Božský: recenze filmu

Cenou poroty z festivalu v Cannes v roce 2008 oceněný snímek, který loni už mohli spatřit návštěvníci karlovarského festivalu, si takřka rok a půl od celosvětové premiéry našel cestu i do našich kin. Zaslouženě.

Soumrak „božské“ kariéry

Křesťanský demokrat, který zasedá v parlamentních lavicích již 63 let. Ne nejde o prognózu kariéry Miroslava Kalouska nebo Marka Bendy, ale o přiblížení portrétu neměnného inventáře italské politické scény. Objevil se na postech ministra zahraničí, obrany a vnitra a třikrát byl premiérem (1972-73, 1976-79, 1989-92), v čemž mu může konkurovat jen současný předseda vlády Silvio Berlusconi. Ironickým názvem Il Divo (Božský) vybavený titul, odkazující k jedné z jeho mnoha přezdívek (Belzebub, Teflon, Hrbáč, Sfinga, Černý papež), se vrací asi k nejtemnější části jeho profesní dráhy. O koho jde? O Giulia Andreottiho (1919).

Na počátku devadesátých let, kdy přemýšlel, že se bude ucházet o prezidentský úřad, byl obviněn v rámci tažení italských vyšetřovatelů proti mafii z podílu na vraždě nepohodlného novináře Mina Pecorelliho, úplatkářství a úzkých kontaktů na rodinné klany z podsvětí. Právě Pecorelli byl jedním ze zástupců žurnalistické obce, kteří mu v roce 1978 bezprostředně po smrti jeho nadřízeného a stranického kolegy Alda Mora přičítali odpovědnost za jeho zmařený život. More jako Andreottiho konkurent a předchůdce v jeho druhém funkčním premiérském období byl v polovině března unesen příslušníky levicové teroristické organizace Rudé brigády. Po 54 dnech věznění byl popraven, když státní orgány nepřistoupily na jejich podmínky. Dle novináře policie věděla, kde je rukojmí držen a díky záměrně lhostejnému přístupu právě Andreottiho neudělala nic pro jeho vysvobození.

Civilní žalobce z prostředí sedmé velmoci si o rok později vzal svá podezření nedobrovolně do hrobu a k jeho případu se vrátil až římský tribunál. Ten v atmosféře vzedmutého veřejného mínění, volajícího po brutálních atentátech na soudce Falconeho a Borselina po spravedlnosti, na základě svědectví mafiána Tommasa Buscettu v roce 2002 odsoudil bývalého premiéra a od roku 1991 doživotního senátora na 24 let do vězení. Odvolací soud ho ale zbavil všech bodů obžaloby a Nejvyšší soud označil případ za promlčený. Světská spravedlnost osvobozujícím rozsudkem ale nezbavila nařčeného všech podezření z korupčních i jiných nepravostí.

Stoický Forrest Gump

Politik, procházející bez pravomocné poskvrnky své kariéry turbulentními poryvy poválečné historie Apeninského poloostrova, je ve filmu představen jako jakási stoicky nevzrušivá obdoba Forresta Gumpa. Reální i političtí odpůrci a straničtí souputníci mizí v tratolištích krve, způsobených ranami z gangsterských samopalů nebo v lepším případě zůstanou pokryti závojem ne hlíny, ale zapomnění, ale on vychází ze všech svárů a pletich vždy znovu posílen, čehož důkazem je i to, že v roce 2006 se ve věku 87 let ucházel o funkci předsedy Senátu.

Režiséra Paola Sorrentina touto houževnatostí, kterou by jiný nazval absencí charakteru či pokory odpuzuje i fascinuje zároveň. Vidí ho jako příkladného oportunistu, jehož nežene vpřed jiná motivace než nezměrná ctižádost udržet si čelné postavení. Cynický praktik moci, jehož konexe sahají až k strukturám, podílejících se na vážných zločinech, se sice hlásí ke křesťanství, ale i to používá v jeho institucionalizované podobě jen jako pragmatický výtah k moci. V suchém aforismu, jež tak rád trousí, to Andreotti shrne v lakonickém příměru, že zatímco jeho dávný spolupracovník De Gasperi se obrací ve svých modlitbách k Bohu, on raději jedná s představiteli kléru, neboť Bůh k volbám nechodí, kdežto kněží se svými farníky ano.

