Původní film Bony a klid (1987) působil na svou dobu velmi odvážně. Z hlediska obsahu i formy. Roztěkaná kamera Oty Kopřivy. Hudba Ondřeje Soukupa s využitím dvou nejslavnějších hitů britské skupiny Frankie Goes to Hollywood, jejichž výskyt ve vyprávění (při zpětném pohledu až nadužití) korespondoval se střihovou skladbou filmu. Působilo to formálně moderně, dnes by se asi řeklo cool.
Scenárista Radek John (Sněženky a machři, Proč?, Ta naše písnička česká II) svou výpravu do podsvětí socialistické šedé ekonomiky pojal podobně efektním stylem. Dočkali jsme se tak soupeření hned několika veksláckých partiček o to, kdo bude mít větší profit z obchodování s nedostatkovými tuzexovými bony a valutami.
Vyprávění nechyběl akční rytmus, humor i kritický přesah ke stavu tehdejší společnosti v ukázání provázanosti podsvětí s policií a soudní mocí. Na konci členové vekslácké party kolem Richarda zjistili, že jsou jen malé ryby proti těm, kteří v tom umějí doopravdy chodit.
Králové nočních diskoték skončili ve vězení a v trezoru měl po neschválení do kin skončit i tento film. Dle legendy, jež ještě víc přiživila jeho kultovní status, se k němu ale dostal jeden ze šéfů podsvětí, který se postaral o jeho šíření na VHS na černém trhu. Přestavbovým soudruhům pak nezbylo nic jiného než mu dát zelenou i oficiální cestou.
Profesní sestup
Společenskokritický osten vůči normalizačnímu bezčasí a ohýbání páteří lidí v něm si uchoval i Olmerův následný film Ta naše písnička česká II (1990), který ale zapadl ve víru revolučních událostí. Nebo spíš najednou ztratil toho nepřítele, proti němuž byl v době svého vzniku adresován.
Adaptace populárního románu Josefa Škvoreckého Tankový prapor (1991) přišla už do zcela jiných poměrů. Šlo o první porevoluční film, financovaný ze soukromých zdrojů (společnost Bonton), který zaznamenal mimořádný divácký úspěch. Návštěvnost přes dva miliony diváků se od té doby nikomu nepodařilo překonat.
Nahotu na prodej (1993) podle scénáře Josefa Klímy můžeme dnes s odstupem vnímat jako jakýsi pokus o český exploatační film, který ale už velmi zřetelně naznačil, jak bude vypadat Olmerova další tvorba. Ivan Jonák v bílém saku jako mafián, chráněný poskokem Jirkou Pomejem. Ukájení se ve výfuku auta, ne moc skrývaný rasismus, natáčení tvrdého BDSM porna, střílení ze samopalů.
Olmer pochopil, že násilí, sex a komunální satira stávajících poměrů jsou tím, co by mohlo zabrat. A ve svých dalších filmech, jež čím dál víc zračí jeho profesní sestup, se toho důsledně držel. Ještě větší blbec, než jsme doufali, oba díly Playgirls, Waterloo po česku. Jakoby se už v názvech těchto filmů zračilo to, jak dopadl jejich výsledek.
Zahořklý kritik stávajících poměrů
Kritici se jeho tvorbě vysmívali a Olmer se stával čím dál víc zahořklým kritikem poměrů ve společnosti, jež mu dle jeho vyjádření nedávaly prostor pro realizaci. Psal sloupky, občasně se věnoval televizní práci pro Českou televizi (Vůně kávy, Lehká jako dech) a v posledních letech se začal angažovat i politicky.
Není podle mne ostatně náhoda, že dvojka Bony a klid přichází do kin den před volbami do Evropského parlamentu, kde on i jeho žena Simona Chytrová kandidují za Věci veřejné. On ze čtvrtého místa, ona z druhého hned za Radkem Johnem, s nímž společně objíždí republiku a spojují kampaň k filmu s tou politickou.
Kdo měl možnost si v televizi nebo na mítinku některý z proslovů Radka Johna poslechnout, tak ví, jak rád si přisvojuje zásluhy (divácké ceny, přebírané za práci jeho kolegů - investigativních novinářů, kterým na Nově šéfoval, změny v policii za jeho působení na ministerstvu vnitra), které mu nepatří. A na jak lacinou strunu brnká, aby se opět vetřel do přízně voličů. Bojovník proti korupci, kandidující za stanu, jež proslula korumpujícím chováním svých členů. Zvláštní spojení.
