Caesar musí zemřít: recenze filmu

1. října 2012
TWEET SDÍLET
Vítězný film letošního Berlinale. Skrze umění hledá ve vězeňském prostředí vykoupení pro skupinu amatérských divadelníků s minulostí těžkých zločinců.

Vyhlášení vítězného snímku letošního Mezinárodního filmového festivalu v Berlíně bylo přijato s všeobecným souhlasem. Zlatého medvěda si odneslo stylizované drama z vězeňského prostředí, které se snaží vyjádřit, jaký smysl má nebo by mělo mít umění. Natočili ho klasikové italského a evropského filmu bratři Tavianiové (Alonzanfán, Noc svatého Vavřince, Kaos, Skřivánčí dvůr).

Vittorio (1929) a Paolo (1931) Tavianiové přitom v Berlíně nebodovali poprvé. Už v roce 1972 si odtud odvezli cenu za aktualizovanou adaptaci Tolstého povídky Božský a lidský, nazvanou Svatý Michal měl kohouta. Úspěch zaznamenali i na festivalu v Cannes, kde v roce 1977 získali Zlatou palmu za životopisné drama Padre padrone. To bylo inspirované biografií negramotného sardinského pastýře Gavina Leddy, který se později stal profesorem lingvistiky.

I přesto že oba bratři už překročili osmdesátku, jsou stále režijně a autorsky činní. Úctyhodný věk jim neubral ani na talentu, ani na originalitě či svěžesti pohledu na látky, které se rozhodnou zpracovávat. Důkazem tohoto tvrzení je právě jejich novinka, která k podnětné obsahové stránce přidává brilantní formální zpracování.

Dirigenti představení, ne pouzí pozorovatelé

Bratři Tavianiové se v ní vydávají do jedné z nejtvrdších italských věznic s přísným dozorem Rebibbia v Římě, kde si odpykávají dlouholeté tresty zločinci nejtěžšího kalibru. Za krádeže, prodej drog, vraždy nebo působení v mafiánských strukturách.

Režijní dvojice s nimi strávila šest měsíců, během nichž mohla sledovat jak v divadelní dílně, vedené už řadu let režisérem Fabiem Cavallim, vzniká jejich nastudování tragédie Julius Caesar od Williama Shakespeara. A rozhodli se proces vzniku této inscenace zachytit. Od konkurzu, kdy mají jednotliví aktéři zprvu jen vyslovit svá jméno a odkud pocházejí. Přes čtení textu, zkoušky až po předvedení hry samotné.

Nespokojili se přitom s pouhým dokumentárním záznamem přípravných zkoušek nebo už výsledného představení, ale vstoupili do tohoto nastudování mnohem aktivněji. V pozici dirigentů, kteří si tvůrčím a výsostně uměleckým způsobem pohrávají s fikcí a realitou v místě, kde by závan umění hledal asi jen málokdo.

Korespondující zkušenost

Osudy hrdinů Shakespearovy hry se rozhodli propojit s osudy vězňů, kteří hru zkouší. Neboť jejich vlastní zkušenost mnohdy koresponduje s tím, o čem tragédie pojednává. Intriky, rivalita, zrada, vraždy, boj o moc, to jsou témata, na něž vězni slyší. Neboť právě takové jednání je přivedlo za brány věznice. Jeden z odsouzených to komentuje slovy: „Shakespeare musel žít u nás v ulici“.

Klepněte pro větší obrázek 
 

Univerzální a věčná platnost dramatikovy předlohy i jazyka, užitému k jejímu zpracování, vede vězně intuitivně k pochopení jejich rolí. Rychle se do nich vžívají, neboť v nich vidí otisk svých vlastních životů. Slovo svoboda zní jinak z úst profesionálního herce a jinak, když jej vyřkne odsouzený na doživotí. Stejně tak tomu bude s pojmem pomsta, které asi zní mnohem mrazivěji z úst někoho, kdo si kvůli ní odpykává několikaletý žalář.

