V úterý 21. srpna jsme si připomněli padesáté výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. Ten den symbolicky vstoupil do kin i film Jan Palach režiséra Roberta Sedláčka a scenáristky Evy Kantůrkové, který se snaží postihnout osobnost studenta Jana Palacha a důvody, které ho vedly k jeho meznímu protestnímu činu.
Znám čin, méně už osobnost Jana Palacha
Jan Palach totiž zůstává pro historiky trochu záhadou. Znám je jeho čin, kterým chtěl vyburcovat československou společnost z odevzdané letargie, do níž začala upadat po sovětské okupaci, ale kým byl on sám a co prožíval ve dnech a měsících, předcházejících jeho sebeupálení, na to se hledá odpověď mnohem obtížněji.
Robert Sedláček (Pravidla lži, Muži v říji, Největší z Čechů, Rodina je základ státu, Dědictví aneb Kurva se neříká) se o to pokouší, ale s výsledkem, který bychom mohli nazvat přibližný pokus o portrét Palachovy osobnosti. Opírá se přitom o scénář osmaosmdesátileté spisovatelky, scenáristky (Smuteční slavnost, Ceremoniář, seriál Přítelkyně z domu smutku, televizní film Jan Hus) a mluvčí Charty 77 Evy Kantůrkové.
Ta v něm vychází jak z otevřených zdrojů, policejních a lékařských zpráv o okolnostech Palachovy smrti, vzpomínek jeho nejbližších, ať už šlo o rodinné příslušníky nebo přátele a významně také z knihy novináře a spisovatele Jiřího Lederera s názvem Jan Palach: Zpráva o životě, činu a smrti českého studenta.
Oba tvůrci, jak režisér, kterému bylo v době Palachova činu pět let, tak spisovatelka, jíž bylo osmatřicet, a byla aktivní účastnicí Pražského jara, přiznávají, že tvorba scénáře nebyla jednoduchá, protože se museli pídit po každém detailu z Palachova života, za pomocí něhož by se jim podařilo sestavit celistvou a působivou rekonstrukci posledních měsíců jeho života.
K napsání scénáře Kantůrkovou ponoukla i třídílná minisérie HBO Hořící keř (2013) v režii Agnieszky Holland, která vypráví o následcích Palachovy oběti a počátcích normalizace v Československu. Chyběl tu ale film, který by byl přímo o Palachovi a měnící se atmosféře ve společnosti, která jej dovedla k jeho činu.
Symbolický prolog a mrazivý konec
Film Jan Palach se proto zaobírá posledním přibližně rokem a půl života Jana Palacha (Viktor Zavadil). Začíná prologem, v němž se asi tříletý malý Jan ztratí v zasněžené krajině rodných Všetat. Záchranná výprava ho marně hledá a on se choulí v mrazu.
Tato scéna je symbolická, tak jako mnoho dalších ve filmu. Poukazuje jednak na osamělost chlapce, který cítí tíseň ze situace, v níž se ocitl, ale i na jeho schopnost čelit přírodním živlům. V tomto případě chladu a mrazu. Jiný živel, oheň, použije jako součást svého radikálního aktu, když dlouhodobě pociťuje silnou tíseň z toho, kam se ubírá naše společnost po okupaci.
Finále je zdrcující, mrazivé, i když víme, co bude jeho obsahem. Přesto dlouhý záběr na Palachovu popálenou tvář nemůže nikoho z nás nechat neotřeseného. Následné třídenní umírání v nemocnici už film neukazuje, ale přípravu na sebeupálení rekonstruuje velmi podrobně.
Studium vytouženého oboru
Z toho, co Jan Palach prožíval a jak vnímal to, co se kolem něj děje v onom roce a půl, než se 16. ledna roku 1969 v horní části Václavského náměstí zapálil, skládá režisér neokázalý portrét jeho hrdinství. Činí tak za pomocí střípků z jeho života, které se snaží demonstrovat, jak přemýšlel, jak přistupoval k druhým a jaký dopad na něj mělo to, čím žila celá společnost.
Vidíme mladého idealistického kluka, který je šťastný, že byl přijat na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy na vytoužený obor historie. O studium tohoto oboru už se pokoušel předtím, ale kvůli živnostenskému původu nebyl přijat a musel se spokojit se studiem na Vysoké škole ekonomické.
