AVmania.e15.cz

Antikrist: recenze filmu

Lars von Trier skrze symbolický obraz rozběsněného souboje pohlaví provádí filmový exorcismus. Připravte se na emocionální torturu, v níž se budou vyhánět osobní démoni.

Smrt dítěte nabídla manželské dvojici cestu k vykoupení a znovuzrození, ale oni ji nevyužili. Na konci tunelu nenalezli světlo, přinášející jim klid a spásu, ale ještě větší utrpení, měnící se v deprivaci ve fyzicky nebezpečné přehlušování sebeobviňujícího bludného kruhu.

Prolog

Muž (Willem Dafoe) a žena (Charlotte Gainsbourgová) se vášnivě oddávají partnerské intimitě, zatímco jejich malý synek si nepozorovaně otevírá dvířka postýlky, již sdílí. Pomalu se blíží k otevřenému oknu na zasněženou římsu, z níž záhy z obrovské výšky padá.

Zármutek

Po nešťastné a nikým nezaviněné tragické události, jež připraví pár o jejich jediného potomka, se manželka zhroutí a upadne do depresí. Její manžel, profesionální terapeut, věří, že ji dovede od nekonečné bolesti a výčitek svědomí pomoci díky svým terapeutickým schopnostem. Odváží ji na opuštěnou dřevěnou chatu v hlubokých lesích, kde na mýtině se symbolickým názvem Eden (Ráj) strávila žena se synem poslední léto při psaní dizertační práce na téma středověké čarodějnické literatury.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek

To se ale ukáže chybou. V lůně divoké přírody, nezasažené civilizačním dotykem, začínají ze zraněných duší vystupovat skrytí démoni. Pochmurná krajina, zahalená do mlhavého oparu, najednou vyjevuje i jinou tvář, než je ta líbivě konejšivá, již známé z víkendových relaxačních vycházek. Lišky zde nedávají dobrou noc, ale prorocky zvěstují poznání, že chaos vládne světu, stejně jako další lesní a zvířecí duchové.

Rustikální představa o splynutí s všehomírem nastavuje realitě svou šalebnou tvář. Pudy se derou ven, namísto toho aby se zklidnily. Rozum se propadá do chaosu a starozákonním mýtem opředená rajská zahrada se dle ženina vyjádření mění v Satanův chrám. Trier zde ilustruje Jungovu metaforu lesa jako symbolu přeneseného nevědomí, v němž jsou ukryty naše neosobní sklony, jenž jen čekají na své ne vždy pozitivní naplnění.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek

Muže vtahuje čím dál hlouběji vnitřní svět jeho ženy a nyní i pacientky, do něhož se snaží v rámci terapie proniknout. Využívá přitom znalosti svého protějšku i silné erotické žádostivosti, mezi nimi panující. Role ve vztahu se hierarchicky obracejí a párovou jednotu nahrazuje odcizení. Žena díky tomu začne svůj protějšek vnímat jako arogantní, necítící stejnou bolest jako ona a v důsledku ji ohrožující. Sebeobviňování a strach se mění v zlost, opovržení a nenávist a z obětí se plíživě stávají viníci.

Víkendový pobyt, jenž měl přispět k narovnání citových vazeb, změní kurz a stává se z něj boj o holý život. Změna prostředí zapůsobí jak katalyzátor nahromaděných frustrací a před námi se rozehraje dialektický zápas hned několika archetypů, přítomných v osobách jejích dvou nositelů. Slova důvěra, láska nebo rozum pozbývají náhle svého významu a nabývají formy záludnosti na straně jedné a patriotického ochranitelství na straně druhé. Nadhled, víra a morálka se dostávají do vleku pudově nespoutaných nevědomých sil, vedoucích až k (sebe)destruktivnímu jednání.

Bolest (Chaos vládne)

Mezi z obou stran sevřeným ohraničením v podobě prologu a epilogu se nachází tři kapitoly, tematicky personifikující jednotlivá stádia léčby matky na pokraji šílenství. Hovory manželů tak ze všeho nejvíce připomínají seance, složené z otázek a odpovědí psychoterapeuta a jeho pacientky. Nejskrytější vrstvy podvědomí vyplouvají na povrch, aby ve čtvrté, nejexplicitnější a nejsadističtější kapitole, dostaly volný průběh.

