Climax: recenze filmu

Gaspar Noé, čtyřiapadesátiletý francouzský režisér, narozený v argentinském Buenos Aires, se proslavil provokativními tituly Zvrácený, Vejdi do prázdna nebo Love. Podobně jako Lars von Trier je považován za zlobivé dítě evropského filmu.

Představitel filmového směru, zvaného New French Extremity, na letošním festivalu v Cannes představil svůj drogový muzikál či taneční horor Climax. Sklidil zde za něj oslavné recenze i hlavní cenu v sekci Quinzane des Réalisateurs.

Halucinogenní šílenství

Vizuálně i zvukově podmanivý snímek působí jako hodinu a půl trvající taneční party, která se postupně vymyká kontrole. Režisér přichází s hypnotickým, drogový trip připomínajícím filmem, v němž neustále duní techno hudba a kamera Benoîta Debieho těká po klaustrofobním prostoru, v němž se tanečníci propadají do horečnatých nočních můr.

Třicítka profesionálních tanečníků a tanečnic na samotě uprostřed lesů pod vedením respektované choreografky nacvičuje vystoupení, s nímž by se chtěli představit na americkém turné. Intenzivní trénink v zimě roku 1996 na chatě, kde pobývají, má vystřídat závěrečná party. Na vinylech hraje Daft Punk nebo Aphex Twin a k občerstvení je přichystána jedna velká a lahodně vypadající nádoba se sangrií, která na chvilku ostatním zmizí z očí.

Někdo do ní během té doby přidá drogu (extázi nebo LSD) a ne zrovna dobrou, protože to, co následuje potom, je ten nejhorší trip, který si dovedete představit. V pár místnostech a na chodbě vypukne halucinogenní šílenství, během něhož postavy postupně upadají do kolektivní paranoie. Na každou z nich má přitom droga jiný účinek. Někdo zběsile tančí, jiný se potácí, další se v bolestech chytá za hlavu, je v panice nebo dává průchod své sexualitě.

Inspirační zdroje

Jejich chování pod vlivem drogy do velké míry odráží to, jak jsou nám postavy představeny v úvodu. Ten se sestává z vtahujícího tanečního intra a video vizitek jednotlivých účastníků tohoto tanečního soustředění, kteří na kameru hovoří o svém vztahu k tanci, umění nebo sexu.

V pozadí těchto krátkých rozhovorů, jež jsou nám zprostředkovány prostřednictvím televizní obrazovky, je dobré si všímat, jak vypadá okolí této obrazovky, vyskládané v poličkách videokazetami, DVD a knihami. Nejde samozřejmě o náhodný výběr titulů, které mají sloužit jako pouhá kulisa. Režisér jím dává najevo, ke kterým inspiračním vzorům se v tomto filmu i celé své tvorbě hlásí.

Love: recenze filmu

Namátkou zmiňme, že mezi hřbety knih či DVD nalezneme snímky od Fritze Langa či Friedricha Murnaua, Posedlost od Andrzeje Żuławskiho, Lynchovu Mazací hlavu, Pasoliniho Saló aneb 120 dnů sodomy nebo Suspirii od Daria Argenta. Právě posledně zmíněný horor z baletní školy, s unikátní vizuální a zvukovou stránkou a halucinogenní atmosférou, nejvíc naznačuje, jakou tvář Noé svému novému filmu vtiskne a kam se bude ubírat.

Extatické taneční intro

Představení tanečníků jde ruku v ruce s ukázkou jejich tanečního umu. Režisér jí dává podobu čtvrthodinového extatického tanečního intra, které vypadá, jako by bylo natáčené v jednom dlouhém záběru bez střihu. Během tohoto hypnotického, až do transu dovedeného muzikálového nebo tanečního čísla, snímaného z různých úhlů kamery, se tanečníci a tanečnice různých ras, pohlaví a sexuálních orientací, při tanci projevují tak, jak je jim to přirozené.

Někdo svádivě, vyzývavě, jiný agresivně. Osobitý taneční styl každého z účastníků něco vyjadřuje i z jeho povahy. Tanec se pak přelévá do nenucené konverzace, nejčastěji o sexu. Někteří už si spolu něco začali, jiní se k tomu chystají a tanec je součástí tohoto rituálu svádění.

Pod nátěrem civilizačních návyků

Rozjetý večírek se ale postupně začne proměňovat v noční můru. Droga v pití zapůsobí nejen jako katalyzátor vzájemných vztahů, ale i toho, jaké vášně, touhy nebo strachy a bolesti v sobě jednotliví tanečníci nosí. Začne se prohlubovat a tím více odhalovat jejich podstata, dosud ukrytá za nátěrem společensky přijatelného chování.

Na povrch začnou vyplouvat různé animozity a nenávisti, ale i chtíče. Konverzace se mění v křik, obviňování, hádky, impulzivní jednání či milostné vzdechy. Zezačátku se tanečníci toto své chování snaží ještě korigovat a reflektovat, když se ptají se, co je jeho příčinou, jenže pak je osobní běsi zcela ovládnou.

