Fotogalerie

Skleněný pokoj: Potlačované vášně ve vile Tugendhat [recenze filmu]

17. března 2019 0:00

Vila Tugendhat se v adaptaci slavného románu Simona Mawera stává místem milostného vzplanutí dvou žen i mlčenlivým svědkem dějinných událostí dvacátého století.

Plusy

Vizuální (kamera) a řemeslná (kostýmy, výprava) stránka snímku je na vysoké úrovni

Minusy

Potenciál této látky zůstal za očekáváními, jež vzbuzovala. Z důvodu toho, že se ji nepodařilo naplnit emočním nábojem, který by ji slušel mnohem víc než ta chladná, byť efektní aranžovanost

5 /10

Román Skleněný pokoj britského autora Simona Mawera (1948) vyšel v roce 2009. Stal se světovým bestsellerem, přeloženým do desítek jazyků a nominovaným na nejprestižnější knižní ocenění anglofonního světa Man Bookerovu cenu.

Ztělesněná idea první republiky

Román pojednává o osudu funkcionalistické vily a jejích obyvatel na pozadí dějin Československu. Vila se tu stává jakýmsi mlčenlivým svědkem událostí v naší zemi od konce třicátých let po další více jak půlstoletí. Inspirací pro vyprávěný příběh se autorovi stala historie brněnské vily Tugendhat a dramatický život jejích majitelů.

Těmi byli manželé Greta a Fritz Tugendhatové. Vilu jim nechal postavit Gretin otec, brněnský textilní průmyslník Alfred Löw-Beer, který celý projekt i financoval. Architekt Ludwig Mies van der Rohe dostal od zadavatele volnou ruku, včetně finančního rozpočtu stavby, která nakonec přišla na pět milionů prvorepublikových korun.

Nad městem v Černých polích tak vznikla v roce 1930 funkcionalistická vila, v jejíž architektuře se stírala hranice mezi uvnitř a venku. Skleněný, kontinuální prostor této vily, přecházející do zahrady, naplnil ideu otevřenosti a prostupnosti této stavby.

Ztělesňoval tak ideu první republiky jako státu, v němž vedle sebe žijí Češi, Slováci, Němci, Maďaři, Židé nebo jiné národnosti, které společně věří v pokrok a racionální uspořádání světa. Jak moc vzala tato idea za své se dvěma zločinnými ideologiemi, které neblaze poznamenaly nejen naši historii, ale i ústřední vilu a její obyvatele, tak právě o tom je kniha i její filmová adaptace.

Chladná odtažitost

Scénář si vzal na starost nepříliš zkušený britský autor Andrew Shaw. Tento původem žurnalista, který pracoval pro BBC, má na svém kontě dosud jediný film, hororový thriller Voice from the Stone (2017). A je to znát, protože scénář, respektive způsob výstavby vyprávění, se negativně podepisuje na tom, že si k postavám jen obtížně vytváříme vztah.

Mawerův román je totiž nejen dobový, ale i milostný. Ukazuje přátelství, ale i potlačovanou vášeň ústřední ženské dvojice. Ta nám ale ve filmu není adekvátně přiblížena. Chybí vykreslení pozadí vývoje vztahů nejen těchto dvou žen, ale i ostatních postav.

Normal: recenze filmu

Scenárista Mawer z původního epického příběhu vytrhává jednotlivé obrazy, které pak režisér velice efektně prodává. Tyto obrazy jsou působivé, ale chybí jim vnitřní obsah, který by nám osvětlil, jaká je minulost těchto postav, jaké jsou jejich pocity a z čeho vyvěrá to pouto mezi nimi.

Když chcete ukázat vášeň nebo milostné vztahy mezi postavami, musíte naznačit, za jakých okolností nebo z čeho se zrodily, co bylo jejich impulsem a jak se vyvíjely. To ve filmovém vyprávění ale absentuje, díky čemuž na nás tyto vztahy působí dost chladně a odtažitě.

Apartní erotika

A to je u filmu, který chtěl ukázat přátelství, jdoucí ruku v ruce s potlačovanou vášní, problém. Režisér Julius Ševčík tu sice vyobrazuje lesbické nebo autoerotické scény, ale způsobem, který působí zbytečně cudně. Nejde o to, že by nějak vadilo, že erotické scény nejsou víc explicitní, ale spíš to, že jsou až příliš apartní, ostatně jako celý film.

