Zábavná a lehce úchylná hra s pohádkovými konvencemi a mýty v druhé půli ústí do jejich radikální dekonstrukce. Studio Disney překvapilo.
Kapitoly článku:
V posledních letech zaznamenáváme ve filmové produkci jistý trend, který souvisí se zmodernizováním a posunem vyprávěcích i žánrových schémat klasických pohádek. Až se z toho pomalu začíná stávat nový blockbusterový subžánr.
V roce 2012 se objevil hned dvakrát příběh o Sněhurce. Sněhurka a lovec se v rukou režijně debutujícího Ruperta Sanderse proměnila ve výpravnou fantasy s akčním spádem. Sněhurka indického mága Tarsema Singha pak v parodii s bollywoodskými tanečky. O rok dřív Catherine Hardwicke představila svou Červenou Karkulku, která se vezla na upírské Twilight vlně. Jack a obři (2013) Bryana Singera měl zas více fantasy háv.
Většina těchto filmů má společné to, že do nich pronikají fantasy prvky, v důsledku čehož působí mnohem temněji, než jsme byli u pohádek dřív zvyklí. Zapříčinil to úspěch Pána prstenů a Harryho Pottera a projevuje se to nejen ve vizuální a výtvarné složce filmu, ale i v celkovém vyznění. Můžeme v těchto podívaných vysledovat i sílící feminní nebo emancipační tón, kdy hrdinky mnohem aktivněji berou svůj osud do svých rukou.
Posun u Disneyů, vyvolávající otazníky
Ve filmu Zloba - Královna černé magie je variován příběh o Šípkové Růžence, ale u Disneyů snad poprvé dochází k tomu, že se ve středu ocitá záporná postava, jejíž optikou na pohádkový příběh nahlížíme. Díky čemuž dochází k zrelativizování hranice mezi dobrem a zlem a nastolení témat, jež námětově patří spíš do antické tragédie nebo alžbětinského dramatu než do pohádky pro děti.
To, že zde došlo k pootočení perspektivy a posunutí děje před všeobecně vžitý příběh, by až tolik nezaráželo. Ostatně podobný nápad byl využit v Burtonově Alence v říši divů nebo Raimiho Mocném vládci Oz. Že si ale budeme u Disneyů zvykat na ono dospělejší chápání dobra a zla, je věc nová. Zvláště u jejich pohádkových příběhů, které se až dosud držely dětské perspektivy.
Nejnovější disneyovka Čarovný les v tomto trendu pokračuje a ukazuje, že v případě Zloby nešlo o nějaké drobné ukročení stranou. Naopak, že se zřejmě do budoucna dočkáme zpracování těchto námětů, které do duší dětských diváků vnesou množství morálních otazníků.
Muzikálová předloha
Čarovného lesu se chopil režisér Rob Marshall, který se rozhodl do filmové podoby převést takřka třicet let starý muzikál Into the Woods (1987). Tento muzikál je držitelem hned několika cen Tony, mimo jiné za hudbu a libreto.
Autorem hudby je Stephen Sondheim, pětaosmdesátiletý hudební skladatel, který má na svědomí i hudební složku Burtonova snímku Sweeney Todd: Ďábelský holič z Fleet Street. Libreto napsal James Lapine, který je autorem stejnojmenné knižní předlohy i režisérem originální broadwayské inscenace. Není proto divu, že právě jeho režisér oslovil pro práci na scénáři.
Problematický posun v závěrečné třetině
A zde nastává pro znalce muzikálové předlohy trochu nepříjemné zjištění, že ne vše nebo to, co by oni považovali za podstatné, se povedlo do filmového tvaru dostat. V důsledku čehož trpí závěrečná třetina vyprávění.
Nejsem si úplně jistý, kolik českých diváků tento muzikál zná, ale řekl bych, že jich moc nebude. Nastudován tu byl poprvé teprve loni a to v produkci Prague Shakespeare Company. Představení v divadle Kolowrat se hrálo v anglickém jazyce a nezaznamenal jsem nějaký jeho silnější kritický nebo mediální ohlas.
Ale i diváci, kteří neznají původní muzikál nebo se neseznámili s obsahem libreta, mají se zlomem, k němuž dochází v závěrečné třetině značný problém, o čemž svědčí množství kritických připomínek na nejznámější domácí filmové databázi. Jejich výtky mají jednoho společného jmenovatele. Film měl skončit ve chvíli, kdy v něm došlo k onomu známému „A žili šťastně až do smrti…“
Tyto výtky vycházejí jednak z jejich neznalosti libreta, ale promítá se do nich i to, že režisér nesplnil to, co oni očekávali. Tedy parodii na známé pohádkové příběhy. Na místo toho přišel se svébytným tvarem, který je stejně tak velkovýpravnou muzikálovou pohádkou s hvězdným obsazením, jemnou parodií, moralitou a v druhém dějství především psychologizující dekonstrukcí pohádkového mýtu.
Eklektičtější Tři bratři
Film po vzoru původního muzikálu splétá několik pohádkových příběhů, jež známe z podání bratrů Grimmů. V tomto případě jde o Červenou Karkulku, Jacka s kouzelnými fazolemi, Popelku a Lociku. Všechny tyto čtyři příběhy scenárista a autor předlohy hravým způsobem propojuje a rozvádí.
Děje se tak za pomocí pátého rámcového příběhu, ve kterém se objevuje Pekař a jeho žena. Ti si moc přejí založit rodinu, ale kletba zlé čarodějnice jim v tom brání. James Lapine tu tedy postupuje podobně jako Zdeněk Svěrák, který ve Třech bratrech spojil do jednoho scénáře pohádky o Šípkové Růžence, Červené Karkulce a O dvanácti měsíčkách a přidal k nim jednu původní o oněch třech bratrech.
Oproti Svěrákovi si ale Lapine v křížení pohádek počíná mnohem eklektičtěji. Prostorem pro setkání všech postav se stává onen v názvu filmu zmíněný les, který skrývá mnohé nástrahy. Postavy jsou nuceny se do něj vydat, aby mohli naplnit své přání. A právě ony přání jsou základním tématem vyprávění, i důvodem, proč v něm dojde k tak radikálnímu zlomu.