Vít Olmer je mu v kritice poměrů hodně podobný. Předlistopadový člen komunistické strany před posledními prezidentskými volbami na svém blogu kritizoval herce Tomáše Hanáka za to, že si dovolil Janu Fischerovi vytknout jeho komunistickou minulost. Vždyť přeci Fischer, stejně jako Olmer neudělali nic zlého, když vstoupili do strany. Chtěli pracovat a rudá knížka jim k tomu jen dopomohla.
Neodvažuji si posuzovat důvody, které Olmera ke vstupu do strany vedly. Sám uvádí, že díky desetiletému zákazu mohl působit jen v dabingovém studiu, kde cítil, že mu ujíždí vlak jako režisérovi hraných filmů. K nim se postupně navracel přes režii filmů pro mládež.
Ty, stejně jako jeho hořké „svěrákovské“ komedie z půli osmdesátých let Co je vám, doktore? a Jako jed si v televizi při reprízách rád připomenu. Podobně je tomu i s jeho dalšími celovečerními filmy až po Tankový prapor.
Křečovitý politický plakát
Pak začíná být ale jeho filmová tvorba tak prvoplánová, že se nemůžu zbavit dojmu, že zcela cíleně útočí na ty nejprimitivnější pudy, které v lidech dřímou. A právě takový mi přijde i jeho návrat k celovečernímu filmu po dvanácti letech od natočení povídkového Waterloo po česku.
Nevidím film, který by mě tak jako v případě původního Bony a klid zaujal, ale klišovitý plakát, evokující proslovy všech těch politiků, jež se zaštiťují bojem proti korupci a jejich reálné skutky je usvědčují ze zcela opačného chování.
Témata, jež Olmer ve dvojce Bony a klid reflektuje, mi připomínají tu nahromaděnou stoku lidské frustrace, jež se nazývá diskuse pod články na zpravodajských webech. Anonymní a proto rádoby odvážnou, ale nejčastěji jen vulgární a potřebující si slovně plivnout na někoho, na koho rádi svádíme svá vlastní selhání, pochybení a nedostatky.
Rezignace na jakoukoliv sofistikovanost
Režisér a autor scénáře si určitě myslí, jak strašně odvážný je, když ukazuje, že socialističtí veksláci se velmi dobře adaptovali na nové poměry a je možno je dnes najít mezi poslanci, starosty a takzvanými kmotry či politickými podnikateli.
Je toto sdělení ale opravdu něco, kvůli čemu je třeba na Bony a klid po letech zavítat do kina, když tyto informace čteme denně v médiích? Překvapí někoho primitivní vekslácký slovník, když je minimálně od hry Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit? součástí všeobecného mediálního diskurzu?
Tento styl mluvy přejali politici za svůj a je jedno, jestli jde o nahrávky Kristýny Kočí, parlamentními mikrofony zachycenou debatu mezi premiérem a ministrem obrany o tom, proč ten první nechce jet na pohřeb Nelsona Mandely nebo nyní už takřka každodenní přísun informací o tom, jak řádila na úřadu vlády blonďatá spojka na pražské kmotry.
Olmer chce poukázat na negativní jevy a rysy vývoje naší polistopadové společnosti, ale vybírá si jen ty nejprofláklejší, o nichž je přesvědčen, že budou u čtenářů Blesku a podobných tiskovin dobře rezonovat. Rezignuje na jakoukoliv sofistikovanost při vykreslení současnosti a pracuje přitom s těmi nejohranějšími motivy, které si dovedete představit. Krabice od vína, plzeňská práva, romská problematika, když se podíváme trochu dozadu amnestie prezidenta Havla.
Zoufale prvoplánová společenská satira
Snaží se nastavovat ono pověstně kritické zrcadlo, ale činí tak způsobem, který je směšný nebo na hranici (ne)chtěné parodie. To když vykresluje hackery s maskami na obličejích z hnutí Anonymous. Nebo to působí, že si trochu zahořkle vyřizuje účty s podnikem, do něhož díky svým filmům nějak nezapadá. Ano, řeč je o karlovarském festivalu.
Snaží se být i konkrétnější, to když v osobě bývalého veksláka a nyní starosty Richarda nachází příbuzné znaky s osobou známého plzeňského kmotra, proti němuž se tak rád vymezuje například Vít Bárta.
