Režisér Yorgos Lanthimos se otevírá mnohem širšímu publiku, aniž by ztratil to původní festivalové
Jeho předchozí snímky působily přece jen odvážněji.
8 /10
Velká cena poroty z festivalu v Benátkách a tam i udělená cena pro nejlepší herečku Olivii Colman, která získala za roli Anny Stuartovny rovněž Zlatý glóbus. Zisk 10 cen na British Independent Film Awards, včetně té pro nejlepší nezávislý film roku. 12 nominací na britské ceny BAFTA a 10 oscarových v těch nejprestižnějších kategoriích jako je nejlepší film, režie, původní scénář, kamera nebo nominace pro všechny tři hlavní ženské protagonistky.
Stoupání k hollywoodskému nebi
To je jen základní výčet nominací a cen, které Favoritka sbírá. Do oscarového klání jde s nejvíce nominacemi, tedy spolu s Romou, která jich má také deset. Tento úspěch je dán nejen šikovnou marketingovou strategií producentů, ale především ochotou akademiků slyšet na díla osobitých režisérů s vyhraněnou estetikou vyprávění, vzešlých z prostředí áčkových filmových festivalů. A tím pětačtyřicetiletý řecký režisér Yorgos Lanthimos rozhodně je.
U tohoto nejvýznamnějšího představitele řecké divné vlny sledujeme v posledních čtyřech letech, jak poměrně rychle stoupá k hollywoodskému nebi. Začalo to jeho prvním anglicky mluveným snímkem Humr, který byl satirou nejen vztahovou, ale i tou společenskou nebo politickou ve smyslu vize orwellovského Velkého bratra, který chce kontrolovat a regulovat vše, včetně naší intimity.
Pokračovalo to znepokojujícím obrazem rodiny, vystavené domácímu teroru za hříchy jednoho jejího člena, ve filmu Zabití posvátného jelena. Režisér dal této moderní variaci na antické tragédie značně krutou, černohumornou podobu, která je pro filmy typická.
Zkoumání mechanismu moci
Černohumorný nebo groteskní ráz má i jeho třetí anglicky mluvený film, zasazený do prostředí anglického dvora na počátku 18. století. Režisér si k němu poprvé z jeho filmů nenapsal scénář, ale využil toho od dvojice Deborah Davis a Tony McNamara.
Téma jeho předchozích filmů ale zůstává. Yorgos Lanthimos v nich zkoumal různé mechanismy autoritativní moci, která bezprostředně zasahuje do našeho soukromí. Ve Špičáku (2009) to byla výchova rodičů, která držela jejich tři děti v izolaci od okolního světa, o němž jim rodiče vytvářeli značně zkreslené informace.
![Roma: nejlepší film roku 2018 [recenze]](/getthumbnail.aspx?q=60&crop=1&h=225&w=400&id_file=167183307)
V Alpách (2011) šlo o podřízení vlastních potřeb těm kolektivním u lidí, kteří na sebe berou cizí identitu, aby se nemuseli potýkat s tou vlastní. A v Humrovi o společenství budoucnosti, kde nesmí existovat nezadaní nebo svobodní jedinci, neboť jinak se promění ve zvíře.
V případě jeho předchozích počinů šlo vždy o alegorický obraz pokřivené lidské společnosti, která se ve jménu dobra jejích členů řídí pravidly, určovanými nějakou autoritativní osobou nebo mocí. V jeho nejnovějším snímku jde opět o souboj o moc a postavení, které rivalkám zajistí přízeň královny.
Věrný dobový kontext
Scenáristé se inspirovali skutečnými historickými postavami i daným dobovým kontextem. V tomto případě postavou Anny Stuartovny, poslední královny z tohoto rodu. Ta žila v letech 1665 - 1714 a Království Velké Británie a Irska vládla od roku 1702 do její smrti.
Děj je zasazen do období po smrti jejího manžela Jiřího v roce 1708, kdy mezi Anglií a jejich spojenci a Francií probíhal už nějaký rok boj o následnictví na španělském trůně. Vlivným se v té době stal John Churchill, vévoda z Marlborough (Mark Gatiss), který vedl britská královská vojska. Jeho manželka Sarah byla více jak třicet let blízkou přítelkyní a rádkyní královny Anny a byla to právě ona, kdo za nemocnou královnu fakticky vládla.
