AVmania.e15.cz

Chlapectví: recenze filmu

Nejlepší film roku. Citlivý, přirozený a neokázale epický portrét dospívání malého chlapce v muže, natáčený v průběhu dvanácti let. Richard Linklater stvořil své opus magnum.

Čtyřiapadesátiletý americký scenárista, režisér a producent Richard Linklater se svými ranými filmy Slacker (1991) a Omámení a zmatení (1993) zařadil mezi nejzajímavější tvůrce americké nezávislé scény. Komediemi Škola ro(c)ku (2003) a Špatné zprávy pro Medvědy (2005) pak zabrousil i do čistě komerčních vod.

Neúnavný hledač

Nikdy ale především nepřestal být hledačem nových možností vyjádření filmového média, jak o tom svědčí hned dvojice jeho animovaných filmů Sním či bdím? (2001) a Temný obraz (2006). V obou dvou využil techniku rotoskopie. Sním či bdím? uvádí Tomáš Luňák jako jednu z technologických inspirací pro vznik Aloise Nebela. Temný obraz vychází z biograficky laděné předlohy autora žánru sci-fi a halucinogenního vizionáře Philipa K. Dicka, na základě jehož knih vznikly i filmy Blade Runner, Total Recall a Minority Report.

Koncepčně výjimečná je i jeho vztahová trilogie Před (úsvitem, soumrakem, půlnocí), kterou loni po osmnácti letech prozatímně završil. Aby vzápětí poté představil další projekt, založený na plynutí času. Celine (Julie Delpy) a Jesseho opustil na řeckém ostrově, i když představitele Jesseho ne tak úplně. S Ethanem Hawkem totiž spolupracoval i na svém posledním filmu, který ve světové premiéře uvedl v lednu na Redfordově festivalu Sundance a záhy poté na Berlinale v premiéře mezinárodní.

Klepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázek

Berlínský festival má Linklater rád, vždyť právě zde získal Stříbrného medvěda za nejlepší režii za svůj čtvrtý celovečerní film Před úsvitem (1995). Tím tento festival nezávislého filmaře objevil světu. Loni tu za Před půlnocí získal Cenu diváků a letos se tu právě s Chlapectvím ucházel o ceny v hlavní soutěži jako jediný americký zástupce.

A byl z toho opět Stříbrný medvěd za nejlepší režii. Zaslouženě, neboť film opravdu unikátním způsobem zachycuje život jedné rodiny během dvanácti let. Právě tolik let trvalo i natáčení tohoto snímku. Jak již název napovídá, hlavní pozornost se stáčí na dospívání jednoho ze dvou sourozenců v této rodině. 

Časosběrná metoda

Masona (Ellar Coltrane) poznáváme na počátku jako šestiletého chlapce a loučíme se s ním jako s osmnáctiletým, kdy se rozhoduje po střední škole o své budoucí kariéře. Jeho starší sestru Samanthu ztvárňuje půvabná a typově velice zajímavá režisérova dcera Lorelei. Jejich rozvedené rodiče pak Patricia Arquette a již zmíněný Ethan Hawke. 

Klepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázek

Richard Linklater si v tomto filmu vyzkoušel koncept, založený na plynutí času, který po dvanácti letech uzavřel do nějaké časové konzervy. V oblasti hraného filmu se stal průkopníkem, i když na něco podobného měl zálusk i Lars von Trier. V dokumentárním filmu se s tímto časosběrným pojetím setkáváme celkem pravidelně, stačí zmínit například Helenu Třeštíkovou a její Manželské etudy nebo tituly Marcela, René, Katka a Soukromý vesmír. 

Linklater se začal s protagonisty filmu scházet v roce 2002, kdy natočili pár scén a rok si počkali. A tak to šlo dlouhých dvanáct let, během nichž si nemohl být jistý, zda se některému z nich nepřihodí něco, co by ohrozilo natáčení tohoto snímku. 

Malé životní etudy

Nakonec těch natáčecích dnů bylo pouhých 55 a režisér během nich zachytil ty úplně nejbanálnější momenty, jež se v lidském životě dějí. Hádky se sestrou, rodičovská sexuální výchova, záliba ve sprejování, kempování s otcem, balení holek, oslavy narozenin, společný bowling, ukončení střední školy. 

Klepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázek

Linklater se nesnažil zachytit nějaké dramatické epizody ze života dospívajícího kluka a jeho rodiny, ale právě ty, jež těm zlomovým momentům vytvářejí podhoubí. Jejich důležitost si uvědomujeme zpětně, kdy doceníme, jak nás všechny ty omyly a náhody vlastně posouvaly dál v našem vývoji. 

