Máme na víc: reflexivní ohlédnutí za prezidentskou kampaní Michala Horáčka [recenze filmu]

Robin Kvapil (1982) vystudoval divadelní režii na JAMU a dokumentaristiku na FAMU. Byl spoluzakladatelem a členem původně recesistického sdružení Žít Brno, které uspělo v komunálních volbách v roce 2014, kdy se stalo součástí kolice, vládnoucí v Brně. Loni už hnutí tento úspěch nezopakovalo a do zastupitelstva města Brna se nedostalo. Dění v Brně, včetně toho politického, se pak Kvapil rozhodl se satirickou nadsázkou tématizovat ve svém celovečerním debutu Všechno bude fajn z roku 2017.

Ošidnost režisérovy pozice

Politice, nebo přesněji jejímu zákulisí, se věnuje i ve svém dokumentu Máme na víc, který mohli poprvé spatřit loni na podzim návštěvníci jihlavského festivalu dokumentárních filmů. Nyní tento dokument o předvolební kampani Michala Horáčka vstupuje do kin v rámci projektu Česká radost v českých kinech, který už čtvrtým rokem představuje divákům čtveřici nejatraktivnějších titulů ze soutěžní sekce Česká radost právě na tomto mezinárodním festivalu.

Kvapil film vytvořil spolu s producentem a dokumentaristou Radimem Procházkou, který u jeho realizace, nebo spíš dokončení, měl plnit funkci jakéhosi supervizora, který by měl mít od toho množství stovek hodin materiálu, jež Kvapil během prezidentské kampaně Michala Horáčka natočil, potřebný odstup.

Zda tuto funkci plnil dostatečně, je otázka, protože jestli z dokumentu něco tyčí, je to právě ego Robina Kvapila, které se ale příliš dere do popředí a snaží se zastiňovat i hlavního aktéra dokumentu v podobě Michala Horáčka. Ale to je možná dáno samotným charakterem tohoto dokumentu, který přináší pohled insidera, reflektujícího nejen průběh kampaně, ale především strategické chyby, které se během ní staly.

V tomto ohledu je dokument určitě zajímavý, i když nepřináší nic moc nového nad rámec toho, co mohl vypozorovat každý člověk, který se trochu aktivně o politické dění zajímavá. Kvapil byl tedy součástí Horáčkova týmu, v němž fungoval jako jeho poradce. Ale současně v něm působil i jako dokumentarista, který celé to jeho tažení předvolební kampaní od jara 2016 do konce ledna roku 2018 zaznamenával. Na kameru, mobil, tablet, co bylo zrovna v tu dobu po ruce.

Tato dvoj nebo trojjediná pozice filmaře a politického stratéga a marketéra zároveň je velice ošidná a způsob, jakým se s ní Kvapil vyrovnal, vzbuzuje vášnivé diskuze už od uvedení filmu v Jihlavě. Tam musel režisér čelit výtkám, že je k Horáčkovi jako člen jeho týmu méně kritický nebo až servilní, což ale myslím, že není až tak pravda.

Kvapil na Horáčkovy chyby v kampani upozorňuje, problém je možná spíš v tom, že tak činí za diváka, když komentuje to, co ze záběrů, nebo z naší zkušenosti s tímto prezidentským kandidátem, jasně vyplývá. Ale zase kdyby to nedělal, neměl by dokument onen reflexivní charakter.

Sázka liberálních voličů na jiného kandidáta

Součástí této reflexe je i to, proč vsadil zrovna na tohoto kandidáta. Na začátku stála Kvapilova úvaha, že když se hnutí Žít Brno podařilo smést v Brně na radnici „onderkovské“ vedení, že by se to samé mohlo podařit i s výměnou prezidenta Zemana. Michala Horáčka jako jednoho z mužů Sametové revoluce, který s Michaelem Kocábem v iniciativě Most zprostředkovával jednání mezi komunistickou mocí a opozicí, viděl jako člověka všeobecně známého, kterému by se mohlo podařit Miloše Zemana porazit.

Jeho texty a hudební projekty přeci znají i lidé mimopražští, tedy ti, u nichž Miloš Zeman nejvíc boduje. Sám pak v průběhu dokumentu, ve výčtu chyb nebo špatných odhadů osobních i celého týmu, přiznává, že jeho úvaha nebyla správná, protože liberální kruhy vsadily na jiného kandidáta. A to Jiřího Drahoše.