Po smrti královnina manžela rovněž vzrostl vliv parlamentu a kabinetu, vedeného lordem Godolphinem, ve které měli převažující zastoupení whigové, kteří nebyli královně tak nakloněni jako toryové, kteří ji podporovali ve válce o španělské dědictví.
Historický kontext vyprávění je tedy poměrně věrný realitě, včetně toho, že Anna Stuarovna trpěla dnou a díky své obezitě se nechala vozit na kolečkovém křesle. To, že neměla žádného nástupce, bylo dáno tím, že všichni její potomci zemřeli.
Anna osmnáctkrát otěhotněla, ale její děti se buď narodily mrtvé, nebo nepřežily nejútlejší věk, vyjma jediného syna Viléma. I on však zemřel ve věku 11 let na neštovice. Tato velká úmrtnost potomstva se stala silnou indicií pro domněnku, že princ Jiří trpěl syfilidou.
Hra o přízeň královny
Anna Stuartovna (Olivia Colman) je ve filmu vylíčená jako tragická, či chcete-li tragikomická, postava. Nemocná, náladová, nejistá, zlomená, maniodepresivní díky ranám osudu, které utržila. A také moc bystrá ani přitažlivá, dětinská, ztrácející kontakt s realitou. Obklopená jídlem nebo králíky, z nichž každý jeden z nich jí slouží jako náhrada za její zemřelé děti.
Její fyzický i duševní stav se odráží na jejím stylu vládnutí, čehož zručně využívají různí manipulátoři, kteří prosazují své zájmy v době války s Francií. Nejvýrazněji z nich Sarah Churchill, vévodkyně z Marlborough (Rachel Weisz), která díky tomu, že ji zná už od mládí, umí velmi dobře využívat jejího rozpoložení k tomu, aby ji ponoukala k tomu, jak zvyšovat daně nebo pokračovat v bojích. To se pochopitelně nelíbí hraběti Robertu Harleymu (Nicholas Hoult), který vykonává funkci ministra zahraničí.
Situaci u dvora a mocenskou přetahovanou na něm změní příjezd Abigail Hill (Emma Stone), sestřenice Sarah. Ač je Abigail urozeného původu, její otec ji prohrál s Němci v kartách. Díky němu přišla o majetek i postavení a teď se u dvora uchází o práci.
Začne na pozici služebné, dělající tu nejpodřadnější práci, potom se stává komornou Sarah a jak postupně stoupá vzhůru směrem ke královně, do jejíž přízně se jí podaří vetřít, rozhoří se mezi oběma jejími dvorními dámami nelítostný boj.
Každá z nich si totiž uvědomuje, že přízeň královny s sebou nese určité společenské postavení a výhody s ním spojené. Sarah toto postavení, které mocensky využívá, nechce ztratit, Abigail ho chce znovu získat po pádu, který zažila. O toto postavení se nechce ani jedna z dam dělit, i když náznaky dohody tam jsou.
Sex jako mocenský nástroj
Vůči královně přitom každá z nich uplatňuje jinou taktiku, jak se v její přízni udržet nebo se do ní dostat. Sarah má samozřejmě výhodu v tom, že královnu zná a může si dovolit k ní být upřímná. To se projevuje třeba tím, že jí říká, že vypadá jako jezevec, což rozhodně není myšleno jako pochvala.
Abigail volí taktiku přesně opačnou. Královně podlézá, opěvuje její neexistující půvab a má pochopení pro její věčné fňukání. Dělá tedy to, co Sarah už dělat po letité známosti odmítá. Když pak Abigail jedné noci zjistí, že Sarah ovládá královnu i skrze jejich intimní blízkost, použije stejnou taktiku. Sarah to neunikne a tím se jejich salonní bitva definitivně vyostří.
Sex se stává prostředkem, jak si k sobě toho druhého připoutat a udržet si jeho přízeň. To ze strany obou rivalek, ale i královna hraje svou hru a proto začne tuto jejich rivalitu přiživovat. Najednou se cítí žádaná a začne si to užívat, byť chápe, že ten zájem není zcela upřímný.
Odosobněné dialogy
Interakce v rámci ženského trojúhelníku je díky všem třem na Oscara nominovaným herečkám barvitě vylíčená. Mezi Sarah a Abigail se vší jízlivou krutostí, skrývanou s přibývajícím časem čím dál obtížněji za masku přetvářky. Obě se předhánějí v tom, která z nich umí být zákeřnější, vyhrává pak ta, která prokáže, že má ještě méně zábran než ta druhá.
