Schopnost slyšet není jen o slyšitelném frekvenčním pásmu. Větší částí je někde úplně jinde. Je to asi jako když někdo sice vidí, ale neumí číst, ev. umí číst, ale nechápe význam napsaného textu (dyslexie).
Jinak - pokud někdo samostatně neslyší třeba 16 kHz, tak to ještě neznamená, že není schopen rozlišit v komplexním zvukovém signálu (zvuku), zda je tam tato složka přítomna, či ne. Většina to pozná.
Další velmi důležitý aspekt popisuje pro zasvěcenější známý, dnes již historický, experiment - byly porovnávány slepým testem cívkové magnetofony vyšší třídy od různých světových firem. Většina z nich měla objektivně změřený frekvenční rozsah do 24 některé i do 27 kHz. Mezi nimi se svým rozsahem do 15 kHz krčila Nagra. A kdo byl vítězem v oblasti subjektivně nejlepšího přenosu výšek? Ta Nagra s rozsahem pouze do těch 15 Khz! I vrtalo to mnohým hlavou. Tehdy se ještě nevědělo tolik o psychofyziologických vlastnostech sluchu. Ono to totiž bylo tím, že Nagra měla konstrukcí zaručenou minimální fázovou chybu mezi frekvenčními pásmy, což ty ostatní magnetofony neměly. A na fázovou chybu je ucho dost citlivé. Proto jsou pro lidi, kteří ještě slyší, neposlouchatelné MP3ky po 256kb/s, protože u MP3 jsou fázové chyby dost velkým problémem.
Fázové chyby (ale i jiné podvodné fígle) používaly (a možná i používají dodnes) mnohé firmy k vytváření produktových řad různé cenové hladiny. O co jde? Udělá se prakticky stejný výrobek, který se změnou názvu a vnějších znaků prodává jako třeba výrobky tři, pro příklad za odstupňovanou cenu 7.000, 12.000 a 16.000 Kč. U těch levnějších se záměrně některé parametry (často ta fázová chyba) pokazí, takže pak hrají hůře. Kdo ví o co kráčí, má měřící přístroje i znalosti, si koupí ten za těch 7.000 Kč, investuje do toho za pár kaček materiálu a dvě hodiny práce, a výsledkem je, že ten přístroj za 7.000 hraje skoro stejně jako ten za těch 16.000 Kč. Toto ale lidi obvykle neví, protože tomu nerozumí. Obecně se tomu říká metoda do výrobku implantovaného „kurvítka" (může mít i důsledky poruchy brzy po záruce). Lid to ale chce, má to tedy mít. Hlavně když je to levný, viď Máňo.
Mezi sluchátky za 6 tisíc a „jabkosluchátky" je sakra rozdíl, a mezi „jabkosluchátky" a sluchátky za 10 tisíc je rozdíl nebetyčný. Jestli to někdo neslyší, tak je zkrátka hluchý, byť má změřeno, ža má rozsah třeba jako netopýr - jak už jsem popsal výše, je to jako ostrozraký, který neumí číst - pak nerozumí textu. A hudební slyšení (nemyslím tím hudební sluch - to je zase jiná) je také jakási schopnost „čtení".
Kdysi jsem dělal takový experiment, který mi potvrdil skutečnost, že jsou lidé, kteří sice mají rozsah slyšení, ale nevnímají klastrové frekvenční shluky a jejich peaky. Pro tyto lidi je typické, že jim nevadí hudba z těch plastových rádií a podobných superprzničů zvuku. Naopak pro lidi, kteří klastry dobře vnímají, může být poslech takových šmejdů až fyzicky bolestivý. Pokud si někdo změří (frekvenčně „propískne") takový krám, tak pochopí - vlivem různých parazitních rezonancí se v reprodukci objevují zvukové (spíše by si to zasloužilo pojmenování hlukové) klastry s intenzitou třeba i 50 vyšší, než je průměrná hlasitost hrající hudby. Tyto klastry z normální reprodukce „vystřelují jako jehly". Kdo je vnímá, tomu to vadí. Ale mnozí je vůbec nevnímají, protože nejsou schopni slyšet detaily zvuku. Podobných okolností je okolo psychofyziologických vlastností slyšení více, ale to je tak na publikaci. Takže ono to není panáčku tak jednoduché, jak si někteří myslí. Neseriózní firmy oblbují zákazníky naprosto nepodstatnými parametry, jako je třeba harmonické zkreslení (např. u zesilovačů), u kterého udávají setiny, či tisíciny procenta, přičemž i ty nelepší uši nepoznají pod 3%, a některé ani 10%. Ale například o činiteli tlumení či rychlosti přeběhu se většinou takticky mlčí, přestože jsou to nesrovnatelně důležitější parametry, ale dosáhnout jejich pro poslech pozitivních hodnot není konstrukčně jednoduché. V digitální oblasti jsou největším vrahem zvuku jitter a fázové zkreslení.
Dalším faktorem je schopnost slyšet v hudbě. Mám zkušenost, že hodně lidí některé věci v hudbě vůbec nevnímá (i při poslechu přes hi-tech aparatury). Jsou prostě hudebně hluší. Asi jako když někdo sice vidí, ostře, ale je barvoslepý - ten si holt mnohých výtvarných objektů moc neužije.
Takže závěrečné resumé: Podle sebe nesuď jiné! (a to platí nejen v oblasti slyšení).