopnosti otevřít se nejen v lásce druhému.

O lásce, touze a nečekaných vzplanutích je i volná trilogie italského režiséra Lucy Guadagnina, zahrnující jeho poslední tři filmy Mé jméno je láska (2009), Oslněni sluncem (2015) a Dej mi své jméno. Děj toho posledního umisťuje do letních dnů roku 1983, někam na sever Itálie, možná do města Crema v oblasti Lombardie, kde sám v paláci ze 17. století v srdci města žije.

Opojná lyričnost letního bezčasí

O konkrétní místo zde ale nejde. A vlastně ani o konkrétní čas. I když se příběh vztahuje k tomuto roku a prostředí severní Itálie, mohl by se klidně odehrávat i dnes. Sálá z něho opojná lyričnost letního bezčasí, kde si můžete v domě nebo uprostřed rajské zahrady číst, slunit se, koupat se, jezdit na kole nebo jen tak lenošit v trávě u vody.

Film má velmi pomalé tempo plynutí děje, které je ale zvoleno záměrně a koncepčně. Umožňuje nám totiž naladit se na prožívání první lásky sedmnáctiletého chlapce, který bojuje s nejistotou, zda budou jeho city opětovány. Když zjistí, že ano, tempo vyprávění se zrychluje. A ke konci, když se blíží prázdninový čas loučení dvojice, která se do sebe zamiluje, už vyloženě kvapí, i když by si hrdinové přáli ho zastavit a mít tak pro sebe podstatně víc vyhrazeného času.

Rodinný host

Ten vymezený čas má délku šesti týdnů, během nichž sedmnáctiletý Elio Perlman (Timothée Chalamet) tráví letní prázdniny se svými rodiči v jejich venkovském italském sídle. Jde o židovskou rodinu, italsko-amerického původu, za níž přijíždí na pozvání čtyřiadvacetiletý Američan Oliver (Armie Hammer), rovněž židovského původu,

Jde o postgraduálního studenta, který má Eliovu otci (Michael Stuhlbarg), vysokoškolskému profesorovi archeologie, pomáhat s jeho akademickým výzkumem a sobě s dizertační prací na téma památky antické kultury.

10 nejlepších filmů o lásce s lesbickou tématikou

10 nejlepších filmů o lásce s lesbickou tématikou

Láska je láska, Vrcholné umění, Loving Annabelle, Děcka jsou v pohodě. Proč vyobrazení vášně v lesbických romancích působí opravdověji?

Eliovi se moc nelíbí, že musí hostovi, otcově asistentovi, přenechat svůj pokoj, ani to, že velice pohledný mladík na sebe okamžitě přitáhne pozornost dívčího osazenstva místního městečka i jeho rodiny. Oliver je sebevědomý, extrovertní Američan, který rád sportuje i tančí, Elio spíš introvert, který si rád čte nebo hraje na klavír.

Pro jeho žoviální bezprostřednost, lehkost a otevřenost v komunikaci s druhými vnímá Elio rodinného hosta zprvu jako arogantního vetřelce, ale postupně mu během dlouhých dní, které spolu tráví, přichází na chuť. Nakonec jejich přátelský vztah přeroste do něčeho mnohem hlubšího, intenzivnějšího a vášnivějšího.

Jemné sbližování

Právě loudavé tempo první poloviny vyprávění režisérovi poskytuje dostatek prostoru, aby zachytil proces sbližování mezi nimi. Od prvního letmého doteku rukou na hřišti, kterému každý z nich přikládá jinou váhu, přes doteky prstů na nohou ve vodě až po zopakování téhož, když se přiblíží čas jejich intimního sblížení.

Oslovování se jménem toho druhého, které dalo filmu název, se pak stává nejhlubším projevem jejich milostného provázání. Režisér, který se sám hlásí k homosexuální orientaci, jejich vášeň ale vyobrazuje velmi jemně, často přes symboly a když už dojde k jejich splynutí, kamera v té chvíli bloudí v korunách stromů za oknem, kde se odehrává.

Život Adèle: recenze filmu

Život Adèle: recenze filmu

Vítězný film z Cannes přináší kromě explicitně pojatých sexuálních scén intenzivní emocionální zážitek z realisticky vykresleného vztahu, který budete chtít znovu a znovu zažívat na vlastní kůži.

Pokud se vyhýbá explicitním intimním scénám, jaké jsme v případě lásky lesbické mohli vidět v Život Adèle, nechává o to víc mluvit u protagonistů jejich řeč těla. To, jak se na sebe dívají, jaký výraz se jim zračí ve tváři, když nelibě sledují, že ten druhý věnuje pozornost někomu jinému, než by si přáli.