V sarkastickém humoru, jenž má blízko spíše k britské než domácí ironické tradici, se dobře odráží politikův asketický naturel, na hony vzdálený jeho stávajícímu následníkovi, který tak dokonale naplňuje očekávanou formulku bodrého temperamentního Itala, tvářícího se jako neodolatelný alfa-samec.

Andreotti v podání Toniho Servilla je jeho pravým opakem, o čemž nás přesvědčí hned úvodní záběr, kdy sledujeme obličej, připomínající dikobraza, rozpíchaný akupunkturními jehlami. V silných bolestech hlavy, které se pravidelně vrací, se odráží psychický stres, jenž se zpětně promítá do držení celého těla, což herec mistrně postihuje. Přihrbený postoj, skleslá ramena a lokty křečovitě upnuté k bokům, doplňuje ve vnějškové charakterizaci figury cupitavou chůzí a ztišeným hlasem s jemnou dikcí, který dostává kontrastní razanci jen ve vyhrocených chvílích, kdy se cítí u soudu dotčen či ohrožen.

Jeho soustředěný výkon nás magnetizuje od první chvíle. Fyzickým ustrojením i redukovanou mimickou a pohybovou výrazovou škálou připomíná ze všeho nejvíc nehybnou marionetu, která vypadá jako vzdálená příbuzná Bustera Keatona, Tolkienových hobitů nebo hraběte Orloka v podání Maxe Schrecka z Murnauova Upíra Nosferatu. Expresionisticky vláčné pohyby, ostré odstávající uši mušlovitého tvaru a bezkrevná tvář doplňují přesně odpozorovanou karikaturu tělesné schránky člověka, uzavřeného do svého nitra, v němž není místo pro soucit.

Okázale bizarní představení

Populární italský protagonista a Sorrentinův stálý spolupracovník Toni Servillo, který se s tematicky příbuzným vyprávěním popasoval ve stejném roce v úloze obchodníka s toxickým odpadem v syrově realistické exkurzi do zákulisí organizovaného zločinu Gomora, byl za kreace v obou filmech po právu oceněn Evropskou filmovou akademií coby nejlepší herec.

A srovnání s Gomorou se nabízí i v oblasti vizuální atraktivity obou děl. Oč méně byla po formální stránce okázalá právě ona, o to výsostněji se jeví její přímý konkurent v tažení o filmové ceny. Kameraman Luca Bigazzi přináší promyšlenou koncepci aranžmá každého záběru a jím nesené emoce. Dočkáme se tak jak dynamických sekvencí, ovlivněných klipovou estetikou, tak zklidnění v podobě pomalu plynoucích obrazů rituálů vnitřní samoty.

Režisér se prezentuje jako zkušený choreograf, posedlý hyperbolizovanými gesty a esteticky vytříbenými celky. Úvodní montáž vražd politiků, bankéřů, soudců a novinářů za doprovodu hudebního podkresu francouzského elektronického dua Cassius odkazuje k efektní střihové skladbě, jíž oplývají mafiánské počiny Martina Scorseseho. Soundtrack Teha Tearda, míchající taneční hudbu s klasickými melodiemi od Sibelia nebo Vivaldiho a uzavřený ironickou tečku v podobě hitu skupiny Trio Da Da Da, dění na plátně rytmizuje do tvaru jakéhosi okázalého operního představení, v němž více než lidé z masa a kostí vystupují jejich za škraboškami schované bizarní karikatury. Nutno podotknout, že velmi trefné a ve své pokřivenosti moliérovsky výstižné. A z jejich reje vystupuje do popředí drobný muž v tmavém obleku.