Zamlčená provinění

Vězni si skrze slova a věty osvojují text a učí se chápat své místo v jeho struktuře. Objevují jeho smysl a přesah, díky čemuž se pro ně zkoušení hry stává místy hodně bolestnou terapií. Ne že by si plačtivě vylévali svá srdce, ale z jejich stručných komentářů občas probleskne, čím vším si prošli. O nich samotných i druhu provinění, jehož se dopustili, se dozvídáme jen zběžně z titulků. Délka trestů ale naznačuje mnohé.

Tavianiové zcela záměrně neuvádějí, za co je kdo potrestán. Názor na ně si tak činíme skrze jejich komentáře k roli a vzájemné vztahy. Ty poznáváme během zkoušek, kdy se stává, že aktéři vystoupí ze svých rolí a začnou si mezi sebou vyřizovat své účty. Najednou je zřejmé, kdo koho těžko snáší nebo s kým naopak vytváří účelové koalice. A proč. Samozřejmě, tyto scény jsou ze strany tvůrců připravené, ale vycházejí z jejich pozorování vězňů a vyprávění dodávají zvláštní napětí.

Brutus ve Varech

Vnímáme i tváře uvězněných, ze kterých se snažíme vyčíst důvody, které je přivedly až sem. K odhalení jejich plných osudů na pozadí Shakespearovy tragédie ale nedochází. Tvůrci nám radši nechávají prostor k přemýšlení nad tím, jak asi text nejslavnějšího alžbětinského dramatika působí na lidi, kteří mají za sebou to co oni, i jak jsou ho schopni reflektovat.

Julius Caesar je přece drama o zavraždění samozvaného vládce Julia Caesara, kterého zradili političtí odpůrci, vedení jeho adoptivním synem Brutem. Je to příběh o spiknutí a krvavém mocenském boji, v němž hraje svou významnou úlohu svérázné chápání slova čest. Podobně je tomu i v mafiánských organizovaných složkách, odkud se vězni v tomto filmu nezřídka rekrutují.

Klepněte pro větší obrázek

Příkladem budiž představitel Bruta Salvatore Striano, který pro mafii pracoval už od svých třinácti let jako kurýr. Rodák z Neapole se po opuštění bran věznice, kde si odpykával trest za organizovaný zločin, rozhodl stát profesionálním hercem. A podařilo se mu to. V roce 2008 debutoval v syrové mafiánské fresce Gomora Mattea Garroneho a na letošním festivalu v Karlových Varech na sebe vzal úlohu oficiálního doprovodu právě k filmovému Caesarovi, který musí zemřít.

Při promítání filmu seděl v řadě přímo přede mnou. Ani jsem si v té chvíli neuvědomil, že ten drobný elegantní muž v bílé košili je napravený zločinec. Podnikatel a svérázný lidový bavič Andrej Babiš by určitě řekl, že ve Varech, kde si dle něj v době festivalu dává dostaveníčko „české Palermo“, se musel cítit jako mezi svými.

Salvatore Striano ale není jediný z amatérských herců, který překvapuje sílou svého talentu. Představitel Cassia Cosimo Rega napsal o své zkušenosti s prolínáním vězeňské a divadelní reality knihu a je i autorem výroku, který je v souvislosti s vyzněním filmu nejčastěji zmiňován: „Teprve, když jsem poznal umění, stala se moje cela opravdovým vězením“.

Černobílé divadelní vytržení

V něm je ukryta ne tragédie zkoušené hry, ale odsouzených, kteří se jí po svém zmocňují. Čas divadelního vytržení je omezen a následuje návrat mezi čtyři holé stěny tmavých cel, kde většinou odsouzeným nezbývá dělat nic jiného než nečinně koukat do zdi. Cesta zpět je pak o to krutější.

Bratři Tavianiové tento čas uměleckého vytržení odlišují i formálně za pomocí rozdílné barevné kompozice snímku. Na začátku a na konci nám představí barevný svět samotného divadelního představení, které je výsledkem práce amatérského hereckého souboru. K němu pak protikladně staví syrovou černobílou realitu, v níž vězni žijí během zkoušení a příprav hry. Je z ní doslova hmatatelně cítit stísněnost prostředí a s tím související bezvýchodnost a zoufalost obyvatel věznice.