Přirozený průběh bez umělé dramatizace

Oliver je pak ukázán jako nějaký antický Adonis. Krásný, urostlý, s opálenou postavou v kraťasech. Kamera ho často snímá zespodu, čímž ještě umocňuje jeho velikost. Ta je dána i jeho inteligencí, rozhledem, v němž za ním Elio nijak nepokulhává. Naopak, je to on, kdo o sedm let staršího Olivera udivuje šíří svých znalosti z oblasti literatury, filozofie, klasické hudby.

Jejich spojenectví není jen milostné, tělesné, ale i duševní, přesně v duchu antického obdivu k rovnováze krásy ducha a těla. S motivem antických ctností se ve filmu opět velmi funkčně pracuje. Láska k historii, umění a vědění je tu dávána na piedestal jako znak evropské duchovnosti, vzdělanosti, jejich kořenů.

Uprostřed tónů klavíru, v domě, zaplněném knihami, probíhá velmi jednoduchý a srozumitelný příběh o první lásce a dospívání, který je v pocitech zamilovanosti naprosto univerzální bez ohledu na sexuální orientaci. Režisér se scenáristou se vyhnuli všem klišovitým prvkům, jež se často s queer tématy pojí a příběh podle románové předlohy Andrého Acimana z roku 2007 nijak uměle nedramatizují.

Vztahové napětí tak pramení z něho samého, z nejistoty přijetím tím druhým, a ne z toho, že by do něj někdo vnějškově vstupoval. Elio prožije milostnou romanci s místní půvabnou dívkou Marziou (Esther Garrel), ale ta se stává jen cestou při hledání sebe sama a své sexuální orientace.

Jeho rodinné zázemí je přímo ukázkové. Milující liberální rodiče z akademických kruhů, s nimiž jako sedmnáctiletý jinoch sedává na gauči v jednom propletenci nebo večeří s vínem. Není tu nic, co by poukazovalo na to, že trpí nějakou deprivací, která by jej přivedla k tomu, že hledá lásku u stejného pohlaví. Žádný absentující otec, matka, která mu dává málo lásky, posměch okolí kvůli vzhledu, předchozí zklamání ze vztahu s dívkou, nic, na tyto klišé některých queer dramat režisér nehraje.

Silný emotivní závěr

Elio s Oliverem nemusí svou láskou nic demonstrovat, necítí její ohrožení například předsudky okolí. Není to láska konfrontační, bojující o své místo na slunci vůči většinové společnosti, ale láska radostná, opojná, přispívající k poznání sebe sama. A také láska smutná v tom, když jí konvenční pravidla partnerského soužití promění ve vzpomínku.

Otcův monolog na ni dává synovi náplast pochopení a tolerance a to způsobem, který se zapíše do dějin vztahových dramat. A samotný závěr s detailem na tvář Elia, podbarvený písní Sufjana Stevense, pak řekne o tom, co během těch šesti týdnů prožil, víc, než by byly schopny vypovědět stovky slov.

Emotivním závěrem graduje herecký výkon Timothée Chalameta, který za něj byl po právu nominován na Oscara. Loni se objevil ve dvou oscarových filmech, mimo tohoto i v Lady Bird. Michael Stuhlbarg, představitel jeho otce, dokonce ve třech. Dalšími jsou Tvář vody a Akta Pentagon: Skrytá válka.

Tvář vody: recenze filmu

Tvář vody: recenze filmu

Dospělá variace Guillerma del Tora na pohádku o Krásce a zvířeti s mezidruhovou erotikou, multižánrovou poctou klasickému Hollywoodu a výzvou k toleranci k menšinám, nominovaná na třináct Oscarů.

Zatímco dvaadvacetiletému Chalametovi nemáme problém uvěřit jeho převtělení do sedmnáctiletého mladíka, jednatřicetiletý Armie Hammer (Krycí jméno U.N.C.L.E.) přeci jen na čtyřiadvacetiletého doktoranda nevypadá. Hraje ale také velmi dobře a to nejen tělem, které kamera snímá trochu jako antickou sochu.

Komplexní provázanost všech složek vyprávění

V metaforicky vyjadřované symbolice vnitřních emocí, které mezi oběma mladíky probíhají, však také podává Eliovi při jejich archeologickém výletu k moři ruku nalezené sochy z moře na důkaz jejich usmíření. Těchto metafor, skrytých v literárních textech, jež postavy čtou, hudbě i sochařství je ve filmu více. Nahrazují přitom to, co by muselo být řečeno slovy při jejich milostném sbližování.

Žádostivost, ukrytá do slov o smyslné přitažlivosti památek helénské kultury, souvisí s komplexností charakteru tohoto vyprávění. Nic tu není náhodné a přitom to působí tak přirozeně. Citáty z Hérakleita typu „vše plyne, nic netrvá“ zrcadlí pomalé plynutí onoho lyrického bezčasí. Zdánlivé nicnedělání v rajské zahradě, ve skutečnosti sebezdokonalování sebe sama, také odkazuje k ctnostem již dávno zapomenutým.