Přitom jedna ze dvou hlavních ženských představitelek Carice van Houten hrála hlavní roli ve Verhoevenově Černé knize, v níž její výkon přidával tomuto válečnému thrilleru na dynamice a elektrizující přitažlivosti. To se ve Skleněném pokoji bohužel neděje a ne proto, že by její postava Hany, coby bisexuální femme fatale, v sobě tu přitažlivost neměla.

Režisér ale nutí herce, nebo v tomto případě herečky do okázalých, ale studených mondénních póz, z nichž moc emocí nevydolujete. Viděli jsme to i v jeho předchozím filmu Normal ve způsobu, jakým zacházel s postavou vrahovy manželky, již hrála Dagmar Havlová. Tato noirová femme fatale také více než životností oplývala sošným, dokonale strojeným zjevem.

Můžeme říct, že onen chlad, který z postav vyzařuje, patří k režisérově manýristickému stylu a že se stává poznávacím stylem jeho filmů. To bezpochyby ano, viděli jsme to ostatně v jeho Masarykovi, kde milostné scény měly také působit především na efekt.

Masaryk: recenze filmu, který získal rekordních 12 Českých lvů

Ve Skleněném pokoji ale tento manýristický styl ve vyobrazení potlačované vášně napříč desetiletími působí ale kontraproduktivně. Protože můžete nechat dopadat sluneční světlo na onyxovou stěnu vily, která se zbarví do oranžova, když vášně uvnitř vily jsou spíš chladně odtažité. Režisér zvýrazňuje znaky ženskosti, jako jsou červené rty nebo nehty, ale když dojde k erotické scéně, uhne k symbolické zkratce s přetrženými korály nebo rukou, mířící k intimním partiím.

Ornamentální dějinné zkratky

Za to, že vztahy mezi postavami působí odtažitě a to jak v případě ústřední ženské dvojice, tak při ukázání nevěry manžela Liesel nebo poměru Hany s nacistickým konstruktérem Stahlem, může nejen to, že zde chybí vykreslení pozadí vývoje těchto vztahů.

Své dělá i časoprostorové uspořádání vyprávění, které přispívá k jeho zkratkovitosti a k tomu, že si k postavám díky častým časovým skokům nevytvoříme to pouto, které by bylo pro tento druh melodramatického příběhu ideální.

Ve vyprávění se skokově posouváme o měsíce a roky, přičemž se pohybujeme na dějinné ose konec třicátých let první republiky - okupace a protektorát - osvobození, vystřídané komunistickou diktaturou - Pražské jaro. Režisér se při charakterizaci těchto dějinných období uchyluje k ornamentálním zkratkám typu portrétů státníků, ať už těch našich nebo okupačních, do jejichž područí jsme znovu po krátkém nadechnutí ke svobodě spadli.

Nebezpečná laskavost: recenze filmu

Režisér těmito dějinnými ornamenty zcela zjevně míří na zahraniční publikum, podobně jako v případě jeho předchozího Masaryka. To domácí se pak bude usmívat nad příliš doslovným vyobrazením noci na 21. srpen roku 1968, kdy nad vilou Landauer létá helikoptéra a za zmatku lidí je slyšet zvuk tanků. Trochu klišovitě působí i ukázka toho, jak prvorepublikovou noblesu střídá komunistické oficírské křupanství.

Efektní vizualita

Způsob inscenování těchto dějinných uzlů opět zrcadlí způsob režisérovy práce, z níž je cítit jeho snaha o co nejefektnější vizualitu. Melodramatická hudba vytváří zdání velkých emocí, stejně tak časté zpomalené záběry evokující něco osudového.

Výtvarná kompozice obrazu zrcadlí provázání postav s prostředím modernistické vily. V zimě, když venku opadají stromy a sklo zamrzne, je skleněný pokoj trochu děsivý a černobílý. V létě je prosvětlený a působí až nadpozemsky krásně, jakoby se vznášel do venkovního prostoru. Tyto pocity se promítají do nálady postav a ovlivňují jejich jednání.

Kameraman Martin Štrba si hraje s geniem loci vily Tugendhat, jejími prostorami a světelnými kontrasty, jež nabízí dopad světla na ni. Kostýmy, výprava, to vše přispívá k pečlivé evokaci dobové atmosféry mnohem lépe než ony ornamentální zkratky.

Vila, zrcadlící dějiny 20. století

Řemeslné stránce tedy není co vytknout, ale problémem je, že ona efektnost nebo aranžovanost vizuální stránky se přenesla i do toho, jak herci ztvárňují své role. Tedy spíš na efekt, naaranžovaně, než opravdově. Přílišná apartnost, uhlazenost nebo strojenost vedení hereckých výkonů nám proto neumožňuje se napojit na jejich prožívání.