Máme pocit, že sledujeme opravdu náhodně vybrané okamžiky z plynutí lidského života, což je největší předností tohoto konceptu. Pro někoho ale naopak slabinou, protože může mít naopak pocit, že se tu neděje nic zásadního. 

Ale ono se děje, protože pozorujeme proces dozrávání a stárnutí člověka, včetně proměny jeho fyzické a mentální stránky. Dětem postupně přibývají beďary, rodičům vrásky a v případě Patricie Arquette i nějaká ta kila navrch a zpět. Masonova dětská citlivost, spojená s důvěřivou a otevřenou povahou, se léty prohlubuje a vede k čím dál intenzivnějšímu zájmu o otázky filozofického rázu. Jen on se přitom možná uzavírá víc do sebe. 

Skrze zachycení oné všednodenní banality si najednou uvědomujeme, čím vším jsme si sami během dospívání prošli a možná už jsme na to zapomněli. Richard Linklater nám to připomíná za pomocí filmu, k němuž přívlastky jako realistický, přirozený, neokázalý, autentický nebo přesvědčivý padnou jako k málokterému jinému. Chlapectví těmto přívlastkům dává zcela nový obsah, jemuž jsem zvědavý, jak se budou snažit ostatní filmy v budoucnu přiblížit. 

Dramatické dějové katalyzátory

V kině zažíváte pocit, jako byste byli součástí této rodiny, kde děti po rozvodu rodičů zůstaly s mámou. Otec měl totiž až příliš divokou a svobodomyslnou povahu, která se příliš neslučovala s rodinným životem. V průběhu dospívání sourozenci poznávají i jiné modely rodinného života a ubezpečují se přitom v tom, že ten nerovná se sice materiálně zabezpečené, ale uzurpátorské prostředí, které matce i jejím dětem vytváří někteří z matčiných nápadníků. 

Klepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázek

Násilnické sklony (v kombinaci s alkoholem) u otčímů a matčiných partnerů se stávají vlastně jedinými vyhroceně dramatickými momenty v ději, které slouží jako katalyzátor nahromaděných problémů, jež vnímáme opět v jejich co nejpřirozenějším vývoji. 

Častý porozvodový model

Postava matky jako tmelu a pevného středobodu rodiny, k němuž je možno se kdykoliv vztáhnout, je tu nesmírně důležitá. Neboť dává dětem lásku, pochopení, zázemí i příklad toho, jak řešit situace, které jsou pro chod rodiny zatěžující nebo rovnou destruktivní. Než pasivně trpět a snášet příkoří, jen kvůli pocitu zabezpečení a jistoty, je lépe včas odejít. I za cenu toho, že se bude muset rodina hodně uskromnit nebo přebývat v ne úplně vyhovujících podmínkách. Ale znáte to o tom světlu na konci tunelu či konci, na němž je hezké, že něco nového začíná. 

V postavě matky se opět velmi věrohodně odráží situace mnoha žen, které z různých důvodů zůstávají po rozvodu s dětmi samy. Sobě i dětem přivádí nové „tatínky“ a před dětmi se snaží vytvořit iluzi nového a šťastného domova, který bude lepší než ten předtím. Často je to ale právě jen ta iluze, kterou udržují z pocitu, že už jednou zklamaly a nerady by to opakovaly. Kvůli sobě a nejčastěji kvůli dětem. 

Postava otce zas funguje, jak to v rozvedených rodinách bývá, jako víkendový rodič. Oproti upjatější matce je on ten bohémštější, který dětem víc dovolí a s nímž si díky jeho dobrodružné nátuře užijí plno legrace. Jak ale děti vyzrávají, čím dál víc si uvědomují, jaké byly asi důvody toho, že rodiče spolu nežijí. 

Otec musí teprve najít zodpovědný přístup k životu a právě rodičovství jeho dvou dětí mu k němu pomůže dozrát. Když se tak stane, ví nejlépe on sám. Tehdy si dovolí znovu založit novou rodinu a stát se potřetí otcem. Jeho další otcovství jde ruku v ruce se vstupem jeho dětí do dospělosti, čímž film získává další přesah. 

Na přístupu obou rodičů ke svým dětem Linklater zároveň demonstruje, jak by se rodiče měli k sobě po rozvodu chovat, aby to co nejméně poznamenávalo jejich děti. Otec i matka Masona a Sam se umí dohodnout na společných návštěvách, své děti oba vroucně milují a zároveň je respektují jako osobnosti se samostatným názorem, jež k nim bývá často i značně kritický. Pozorují, jak stárnou, mění se a pomalu se smiřují s tím, že už je nepotřebují tak jak dřív. Zvlášť matka se v závěru musí vyrovnat se syndromem tzv. opuštěného hnízda, kdy po Sam odchází z domova na vysokou i Mason. 