Roztáčí se spirála nenávisti, v níž vítězí snaha ublížit tomu druhému. Každý akt agrese je vystřídán ještě mocnějším instinktivním aktem odplaty a civilizované společenství se pod vlivem nahromaděných negativních pocitů propadá do hlubin zvířecí pudovosti.

Na tanečním parketu, dlouhé chodbě a v několika pokojích režisér demonstruje, jak to vypadá, když člověk pod vlivem negativních emocí a davové psychózy odhodí civilizační návyky a zábrany. Společenství jakéhokoliv druhu se v tom momentě začne rozpadat a začne platit zákon silnějšího.

Intenzivní útok na naše smysly

Tomuto propadu do hlubin našeho temného Já dává režisér podobu jakéhosi halucinogenního dantovského tanečního pekla s dunivou techno hudbou, neonovými světly a výkřiky bolesti i slasti. Oproti filmu Zvrácený, který obsahoval drastickou desetiminutovou scénu znásilnění, nebo explicitním erotickým scénám z Love, se ale Noé tentokrát ve vyobrazení orgiastických nebo násilných výjevů drží víc zkrátka a spíš naznačuje, než přímo ukazuje.

Mission: Impossible – Fallout je nejlepší akční film roku 2018 [recenze]

Na naše smysly ale i tak útočí natolik intenzivně, že se vám sledování filmu promění v pocit drogového rauše při změněném vědomí. Kamera v krkolomných, epileptických a až agresivně působících záběrech krouží po místnostech tak, že se vám z toho zatočí hlava. Extrémně dlouhé záběry bez střihu se střídají s těmi, kde je rychlý střih naopak zcela neviditelný.

Nervní, psychotickou atmosféru umocňuje elektronická hudba, která nás provází v podstatě celou stopáží snímku. Soundtrack k filmu čítá osmnáct skladeb od umělců jako Daft Punk, Aphex Twin, ale i M|A|R|R|S, Soft Cell nebo Rolling Stones. V hudební dramaturgii byla respektována doba, ve které se film odehrává, takže ve filmu nenajdete hudbu, která by vznikla za polovinou 90. let.

Režisérovy trademarky

Toto audiovizuální pojetí k Noému neodmyslitelně patří a je součástí jeho stylu. K jeho trademarkům se řadí i kreativní zacházení s úvodními a závěrečnými filmovými titulky, které jsou zde přeházené tak, že se jedny z nich objevují uprostřed snímku.

Gaspar Noé se pro film, který natočil během intenzivních 15 dnů, inspiroval skutečnými událostmi, které se udály ve Francii v roce 1996. Tanečníky sháněl v pařížských i newyorských klubech, spojil se ale i s etablovanou herečkou a tanečnicí Sofií Boutellou (Kingsman, Mumie, Hotel Artemis), která nakonec ve filmu ztvárnila hlavní roli.

10× nejlepší a nejkontroverznější filmy z festivalu v Cannes

Film vznikal prakticky bez scénáře, kdy režisér nechával situacím volný průběh. To se týkalo i tance. Kromě úplně první scény, která měla předem danou choreografii, měli tanečníci absolutní svobodu projevit se svým vlastním jazykem, velmi často až nevědomým, a odhalit svou osobní vnitřní vřavu.

Podmanivá audiovizuální podoba

Sugestivní, opojná, vtahující, děsivá, ale i vyčerpávající podívaná se přitom nesnaží zprostředkovat nějaký příběh, ale zapůsobit především na naše emoce. Velkou měrou právě za pomocí neustále pulzující hudby. A to co nejsyrovějším způsobem.

Jednotliví účastníci pod vlivem drogy ztrácejí zábrany i kontrolu nad sebou samými i prostorem, v němž se nacházejí. Komunita tanečníků se postupně rozpadá a míří vstříc branám symbolického pekla. Především toho hodnotového. V něm už se člověk nemusí schovávat za masku civilizačních návyků a může dát průchod své animální pudovosti.

Gaspar Noé tomuto peklu umí vtisknout natolik podmanivou audiovizuální podobu, že mu odpustíte, že vás do něj zavedl. Protože ten zážitek z něj je podobně lákavý a současně nebezpečný jako ta sangria, co stojí na stole před začátkem party. Po zhlédnutí filmu už byste si ji asi nedali.

Climax

• Žánr: taneční horor
• Původní název: Climax
• www.wildbunch.biz/movie/climax/
• Francie, 2018
• Scénář: Gaspar Noé
• Režie: Gaspar Noé
• Hrají: Sofia Boutella, Romain Guillermic, Souheila Yacoub, Kiddy Smile, Claude Gajan Maude, Giselle Palmer, Taylor Kastle
• Distribuce: Aerofilms
• Distribuční premiéra v ČR: 01. 11. 2018