Což je škoda, protože potenciál tohoto ambiciózního, koprodukčního projektu s evropským obsazením i tvůrčím zázemím byl velký. Na osudu slavné funkcionalistické vily Tugendhat, ve filmu vila Landauer, se totiž nejen metaforicky, ale i fakticky zrcadlí osud Československa od třicátých let dvacátého století do dneška.

Ideály první republiky byly pošlapány nejprve nacismem a pak komunismem a spolu s tím, jak byly pošlapávány, chátral i tento architektonický skvost. To je historický rozměr Mawerova příběhu, s nímž jde ruku v ruce ten milostný, kdy dějiny zasahují rovněž do lidských osudů a srdcí.

Potlačená a nenaplněná vášeň

Německý architekt Rainer von Abt (Karel Roden) tuto jedinečnou stavbu s úchvatným výhledem na město Brno navrhl pro bohatého židovského podnikatele a dědice automobilového impéria Viktora Landauera (Claes Bang) a jeho ženu Liesel (Hanna Alström).

Rodinný život, jaký si Liesel vysnila, prostoupený světlem a klidem průzračného prostoru, i blízkým vztahem s přítelkyní Hanou (Carice van Houten), však netrvá dlouho. Viktor je Žid, stejně jako manžel Hany, právník Oskar (Martin Hofmann), a Evropu zahaluje čím dál víc stín nacismu.

Rodina se připravuje na odchod do exilu, do čehož Liesel zjistí, že Viktor má poměr s mladou ženou Katou (Alexandra Borbély), jíž jako válečné uprchlici poskytli ve svém domě azyl. Liesel se o to silněji upíná k Haně, která ji všemožně sexuálně provokuje a je mnohem větší volnomyšlenkářka než spíše rezervovaná Liesel.

Landauerovi nakonec za dramatických okolností utečou do ciziny, kde se snaží uchytit a vilu nechávají napospas dějinám. Hana s Oskarem v Brně zůstanou. Zatímco Oscar skoro nevychází z bytu, Hana se do vily vrací díky poměru s německým konstruktérem Stahlem (Roland Møller), který ji obývá.

Cena za štěstí: recenze filmu

Ve vile se pak střídají nájemníci, podle toho jak se mění dobové poměry, jediný kdo v ní zůstává, je Laník (Karel Dobrý). Správce domu a typický oportunistický chameleon, schopný se přizpůsobit všem režimům a obyvatelům domu.

Nucené odloučení Hany a Liesel o to víc umocní jejich nenaplněné city, symbolizované právě onou vilou. Obě ženy si píší, časem ale bez toho, aby se dočkaly odpovědí a dozvěděly se, jaký je osud té druhé. Podaří se jim znovu setkat?

Emoce, které zůstaly za sklem

Odpověď ve filmu pochopitelně naleznete, ale nachází se ve vyprávěcím tvaru, který dýchá mnohem méně životem a hlavně vášněmi postav, než by si tento příběh zasloužil. Režisér Julius Ševčík ve snímku s rozpočtem 80 milionů korun vsadil na kvalitní obsazení z řad evropských herců, i tvůrců jako je polský střihač Jaroslaw Kaminski, který je podepsaný pod střihem oscarového snímku Ida i nejnovějšího filmu Pawła Pawlikowského Studená válka, který byl vyhlášen evropským filmem roku.

Vizuální (kamera) a řemeslná (kostýmy, výprava) stránka snímku je na vysoké úrovni, ale bohužel k nám všechny ty dovedně aranžované obrazy nepromlouvají tak, jak by měly. Vnímáme je jakoby za sklem, za nímž by se mělo odehrávat něco emotivního, ale k nám to díky apartnímu podání těchto emocí ze strany herců nedoléhá.

Vzájemným vztahům postav chybí jejich pozadí, které by nám umožnilo se k nim více přiblížit. A dějinný kontext zas ve snaze vyjít vstříc mezinárodnímu publiku zůstal až příliš ve vleku snadno čitelných ornamentálních symbolů. Potenciál této látky i jejího zpracování tak zůstal za očekáváními, jež vzbuzovala. Hlavně z důvodu toho, že se ji nepodařilo naplnit emočním nábojem, který by ji slušel mnohem víc než ta chladná, byť efektní aranžovanost.