Rodinné vazby vnímá Linklater jako nejdůležitější pro formování lidské osobnosti. To ale neznamená, že by nezachycoval i ty všechny ostatní, jež se podílí na vývoji a sociálním zařazení jedince. Vzhledem k věku dětských a postupně dospívajících hrdinů především školní prostředí s vymezováním si pozic v kolektivu, přátelstvím i prvními láskami. Zde ukazuje, jaký má na Masona a jeho sestru vliv časté stěhování, kvůli němuž si nejsou schopni vytvořit dlouhodobá nebo celoživotní přátelství mezi svými vrstevníky.

Sázka na dětské představitele, jež vyšla

Všednost a obyčejnost situací, jež jsou nám důvěrně známé a proto blízké, podávají herci tak, že naše emoční ztotožnění s příběhem ještě roste. Richard Linklater měl nebývale šťastnou ruku při výběru jak dětských, tak dospělých představitelů. 

U těch dětských bylo riziko mnohem větší, protože ne vždy z roztomilých dětí vyrostou z hlediska hereckého výrazu talentovaní teenageři a dospívající. V případě jak Ellara Coltranea, tak své dcery Lorelei ale režisér nešlápl vedle a je dalším z úžasných faktorů tohoto filmu sledovat, jak se oni dva proměňují. Zajímavější a patrnější je to u představitele Masona, na něhož je ve vyprávění kladen hlavní důraz. Ellar Coltrane je naprosto odzbrojující v dětských scénách a baví i jako středoškolák, skeptický vůči moderním technologiím. 

Dětští herci hrají civilně, nepřehrávají a bezprostřednost z nich nevyprchává ani během jejich teenagerských let. Podobně civilně, vzhledem k vyznění filmu, pojímají své party i představitelé jejich rodičů. Ethana Hawkea jako ne úplně zodpovědného otce si kvůli odlehčujícím momentům, jež do vyprávění vnáší, zamilujete. A u Patricie Arquette budete dlouho váhat, kdy naposledy jste jí viděli v takhle skvělé roli. Možná u Davide Lynche v Lost Highway před sedmnácti lety. 

Historický, popkulturní a hudební kontext

Richard Linklater konkrétní dobu dospívání ale nedefinuje jen prostřednictvím stárnutí svých hrdinů, jež se odehrává během oněch dvanácti let natáčení. Ale také skrze historický a popkulturní kontext, do něhož je příběh zasazen. 

Film se začal natáčet v roce 2002, takže zaznamenává takové politické fenomény jako byla americká politika v Iráku či volební kampaň Baracka Obamy, do níž se otec jako přesvědčený demokrat (čekali jste něco jiného?) spolu s dětmi drobně zapojí. Nebo zvolení Sarah Palinové guvernérkou státu Aljaška. 

Svět popkultury zastupuje šílenství kolem uvedení Harry Pottera, Lady Gaga, nové díly Star Wars nebo debaty s otcem o tom, že se Masonově vysněné milé moc nelíbí Temný rytíř. A také videohry, jež děti hrají. Dobová reflexe ale probíhá i skrze náladový hudební soundtrack, kde nalezneme Coldplay, Arcade Fire, Vampire Weekend, Boba Dylana i The Flaming Lips. 

O rodičích a dětech

Všechny tyto dílčí detaily přispívají k tomu, že vnímáme, jak se měnila společenská, kulturní a politická nálada během oné jedné dekády, kterou se režisérovi podařilo vetknout do tvaru epického díla, jemuž ale chybí jakákoliv okázalost, již si s filmy tohoto typu spojujeme. 

Richard Linklater z drobných střípků skládá silnou mozaiku běhu života, která se neuchyluje k nějakému lacinému ždímání emocí, ale naopak nabízí velmi empatickou a vtipnou paralelu k našim vlastním životům. Tím, že ukazuje věci, jevy a fenomény, jež důvěrně známe a jež jsme zažívali a stále ještě zažíváme. Ať už v pozici dětí nebo rodičů. 