Lars von Trier se při členění děje drží literární struktury, známé i z jeho předchozích děl. Divák je tak vypraven na odyseu po zákoutích lidské psyché, jež je vystavěna přesně dle intencí schématu antického dramatu (expozice- kolize- krize- peripetie- katastrofa). Jednotlivé kapitoly stupňují stesk a agónii ze ztráty syna a intimní psychodrama bergmanovského ražení, zasazené do lyrického přírodního prostředí, nabírá ve finále až hororové obrátky.

Režisér rozehrává krutou hru, do níž zasahuje konflikt hned několika antagonistických sil. Chaosu a řádu, přírody a kultury, magie a psychologie, rozumu a citu, mužského a ženského principu. Civilizace se střetává s divočinou, příčetnost s šílenstvím, střídmost s nespoutaností, smyslnost s odříkáním.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek

Z dichotomie antitezí ale nedávná tvůrce vzniknout syntéze, ale nabízí volné a otevřené interpretační pole, přinášející vnímatelům prostor k diskusi. Je to cesta mnohem obtížnější a záludnější, než na jakou jsou diváci, odchovaní na několikrát přežvýkaných a vše dovysvětlujících popcornových krmivech, zvyklí, ale ve svém zaměření blízká památce jeho učitelů, z nichž jednomu z nich věnuje závěrečnou dedikaci (Andrej Tarkovskij).

Podobně jako ruský mistr spirituální obraznosti i on odmítá klasickou dějovou strukturu a vyprávění přetváří v obrazové a zvukové vyjádření nejniternějších pocitů. Vrství přitom metaforické religiózně-psychoanalytické paralely do monstrózní a někdy až příliš interpretačně návodné podoby, která přináší obrazy, v nichž nechybí srna, již visí z rodidel mrtvé mládě, krkavec nebo liška, požírající sebe sama.

V mystických výjevech splétá v kořenech stromů těla a vytváří z nich skulptury chtíčem posedlých bytostí, jak vypadlých z obrazů Hieronyma Bosche. Nebojí se ani explicitního znázornění odpudivých detailů destrukce lidských genitálií (krvavá mužská ejakulace, ustřižený klitoris), mající za úkol předvést šokující pomstu na centrech slasti „provinilých“ pohlavních orgánů. Pozorovatele tím nutí k fyzickým reakcím, jako je odpor nebo neschopnost dívat se na plátno.

Zoufalství (Gynocida)

Do symbolického rámce vsazuje i ústřední postavy, jež zbavuje jakékoliv identity. Ponechává jim jako na počátku světa jen symbolická označení On a Ona, Muž a Žena, přeneseně Adam a Eva. Dva odosobněné archetypy, z nichž ten mužský je charakterizován racionalitou a konstruktivním smyslem pro řád a ten ženský vlastnostmi, jež tento stav narušují. Dva principy, které se přitahují i odpuzují zároveň. Západní kultura, založená na křesťanství, kontra ta pohanská.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek

Nositelkou nepředvídatelných vlastností, jako je emocionální labilita nebo mstivost je v jeho pojetí žena. Je to ale jiný obraz ženy, než známe z jeho předchozích počinů.

Masochisticky oddané obětující se mučednice z trilogie „zlatých srdcí“ (Prolomit vlny, Idioti, Tanec v temnotách), jež přinesla variaci na citově vyděračské melodramatické látky, doznaly proměny již v následném nedokončeném „americkém cyklu“ (Dogville, Manderlay). Znásilňovaná a pokořovaná Grace v podání Nicole Kidmanové v Dogville vše dlouho trpně snášela, aby se v závěru proměnila v krutého anděla pomsty, účtujícího se zlem aktivním i pasivně přihlížejícím.

V Antikristovi výčitkami svědomí stíhaná hlavní hrdinka rovnou aplikuje na partnerovi praktiky inkviziční tortury. Autor tak demonstruje spjatost titulní hrdinky s předmětem jejího zájmu o čarodějnickou literaturu. Zlo páchané na ženách během procesů si ale v situaci, v níž se ocitla, mylně čte jako boží trest za to ďábelsky pudové v nich, jež musí být potrestáno. Zlo ale není třeba vymítit jen dovnitř, ale i navenek. Vrták, zabodávající se do lýtka, k němuž přišroubuje brusný kotouč, můžeme freudisticky vnímat jako deflorující nástroj pomsty i jako úzkostlivé vyjádření strachu ze samoty a snahy připoutat druha k sobě.