Klepněte pro větší obrázek

Oba tyto světy, jak uvozující barevný, tak převládající černobílý, nesou znaky vytříbené výtvarné kvality. Větší samozřejmě černobílé záběry, které mají ostrost a hloubku fotografických obrazů a vynikne na nich vše, co chtěli tvůrci zdůraznit. Stačí je jen zarámovat. Hra světla a stínu a kombinace divadelního a přirozeného světla umocňuje i výraz ostře řezaných tváří jednotlivých protagonistů.

Stylizovaný hraný film, ne dokument

Tavianiové využívají k umocnění atmosféry i samotných prostor věznice (cely, malá knihovna, úzké chodby, dvůr) jako minimalistické divadelní mizanscény, která traktuje jednotlivá jednání dějové výstavby. Kameraman Simone Zampagni nabídne ale i pohled zdálky na věznici, která najednou vypadá jak nedobytná, strnulá pevnost uprostřed tepajícího a živého organismu města. Dává nám tím jasně na srozuměnou, kde leží svět před a za zdí.

Klepněte pro větší obrázek

Bratrům Tavianiovým se daří i při práci s amatérskými herci, u nichž nezaznamenáte stopy přehrávání nebo prkenné topornosti. Jejich hereckou živelnost si vysvětluji jediným. Soubor už funguje déle a jeho jednotliví aktéři si osvojili základy řemesla. Jinak se mi nechce věřit, že by mezi notorickými recidivisty bylo tolik přirozených talentů, kteří umí umocnit a posunout význam textu, jehož se herecky zmocnili.

Režisérská dvojice svým tvůrčím přístupem nejen k hercům, ale i k formě vyprávění, přiznává, že jejich film není ani doku-dramatem, ani inscenovaným dokumentem, ale stylizovaným hraným filmem s výraznými estetickými kvalitami, ve kterém vězni hrají, jak nacvičovali divadelní hru.

Tavianiové měli od počátku veškeré dění i výrazové složky (hudba, střih, kamera), které ho zachycují, pod kontrolou a skutečnost zobrazují tak jak chtějí. Prostor pro improvizaci rovněž nebyl takový, jak by se mohlo zdát a realistická spontaneita je jen předstíraná. Repliky jsou secvičené a situace uměle vytvořené. O obrazové stylizaci už byla řeč.

Překročení vlastního stínu

V autentickém prostředí se jim daří propojit svět Shakespearovy hry s tím, jenž se odehrává za zdmi kriminálu, aniž bychom měli dojem, že jde jen o akademické cvičení na téma spojení dvou odlišných uměleckých forem. Vše je podřízeno záměru vytvořit silné podobenství o umění a vězení, v mnohovrstevnatých výkladech významů obou těchto slov. Člověk může být stejně tak vězněm instituce, jako svých tužeb, ideálů a falešných únikových představ a snů.

Klepněte pro větší obrázek

Film se dotýká i zázračné moci umění, které dokáže napravit nebo alespoň přivést k tázání o smyslu a dopadu svého jednání i ty nejprohnilejší duše. Tavianiové ukazují ty, kteří překročili svůj stín a prostřednictvím společně sdíleného zážitku vzniku divadelního představení se stali alespoň na čas jinými, lepšími a svobodnějšími jedinci než doposud. Zachycují jejich radost z toho, jak si téma hry podmaňují i odměnu v podobě zvláštní milosti, již zažívají ve chvíli, kdy se u nich před přihlížejícími diváky dostavuje pocit dávajících i potleskem a uznáním obdarovaných.

Neznám realitu italských věznic a netvrdím, že by Shakespeare mafiánům, odsouzeným k desítkám let vězení, pomohl v jejich nápravě či resocializaci. Je ale dobře, že i jim bratři Tavianiové skrze poznanou chuť svobody v nesvobodě dávají naději. Neboť jen skrze ni a odpuštění vede cesta ke spáse.