Abych nebyl špatně pochopen, nekritizuji to, že by Olmer ukazoval realitu, která neexistuje, ale vadí mi, že se nepokusil o víc než lacině křiklavý politický slogan, útočící na první signální. Veksláci, kteří čachry s valutami vyměnili za ty s evropskými dotacemi, špína politiky už od té nejnižší komunální politiky. Opět nic co by běžný sledovatel veřejného dění neznal.
Čekal bych třeba, že autor scénáře poukáže na to, kde leží symptomy tohoto stavu a ne že přijde jen s jeho konstatováním. A to ještě v tom smyslu, že socialistická doba plísňových džín a postávání před Tuzexem byla proti té dnešní vlastně hodně nevinná.
Abiturientský vekslácký večírek
Společenská kritičnost Bony a klid dvojky mi přišla podobná té, jíž vládnou filmy jako Czech Made Man, Hranaři nebo Ulovit miliardáře. Příběh kmotra bych i přes jeho až příliš zobecňující přístup ke zpracování látky, jež šla víc konkretizovat, do této skupiny nezařadil. Neboť z něho necítím onu na poměry dštící vykalkulovanost.
Není ostatně opět náhoda, že produkci Bony a klid 2 obstarala společnost NOGUP Agency, která produkovala první dva z nich. Za touto společností stojí doménový vykuk Zdeněk Kubík, jehož osudy se inspiroval právě Czech Made Man.
Podobně jako tyto filmy, i Bony a klid 2 se snaží ohromit vizuální stránkou. Kameraman Karel Fairaisl snímal už Hranaře a i zde chce ukázat, že postupy Michaela Baye má dobře načtené. Zpomalovačky, zrychlování, prostřihy na originální film. Střih Filipa Issy, soundtrack Ondřeje Soukupa, vše má budit zdání, že nejde jen o abiturientské setkání po letech, ale o počin, který se odvážně a moderní audiovizuální formou vyjadřuje k současnosti.
Jenže on je tím nostalgickým setkáním pro pamětníky, o čemž svědčí neustále připomínání původního filmu. Skrze flashbacky, hudbu, vtípky, gagy (magický voko) a samozřejmě postavy jsou oba filmy nostalgicky provázané.
A my máme mnohdy podobný pocit jako v případě Sněženek a machrů po 25 letech, kdy ten opakovaný povel „Dřepkins“ vyzníval spíš smutně, protože čas opravdu vrátit nelze. Jen je možno si ho připomínat. Ve Sněženkách 2 si toho byli zatrpklí čtyřicátníci vědomi, v pokračování Bony a klid se někteří členové z bývalé vekslácké party mentálně od časů, kdy postávali před Tuzexem, moc neposunuli. Jen se rozhodli své zvyky uplatnit v jiném oboru podnikání.
Nová doba přeje starým praktikám
Odseděli si své tresty, které ale nakonec díky porevoluční amnestii nebyly tak dlouhé. Přesto i tři roky stačily k tomu, aby Martin (Jan Potměšil) přišel ve vězení ke zranění, které ho upoutalo na invalidní vozík. Aniž by bylo vysvětleno za jakých okolností, tak se z automechanika stal advokát.
Richard (Josef Nedorost) je starosta v menší obci, který zneužívá evropské dotace a má milenku (Eva Zubíčková). Richardova manželka Alice (Simona Chytrová) na luxusním zámečku provozuje nevěstinec ve stylu Playgirls.
Šéf konkurenční party Karel (František Švihlík), který dostal díky svým kontaktům v komunistickém justičním systému Richarda a spol za mříže, to dotáhl ještě dál.
Nejhůř dopadl Bíny (Roman Skamene). Jako jediný se nestačil po revoluci zajistit a je nucen vykonávat podřadnou práci toho, který před restaurací na Staroměstském náměstí nahání turisty dovnitř. A tak jako v jedničce, i teď se mu připlete naivní Martin (Jakub Prachař), shodou okolností též jako ten původní z Mladé Boleslavi.
Bíny si nezaměstnaného knihovníka, který v Praze hledá práci, vezme do učení a využije ho při svých drobných kriminálních aktivitách, které je přivedou na venkov a posléze i k Richardovi, který chystá jeden obrovský podvod.