Emil Hakl pojmenoval svůj román, podle něhož vznikl i stejnojmenný film, O rodičích a dětech. A právě Chlapectví je nejlepším příkladem toho, jak má vypadat rodinný film, na který by měli rodiče se svými ratolestmi skoro povinně zavítat. Neboť si z něho vezmou sebereflektivní poučení jak o sobě samých, tak o sobě navzájem. To by mohlo přispět k jejich pevnějšímu sblížení, jež bývá zvlášť v teenagerských letech a někdy i později značně obtížné.

Komplexní portrét dospívání

Režisér za pomocí kombinace prvků dokumentární a hrané tvorby a s využitím postupů literárního útvaru, jemuž se říká bildungsromán, natočil komplexní, hluboce procítěný a takřka všeobjímající portrét dospívání malého chlapce v muže.

Nenásilným, přirozeným a důvěrným způsobem vykreslil z hlediska zrání asi nejdůležitější epochu v životě člověka. Neboť iniciační fázi hodně z nás vnímá jako tu, která nás hodnotově, osobnostně i jinak nejvíc utvářela. 

Takřka tříhodinový film, připomínající dobu, kdy náš život teprve nabíral křídla, považuji za nejlepší film letošního roku, který dle mne nebude překonán a jemuž bych moc přál, aby právě on při výročních cenách na konci roku sbíral zasloužené vavříny. 

Vím, že se to nestane, ale stejně tak bych si přál, aby režisér Richard Linklater v zachycení oněch malých životních etud jedné rodiny pokračoval dál. Anebo se k ní vrátil třeba za devět a pak za dalších devět let, jak tak činí v případě Jesseho a Celine z jeho vztahové trilogie Before. S těmito hrdiny se totiž budete loučit jen velmi neradi a s pocitem, že byste s nimi ještě rádi kus jejich života sdíleli. 

 

Chlapectví

  • Žánr: rodinný
  • Původní název: Boyhood
  • www.boyhoodmovie.tumblr.com/
  • USA 2014
  • Scénář: Richard Linklater
  • Režie: Richard Linklater
  • Hrají: Ellar Coltrane, Lorelei Linklater, Patricia Arquette, Ethan Hawke, Evie Thompson, Tamara Jolaine, Lupe Trejo, Nick Krause, Zoe Graham
  • Distribuce: CinemArt
  • Distribuční premiéra v ČR: 14. 8. 2014

Chlapectví
Film   10

Další článek




celkem 3 komentáře

Nejnovější komentáře

Myslím, že máš prohozené pojmy forma a obsah… W 23. 12. 2014, 18:17
No zbohom! To sa zas "intelektuali" predbie… Q 16. 8. 2014, 09:14
Zaujímalo by ma, či bola za tých 12 rokov po… NOWOCAYN 15. 8. 2014, 11:24

Další podobné články

Black Panther: nový trailer na očekávaný filmový hit [video]

Black Panther: nový trailer na očekávaný filmový hit [video]

X-Men: The New Mutants – první oficiální trailer

X-Men: The New Mutants – první oficiální trailer

Sněhulák: Jo Nesbø a jeho Harry Hole v kinech [recenze filmu]

Sněhulák: Jo Nesbø a jeho Harry Hole v kinech [recenze filmu]

Jo Nesbø, Michael Fassbender jako detektiv Harry Hole a smrt s tváří sněhuláka. Silný tvůrčí tým obtížně hledá klíč k dramaturgicky konzistentní adaptaci první ze zfilmovaných „holeovek“.

Star Wars: Poslední z Jediů – nový oficiální trailer na očekávaný filmový hit [video]

Star Wars: Poslední z Jediů – nový oficiální trailer na očekávaný filmový hit [video]

Blade Runner 2049: recenze filmu

Blade Runner 2049: recenze filmu

Denis Villeneuve v pokračování kultovní sci-fi v obrazech chladné krásy rozvíjí filozofická témata o hranicích lidství a identity do nekompromisního tvaru, přinášejícího výzvu současným blockbusterům.

Liga spravedlnosti: finální trailer na očekávaný filmový hit [video]

Liga spravedlnosti: finální trailer na očekávaný filmový hit [video]

10× nejlepší filmy z Berlinale, Benátek a Cannes na festivalu Be2Can i v kinech

10× nejlepší filmy z Berlinale, Benátek a Cannes na festivalu Be2Can i v kinech

Čtverec, O těle a duši, Ta, která odešla, Nikdys nebyl, Zabití posvátného jelena, Nemilovaní. Do českých kin míří oceněné filmy z trojice neprestižnějších festivalů Berlinale, Benátky a Cannes.

Blade Runner: Black Out 2022 – čtvrthodinový animovaný prequel k filmu [video]

Blade Runner: Black Out 2022 – čtvrthodinový animovaný prequel k filmu [video]