Nálada, evokující osmdesátá léta. Senzuální kamera, vychutnávající si radosti života od jídla, pití, zábavy až po projevy lásky. Zvolené lokace domu, města a rajské zahrady. Práce s tempem vyprávění i vztahovou symbolikou. Precizní herecké výkony. Scénář Jamese Ivoryho, který téma vášnivé lásky dvou mladých mužů zprostředkovává velmi subtilně a přitom radostně. Dobře napsané dialogy. Osobní vklad režiséra, který je ročník 1971 a v osmdesátých letech vyrůstal.

Všechny složky vyprávění vzájemně kooperují a zapadají do sebe způsobem, který dal vzniknout této mimořádně povedené vzpomínce na první lásky a línou atmosféru letních dnů. Oživí vám přitom vlastní vzpomínky na letní prázdniny. Na začátku se vám u nich zdálo, že jsou dlouhé a že je v nich na vše plno času, v jejich závěru už jste smutnili, jak rychle se blíží jejich konec.

Takový průběh má i láska Elia a Olivera. Se zahradními snídaněmi a večeřemi s vínem, výlety na kole do ospalého městečka, koupáním, večerními diskotékami a „intelektuálním“ lenošením, z něhož se může vyklubat cit, o jehož trvanlivost musíte svést zápas především sami v sobě.

A je přitom jedno, jestli je to cit ke stejnému nebo opačnému pohlaví, neboť v pocitech a emocích, jež film sděluje, je naprosto univerzální. Zda jeho sílu režisér nerozmělní ve zvažovaných pokračováních po vzoru autobiografického cyklu Francoise Truffauta o Antoinu Doinelovi uvidíme v budoucnu.

AVmania.cz
Dej mi své jméno   9

Dej mi své jméno

  • Žánr: romance
  • Původní název: Call Me by Your Name
  • www.sonyclassics.com/callmebyyourname/
  • USA / Itálie / Francie, 2017
  • Scénář: James Ivory (předloha André Aciman)
  • Režie: Luca Guadagnino
  • Hrají: Timothée Chalamet, Armie Hammer, Michael Stuhlbarg, Amira Casar, Esther Garrel, Victoire Du Bois, Peter Spears
  • Distribuce: Falcon
  • Distribuční premiéra v ČR: 22. 03. 2018
Další článek




celkem 1 komentář

Nejnovější komentáře

Krasny film Lool 25. 3. 2018, 17:41
Zobrazit diskuzi Přidat příspěvek

Další podobné články

Escobar: recenze filmu

Escobar: recenze filmu

Tenkrát v Kolumbii. Portrét narkobarona Pabla Escobara, který po dobrém či po zlém hledá ve veřejném životě respekt druhých. Javier Bardem a Penélope Cruz ožívají ve vzpomínkách zločincovy milenky.

Teheránská tabu aneb Sex, drogy a šaría [recenze filmu]

Teheránská tabu aneb Sex, drogy a šaría [recenze filmu]

Sex, drogy a šaría. Stejné touhy, ale jiná pravidla v teokratickém světě dvojí morálky. Metodou rotoskopie natočený animovaný film přináší obžalobu pokrytecké iránské společnosti, svázané restriktivními pravidly.

Ghost Stories: recenze filmu

Ghost Stories: recenze filmu

Britská hororová antologie tří duchařských příběhů, spojených jedním rámcovým, odhaluje psychologický základ zdánlivě nevysvětlitelných nadpřirozených případů.

Já, Simon: recenze filmu

Já, Simon: recenze filmu

Feel-good movie a gay varianta oblíbených romantických teenagerských komedií nabízí pozitivní pohled do světa, jemuž vládne tolerantní a liberální duch.

Smrtelné stroje, Bumblebee: nové oficiální trailery na očekávaná sci-fi [video]

Smrtelné stroje, Bumblebee: nové oficiální trailery na očekávaná sci-fi [video]

10× nejslavnější muzikanti ve filmu

10× nejslavnější muzikanti ve filmu

Bird, Great Balls of Fire!, The Doors, Ray, Walk the Line, Control, Edith Piaf, Serge Gainsbourg, Get On Up - Příběh Jamese Browna, Nico, 1988. Nejslavnější muzikanti na filmovém plátně.

Na krátko: je lepší milosrdná lež, nebo krutá pravda? [recenze filmu]

Na krátko: je lepší milosrdná lež, nebo krutá pravda? [recenze filmu]

Upínání se k nepřítomnému otci, špatná komunikace v rodině, milosrdná lež a ztráta iluzí díky ní. Adaptace předlohy Petry Soukupové, oceněné Magnesiou Literou jako Kniha roku.

40 sex symbolů sedmdesátých let

40 sex symbolů sedmdesátých let

Ornella Muti, Laura Antonelli, Jane Birkin, Jacqueline Bisset, Farrah Fawcett, Maria Schneider a Sylvia Kristel aneb Bože, jak hluboko klesly Emmanuelly při Posledním tangu v Paříži. Odhalené scény slavných hereček.