Tomu Kvapil trochu zhrzeně, ale určitě ne bez postižení podstaty věci, vyčítá, že se prezidentskou kampaní promlčel. Vidí ho jako konstrukt, do něhož si lidé projektovali svou touhu po změně, na místo z jeho pohledu autentičtějšího Horáčka. Stejně tak přiznává, že podcenili i Marka Hilšera. A to zpětně po oznámení výsledku prvního kola prezidentských volbách.

Patos a velká gesta

U Michala Horáčka vyzvedává transparentnost jeho kampaně, jejímž dokladem je i tento film, který rozhodně není k Horáčkovi nekriticky uctivý, ale bohužel se také nesnažící přesněji pojmenovat důvody jeho neúspěchu. Kvapil je vidí v tom, že se odmítal snížit k populistickému nálepkování a že vedl pozitivní kampaň. Naznačuje i to, co bylo Horáčkovi, kromě jeho minulosti s Fortunou, nejčastěji vyčítáno, a to že nepůsobil přirozeně.

Pateticky a strojeně určitě působil, otázkou je, zda ten patos k němu přirozeně patří nebo mu ve vidině státnické role příliš podlehl a částečně se do něj stylizoval. Sám si na tuhle otázku neumím jednoznačně odpovědět a debata Michala Horáčka s diváky na festivalu v Jihlavě po zhlédnutí filmu mi v tom jasněji neudělala.

Ale s přihlédnutím k jeho tvorbě, jak vystupuje, jakou má řeč těla, se přikláním spíš k variantě, že ten patos k němu jako umělci i člověku patří a je tedy autentický. Michal Horáček je muž velkých slov a velkých gest, které ale v průběhu kampaně, tak jak s nimi zacházel, působily spíš kontraproduktivně.

Rozbití Soukupovy nástěnkářské koncepce

Kvapil rovněž vyzvedává to, že byl Horáček během kampaně, na rozdíl třeba od profesora Drahoše, schopen nastolovat témata. Třeba to, aby se Zdeněk Ondráček jako člen předlistopadového Pohotovostního útvaru VB, který mlátil demonstranty (včetně dívek) během Palachova týdne, nestal předsedou Komise pro kontrolu činnosti GIBS. V této záležitosti oslovil premiéra Babiše, což je jedno z témat, která se probírají při ladění strategie volebního týmu.

Že uvnitř týmu vznikaly četné spory, jak mezi jeho členy, tak s Michalem Horáčkem, Kvapil demonstruje právě na příkladu toho, jak dál udržovat téma Zdeněk Ondráček v mediálním prostoru. Michal Horáček má domluvenou návštěvu v kraji se svým recitálem a nechce zklamat své příznivce. Robin Kvapil mu radí, aby se v Praze zúčastnil demonstrace proti „komunistické mlátičce“ Ondráčkovi s tím, že mu to určitě přinese více mediální pozornosti. To už je jasné, že Horáček na Drahoše hodně ztrácí a tým se tomu snaží přizpůsobit taktiku.

Stejně tak se vedou debaty, zda má Horáček přijmout pozvání do pořadu Aréna Jaromíra Soukupa na TV Barrandov za situace, kdy tam bude diskutovat místo s Milošem Zemanem s Jiřím Ovčáčkem (a fíkusem, který si přinesl) a Petrem Hájkem, jehož jméno jako třetího diskutujícího je Horáčkově štábu oznámeno na poslední chvíli.

Horáček tam nakonec jde s větami jako „K čemu by bylo dobré bojovat předem vyhrané bitvy?“, nebo „Gentleman bojuje za zdánlivě ztracenou věc,“ které opět vyznívají v jeho podání příliš pateticky. Jaromíru Soukupovi tam pak s odmítnutím kladných a záporných znamének u jmen politiků a nastolením vlastní agendy lidí, které by on ocenil, rozbije jeho nástěnkářskou koncepci, která patří k jedněm z mnoha bizarností tohoto konferenciéra či svérázného baviče, který podlehl pocitu, že je moderátor.

Horáčkův tým to vnímá jako vítězství, protože se o tom píše v médiích, otázkou je, zda se důstojnost jakéhokoliv politika, který přijme pozvání do pořadu Jaromíra Soukupa, v očích soudných voličů nesnižuje na úroveň těch, kteří jsou tam tak často, že to vypadá, že tam i nocují.

Opravdu jen běžní naštvaní občané?

Pohled do zákulisí natáčení Arény Jaromíra Soukupa nám neřekne mnoho nového o moderátorovi tohoto a donedávna dalších asi deseti pořadů Jaromíru Soukupovi, ale Robin Kvapil z této návštěvy vytěží jednu z linek dokumentu ze zákulisí volební kampaně. Nazvěme ji třeba diskreditační.