Že ale ani pro ni nemusí být toto jednání výhrou, ukazuje závěr, který říká, že není radno podceňovat míru závislosti na odstavené konkurentce. Fandit se v tomto souboji ctižádostivých dam nedá nikomu, protože ta zdánlivě slabší se ukáže být mnohem cyničtější a bezskrupuloznější než ta, která měla královnu aspoň ráda.
V takto rozehrané ženské partii se muži drží v pozadí a sehrávají úlohu přehnaně načančaných panáků, ovládaných chtíčem. Po sexu i po moci. Také se snaží manipulovat oběma dámami, ale jsou to ve výsledku ony, kdo manipulují jimi. A ještě se jim přitom vysmívají přezíravě jedovatými replikami typu: „Roztéká se vám řasenka, příteli.“
Dialogy mezi postavami tuto vztahovou vyšinutost podporují. Jsou neemociální, neupřímné, často sexuálně zabarvené způsobem, z něhož to černohumorné odosobnění jen prýští. Pro příklad: “Přišel jste mě svést nebo znásilnit?” - “Jsem gentleman.” - “Ach, znásilnit tedy.” Podobně laděné jsou i názvy osmi kapitol, do nichž je vyprávění členěno. Jde o věty, vytržené z kontextu rozhovorů.
Tři rovnocenné herecké výkony
Peprné sexuální narážky i dekadentní hrátky na královském dvoře, kdy se šlechta baví házením ovce po nahém otylém muži, jsou součástí tohoto groteskního historického dramatu, plného zlomyslných intrik. Z hlediska výpravy přitom Favoritka v ničem nezaostává za běžnými kostýmními dramaty, hlavně co se týče výzdoby interiérů.
Že ale o běžné historické drama nejde, vidíme už třeba na způsobu, kterým na Oscara nominovaný kameraman Robbie Ryan snímá dění v komnatách paláce. Často používá efekt rybího oka, který má pokřivenost nebo vyšinutost dění v tomto prostředí zvýraznit. Kamera se přibližuje zblízka a nepříliš lichotivě k obličejům postav nebo naopak snímá postavy v obrovských sálech za pomocí zkreslujících objektivů tak, aby v nich působily co nejvíc ztraceným dojmem.
Vizuální stránka tedy koresponduje s tím, jak vnímáme jednání postav. Všechny tři herečky toto vyšinuté, zlomyslné, kruté i pošetilé jednání ztvárňují způsobem, který akademikům zamotá hlavu, kterou z nich při ocenění upřednostnit.
Rachel Weisz je ta tvrdá, mužská, což pak ještě zvýrazní její páska přes oko. Emma Stone má velká kukadla, v nichž ale čím dál víc probleskuje nemilosrdnost těch, kteří se derou na vrcholek, z něhož už jednou spadli a nechtějí to opakovat. Olivia Colman pak ukazuje, že ač emočně nestabilní, stále ví, jaké má postavení a že se druzí musí její umanutosti podřídit.
Otevření se širšímu publiku
Yorgos Lanthimos s touto trojící rozehrává groteskně laděnou mocenskou hru, v níž je sex používán jako prostředek uchování společenského statusu, zlomyslnou krutostí i podlými intrikami se zde nešetří a vyhrává díky nim ten, kdo prokáže, že má míň zábran.
Režisér se díky tomuto historickému příběhu, opřenému o skutečné postavy a události, otevírá mnohem širšímu publiku než dosud, aniž by přitom ztratil to, které mělo rádo jeho předchozí, možná více provokativní či bizarní, tituly.
Ona totiž ani Favoritka není mainstream pro konzervativní publikum a z tohoto pohledu je pro mě oněch deset nominací na Oscara příjemným překvapením. Akademie tím vzkazuje, nebojte se být osobití a často jdoucí za hranu, cesta do Hollywoodu je i vám otevřená. Yorgos Lanthimos na ni vykročil velmi povedeným způsobem.
Favoritka
- Žánr: groteskní historické drama
- Původní název: The Favourite
- www.foxsearchlight.com/thefavourite/
- Irsko / Velká Británie / USA, 2018
- Scénář: Deborah Davis, Tony McNamara
- Režie: Yorgos Lanthimos
- Hrají: Olivia Colman, Rachel Weisz, Emma Stone, Nicholas Hoult, Joe Alwyn, Mark Gatiss, Wilson Radjou-Pujalte, Basil Eidenbenz
- Distribuce: CinemArt
- Distribuční premiéra v ČR: 24. 01. 2019