Přestupu na historii v roce 1968 předchází jeho pobyt na letní studentské brigádě v Kazachstánu v létě roku předchozího. Jan Palach se na ní spřátelí s mladým Rusem, kterého se zastane ve sporu o špatné jídlo, které dostávají.
Milostný trojúhelník
Doma se pak jako student čile zajímá o to, čím žije celá společnost. Proces uvolňování a Pražské jaro vnímá jako euforickou dobu, plnou nadějí. Jan je vášnivý diskutér, který s přáteli probírá otázky politiky, historie, filozofie a kultury. Pobyt na kolejích střídá s návštěvami mámy (Zuzana Bydžovská) doma ve Všetatech, s přítelkyní Helenou Zahradníkovou (Denisa Barešová) chodí do kina, rád třeba na grotesky, u nichž se hlasitě a srdečně směje.
Vztah s Helenou, již zná od dětství, je blízký, ale spíše sourozenecký, z jeho strany ochranitelský a pečující, protože mladá dáma se zotavuje z následků obrny. Vášeň zažívá vůči ženám stydlivý Jan s její spolužačkou z žurnalistiky, spolubydlící na kolejích a nejlepší kamarádkou, Slovenkou Evou Bednárikovou (Kristína Kanátová).
Tento milostný trojúhelník, ukazující přístup Jana k oběma dívkám, kdy jeden vztah je více intelektuální a druhý spíše fyzický, tvůrcům slouží k tomu, aby z něj neučinili mramorový pomník šlechetnosti ve všech rysech jeho osobnosti, ale postavu z masa a kostí, která také chybuje a ocitá se občas v rozporu se svými ideály.
Konformní podvolení
Ideály ale určitě neztrácí po okupaci v srpnu, na rozdíl od těch, kteří odhodlání postavit se na odpor okupační správě země vyměňují za mnohem bezpečnější konformismus. Jan zažívá zklamání z pedagogů na fakultě, některých spolužáků, z pasivní veřejnosti, která nepodpořila stávkující studenty, z policie a Státní bezpečnosti, která se obrací proti lidem, kteří se odmítají s okupací smířit.
Vnímá, jak lidé mění své postoje, jak se znovu začínají bát, jak jsou neteční, jak politici vydávají čím dál kompromisnější prohlášení. Režisér se zde po dílu ze série České století s názvem Musíme se dohodnout, který byl roku 1968 a pookupačnímu zavlečení představitelů státu do Moskvy, věnován, dále věnuje úloze Josefa Smrkovského a jeho pozici miláčka lidu.
Jan volá po vnější radikální akci, ale když se mu nedostává sluchu, rozhodne se ji obrátit dovnitř, na sebe. Film ukazuje, že to není jeden bezprostřední impuls, který by ho k jeho činu přivedl, ale celý souběh událostí, jež citlivého člověka, odmítajícího se smířit s opuštěním ideálů, které ještě před pár měsíci vnímal jako vůli národa, doženou do takto krajního řešení.
Motiv ohně
Tvůrci i naznačují, kde se k němu mohl inspirovat. Jan v říjnu roku 1968 navštívil Francii, kde se na brigádě od polské studentky dozvěděl o činu Ryszarda Siwiece. Ten se 8. září při celostátních dožínkách na varšavském Stadiónu Desetiletí za přítomnosti vedení polské komunistické strany a přibližně sta tisíc diváků upálil na protest proti invazi armád Varšavské smlouvy do Československa.
Zda skutečně Palach o tomto činu věděl, včetně toho, od koho a za jakých okolností o něm byl zpraven, může být historická fikce, stejně jako nedoložitelná skutečnost. Režisér ale tuto zprávu, spolu s Janovým prohlížením si časopisu se slavnou fotografií sebeupálení vietnamského buddhistického mnicha v roce 1963 v Saigonu na protest proti perzekuci buddhistů v Jižním Vietnamu, používá jako součást symbolického výkladu jeho osudu.
Motiv ohně se tu objevuje na více místech. Pálení tiskovin. Darovaný zapalovač od ruského kamaráda, kterého se Jan zastal a který on zase daruje profesorovi (Jan Vondráček), jehož považuje za morální autoritu. Sledování němé grotesky s Laurelem a Hardym, v níž Oliver Hardy začne hořet. Tyto motivy jsou součásti asociační hry, jež má evokovat předzvěst něčeho zlého.