V Trierově pohledu na ženy zůstává stále něco sadisticky pornografického, potvrzujícího rčení zpěvačky Björk, která po zkušenosti s režisérem při natáčení Tance v temnotách prohlásila, že je to „fanatik bolesti“, který trád vidí ženské hrdinky trpět.

V přístupu k opačnému pohlaví se u režiséra zračí, podobně jako u Alfreda Hitchcocka nebo italského mága Federica Felliniho v Městu žen, obdiv i strach z nevyzpytatelnosti a iracionality jednání, vedoucího až k destrukci. Reakce takto stiženého organismu muže začne naplňovat předem dané vzorce sexistického modelu smýšlení. Z ženy se pokusí udělat poddajný objekt mužovy manipulace a kontroly, jako to činí třeba Hitchcock v Marnie nebo Vertigu, aby zabránil opačnému extrému, jímž je vznik démonicky zhoubného elementu, ne nepodobného tomu z Polanského Hořkého měsíce.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek

Charlotte Gainsbourgová zručně lavíruje mezi těmito krajními póly, přičemž blíže má k druhému břehu. Podobně jako její herecký partner se plně odevzdala do rukou režiséra, který z ní doluje emoce až na samé hranici totálního fyzického a psychického vyčerpání. Je vidět, že oba protagonisté ušli dlouhou cestu co do míry zranitelnosti, již museli na trati obětovat a že svůj zármutek nejen hrají, ale i prožívají. Dcera Jane Birkinové a Serge Gainsbourga si po právu za svůj sebeobnažující výkon ve smyslu obrazném i doslovném odnesla cenu pro nejlepší herečku z letošního festivalu v Cannes. Její vyjádření expresivního ponoru do nemocné duše vyvolalo i protichůdný názor, vyjádřený zvláštní „anticenou“ Ekumenické poroty téhož festivalového klání, udělený za nenávistný misogynský pohled na ženy režisérovi snímku.

Tři žebráci

Kontrastní symboličnost, nabízející v rovině obsahové prostor pro volnou interpretaci, nachází i odpovídající ztvárnění ve stránce formální. Trier se vzdal kinematografických omezení, daných manifestem Dogma 95 a přináší výsostně stylizovaný kompoziční rámec. Nevyužívá improvizace nebo přirozeného světla, ale pro každou z kapitol volí osobitý vizuální mód, korespondující s jejím obsahovým laděním. Synteticky rekapituluje obrazové linie předchozích počinů, takže se dočkáme jak realistických dějových sekvencí, snímaných pomocí ruční kamery při scénách rozhovorů obou manželů, tak statického zpomalení snových a fantazijních sekvencí s využitím četných barevných filtrů. Ke stupňování napětí přispívá i prací se zvukovou stránkou filmu, kde nejrůznější ruchy a hluky vytvářejí až hororovou atmosféru úzkostnosti.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek

Vizuální obžerství rámují v úvodu i závěru vytříbeně estetizované záběry v režimu slow-motion, které nás okouzlí svou lyrickou atmosférou. Černobílý formát, spolu s ladným pohybem kamery, zdůrazňuje poetičnost uvozujících sekvencí, dávaných do opozice k sexuálně- násilným naturalistickým scénám v jednotlivých kapitolách.

Velkolepý prolog, pomrkávající svou náladou po režisérově raném opusu Evropa, ve vášnivém milování dvou lidí přináší spojení oslavy života i tiché tragičnosti jeho konce. Za doprovodu Händelovy majestátní árie „Lascia ch’io pianga“ z opery Rinaldo sledujeme rekviem za ztracené nemluvně, jehož malé tělíčko neuneslo střet s morbidní betonovou realitou i obraz ukojení milostné slasti. Chvilkový orgasmus, probíhající v momentě, zakládajícím na nekonečnou bolest, je signifikantním způsobem Trierova bruslení na vzedmuté emocionální hladině, přítomné v celém snímku. Fyzická rozkoš i utrpení k sobě mají stejně blízko jako citové vyděračství a opravdové vyjádření nekonečného smutku.