Ta poukazuje v časosběrném hledisku na výskyt osob, které se s Michalem Horáčkem během jeho kampaně dostávaly do pře. Na ulicích, při debatách v sálech nebo právě v Soukupově pořadu. Tito lidé se prezentovali jako běžní naštvaní občané s jiným názorem, kteří Horáčkovi vyčítali jeho postoje k migrační krizi či mu připomínali jeho podnikatelskou minulost ve Fortuně.

Robin Kvapil se z pátrání po jejich identitě snaží udělat jednu z překvapivých linek filmu, ale to jen pro ty, kterým jména známých domácích konspirátorů, dezinformačních trollů a účastníků extremistických demonstrací nic neříkají.

Znáte je ostatně určitě také, protože rádi a pravidelně migrují mezi pořady Máte slovo paní Jílkové a jakoukoliv one-man show Jaromíra Soukupa na TV Barrandov. Jejich jména bych ale ponechal jako překvapení pro diváka, když to překvapení má být. Napovím snad jen tolik, že se objevili ve volebním štábu Miloše Zemana v Top Hotelu po jeho vítězství ve druhém kole prezidentských voleb, kde došlo k oné známé rvačce s novináři po kolapsu Milana Rokytky.

Příspěvek k politické kultuře do budoucna

V souvislosti s vyráběním falešných zpráv neboli fake news Kvapil otevírá i další téma, jež míří dovnitř jeho štábu. A to, zda oni sami k šíření takových zpráv nepřispěli svým videem, na němž je Michal Horáček za pomocí CGI montáže vložen jako účastník debaty s prezidentem Zemanem v pořadu Týden s prezidentem.

Debata o správnosti tohoto kroku je tu jednak dána do protiváhy se Zemanovým rozhodnutím neúčastnit se předvolebních debat před prvním kolem prezidentské volby, ale slouží i k pojmenování toho, co ve strategii Horáčkovy kampaně fungovalo a co ne.

Horáček, ve světle toho, že ztrácí na Drahoše, kterého jako hlavního protikandidáta Miloše Zemana preferují předvolební výzkumy, se tu rozhořčuje i nad tím, že tyto výzkumy samy realitu utvářejí a jmenuje i agenturu, která tak činí nejčastěji. A to na příkladu nadhodnocených preferencí Mirka Topolánka oproti jeho skutečnému výsledku.

Celý ten dokument je vlastně hledáním odpovědi na to, proč to Michalu Horáčkovi nevyšlo a co musí kandidát udělat pro to, aby uspěl proti Miloši Zemanovi. Závěr vyznívá v odpovědi na tuto otázku značně skepticky, protože říká, že se takový kandidát musí naučit lhát, strašit občany a ohýbat realitu, tak jak to činil v kampani Miloš Zeman. Například heslem „Stop imigrantům a Drahošovi. Tato země je naše! Volte Zemana!“

Nebo musí občany minimálně manipulovat, což Michal Horáček odmítnul a on i jeho štáb to vidí jako jeho velkou devízu. Že zůstal u čestné, nepodpásové hry, za pomoci níž by útočil na své protikandidáty. On sice drobně útočil, třeba na profesora Drahoše, ale ne tak, aby to mezi nimi vykopalo příkopy.

To je dobře vidět v momentu, kdy jde po ohlášení výsledků prvního kola Michal Horáček podpořit profesora Drahoše před kolem druhým do jeho štábu. Explicitní podporu z Horáčkovy strany, stejně jako dalších protikandidátů, režisér vnímá jako příspěvek k politické kultuře, tak odlišné od té, jíž pak vidíme při rvačce s novináři v Zemanově štábu po jeho vítězství v druhém kole. Výmluvnější závěr Robin Kvapil nemohl zvolit. S tímhle tady budeme muset ještě pár let žít.

Máme na víc

• Žánr: dokument
• www.ceskaradost.cz/film/mame-na-vic
• Česko, 2018
• Scénář: Robin Kvapil, Radim Procházka
• Režie: Robin Kvapil, Radim Procházka
• Hrají: Michal Horáček, Robin Kvapil, Jiří Drahoš, Miloš Zeman, Jiří Ovčáček, Jaromír Soukup, Zdeněk Ondráček
• Distribuce: Pilot Film
• Distribuční premiéra v ČR: 24. 01. 2019