Režisér a scénárista v jedné osobě nenasazuje Andreottimu při jeho charakterizaci psí hlavu, ani ho nezbavuje odpovědnosti za činy, jež mu byly připisovány. Staví se do pozice pozorovatele, jenž suše shromažďuje fakta, opatřené na plátně červeně zvýrazněnými dokumentárními jmenovkami, které hlavně neitalskému publiku napomáhají v orientaci ve změti jmen a osudů, jež se na něho v zběsilém sledu valí. Výseky z Andreottiho života, doplněné jeho komentářem se střetávají se zcizujícími reakcemi zvenčí, což slouží k vytvoření velmi živého stylizovaného portrétu, který se moudře vyhýbá úskalím tradičních biografických filmů, zaznamenávajících vše od kolíbky až po vyhasínání.

Protokolární sumarizace událostí se v lineárním sledu, občas narušeném aluzí do minulosti, v mysli diváka skládá do výsledné mozaiky, na základě níž si může odvodit premiérův podíl na odstranění nepohodlných osob. Sorrentino svůj názor alibisticky neskrývá, ale odmítá být žalující. Své teze opravdu jen ilustruje v míře interpretovatelnosti, kterou neprostupná skořápka objektu jeho zájmu umožňuje.

Chapadla moci

Netečný a odtažitý postoj k druhým se ukazuje jako klíčové vodítko k pochopení hluboké samoty, do níž se ztěžka proniká i manželce politika. Nejlépe ji ilustrují jeho noční procházky liduprázdnými ulicemi, kde mu společnost dělá jen ochranka a policejní auta.

Andreotti by asi poukázal na to, že je to daň za jeho vykupitelskou roli, kdy musel činit zlo v zájmu udržení všeobecně přijatelného dobra. Premiér sám sebe vidí jako zachránce národa, zmítaného v sedmdesátých letech politickým násilím, jenž obětoval svou čest na oltář zmírnění nepokojů ve své vlasti. Lavírování mezi mafiánskými praktikami jihu Itálie a levicovým terorismem, jenž měl podhoubí v průmyslovém severu země se silnou pozicí komunistické hnutí, se ale neobešlo bez kompromisů s oběma stranami. Jiný pohled přinášejí jeho kritici, kteří mu vyčítají, že násilný chaos jen obratně využíval nebo dokonce inicioval k upevnění svého postavení a zdůvodnění potřeby silnějších autoritativních zásahů státu.

Názor si nejlépe udělejte sami. „Božský Giulio“ asi nebude v kinech slavit podobné úspěchy jako jeho zámořští, asijští nebo francouzští kolegové, nahlížející na praktiky mafie v rámci žánrových gangsterských opusů s romantizujícím nadhledem. Blízký by mohl být ale jak publiku, hledajícímu v současné nabídce biografů deziluzivní, černě laděné společenské alegorie, tak generaci diváků, která v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století v normalizačním Československu v rámci omezené distribuční nabídky chodila do kin právě na italské politické thrillery nebo v televizi sledovala osudy charismatického komisaře Cattaniho. Tyto počiny byly uvolněny přes cenzorské sítko jako dokumentace tezí oficiální propagandy o prohnilosti západní společnosti, prostoupené ve státní správě organizovaným zločinem.

Propojení styčných ploch fungování podsvětí, justice a politiky se při zběžném sledování práce už nejen investigativních novinářů nevyhýbá ani naší zemi a jistě by bylo zajímavé, kdyby se někdo i u nás pokusil o podobnou metaforu mechanismů vládnutí jako italští filmaři. Božský jako klidné, lstivé a nevyzpytatelné synonymum moci, jež se nechala pohltit sama sebou, by jim mohl být následováníhodným příkladem.

Božský

• Žánr: politické drama
• Původní název: Il Divo
• www.ildivomovie.com
• Itálie 2008
• Scénář a režie: Paolo Sorrentino
• Hrají: Toni Servillo, Anna Bonaiutová, Giulio Bosetti, Flavio Bucci, Carlo Buccirosso, Giorgio Colangeli, Fanny Ardantová, Alberto Cracco, Aldo Ralli
• Distribuce: Atlantis
• Distribuční premiéra v ČR: 22. 10. 2009