Má také dceru Lindu (Česká Miss pro rok 2013 Gabriela Kratochvílová), do níž se Martin zamiluje. A protože na komplikované vztahy Vít Olmer moc nehraje, tak i ona do něj. Rebelující bílá vrána ve starostovic rodině s ním záhy skončí v posteli, což režisér, jak je jeho zvykem, využije k jejímu odhalení.
Večírkové celebrity a Roman Skamene
Nahotu má režisér rád, liší se jen způsob, jak s ní ve svých filmech zachází. U své půvabné manželky Simony Chytrové si počíná decentněji, u ostatních hereček se snaží být explicitnější a opět více útočící na první signální. Stačí si vzpomenout na četařku Babinčákovou z Tankového praporu nebo pornoherečku Dagmar Ďáskovou z nováckého seriálu Policajti z předměstí.
V Bony a klid 2 sáhl po slavomance s obrovským silikonovým poprsím Julii Zugarové, která zde ztvárňuje postavu, jež má být zřejmě parodií na večírkové celebrity jejího typu.
S charakteristikou postav se Olmer příliš netrápí, takže je nám záhy jasné, kdo je gauner a kdo klaďas. Původní herecká sestava do svých rolí vplula dobře a je na ní znát, že se ve filmu po letech ráda vidí. Nováčci Jakub Prachař a Misska Kratochvílová mají pak přilákat především mladší publikum.
Pokud byl v jedničce klíčovou postavou, jež v sobě nesla nějaké morální dilema, s nímž jsme se mohli ztotožnit, Martin, tak ve dvojce se jím stává Bíny. Z čehož je zřejmé, že tentokrát se bude hrát především na komediální strunu. Roman Skamene o natočení tohoto filmu hodně stál, možná nejvíc ze všech a také si ho díky svým vtipným průpovídkám krade tak trochu pro sebe.
Ale opět, jde o humor z rodu Politických harašení nebo střelnic paní Bubílkové, kde přesně víte, co dostanete a je vám tak trochu stydno za autory, že vám to podávají právě touto formou.
Propojení politického a filmového marketingu
Pokud se zamyslím nad tím, pro koho je film Bony a klid 2 určen, neobejde se to bez toho, abych vymezil cílovou skupinu, na niž tvůrci míří.
Zda osloví mladé, je otázka, protože ti ani nevědí, co to bony byly. Řekl bych tedy, že ne. Střední generace se do kina může vypravit z nostalgie za filmem, který působil v perestrojkovém Československu poměrně odvážně. Nejvíce by ale film mohl oslovit všechny ty zklamané polistopadovým vývojem, kteří budou nadávat na poměry za každého režimu.
Ti obvykle čekají, až jim nějaký populista hodí další udičku, která se stane hromosvodem jejich nahromaděných negativních emocí. Děje se tak nejčastěji v čase předvolebním a jak jsem již v recenzi zmínil, nepovažuji za náhodu, že film přichází do kin právě v čase evropských voleb, v nichž někteří z tvůrců a sympatizantů filmu kandidují.
Propojit filmový marketing s tím politickým není špatný nápad. Jen si nejsem jistý, zda režisérovi a jeho paní pomůže, když se na premiéře jejich díla stáčí největší mediální pozornost na Ivana Jonáka, což je postava, jak vystřižená z rodu těch, o nichž se snaží kriticky či satiricky vypovídat.
Ale to bychom se opět dostali k tomu, jak vlastně upřímné ty výpovědi Víta Olmera jsou a zda se náhodou nesnaží do kin propašovat zábavu, o které jsme se domnívali, že už je jen trapnou vzpomínkou na porevoluční období podnikatelských zelených či fialových sak a bílých ponožek v černých mokasínech.
Olmer ty své větší blbce, než jsme doufali a waterloo po česku recykluje a přidává k tomu rádoby moderní vizuál. Protože ono je tak pohodlné a jak se ukazuje i divácky vděčné nenabídnout víc než právě toto. Zdeněk Troška by mohl vyprávět.
Bony a klid 2
- Žánr: komedie
- www.filmbonyaklid2.cz
- ČR 2014
- Scénář: Vít Olmer
- Režie: Vít Olmer
- Hrají: Jan Potměšil, Veronika Jeníková, Roman Skamene, Jakub Prachař, František Švihlík, Josef Nedorost, Miloslav Kopečný, Gabriela Kratochvílová, Eva Zubíčková, Simona Chytrová
- Distribuce: Bontonfilm CZ
- Distribuční premiéra v ČR: 22. 05. 2014