Epilog

Lars von Trier se nejen ve svém posledním díle prezentuje jako pokračovatel odkazu, jenž na poli uměleckého filmu zanechal Michelangelo Antonioni a především skandinávský velikán Ingmar Bergman. Jeho Antikrist je mnohovrstevnaté ambivalentní dílo, které je možno vykládat mnoha způsoby a všechny budou přijatelné. Prokazuje spřízněnost a poučenost na tvorbě Strindbergově, stejně jako Freudově, Nietzschově nebo Lynchově.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek

Jedni ho mohou vnímat jako samoúčelný pseudoumělecký výsměch salónním intelektuálům, kteří tak rádi pitvají každý symbolický detail, druzí jako autoterapeutickou metodu, jak se dostat ze silných depresí a fobií, jimiž režisér v době natáčení dle mnoha jeho vyjádření trpěl. Jiní jako alegorické podobenství o věčném sváru mezi mužem a ženy, zatížené výklady z jungovské psychoanalýzy i křesťanské mytologie. A najdou se i tací, kteří neuvidí víc než artovou perzifláž na propriety, s nimiž pracuje pornografický nebo hororový žánr. Pronásledujícím monstrem v tomto pojetí ale není žádný netvor, nýbrž naše křehké Já, zmítané démony, na něž by i středověcí exorcisté byli krátcí.

Režisér ve svém, skandální příchutí opředeném, díle nabízí nevšední zážitek zasvěcující poutě do lidského podvědomí, hraničící až s prožitkem bolesti, blízké té, jež paralyzovala hlavní hrdiny. Duševní očistec ze sledování soukromé apokalypsy, maskované filozofickou, teologickou i metafyzickou symbolikou, bude zřejmě pro mnoho diváků přijatelný asi jako erotická představa zrezivělých nůžek v blízkosti klitorisu. Ti, kdo se nenechají odradit a rozhodnou se překročit pyramidu strachu či znechucení, budou odměněni hypnotickou úvahou o tom, jak moc jsme zranitelní vůči nástrahám osudu i před sebou samými.

Antichrist

  • Žánr: psychologický horor
  • Původní název: Antichrist
  • www.antichristthemovie.com
  • Dánsko/Německo/Francie/Švédsko 2009
  • Scénář a režie: Lars von Trier
  • Hrají: Willem Dafoe, Charlotte Gainsbourgová
  • Distribuce: Artcam
  • Distribuční premiéra v ČR: 26. 11. 2009

AVmania.cz hodnotí
filmKlepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázek9/10

 

Další článek




celkem 18 komentářů

Nejnovější komentáře

Re nanao. 16. 4. 2010, 18:53
Re: Úchylný film Figut 8. 12. 2009, 21:12
Re: Exhibice jose 8. 12. 2009, 15:49
Re: Exhibice kywi 3. 12. 2009, 00:37
Re: re: češi kywi 3. 12. 2009, 00:29

Další podobné články

Punisher: nový trailer na očekávaný seriál [trailer]

Punisher: nový trailer na očekávaný seriál [trailer]

Black Panther: nový trailer na očekávaný filmový hit [video]

Black Panther: nový trailer na očekávaný filmový hit [video]

X-Men: The New Mutants – první oficiální trailer

X-Men: The New Mutants – první oficiální trailer

Sněhulák: Jo Nesbø a jeho Harry Hole v kinech [recenze filmu]

Sněhulák: Jo Nesbø a jeho Harry Hole v kinech [recenze filmu]

Jo Nesbø, Michael Fassbender jako detektiv Harry Hole a smrt s tváří sněhuláka. Silný tvůrčí tým obtížně hledá klíč k dramaturgicky konzistentní adaptaci první ze zfilmovaných „holeovek“.

Star Wars: Poslední z Jediů – nový oficiální trailer na očekávaný filmový hit [video]

Star Wars: Poslední z Jediů – nový oficiální trailer na očekávaný filmový hit [video]

Blade Runner 2049: recenze filmu

Blade Runner 2049: recenze filmu

Denis Villeneuve v pokračování kultovní sci-fi v obrazech chladné krásy rozvíjí filozofická témata o hranicích lidství a identity do nekompromisního tvaru, přinášejícího výzvu současným blockbusterům.

Liga spravedlnosti: finální trailer na očekávaný filmový hit [video]

Liga spravedlnosti: finální trailer na očekávaný filmový hit [video]

10× nejlepší filmy z Berlinale, Benátek a Cannes na festivalu Be2Can i v kinech

10× nejlepší filmy z Berlinale, Benátek a Cannes na festivalu Be2Can i v kinech

Čtverec, O těle a duši, Ta, která odešla, Nikdys nebyl, Zabití posvátného jelena, Nemilovaní. Do českých kin míří oceněné filmy z trojice neprestižnějších festivalů Berlinale, Benátky a Cannes.