Poměrně jasná je i symbolika scény v kostele, kde Jan během Vánoc poslouchá v kostele kázání o pomíjivosti lidského těla a pozemského života. Hledá na něm ospravedlnění pro svůj čin a zároveň i odpuštění za něj. Kamera zblízka sleduje jeho tvář a snaží se zachytit moment jeho odhodlání k činu, který učinil. To se děje opět ve více momentech, které skládají onu mozaiku událostí, jež ho přivedly k tomu, že se stal první živou pochodní.
Měnící se charakter doby
Kameraman Jan Šuster měnící se tón doby dobře vystihuje i za pomocí barevné škály filmu. Nadějné jaro a léto vystřídá šedý podzim a mrazivá zima. Čerpá zde z proměn ročních období, které jakoby odrážely i to, co se děje uvnitř Jana.
Inteligentního, spíše introvertního kluka, který byl nejen bystrým pozorovatelem společenského a politického kvasu období, vedoucího k Pražskému jaru, ale uměl se i dobře bavit, byť k tomu veselí nepotřeboval alkohol. Ve scéně na brigádě v Kazachstánu se představuje jako někdo, kdo nemá rád bezpráví na druhých a kdo se přes svou spíše neprůbojnou povahu dovede ozvat.
Jeho výlučnost je dobře patrná i ze scény po okupaci, kdy v univerzitní aule studenti zpívají písně Karla Kryla a on jako jediný mlčí a o to víc přemýšlí o jejich obsahu. Po srpnu se stává vážnějším, zamyšlenějším, citlivějším na všechny ty negativní jevy ve společnosti, které její vývoj vracely zase zpět. Ať už šlo o cenzuru v médiích nebo dezinformační vydávání novin okupačními vojsky. Nejhůř se ale smiřoval s odevzdaností, lhostejností a pasivitou lidí, s jejich ochotou nechat se znormalizovat, podrobit.
Silné, nadčasové memento
V tom zůstává jeho příběh silným mementem pro další vývoj v naší zemi po okupaci i v současnosti. V lednu roku 1989 se Palachův týden stal jedním z předstupňů listopadové revoluce, kdy se po letech výrazněji projevil občanský odpor proti totalitnímu režimu.
A neochota smířit se s vývojem společnosti, v níž nám, byť po demokratických volbách, vládne trestně stíhaný premiér s minulostí normalizačního komunisty a agenta STB, je patrná i dnes. Zvlášť když se tento premiér opírá o podporu čím dál nestoudnějších komunistů, kteří ústy některých jejích členů zpochybňují, že v roce 1968 šlo o okupaci této země. (P)rezidentem této země je pak člověk, který si tato významná výročí, jako je 17. listopad nebo okupace vojsky Varšavské smlouvy, odmítá připomínat se svým národem, ale selektivně si vybírá jiná, která si naopak ochotně připomíná na ruské ambasádě.
Není divu, že narůstá odpor proti jejich politice, zhmotněný do množství demonstrací, naposledy té před Českým rozhlasem. Lidé na nich dávají najevo, že se nenechají znovu znormalizovat a že nezapomínají na neblahou minulost, kvůli jejímuž vývoji se Jan Palach odhodlal k tomuto meznímu činu.
Režisér Robert Sedláček při zkoumání jeho motivací k němu i jeho samého zúročuje svou zkušenost s natáčením historických látek, jako byly televizní série České století a Bohéma. Film Jana Palach je oproti nim možná méně provokující, ale určitě se poctivě snažící o popsání toho, jaké společenské a politické okolnosti vedly mladého idealistického muže k tomu, že pro vyburcování druhých z letargie zvolil zrovna tuto krajní cestu.
Jeho čin pak i před nás staví otázku, co jsme ochotni udělat pro to, aby byl udržen demokratický vývoj v této společnosti. Odpověď nechť hledá každý ve svém nitru, k němuž Palachův čin promlouvá napříč lety a generacemi.
Jan Palach
- Žánr: životopisné drama
- www.cinemart.cz/filmy/jan-palach/
- Česko / Slovensko, 2018
- Scénář: Eva Kantůrková
- Režie: Robert Sedláček
- Hrají: Viktor Zavadil, Zuzana Bydžovská, Denisa Barešová, Kristína Kanátová, Jan Vondráček, Michal Balcar, Karel Jirák, Gérard Robert Gratadour
- Distribuce: CinemArt
- Distribuční premiéra v ČR: 21. 08. 2018