Caesar musí zemřít

  • Žánr: stylizované drama/podobenství
  • Původní název: Cesare deve morire
  • www.artcam.cz/
  • Itálie 2012
  • Scénář: Paolo Taviani, Vittorio Taviani (podle hry Julius Caesar od Williama Shakespeara)
  • Režie: Paolo Taviani, Vittorio Taviani
  • Hrají:Cosimo Rega, Salvatore Striano, Giovanni Arcuri, Antonio Frasca, Juan Dario Bonetti, Fabio Cavalli
  • Distribuce: Artcam
  • Distribuční premiéra v ČR: 27. 09. 2012

Hodnocení filmu: 7/10

 

Témata článku: Filmy, Recenze filmů, Recenze

Určitě si přečtěte

10 tipů na levný televizor se skvělým poměrem cena/výkon

10 tipů na levný televizor se skvělým poměrem cena/výkon

Připravili jsme výběr nejzajímavějších televizorů s výborným poměrem cena/výkon. Od těch menších a velmi levných, po ty vybavenější a větší, které se však stále vyplatí.

91 Jaromír Puk

11 nejlepších sluchátek pro domácí poslech

11 nejlepších sluchátek pro domácí poslech

Jako domácí sluchátka označujeme rozměrnější a pohodlnější sluchátka pro dlouhodobější poslech: například hudby u počítače, domácího Hi-Fi, ale i televizoru. Vybrali jsme ta nejlepší.

Jaromír Puk

15 nejlepších komedií roku 2018

15 nejlepších komedií roku 2018

Ztratili jsme Stalina, BlacKkKlansman, Psí ostrov, Tři billboardy kousek za Ebbingem, Čtverec, Úžasňákovi 2, Oni a Silvio, Já, Simon, Pěkně blbě. Třetí letošní výběr se nese v uvolněném duchu silvestrovské zábavy.

13 Marek Čech

Jak na Googlecast a Chromecast pro začátečníky: funkce a instalace [video]

Jak na Googlecast a Chromecast pro začátečníky: funkce a instalace [video]

Velkým kladem televizorů s Android TV je Google Cast a snadné streamování, pokud Android nemáte, stejnou službu nabízí Chrome Cast. Jak jednoduše na to si ukážeme v krátkém videu.

1 Jaromír Puk, Tomáš Holčík

Jamo D 590 SE: sloupové Hi-Fi reprobedny s velkým zvukem [test]

Jamo D 590 SE: sloupové Hi-Fi reprobedny s velkým zvukem [test]

Reprobedny Jamo D 590 SE jsou poměrně specifické reprosoustavy - najdou se v nich totiž zejména ti, kteří mají rádi všeho hodně. Hodně zvuku, hodně basu, hodně "hmoty", hodně materiálu - ale třeba i (poměrně) hodně hlasitosti nebo hodně velkou vzdálenost, z níž se poslouchá. Jsou značně specifické, ale ve správných podmínkách umí být zajímavé.

Daniel Březina

Pioneer A-40AE: integrovaný Hi-Fi zesilovač se skvělým poměrem cena/výkon [test]

Pioneer A-40AE: integrovaný Hi-Fi zesilovač se skvělým poměrem cena/výkon [test]

Pioneer A-40AE za velmi akceptovatelné peníze nabídne jak analogovou, tak digitální konektivitu a jednoduchý, ale bezkonfliktní charakter, který vám ukáže, cože to vlastně je ta Hi-Fi úroveň.

6 Daniel Březina

DLNA: snadné přehrávání filmů z PC v TV

DLNA: snadné přehrávání filmů z PC v TV

Ve světle reflektorů je dnes sice Chromecast, ale každý internetový televizor podporuje i protokol UPnP a DLNA, na které se občas zapomíná. Dělají podobnou věc trošku jinak.

25 Jakub Čížek

40 ženských sex symbolů 21. století

40 ženských sex symbolů 21. století

Monica Bellucci, Eva Green, Scarlett Johansson, Megan Fox, Mila Kunis, Christina Hendricks, Margot Robbie, Léa Seydoux, Alicia Vikander a erotické scény, v nichž se objevily.

5 Marek Čech